Anexí Krymu vyvolal Vladimír Putin duchy minulosti

Březnovou ruskou vojenskou invazi na Krym přirovnávají mnozí ke vpádu armád Varšavské smlouvy do Československa v srpnu roku 1968. V obou případech kremelští vůdci svůj bleskový vpád na území cizí země ospravedlnili „zvacím dopisem“. Jaké jsou další společné rysy obou intervencí a v čem se vzájemně liší?

Dva hlavní rozdíly
Nejvýznamnější rozdíl vyplývá z národnostního složení obsazených území: zatímco krymští Rusové v ruských vojácích viděli osvoboditele, Češi a Slováci je v srpnu 1968 nenazvali jinak než okupanty.
Ukrajinský Krym, většinově obývaný Rusy, byl pro prezidenta Vladimíra Putina snadnou kořistí. Pádu ukrajinského prezidenta Janukovyče a nezakotvenosti nové kyjevské vlády, vzešlé z hnutí Euromajdanu, využil k vojenskému ovládnutí Krymu a uspořádání místního referenda, pod hlavněmi pušek. Plebiscit, jehož účastníci se dle očekávání drtivou většinou vyslovili pro připojení k Rusku, byl bez velkých okolků uveden v život, a 18. března se tak Krym stal de facto součástí Ruské federace.
Rozdíl je rovněž v reakci světa na obě zahraniční invaze Moskvy. Zatímco tehdejší sovětskou invazi do Československa podpořil celý východní blok (v jeho ideologickém slovníku šlo o vítězství socialismu nad kontrarevolucí), nedávné připojení Krymu k Rusku mezinárodní společenství takřka jednohlasně odsoudilo. Seznam států, které je uznaly, je krátký a jejich výčet hovoří sám za sebe: Kazachstán, Bělorusko, Arménie, Sýrie, Severní Korea, Kuba, Afgánistán, Bolívie, Nikaragua, Venezuela, Súdán, Uganda, Zimbabwe.

Internacionalismus versus nacionalismus
V roce 1968 byl svět byl rozdělen na dva tábory. Nejmocnějším mužem toho východního byl generální tajemník Komunistické strany SSSR Leonid Brežněv. Pozice sovětského vůdce byla prakticky neotřesitelná; s výjimkou Brežněvova předchůdce Nikity Chruščova odcházel každý z nich z funkce jedině nohama napřed.
Ve srovnání se Sovětským svazem je současné Rusko víceméně standardní zemí. Je tomu ale vážně tak? Mezi prvními, kdo by odpověděli „ne“, by možná byl současný ruský prezident Vladimír Putin. Bývalý pracovník sovětské KGB, vládnoucí zemi z různých pozic od roku 2000, živí u Rusů nostalgii po „zlatých sovětských“ časech, jejíž ústředním refrénem je sen o obnovení Sovětského svazu v původních hranicích. Komunistickou ideologii vystřídal vypjatým ruským nacionalismem skrývajícím se pod rouškou obhajoby zájmů Rusů, ať žijí na území současného Ruska, nebo mimo ně. Ti z Rusů, již se této doktríně odváží vzdorovat, jsou umlčováni způsobem podobně nevybíravým, jakým byli za komunismu umlčováni disidenti.

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě.....

Martin Daneš (www.martindanes.com)

XANTYPA 5/14 - výběr z článků

Džammú a Kašmír

Džammú a Kašmír

V roce 2000 označil Bill Clinton Kašmír za nejnebezpečnější místo na zemi. V oblasti tou dobou vzrůstalo napětí mezi jadernými velmocemi Indií a Pákistánem, dlouhodobě soupeřícími o tento region. A poslední válečné střetnutí, tzv. kargilská válka z roku 1999, byla ještě v živé paměti. O více než deset let později je situace v severoindickém státu Džammú a Kašmír pro turisty mnohem příznivější.

Noční život v Praze před sto lety

Noční život v Praze před sto lety

V roce 1930 natočil režisér Karel Anton TONKU ŠIBENICI. Zpracoval tehdy nesmírně populární látku, která předtím uspěla na divadle (s Xenou Longenovou v hlavní roli) i v knižním podání (jako NANEBEVSTOUPENÍ TONKY ŠIBENICE), a zpracoval ji poprvé v dějinách české kinematografie se zvukovou stopou. Film měl velký úspěch, souběžně s českým zněním vznikly ještě německá a francouzská mutace. Jenže z originálu zbylo pár úvodních záběrů, a německá verze se nedochovala vůbec.

Jaroslav Šerých

Jaroslav Šerých

Když jsem vstoupil poprvé do ateliéru malíře, grafika a ilustrátora Jaroslava Šerých, upoutala mě pozitivní energie, která z jeho trojrozměrných duchovních děl sálala. „Pokaždé, když nanáším na plátno umělou hmotu, prosím ji, aby mi ze své substance dala i něco duchovního,“ vysvětloval. „A pokud přece jen nanesu vrstvu, která se mi zdá negativní, hned ji zase setřu.

Oldřich Škácha

Oldřich Škácha

Někdy v druhé půlce devadesátých let jsme s Karlem Peckou doputovali do Pákistánu na Světový kongres intelektuálů. To nám přišlo poněkud legrační – díky komunistům jsme nic nevystudovali, a když se nám dostal do rukou seznam pozvaných veleduchů (kteří se z valné části fakt dostavili), jímž se nás hostitelé snažili přesvědčit, že i my jimi jsme (s radostným dobrozdáním od našeho kolegy prezidenta), začali jsme být sami sobě podezřelí.

„Celé kino se otřásá smíchem“

„Celé kino se otřásá smíchem“

Při vzpomínkách na nedávno zesnulou první dámu českého filmu zaznělo o jejím životě a díle takřka všechno – až na jednu poměrně důležitou skutečnost. Ačkoliv je Věra Chytilová řazena mezi tzv. šedou zónu a není počítána mezi disidenty, po řadu let byla jako „nepřátelská osoba třetí kategorie nebezpečnosti“ sledována komunistickou tajnou policí. K připomenutí této výjimečné osobnosti přináší redakce Xantypy text, který je založen na dosud nepublikovaných materiálech z archivu Státní bezpečnosti.

Výtvarník Marek Brodský

Výtvarník Marek Brodský

Marek Brodský oslavil květnu pětapadesáté narozeniny, a protože byl díky tomu trochu naměkko, svolil k jakémusi bilančnímu rozjímání o životě. Během povídání si šel dvakrát dolít svařák, svítilo sluníčko, u nohou mu ležela jeho milovaná kříženka Mánička, a přestože se mluvilo spíš o vážných věcech, dost jsme se nasmáli…

Kapelník Šimon Ornest a The Tap Tap

Kapelník Šimon Ornest a The Tap Tap

S Šimonem Ornestem, kapelníkem skupiny The Tap Tap a předsedou občanského sdružení TAP, jsme si povídali o tom, jak účinně pomoci lidem s handicapem zvládnout běžný život.

Dovádění se šakaly

Dovádění se šakaly

Toulám se Afrikou křížem krážem a k mému tělu je neodmyslitelně „přikován“ kovový přístroj s neuvěřitelně těžkým objektivem. Fotoaparát mám na svých cestách častěji než mobil, peníze, tričko či sandály. Zažívám mnohá dobrodružství i adrenalinová napětí. Bez tohoto vzrušení již nedokážu cestovat. A pokud mi jej sama příroda „nepřihraje“, pomůžu jí. Zkoumám, kam až mne pustí…

Režisérka Věra Plívová-Šimková

Režisérka Věra Plívová-Šimková

Natočila jedny z nejkrásnějších dětských filmů. Ač vznikly v sedmdesátých a osmdesátých letech, nebyly služebné režimu, jejich témata jsou obecně lidská. Filmy Věry Plívové-Šimkové si získaly lásku diváků doslova po celém světě. Posbíraly řadu cen na festivalech, a co víc, v Belgii, Holandsku, Španělsku, Kanadě a dalších zemí vznikaly dokonce režisérčiny fankluby. Velkou obdivovatelkou jejích filmů byla i Farah, manželka íránského šáha Páhlavího. V Teheránu dokonce uspořádala jejich přehlídku v rámci festivalu dětských filmů, který nadšeně podporovala.

Babišova média se s chutí zakousla do premiéra Sobotky

Místy to vypadá, že vláda Bohuslava Sobotky (ČSSD) složená ze sociálních demokratů, ANO a lidovců nevydrží do švestek. Má sice silnou podporu ve Sněmovně, ale skládá se z velmi nesourodých prvků. Jak už zde bylo řečeno, dva hlavní hráči vlády, premiér Sobotka a ministr financí Andrej Babiš, jsou zcela rozdílní.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 5/14

XANTYPA Číslo 5/14

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2019

XANTYPA XANTYPA 078/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne