Barvy Tona Stana

Fotografie portrétů a aktů Tona Stana zaslouženě našly své místo v nejedné významné galerii či sbírce. Výstava MOJE BARVY představuje jeho nejnovější kolekci fotografií, které si právě můžete prohlédnout v pražské galerii Leica. Tam jsme ho také vyzpovídali…

Tono stanoVZPOMÍNKY NA HELMUTA NEWTONA
V osmdesátém šestém jste s Gábinou Fárovou doprovázeli Helmuta Newtona, když byl v Praze. Jak na něj vzpomínáte?
Helmut měl v Praze, jak se říká, staženou prdel. Bál se komunistů a myslel si, že ho zavřou. Všechno tady dělal strašně bojácně. Nebyl to ten pravý Newton, jak ho člověk zná. Byli jsme s ním na Novém Světě, kde jednu pouliční lampu fotil dvě hodiny. Choval se, jako kdyby nevěděl, jak na to. Bylo to hrozný. Gábina to už nemohla vydržet. Když kolem nás projela policejní hlídka, inteligentně usoudila, že se tam policajti nějakou dobu neukážou. Svlékla se a začala křičet na Helmuta: „Helmute, Helmute, podívej!“ Helmut se podíval, jeho tempo se najednou změnilo a všechno začalo mít šťávu. Na focení jsme mu domluvili krásná místa i krásné lidi. Většinou však fotil se mnou a Gábinou. Někdy bych se na ty fotky docela rád podíval. Nejraději bych však měl fotografii, na které pózuju jako Franz Kafka.

Jak vznikla ta fotografie?
Vyžadovala opravdu velkou fantazii, protože můj obličej je úplně jiný než Kafkův. Pamatuji se, jak mi asistent lepil za mé malé uši žvýkačky, aby byly výraznější. Ani ve snu by mě nenapadlo, že půjdu za Franze Kafku a že mě bude fotit tenhle chlapík. Pracovní fotku jsem si pověsil v Bokovce. To je naše vinárna. Originální verzi Newton vystavil v Paříži. Dokonce ji použil jako jeden z poutačů.

Byli jste pak ještě spolu v kontaktu?
Náhodou jsem byl v Paříži a řekl si, že se na tu výstavu půjdu podívat. Byla v nádherných prostorách muzea moderního umění Palais de Tokyo. Šel jsem tam inkognito, ale k mému překvapení mě Newton zaregistroval, okamžitě šel ke mně, oslovil mě jménem, pamatoval si všechny detaily… A monacká princezna s monackým princem čekali, než se mnou domluví.

O NOVÉ VLNĚ, ZAČÁTCÍCH A LIDECH
Společně s Vasilem Stankem, Kamilem Vargou, Rudo Prekopem, Mirem Švolíkem a Petrem Župníkem patříte do tzv. slovenské nové vlny. Jaké bylo začít dělat něco úplně jiného?
Velice jednoduché. Tak jako všechno, co dělám. Od dětství inklinuji k věcem, které mne instinktivně přitahují nebo vzrušují. Obsahují určité neznámo a nikdy nevím, jak dopadnou. Ta energie, kterou do nich vložím, je úplný pakatel proti tomu, co za ni dostávám. Nepatřím k lidem, kteří by si stěžovali, že je něco těžké. Nechápu to. Proč si na něco pořád stěžují, když to dělají dobrovolně? Když chci něco udělat, tak to prostě udělám. A pro mne to je zábava. Mám pocit, že lidi čekají na zvláštní pochvalu. Já na nic takového nečekám. Myslím, že co jsem dělal a dělám, je správné. A nic jiného jsem ani udělat nemohl. Pochopitelně taky předpokládám, že je to užitečné i pro ostatní lidi. A když to nechápou teď, tak to snad pochopí časem…

Jaké to je dostat se mezi fotografickou špičku?
První mediální zkušenost jsem zažil na střední škole. Měl jsem navrhnout plakát na ochranu životního prostředí. Vzal jsem čisté papíry o rozměrech A1 a hodil je do tunelu pod Bratislavským hradem. Pak jsem je po několika hodinách z toho tunelu vytáhl a různě komentoval. Další plakát jsem vytvořil pomocí bílého prostěradla, kterým jsem dusil výfuk. Výpary na prostěradle vytvořily černý kruh, což připomínalo japonskou vlajku. Plakáty měly obrovský úspěch a měl jsem o nich mluvit v televizi. Protože moje práce patřily škole, vedoucí fotografického oddělení na škole televizi řekl, že do vysílání nemůžu jít sám, že tam musí jít se mnou. Nechtěli ho tam, a on jim ty práce tedy odmítal vydat. Podotýkám, že ten vedoucí neměl nic společného s mými plakáty a ani jsem s ním nikdy svou práci nekonzultoval. Byla to pro mě obrovská lekce negativních ambicí, s kterými se bohužel dost často setkáváme. Šokuje mě, jak jsou někteří lidé ubozí a mají tendenci nezaslouženě si přivlastňovat něco, co jim nepatří.

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě....

Natalie A. Rollko

XANTYPA 5/13 - výběr z článků

Kytarový kouzelník Mike Oldfield šedesátiletý

Kytarový kouzelník Mike Oldfield šedesátiletý

Mezi květnovými výročími se hned dvě vztahují k významné postavě světové populární hudby. Patnáctého května se dožívá šedesáti let Mike Oldfield, multiinstrumentalista a skladatel, který ve své tvorbě dokáže do osobitého tvaru syntetizovat řadu hudebních stylů od etnohudby, world music, rocku až po klasiku. Zároveň si 25. května připomeneme čtyřicet let od vydání jeho přelomového alba TUBULAR BELLS, které zcela popřelo dosud zažitá pravidla v hudebním byznysu a svým komerčním úspěchem – navzdory nepodbízivosti zpracování – patří dnes k jednomu z nejprodávanějších alb hudební historie vůbec.

Herečka Zuzana Onufráková

Herečka Zuzana Onufráková

Nakažlivý smích a nezkrotná energie, tak by se dala charakterizovat herečka Zuzana Onufráková. Na pevných základech rodu se promítají rychlé proměny jejího života i místa působení. Proletěla během několika let od Prešova přes Bratislavu a Ústí nad Labem až do Prahy, kde je o ní stále častěji slyšet. Jen letmo: potkávali jsme ji v televizním seriálu Redakce, v divadlech v Celetné, Ypsilonce, na Zábradlí, na Fidlovačce, významná byla nedávná etapa v Činoherním studiu v Ústí nad Labem; nyní také hostuje v plzeňském Divadle J. K. Tyla. Herecké zaujetí ji přede dvěma lety přivedlo do pražského Švandova divadla.

Na návštěvě u Jiřího Stránského

Na návštěvě u Jiřího Stránského

Kdybychom nezrušili šlechtické predikáty, byl by dnes spisovatel, scenárista, dramatik a novinář Jiří Stránský rytířem ze Stránky a Greifenfelsu. Představit si ho jako pána na tvrzi, za dubovým stolem, s kožešinou přes rameno nebo v brnění na koni nedá žádnou práci. „Brnění mám v kolenou, na koni jezdím a tvrz mám taky,“ říká pobaveně. Jeho tvrzí je pracovna se spoustou knih a velikým psacím stolem.

Na konci světa

Na konci světa

Krajina nejzápadnějšího výběžku anglického hrabství Cornwall je po věky modelována nejen lidmi, ale také mořem. Mírné podnebí ovlivněné Golfským proudem zde vytváří mikroklima, díky němuž se tomuto koutu světa přezdívá také riviéra.

Herečka Geraldine Chaplinová

Herečka Geraldine Chaplinová

Během své březnové návštěvy Prahy oslňovala svou bezprostředností. Na Febiofestu nerozdávala jen povinné úsměvy a obligátní odpovědi novinářům. Zářila pohodou, byla vstřícná i duchaplná a dávala najevo, že herectví si pořád náramně užívá. Při loučení s festivalovým štábem se objímala se svou průvodkyní i s překladatelkou a děkovala jim za vykonanou práci. Ze závěrečného večírku poskytla v přímém přenosu rozhovor pro Českou televizi, při němž vypila sklenku slivovice. A do kamery žertovně prohlašovala, že se možná skácí přímo před kamerou. Sympatická Geraldine Chaplinová, které bude letos v létě devětašedesát, navíc vypadala báječně v mikině i ve slavnostním oblečení.

V království kočárů krále Václava (Obra)

V království kočárů krále Václava (Obra)

Kočáry – jeden vedle druhého! Víc než padesát jich vystavuje pan Václav Obr ve svém soukromém muzeu historických kočárů v Čechách pod Kosířem na Hané nedaleko Prostějova. Má tu kočáry otevřené i zavřené, velké i malé, dostavníky na daleké cesty i bryčky na přejetí z jedné vsi do druhé.

Hledal Leonardo da Vinci inspiraci v Arménii?

Hledal Leonardo da Vinci inspiraci v Arménii?

Život geniálního italského umělce je obestřen záhadami a nejasnostmi. U mnohých uměleckých děl, písemností a vynálezů není jisté, zda byl skutečně jejich autorem. Velké otazníky panují také kolem otázky, zda působil i mimo Evropu. Velmi často je v této souvislosti zmiňována Arménie.

Zdeněk Smetana

Zdeněk Smetana

Dal podobu psím kamarádům Štaflíkovi a Špagetkovi, skřítkům Křemílkovi, Vochomůrkovi, Rákosníčkovi i Racochejlovi, medvědářovi Kubovi Kubikulovi a jeho medvědu Kubulovi, dobrotivé Malé čarodějnici i stále dobře naladěnému chlapečkovi Radovanovi. Jeho večerníčky i jím ilustrované knížky přinášejí radost již několikáté generaci dětí a patří k českému rodinnému stříbru.

Věra Čáslavská: Mě už nedostanete!

Věra Čáslavská: Mě už nedostanete!

Během prezidentské kampaně v týmu Karla Schwarzenberga jsem měla to štěstí spřátelit se s Věrou Čáslavskou. Její skromnost a lidskost, ale i odhodlání a neohroženost nám všem byly často inspirací a podporou. Velmi jsem si přála podělit se o svůj obdiv a náklonnost k této kurážné ženě. Děkuji tímto Xantypě, že mi umožnila přiblížit vám chvíle, které jsme strávily povídáním o gymnastice, radosti i bolesti, lásce, dětech, politice…

Falklanďané, věrní poddaní Jejího Veličenstva

Až do počátku osmdesátých let uměli situovat Falklandy na mapě jen znalci geografie. Jak by ne, když na malém souostroví jižního Atlantiku, nacházejícím se nedaleko od argentinských břehů, žijí jen kolonie tučňáků a pár tisíc lidí. Situace se ze dne na den změnila po násilném argentinském obsazení ostrovů. V souvislosti s nedávným místním referendem se o Falklandách hovořilo znovu.

Kultura - výběr z článků

Jsme tu a vy nás chcete, volají Rammstein

Jsme tu a vy nás chcete, volají Rammstein

Nový videoklip k písni DEUTSCHLAND od skupiny Rammstein sbírá na internetu miliony zhlédnutí a vyvolává kontroverzi. K rekonstruovaným výjevům z německé historie se už vyjádřila řada médií či instituce jako izraelské ministerstvo zahraničí. Berlínská kapela proslulá výraznou sebeprezentací si nad zájmem o svou tvorbu jistě mne ruce: vypadá to, že její sedmé album, které vychází 17. května, se bude prodávat skvěle. Pro jistotu mají Rammstein v zásobě ještě čtyři další videa.

Kája Saudek

Kája Saudek

Česká filmová komedie z roku 1966 KDO CHCE ZABÍT JESSII scenáristy Miloše Macourka a režiséra Václava Vorlíčka proslavila Karla neboli Káju Saudka (13. 5. 1935 – 25. 6. 2015), malíře a komiksového kreslíře, jelikož autoři slavného filmu použili jeho kreslené postavy komunikující pomocí bublin. Tak se Kája Saudek dostal do veřejného povědomí.

Jan Lichtenberg

Jan Lichtenberg

To, že slyšel správnou muziku od raného dětství všude okolo sebe, zní sice jako tisíckrát použitá fráze, ale co s tím, když to tak skutečně bylo. Dnes je Jan Lichtenberg velký zjev na tuzemské rockové scéně.

Andy Warhol

Andy Warhol

,,Nikdo se na nic opravdu nepodívá; to je těžké. Myslím, že každý by měl vidět mé obrazy ve skutečnosti, než prohlásí, že jsou bezduché,“ prohlásil Andy Warhol. Muzeum Whitney v New Yorku to nyní umožňuje tisícům návštěvníků. Expozice, která čítá na 350 uměleckých objektů, představuje osobnost Andyho Warhola (1928–1987) a jeho inovativní přínos stále přítomný i v 21. století.

Píše Foglar, kreslí Fischer aneb Rychlé šípy slaví

Píše Foglar, kreslí Fischer aneb Rychlé šípy slaví

Že se slavná pětice narodila v předvánočním čase, nebyl určitě promyšlený marketingový tah Jaroslava Foglara k blížícím se svátkům. Je ovšem nabíledni, že se mu podařilo ve spojení s Janem Fischerem týden před Štědrým dnem obdarovat čtenáře Mladého hlasatele kresleným seriálem, který později ovlivnil statisíce chlapců a děvčat v bývalém Československu. V sedmém čísle Mladého hlasatele ze 17. prosince 1938 se zrodila legenda, slavící letos 80 let.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 5/13

XANTYPA Číslo 5/13

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 11/2019

XANTYPA XANTYPA 11/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne