Zdeněk Smetana

Kdybych se mohl znovu rozhodnout, šel bych pást krávy

Dal podobu psím kamarádům Štaflíkovi a Špagetkovi, skřítkům Křemílkovi, Vochomůrkovi, Rákosníčkovi i Racochejlovi, medvědářovi Kubovi Kubikulovi a jeho medvědu Kubulovi, dobrotivé Malé čarodějnici i stále dobře naladěnému chlapečkovi Radovanovi. Jeho večerníčky i jím ilustrované knížky přinášejí radost již několikáté generaci dětí a patří k českému rodinnému stříbru.

SmetanaNarodil jste se v zlaté éře první republiky, v roce 1925. Kde jste přišel na svět a prožil dětství?
Na Žižkově. Pro mě to byla nejhezčí část Prahy. Bydleli jsme v Jeseniově ulici, blízko kostela sv. Anny. Kousek za námi už byly jen pole a tenisové kurty. Nenarodil jsem se ale v typickém žižkovském domě se záchodem a umyvadlem na pavlači, my měli třípokojový byt, do něhož byla zavedena voda a sociální zařízení bylo uvnitř bytu. To nebylo obvyklé, vzpomínám si, jak jsem si říkal, že si docela žijeme. Bylo to takové hnízdo – maminka, tatínek, děda, babička a já. Byl jsem jedináček, hýčkaný chlapeček, ale doma mi, když to bylo potřeba, i nařezali a prát s klukama jsem se taky uměl. Pro nás byl Žižkov tehdy ráj. Byl ještě nezastavěný, všude příroda, vrch Žižkov a vrch Zámeček, a na obou jsme si mohli hrát na indiány, stavět stany, a taky jsme tam s dědou sušili na sluníčku prádlo, které babička s maminkou v kuchyni vypraly. Obě byly v domácnosti, vzpomínám si, jak maminka chodila nakupovat na trh a babička vařila a jak mi vyprávěly pohádky. Maminka si mě posadila na klín a kreslila mi k tomu domeček, sluníčko, kytičky… To se mi moc líbilo a také jsem to chtěl zkusit. Měli jsme doma spoustu papírů, protože tatínek pracoval v zeměpisném ústavu a nosil odřezky. Já jsem ale nekreslil jen na papír, ale barevnými křídami i na dřevěnou podlahu v kuchyni, vymýšlel jsem si celé příběhy, třeba jak hoří dům, přijedou hasiči… A těsně před malováním jsem měl dovoleno kreslit doma i na stěny. Maminka mi do života ale dala i další věci. Třeba lásku k divadlu. Ona ho milovala, všechno musela vidět a brala mě už jako malého s sebou, ať už do Osvobozeného divadla, Nového divadla Oldřicha Nového nebo do Národního – tam stál lístek pro nás, děti, dvě koruny. Bylo to k stání na druhé galerii. To vám byly vždycky dostihy! Tenkrát chodilo hodně dětí do divadla, už čekaly, až otevřou a ta dvě poschodí, to byly závody. Na „bidýlku“ bylo jedno místo vyklenuté, tam se člověk opřel o klandr a hezky viděl, a o něj byla vždycky pranice.

Vzpomenete si na první kreslený film, který jste jako kluk viděl v kině?
Když mi bylo dvanáct let, tak jsem viděl Disneyovu SNĚHURKU A SEDM TRPASLÍKŮ. Dodneška ji považuji za špičkový kreslený film. Když jsem byl študák, chodili jsme za školu. Když bylo ošklivo, tak do kina Hvězda na Václavském náměstí, kde dávali nonstop Disneyovy grotesky.

Když vám bylo čtrnáct, začala druhá světová válka. Jak jste ji přežil?
Chodil jsem u nás na Žižkově na reálku, ke kostelu sv. Prokopa. Když jsme odmaturovali, tak nás totálně nasadili – třetina šla do našich fabrik, tam dělali celé noci šrapnely, třetina byla poslána kopat na Moravu zákopy proti „rudému nebezpečí“ a ti nejnešťastnější museli do „reichu“, kde po náletech odklízeli mrtvoly. Takoví klucí, jaké hrůzy asi viděli… Já měl neuvěřitelné štěstí. Můj kantor na kreslení, Miroslav Kužel, mě dokázal dostat do rytecké firmy v Praze. Sice také dělala pro válku, ale razítka. Když jsem měl po práci, chodil jsem na soukromé hodiny k akademickému malíři, „umprumákovi“ Jaroslavu Moučkovi. Já byl na malování fanatik. Jenže za války nebyly barvy. Říkal mi: „Když chceš malovat, přines od maminky vajíčka.“ A pak jsme třeli podle starých receptur vaječnou temperu, podobnou jakou používal Mistr třeboňského oltáře. Naučil mě i napínat plátna do rámů. Kromě toho jsem chodil ještě za svým profesorem z reálky, o němž jsem už mluvil. To byl vzácný kantor, který kolem sebe vytvořil skupinu žáků – byl v ní například i Olbram Zoubek nebo Dimitrij Kadrnožka. Miroslav Kužel byl sochař a ovlivnil moji kresbu, díky němu jsem ji uměl udělat objemově, a to se mi potom moc hodilo v kresleném filmu.

Za války byly české vysoké školy zavřené. Po ní jste začal na některé studovat?
Zapsal jsem se k Cyrilu Boudovi ke studiu výtvarné výchovy. Já nebudu pomlouvat, ale to, co se tam učilo, jsem už uměl. A když nám oznámili, že nám přidají deskriptivní geometrii (někdo na ministerstvu si asi řekl, že obojí se dělá na čtvrtky), tak to byl konec. Odešel jsem a profesor kreslení se ze mě nestal. Až v sedmdesátých letech jsem po profesoru Adolfu Hoffmeisterovi převzal vedení ateliéru filmové a televizní grafiky na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Když mne chtěli politicky školit, odešel jsem.

Kvašemu i našemu štěstí jste v roce 1946 zamířil do Kresleného filmu, do Studia Bratři v triku…
Kreslený film měl ateliéry ve Štěpánské, první po Paramount Pictures. Přijímal mě Jiří Trnka. Tedy nejdřív mě přijal vrátný. Tak to bylo zavedené. Řekl: „Nechte tu svoje práce, já je Mistrovi ukážu, přijďte za týden.“ Přišel jsem za týden a Trnka povídá: „Tak si támhle sedněte a můžete začít.“ Tuhle větu si pamatuji úplně přesně. Já jsem nevěděl o filmu nic. Bylo tam pár starších pracovníků, animátorů, kteří dělali už za války, v AFITu, německém Ateliéru filmových triků, taková malá skupina. Ti už měli nějaké vědomosti. To byl Břetislav Pojar, Václav Bedřich, Bohuslav Šrámek, ti potom byli u Trnky nejlepší. Tak jsem si tam sedl a oni: „Udělej něco na zkoušku, musí to být čtyřiadvacet obrázků, bude se ti to hejbat vteřinu.“

Z.Smetana

Pamatujete si ještě, co jste tehdy kreslil?

Pamatuju. Kreslil jsem hrnčíře, jak na kruhu točí džbán. Jak pracuje rukama i nohama, jak mu hlína vždycky roste nahoru a pak jde zase dolů a zase nahoru a zase dolů. Oni byli rádi, že jsem pochopil, jak to jde stále opakovat. A tak jsem začal dělat to nejhezčí povolání – animaci. To mě děsně bavilo. Uděláte systém čar a ono to má vnitřní náplň. Ono to žije. Vy vlastně stvoříte živý organismus. Dělal jsem pro různé režiséry – Zdeňka Milera, Václava Bedřicha a hlavně pro Eduarda Hofmana. Ve Štěpánské jsme měli dvě patra a už tenkrát nás bylo sto, hezky se to rozrostlo. Já byl nejmladší, říkali mi: „To je ten mladej a nadějnej.“ Tak jsem animoval, a protože jsem měl svůj názor, jak by měla animace vypadat, tak jsem si vymýšlel příběhy: byla to série filmů, jen kresba na téměř prázdném pozadí. Poslali je pak do světa na různé festivaly, kde získaly ceny.

Koncem šedesátých let jste začal dělat večerníčky. Ten první, PŘÍBĚHY Z MECHU A KAPRADÍ, vznikl v roce 1968…

Z televize mi tehdy poslali povídání od jakéhosi pana Čtvrtka. Já nevěděl, kdo to je, ale když jsem to četl, tak jsem si říkal: „To musím dělat, to je tak vystavěné!“ Jen byl problém, že on má tolik krásných řečí, které se ale nevejdou do sedmiminutového filmu, takže jsem musel vybrat to podstatné, to nejhezčí, to, co jde přesně k ději.

Jak vás napadlo na pozadí použít skutečné přesličky, kapradí, borůvčí, jahodí a další rostliny?

Dumal jsem, jak by ti dva lesní skřítci, trpaslíci, měli vypadat. Říkal jsem si, že musejí být věrohodní, že děti musejí věřit, že skutečně existují. A když existují, tak musejí žít v reálném prostředí. A co je nejrealističtější? Příroda. Vypracoval jsem si techniku, jak otiskovat listy. Na chatě v Louňovicích jsem sbíral listy a rostliny, ty jsem natíral různými barvami a otiskoval. Měl jsem pak čtyři škatule – jaro léto, podzim, zima, a když se dělala pozadí filmu, natřel jsem plochu, ještě ji pocákal barvami, aby to bylo zajímavé, a vybíral jsem listy a rostliny, které by tomu slušely. Každý list nejde otisknout, a i když jde otisknout, tak jich otisknete padesát, a jen tři jsou pěkné. A přesličky mám úplně nejradši. Trpaslíci měli výhodu, že byli bílí, takže na pozadí pěkně vynikli. Za to, že mi právě oni přirostli k srdci, asi může moje dětská role trpaslíka. Bylo to v ochotnickém divadle na Žižkově, které hrálo tam, kde je teď Divadlo Járy Cimrmana. Tenkrát se to jmenovalo Masarykova síň, bylo to útulné divadlo, kde se v zimě topilo v kamnech. A tam se tehdy dávala hra o Krakonošovi a já v ní měl hrát trpaslíka, který mu odnese boty k ševci. Byl jsem úplně levej. Navíc, když se to zkoušelo, Krakonoš měl polobotky. Ale při představení, kdy mě oblékli do kostýmu, nalíčili mě a nalepili mi dlouhé vousy, na které jsem si neustále šlapal, tam nestály polobotky, ale těžké holínky, vysoké skoro jako já. Vznikla úplná klauniáda, boty mi stále padaly, než se mi je konečně podařilo odnést. Ale měl jsem potlesk na otevřené scéně.

POHÁDKY Z MECHU A KAPRADÍ se povedly po všech stránkách, včetně překrásné hudby, kterou složil i nedávno zesnulý Jaroslav Celba. Jak se k tomuto večerníčku dostal?

Všichni jsme ten večerníček dělali moc rádi – animátoři, střihači, kameramani, paní Bohdalová i Jaroslav Celba, náchodský kamarád Josefa Švoreckého, který ve ZBABĚLCÍCH vystupuje jako Harýk. On byl v politickém maléru, v padesátých letech mu byl dokonce navržen trest smrti, pak změněný na věznění. Byl poslán do Jáchymova, na uran. Po propuštění pracoval manuálně, hrál na piano po kavárnách. Bydleli jsme vedle sebe na Žižkově. To už jsem nebydlel v Jeseniově, ale na Ohradě, už jsem měl svoji rodinu. U nás v domě žila rodina Štaincových, jejich syn je nyní operní pěvec ve Státní opeře ve Vídni. U nich se scházeli muzikanti, hrálo se a zpívalo. A chodil tam i Jaroslav Celba, který hrál krásně na klavír. Od manželky, která se spřátelila s jeho paní a povídaly si, tak jak si ženy povídají – o rodině, o svých mužských, jsem se dozvěděl, že na tom není dobře. A jednou jsem si řekl: „On by mi mohl udělat muziku.“ Nejdřív složil hudbu k dvěma mým krátkým filmům a pak, aniž s tím měl zkušenost, se pustil do POHÁDEK Z MECHU A KAPRADÍ, což bylo dost namáhavé, protože pro seriál je potřeba udělat tzv. sektorovou muziku, ta se nenahraje v celku, ale po jednotlivých číslech. Střihač to pak rozdělí na kotoučky, které dostanou číslo. Protože já nemám hudební vzdělání a neumím říct: „Teď tam dáme takové to staccato, co jsi měl v šestém taktu,“ popisoval jsem mu: „Blíží se nebezpečí!“ A on: „Tři sta patnáct.“ A já zase: „Rozklene se mír.“ A on: „Tři sta dvacet sedm.“ Stvořil skvostnou hudbu.

Během deseti dnů, kdy jsme spolu vedli tento rozhovor, zemřel nejen Jaroslav Celba, ale i další člověk, k němuž jste měl blízko – Otfried Preussler. Němec, který se narodil v Čechách, v Liberci. Napsal mimo jiné MALOU ČARODEJNICI, podle níž jste udělal další z vašich nádherných filmů. Jaké na něj máte vzpomínky?

To už Bratry v triku převedli pod Krátký film a ten měl styky se západoněmeckou televizí Süddeutscher Rundfunk (SDR). Nabídli mi, zda bych MALOU ČARODĚJNICI nechtěl dělat. Už při četbě první kapitoly mi bylo jasné, že toto je jedna z těch látek, které se filmovému

umělci nabízejí velice zřídka. Vzpomínám, jak jsem se s panem Preusslerem poprvé setkal. Jak chlapecky tehdy působil, téměř jak ze světa pohádek. Uměl perfektně česky. A k mému překvapení, když jsme byli pozváni k řediteli SDR, tak on taky mluvil česky, dokonce s brněnským přízvukem, také to byl odsunutý Němec. Pan Preussler jezdil sem, já jsem byl několikrát u něj doma, v Rosenheimu, vzpomínám na jejich krásnou zahradu, o kterou se starala jeho paní.

Kde jste tvořil?

V Kresleném filmu jsem měl ateliér. My se ale stále stěhovali – ze Štěpánské jsme šli na Klárov, pak na Barrandov, do Plodinové burzy… Měl jsem bedny, do kterých jsem vždycky všechno poskládal, oni mi to odstěhovali na nové místo a já si zvykl. Později jsem měl ateliér u Flóry, na Vinohradské třídě, ve dvoře, kde byly původně maštale, byly tam ještě kamenné žlaby pro koně. A pak už jsem nechtěl nikam jezdit a udělal jsem si ateliér v kamrlíku v podkroví našeho domu.

Jak na vaše obrázky reagovaly dcery?

Já mám výhodu, že mám jednu dceru o deset let starší než tu druhou, pak přišli vnuci, takže do ateliéru za mnou stále chodilo nějaké dítě. Sedělo na stole, čmáralo mi do díla. Byl jsem s nimi rád. Já jsem se jim nepodbízel, jednal jsem s nimi jako se sobě rovnými, děti nemají rády takové to žvatlání – a kreslí kouzelně.

Promítly se nějak do vašich postaviček?

Myslím, že nejvíc do MALÉ ČARODĚJNICE, do ní jsem vtiskl vlastnosti obou svých dcer.

Vaše vilka v Dejvicích je obklopena půvabnou zahrádkou s vysokými smrky a jedlemi, roste tu kapradí, najdeme v ní i rybníček. Stal se předobrazem toho Rákosníčkova?

Spíš blatenské rybníky, které znám z dětství, v nich rostlo opravdové rákosí. Ve Lnářském Málkově, kousek od Blatné, jsem trávil jako kluk každé prázdniny. Můj tatínek byl odtamtud. Jezdili jsme tam na celé léto na letní byt. Nejdřív děda odvezl den předem proutěný koš na nádraží, druhý den jsme vyjeli, to bylo fajn cestování, maminka vždycky říkala: „Nevykláněj se z okna, padne ti saze do oka.“ To ještě jezdily parní lokomotivy. Nespěchalo se, v Březnici se přesedalo na lokálku, tam byla hodina až dvě času, tam jsem vždycky dostal párek, tatínek si vypil pivo, maminka malinovku a pak se jelo do Blatné, kde na nás čekala drožka a odvezla nás do Málkova. Tam jsme bydleli u sedláka. Byly to krásné prázdniny – krajina

rybníků, malých kopečků… Pásl jsem tam krávy. To sedíte u rybníka, když je horko, tak se vykoupete, pak zase honíte krávu, protože někde vlezla sedlákovi do pole… Dodneška si myslím, že je to nejlepší užití si života. Kdybych se mohl znovu rozhodnout, šel bych pást krávy.

A zahrádku u vaší vilky jste si založil sám?

Ty vilky tady jsou z třicátých let. Tenkrát se zakládaly zahrádky s cestičkami vysypanými pískem, lemované záhonky… Když jsme se sem nastěhovali, byly tu aleje rybízů a různé ovocné stromy. Já ovoce nemám rád, rybíz úplně nesnáším. Řekl jsem si, já si udělám zahrádku, která by vypadala jako mýtina v lese. Zasadil jsem jehličnany, to jsem netušil, jak vyrostou, chudáci sousedi, ale já tam sedím opravdu jako na mýtině v lese. Trávím tam hodně času, v létě tam i lehávám, poslouchám ptačí zpěv.

Vaše žena Věra zemřela před rokem. Společnost vám dělá pudlík Áda…

Škoda, že neumí mluvit. Žena mi chybí, znali jsme se sedmdesát let. A psi? Áda je už můj třetí. I když… V Málkově bylo dvaapadesát chalup a všude měli psa a ti všichni mě znali. V jedné chalupě měli takovou bestii na řetězu, lidé se kolem ní báli chodit a já jsem k tomu psovi chodil docela normálně, drbal jsem ho na hlavě, on tušil, že mu neublížím. Děti mají zvláštní moc. Když už jsem byl schopen psa uživit, tak jsem měl jezevčíka. Ještě v činžáku na Žižkově. A pak jsme měli pudlíky.

Na čem nyní pracujete?

Kreslím si ilustrace k jednotlivým příslovím, mám jich sto padesát, ale nevím, jestli by tu knížku někdo vydal. Uvidíme. Já jsem se ke všemu dostal náhodou, nikdy jsem o nic neusiloval, jen jsem chtěl, aby mě to bavilo, abych to udělal pěkně. Naprosto jsem postrádal ctižádost, proto mám klidnější život než ti nešťastníci, co se pořád někam derou.

Pavlína Kourová

XANTYPA 5/13 - výběr z článků

Kytarový kouzelník Mike Oldfield šedesátiletý

Kytarový kouzelník Mike Oldfield šedesátiletý

Mezi květnovými výročími se hned dvě vztahují k významné postavě světové populární hudby. Patnáctého května se dožívá šedesáti let Mike Oldfield, multiinstrumentalista a skladatel, který ve své tvorbě dokáže do osobitého tvaru syntetizovat řadu hudebních stylů od etnohudby, world music, rocku až po klasiku. Zároveň si 25. května připomeneme čtyřicet let od vydání jeho přelomového alba TUBULAR BELLS, které zcela popřelo dosud zažitá pravidla v hudebním byznysu a svým komerčním úspěchem – navzdory nepodbízivosti zpracování – patří dnes k jednomu z nejprodávanějších alb hudební historie vůbec.

Herečka Zuzana Onufráková

Herečka Zuzana Onufráková

Nakažlivý smích a nezkrotná energie, tak by se dala charakterizovat herečka Zuzana Onufráková. Na pevných základech rodu se promítají rychlé proměny jejího života i místa působení. Proletěla během několika let od Prešova přes Bratislavu a Ústí nad Labem až do Prahy, kde je o ní stále častěji slyšet. Jen letmo: potkávali jsme ji v televizním seriálu Redakce, v divadlech v Celetné, Ypsilonce, na Zábradlí, na Fidlovačce, významná byla nedávná etapa v Činoherním studiu v Ústí nad Labem; nyní také hostuje v plzeňském Divadle J. K. Tyla. Herecké zaujetí ji přede dvěma lety přivedlo do pražského Švandova divadla.

Na návštěvě u Jiřího Stránského

Na návštěvě u Jiřího Stránského

Kdybychom nezrušili šlechtické predikáty, byl by dnes spisovatel, scenárista, dramatik a novinář Jiří Stránský rytířem ze Stránky a Greifenfelsu. Představit si ho jako pána na tvrzi, za dubovým stolem, s kožešinou přes rameno nebo v brnění na koni nedá žádnou práci. „Brnění mám v kolenou, na koni jezdím a tvrz mám taky,“ říká pobaveně. Jeho tvrzí je pracovna se spoustou knih a velikým psacím stolem.

Na konci světa

Na konci světa

Krajina nejzápadnějšího výběžku anglického hrabství Cornwall je po věky modelována nejen lidmi, ale také mořem. Mírné podnebí ovlivněné Golfským proudem zde vytváří mikroklima, díky němuž se tomuto koutu světa přezdívá také riviéra.

Barvy Tona Stana

Barvy Tona Stana

Fotografie portrétů a aktů Tona Stana zaslouženě našly své místo v nejedné významné galerii či sbírce. Výstava MOJE BARVY představuje jeho nejnovější kolekci fotografií, které si právě můžete prohlédnout v pražské galerii Leica. Tam jsme ho také vyzpovídali…

Herečka Geraldine Chaplinová

Herečka Geraldine Chaplinová

Během své březnové návštěvy Prahy oslňovala svou bezprostředností. Na Febiofestu nerozdávala jen povinné úsměvy a obligátní odpovědi novinářům. Zářila pohodou, byla vstřícná i duchaplná a dávala najevo, že herectví si pořád náramně užívá. Při loučení s festivalovým štábem se objímala se svou průvodkyní i s překladatelkou a děkovala jim za vykonanou práci. Ze závěrečného večírku poskytla v přímém přenosu rozhovor pro Českou televizi, při němž vypila sklenku slivovice. A do kamery žertovně prohlašovala, že se možná skácí přímo před kamerou. Sympatická Geraldine Chaplinová, které bude letos v létě devětašedesát, navíc vypadala báječně v mikině i ve slavnostním oblečení.

V království kočárů krále Václava (Obra)

V království kočárů krále Václava (Obra)

Kočáry – jeden vedle druhého! Víc než padesát jich vystavuje pan Václav Obr ve svém soukromém muzeu historických kočárů v Čechách pod Kosířem na Hané nedaleko Prostějova. Má tu kočáry otevřené i zavřené, velké i malé, dostavníky na daleké cesty i bryčky na přejetí z jedné vsi do druhé.

Hledal Leonardo da Vinci inspiraci v Arménii?

Hledal Leonardo da Vinci inspiraci v Arménii?

Život geniálního italského umělce je obestřen záhadami a nejasnostmi. U mnohých uměleckých děl, písemností a vynálezů není jisté, zda byl skutečně jejich autorem. Velké otazníky panují také kolem otázky, zda působil i mimo Evropu. Velmi často je v této souvislosti zmiňována Arménie.

Věra Čáslavská: Mě už nedostanete!

Věra Čáslavská: Mě už nedostanete!

Během prezidentské kampaně v týmu Karla Schwarzenberga jsem měla to štěstí spřátelit se s Věrou Čáslavskou. Její skromnost a lidskost, ale i odhodlání a neohroženost nám všem byly často inspirací a podporou. Velmi jsem si přála podělit se o svůj obdiv a náklonnost k této kurážné ženě. Děkuji tímto Xantypě, že mi umožnila přiblížit vám chvíle, které jsme strávily povídáním o gymnastice, radosti i bolesti, lásce, dětech, politice…

Falklanďané, věrní poddaní Jejího Veličenstva

Až do počátku osmdesátých let uměli situovat Falklandy na mapě jen znalci geografie. Jak by ne, když na malém souostroví jižního Atlantiku, nacházejícím se nedaleko od argentinských břehů, žijí jen kolonie tučňáků a pár tisíc lidí. Situace se ze dne na den změnila po násilném argentinském obsazení ostrovů. V souvislosti s nedávným místním referendem se o Falklandách hovořilo znovu.

Kultura - výběr z článků

Magdalena Juříková

Magdalena Juříková

S ředitelkou Galerie hlavního města Prahy Magdalenou Juříkovou jsem si povídal o současném výtvarném umění, soukromých sběratelích i o výstavách, které má galerie v plánu.

Alexander McQueen v kinech

Alexander McQueen v kinech

„Moje přehlídky jsou o sexu, drogách a rock’n’rollu. Chci dělat rozruch, chci, aby lidem naskakovala husí kůže. Chci infarkty, chci záchranky,“ říkával britský návrhář Alexander McQueen. A rozhodně se mu to dařilo. V roce 2010 se rozhodl z tohoto světa dobrovolně odejít.

Konstanty a proměny, jak je vidí

Konstanty a proměny, jak je vidí

Zatímco v létě mnohé „kulturní stánky“ spíše podřimují, galerie se těší nebývalému zájmu návštěvníků. Zejména ti, kteří přijíždějí zdaleka, v nich hledají koncentrovanou podobu regionu, jeho kulturních tradic i současných uměleckých aktivit. Lidé, kteří do výstavních síní zajdou mnohokrát za rok, tu zase vítají nové a nezvyklé dotyky s uměním, výrazně překračující obrysy dotyčné oblasti. Ředitel Moravské galerie v Brně Jan Press považuje právě službu návštěvníkům za jednu z priorit.

Klavírista Lukáš Klánský

Klavírista Lukáš Klánský

Festival Dvořákova Praha se každoročně chlubí jmény předních světových sólistů i orchestrů. Nezapomíná ale ani na výrazné mladé talenty, kteří se mohou pyšnit celou řadou úspěchů na mezinárodní scéně a mají nakročeno k zářné kariéře. Tzv. Den D Dvořákovy Prahy bude 14. září ve Dvořákově síni Rudolfina tentokrát patřit společnému koncertu klavíristy Lukáše Klánského a korejské houslistky Bomsori Kim. Koncert by neměl ujít vaší pozornosti, o těchto muzikantech ještě hodně uslyšíme.

Otec fusionismu s pověstí avantgardního muže

Otec fusionismu s pověstí avantgardního muže

Předchází jej pověst velmi avantgardního muže – koneckonců jeho zjev nezapře fakt, že je umělcem tělem i duší. Přiznám se proto, že mě poněkud překvapilo, když do mých dveří vešel muž sice s fialovou kšticí, ale s tradiční kyticí a podnosem báječných českých dvojctihodných koláčků. Povídání s ním bylo velmi příjemné, ale rozkvetl teprve tehdy, když přišla řeč na jeho lásku – fusionismus. Jeho přirozená plachost byla najednou ta tam, zaníceně mi vyprávěl o všem, co se svým milovaným uměním zažil, zažívá a ještě plánuje zažít. Koneckonců, vždyť mu bylo teprve sedmdesát…

Výstava Retro biják 60. – 90. let

Výstava Retro biják 60. – 90. let

Již klasické snímky jako VRCHNÍ, PRCHNI!, DÍVKA NA KOŠTĚTI nebo PANE, VY JSTE VDOVA! patří mezi důvěrně známá díla československé kinematografie. Téměř sedmdesát slavných filmů, seriálů a pohádek z 60. až 90. let, včetně zde uvedených, si připomeneme ve čtyřech patrech Tančícího domu, kde je od května na půl roku vystaveno přes dvě stě originálních kostýmů doplněných filmovými rekvizitami a fotografiemi.

Něco za něco

Něco za něco

Divadlo pod Palmovkou Praha

Komiks

Komiks

V souvislosti s vývojem rockové hudby panoval v minulosti v české kotlině názor, že největším nepřítelem lidstva byly rock and roll a coca cola. Přidal bych k tomu ještě jeden produkt, a tím byl komiks. Rock and roll je dnes už uznávanou veličinou coby základ hudby, která od druhé poloviny padesátých let až do současnosti poznamenala dějiny muziky i dalších uměleckých žánrů, včetně komiksu. Coca cola je dnes jednou z nejprestižnějších značek. Komiks ale o své místo na slunci paradoxně stále bojuje.

Lukáš Vondráček

Lukáš Vondráček

Navzdory mládí patří dvaatřicetiletý Lukáš Vondráček do absolutní špičky světových pianistů. V roce 2016 zvítězil na nejnáročnější pianistické soutěži Queen Elisabeth v Bruselu a jeho život dostal hvězdné obrátky.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 5/13

XANTYPA Číslo 5/13

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 11/2018

XANTYPA XANTYPA 11/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne