Malíř Jaroslav Valečka

Dobrý obraz nemusí nikdo vysvětlovat

S malířem Jaroslavem Valečkou je radost si povídat. Na rozdíl od většiny výtvarníků nepůsobí jako introvert a rád odpoví na jakoukoli otázku. Nehraje si na velkého umělce, kterému svět nerozumí. Jezdí každé ráno do ateliéru jako jiní lidé do práce, a večer se vrací domů, šťastný, že mohl celý den tvořit. Za rok namaluje padesát obrazů a většinu z nich prodá.

ValeckaJak to děláte, že jste tak úspěšný?
Prvních pár let po škole jsem nebyl schopen se obrazy uživit, to přišlo až postupně. Je pravda, že namaluju zhruba jeden obraz za týden, ale to proto, že bez malování nemůžu být. Dovolenou vydržím mít maximálně týden, a když chvíli nemaluju, už mě všichni posílají do ateliéru.

Prý ho máte v obyčejném paneláku?
Připadá vám to na malíře málo romantické? Ateliér je mezonetový, v desátém a jedenáctém patře nejvyššího domu na pomezí Butovic a Stodůlek, odkud mám mimořádně hezký výhled například na Vidouli a Bílou horu…

Výšky vám tedy evidentně nevadí?
Uvědomil jsem si, že často maluju obrazy jako pohledy z výšky. Když jsem byl malý, chodili jsme s babičkou na kopec Studenec, který je výrazně nejvyšší široko daleko, okolí převyšuje téměř o čtyři sta metrů. Byly odtamtud krásné výhledy až padesát kilometrů daleko. Možná od té doby mám výšky rád.

To mluvíte o krajině svého dětství, tedy o Lužických horách, bývalých Sudetech?
Já jsem se sice narodil v Praze, ale rodiče měli moc malý byt, a tak jsme až do mých sedmi let bydleli na chalupě ve vesnici Líska, která má šedesát obyvatel.

To prostředí zřejmě často malujete. Muselo na vás působit tak silně, že se vám stále vrací v paměti?
Kolem je hezká, magická, ale strašidelná krajina. Když jsem byl malé dítě, tedy v druhé půlce sedmdesátých let, tak tam byly ještě vidět pozůstatky klasických Sudet – vymlácené opuštěné domy, rozbité kostely a zmizelé vesnice. Odsun tam skončil až v roce 1948. Zapadlým vesnicím v horách se nevěnovalo tolik pozornosti, dokonce tam zůstalo pár Němců.

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě....

Blanka Kovaříková

XANTYPA 4/14 - výběr z článků

Herečka Cate Blanchettová

Herečka Cate Blanchettová

Začátkem března podruhé vystoupala na oscarový trůn. Nejprestižnější ocenění získala za titulní postavu sarkastického psychodramatu JASMÍNINY SLZY. V tomto znamenitém filmu Woodyho Allena ztvárnila sebestřednou mondénu, které se rozpadne její pochybná existence založená pouze na luxusním dekoru. V soukromém i profesionálním životě však Cate Blanchettová zosobňuje pravý opak své povrchní hrdinky. Je cílevědomá, pracovitá, inteligentní i mimořádně kreativní, navíc má nedefinovatelné charisma. Ve svých čtyřiačtyřiceti letech tak strčí do kapsy všechny umělé krasotinky z bulvárů…

Galerie pod Bushwickým nebem

Galerie pod Bushwickým nebem

Od mé poslední návštěvy před dvěma lety se newyorský Bushwick výrazně změnil, zdá se, že má jinou náladu, jinou energii. Po chvíli jsem si uvědomila důvod: oprýskané, šedé a lehce dezolátní zdi malých dílniček a garáží, stěny skladů a činžáků pokrývají fantastické a neuvěřitelně barevné obrazy vytvořené pomocí sprejů a válečků. Oči chodce, které dřív registrovaly odložené kusy nábytku na kraji chodníků, teď směřují vzhůru, protože nyní prochází částí města, která se stala galerií pod širým nebem.

FILMOVÉ SKUPENSTVÍ BOHUMILA HRABALA

FILMOVÉ SKUPENSTVÍ BOHUMILA HRABALA

Slavný spisovatel, od jehož narození uplyne 28. března už sto let, je s námi stále. Svým literárním dílem, ale také filmy, jichž podle Hrabalových předloh a začasté i s jeho scenáristickou spoluúčastí vzniklo celkem deset. Snad můžeme v naději dodat: doposud. A stále se lze zeptat některých jeho přátel: Jaký byl Bogan, jehož jste takhle důvěrně, jakožto jemu blízcí, mohli oslovovat?

Herec Jiří Hrzán

Herec Jiří Hrzán

Pro osobní vzpomínku na Jiřího Hrzána jsem urputně chtěl získat reakci dvou dalších skvělých herců Činoherního klubu, Jany Břežkové a Jiřího Somra, které jsem také nadšeně obdivoval v kultovním představení MANDRAGORA Niccola Machiavelliho v režii Jiřího Menzela.

Kutná Hora

Kutná Hora

Bolavé nohy a letní horký den přiměly mnicha Antona na chvilku spočinout v krásném lese nedaleko potoka Vrchlice. Odložil modlitební knihu a zdřímnul si. Když po krátkém spánku otevřel oči, uviděl, že se cosi zablesklo v mechu. Byly to tři stříbrné pruty. Poklekl a děkoval Bohu za tento dar. Místo, kde pruty našel, si označil kutnou, jež si svlékl, a pospíchal do kláštera v Sedlci sdělit opatovi, co se mu přihodilo. Zanedlouho zde začali lidé dolovat vzácný kov a stavět si tu své příbytky. Říká se, že na počest Antonovy kutny, dostalo nově vzniklé město jméno Kutná Hora.

Homosexuálové ve světě mezi sňatkem a šibenicí

Homosexuálové ve světě mezi sňatkem a šibenicí

I když v roce 1989 padla železná opona a s ní se vytratilo dělení světa na dva znepřátelené bloky, není svět čtvrtstoletí nato o nic harmoničtější. Souběžně s rivalitou mezi Východem a Západem, Jihem i Severem se v posledních letech zostřuje rozkol mezi liberálním a konzervativním pohledem na základní společenské otázky.

Car Putin si svévolně ukrojil Krym

Najednou je všechno jinak. Náš malý svět, pohodlí, jistoty a klid zkřehly. Ukázaly se jako nejisté, vydané na pospas. Může za to Ukrajina. Ruský prezident Vladimir Putin a jeho vojenská akce na Krymu, okupace části Ukrajiny.
Od roku 1989 jsme ušli dlouhou cestu. Minulost jsme nechali za sebou. Přemalovali jsme si ji v myslích na růžovo. Nemalá část místních obyvatel tak uvažuje. Teď se ta nepříliš řešená, nepříliš pochopená minulost s nečekanou silou a brutalitou vrací. Mysleli jsme si, že tohle se už nestane. Ne v naší blízkosti. Jenomže se to děje. Okupace Krymu se nás bezprostředně týká. Vrací nás zpátky do minulého režimu a do minulých dějů.
Po převratu v roce 1989 jsme se vydali cestou na Západ. Pár let jsme měli poměrně jasno. Samo sebou ne všichni chtěli vstoupit do Evropské unie a do NATO. To by ani nebylo normální. Ale většina toužila, abychom se vrátili tam, kam patřila Československá republika za Masaryka. A taky jsme se tam dostali. Jsme znovu součástí euroatlantické civilizace. Už nepatříme do východního, ruského bloku. Musíme si však přiznat, že tak docela nepatříme ani do toho západoevropského, západního uskupení. Visíme někde mezi. Ne politicky, nýbrž občansky. Když sledujete reakce značné části čtenářů na dění na Ukrajině, na ruskou anexi Krymu, nestačíte valit oči. Tak obrovská zaslepenost, nepochopení svobody.

Co se děje… v New Yorku

Kdo nemá dost po šesti filmech, ve kterých Rocky rozdával rány svým soupeřům a oddaně hleděl na svoji milovanou Adriane nebo na její hrob a nechával do sebe bušit, až krev stříkala a oči natékaly, může se vypravit na Rockyho, který rozdává údery v muzikálovém rytmu a prozpěvuje si u toho. Na prknech, která tentokrát představují boxerský ring, sice nezápasí Sylvestr Stallone, ale je alespoň producentem muzikálu, na jehož uvedení se podílel tým autorů dekorovaný divadelními cenami Tony. Slavná scéna vybíhání schodů Muzea umění ve Filadelfii z prvního dílu nechybí ani v jevištním podání.

Co se děje…  v Londýně

Co se děje… v Londýně

Ředitel newyorského planetária Neil de Grasse Tyson nikdy nebyl v Praze. Moc dobře si však pamatuje, že právě na pražském kongresu Mezinárodní astronomické unie přišla naše sluneční soustava o jednu z planet. „V Praze byl Pluto degradován v roce 2006 z planety na planetku, bylo to tehdy dramatické hlasování,“ zdraví mě pevným stiskem ruky při setkání v Londýně pětapadesátiletý rodák z newyorského Bronxu.

Co se děje… ve Vídni

Rakouské Muzeum divadla nabízí unikátní náhled do výtvarného světa akademického malíře Richarda Teschnera, rodáka z Karlových Varů. Ve svých prostorách pořádá výpravnou výstavu věnovanou tvorbě úspěšného česko-rakouského scénografa a řezbáře loutek.

Kultura - výběr z článků

Píše Foglar, kreslí Fischer aneb Rychlé šípy slaví

Píše Foglar, kreslí Fischer aneb Rychlé šípy slaví

Že se slavná pětice narodila v předvánočním čase, nebyl určitě promyšlený marketingový tah Jaroslava Foglara k blížícím se svátkům. Je ovšem nabíledni, že se mu podařilo ve spojení s Janem Fischerem týden před Štědrým dnem obdarovat čtenáře Mladého hlasatele kresleným seriálem, který později ovlivnil statisíce chlapců a děvčat v bývalém Československu. V sedmém čísle Mladého hlasatele ze 17. prosince 1938 se zrodila legenda, slavící letos 80 let.

Magdalena Juříková

Magdalena Juříková

S ředitelkou Galerie hlavního města Prahy Magdalenou Juříkovou jsem si povídal o současném výtvarném umění, soukromých sběratelích i o výstavách, které má galerie v plánu.

Alexander McQueen v kinech

Alexander McQueen v kinech

„Moje přehlídky jsou o sexu, drogách a rock’n’rollu. Chci dělat rozruch, chci, aby lidem naskakovala husí kůže. Chci infarkty, chci záchranky,“ říkával britský návrhář Alexander McQueen. A rozhodně se mu to dařilo. V roce 2010 se rozhodl z tohoto světa dobrovolně odejít.

Konstanty a proměny, jak je vidí

Konstanty a proměny, jak je vidí

Zatímco v létě mnohé „kulturní stánky“ spíše podřimují, galerie se těší nebývalému zájmu návštěvníků. Zejména ti, kteří přijíždějí zdaleka, v nich hledají koncentrovanou podobu regionu, jeho kulturních tradic i současných uměleckých aktivit. Lidé, kteří do výstavních síní zajdou mnohokrát za rok, tu zase vítají nové a nezvyklé dotyky s uměním, výrazně překračující obrysy dotyčné oblasti. Ředitel Moravské galerie v Brně Jan Press považuje právě službu návštěvníkům za jednu z priorit.

Klavírista Lukáš Klánský

Klavírista Lukáš Klánský

Festival Dvořákova Praha se každoročně chlubí jmény předních světových sólistů i orchestrů. Nezapomíná ale ani na výrazné mladé talenty, kteří se mohou pyšnit celou řadou úspěchů na mezinárodní scéně a mají nakročeno k zářné kariéře. Tzv. Den D Dvořákovy Prahy bude 14. září ve Dvořákově síni Rudolfina tentokrát patřit společnému koncertu klavíristy Lukáše Klánského a korejské houslistky Bomsori Kim. Koncert by neměl ujít vaší pozornosti, o těchto muzikantech ještě hodně uslyšíme.

Otec fusionismu s pověstí avantgardního muže

Otec fusionismu s pověstí avantgardního muže

Předchází jej pověst velmi avantgardního muže – koneckonců jeho zjev nezapře fakt, že je umělcem tělem i duší. Přiznám se proto, že mě poněkud překvapilo, když do mých dveří vešel muž sice s fialovou kšticí, ale s tradiční kyticí a podnosem báječných českých dvojctihodných koláčků. Povídání s ním bylo velmi příjemné, ale rozkvetl teprve tehdy, když přišla řeč na jeho lásku – fusionismus. Jeho přirozená plachost byla najednou ta tam, zaníceně mi vyprávěl o všem, co se svým milovaným uměním zažil, zažívá a ještě plánuje zažít. Koneckonců, vždyť mu bylo teprve sedmdesát…

Výstava Retro biják 60. – 90. let

Výstava Retro biják 60. – 90. let

Již klasické snímky jako VRCHNÍ, PRCHNI!, DÍVKA NA KOŠTĚTI nebo PANE, VY JSTE VDOVA! patří mezi důvěrně známá díla československé kinematografie. Téměř sedmdesát slavných filmů, seriálů a pohádek z 60. až 90. let, včetně zde uvedených, si připomeneme ve čtyřech patrech Tančícího domu, kde je od května na půl roku vystaveno přes dvě stě originálních kostýmů doplněných filmovými rekvizitami a fotografiemi.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 4/14

XANTYPA Číslo 4/14

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/2018

XANTYPA XANTYPA 12/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne