Kutná Hora

Historický klenot

Bolavé nohy a letní horký den přiměly mnicha Antona na chvilku spočinout v krásném lese nedaleko potoka Vrchlice. Odložil modlitební knihu a zdřímnul si. Když po krátkém spánku otevřel oči, uviděl, že se cosi zablesklo v mechu. Byly to tři stříbrné pruty. Poklekl a děkoval Bohu za tento dar. Místo, kde pruty našel, si označil kutnou, jež si svlékl, a pospíchal do kláštera v Sedlci sdělit opatovi, co se mu přihodilo. Zanedlouho zde začali lidé dolovat vzácný kov a stavět si tu své příbytky. Říká se, že na počest Antonovy kutny, dostalo nově vzniklé město jméno Kutná Hora.

Kutná hora

Tak praví pověst. Jak to tenkrát ale doopravdy bylo, jestli k neuvěřitelnému bohatství tohoto kraje a následně celého českého království přispělo zdřímnutí sedleckého mnicha, se už asi nikdy nedozvíme. Každopádně díky nálezům stříbrné rudy a jejímu „kutání“ mohlo být vybudováno významné a krásné město, které mělo dokonce ambici sesadit Prahu z pozice hlavního města Českého království. Díky rozsáhlým zdrojům stříbra vzniklo v období vrcholného středověku důležité obchodní a hutní centrum, jež mimo jiné navazovalo na hutní tradici nedalekého slavníkovského městečka Malín, kde existovala mincovna, která využívala povrchové zdroje stříbrné rudy a razila stříbrné malínské denáry.

Sedlec
V souvislosti s Kutnou Horou nesmíme opomenout její současnou městskou čtvrť Sedlec. Díky štědrosti šlechtice Miroslava z Cimburka se může toto místo pochlubit prvenstvím ve výstavbě cisterciáckého kláštera na našem území. Tento zámožný muž finančně podpořil jeho výstavbu a daroval mu jedenáct vsí a dvůr.
Klášter zde působil od roku 1142 a pro tento region byl hospodářsky velmi důležitý. Cisterciáci navazovali na benediktinskou tradici přísně asketického způsobu života a snažili se dodržovat přísný řeholní řád. Vynikali pokročilými metodami v zemědělství, které si přinesli z rodné Francie, a s oblibou se usazovali v odlehlých koutech, kde se snažili o kultivaci kraje.
Bohaté zdroje stříbrné rudy pomohly tomuto řádu překlenout velkou finanční krizi; nové majetkové zázemí pak napomohlo klášteru vystavět krásnou gotickou katedrálu Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele. V roce 1421 však husité klášter vypálili. Teprve až za opata Jindřicha Snopka se začalo v letech 1699–1709 pracovat na jeho obnově. Renovace se ujal mladičký Jan Blažej Santini Aichl, který k přestavbě přistupoval s citlivým ohledem na původní gotický styl. Po známých josefínských reformách, které postupně rušily jeden klášter za druhým, byl Sedlec opuštěn. Roku 1812 se na základě jiného nařízení císaře Josefa II., tzv. tabákového patentu, začal areál kláštera využívat ke zpracování tabáku.
Jednou z nejnavštěvovanějších památek Středočeského kraje je sedlecký hřbitovní kostel Všech svatých s kostnicí. Třicet tisíc mrtvých, které si vyžádala těžká morová rána v roce 1318, a dalších deset tisíc obětí husitských válek po sobě zanechalo ohromné množství kosterních pozůstatků, které na začátku 16. století složil do pyramid poloslepý sedlecký mnich. Tyto pyramidy z kostí inspirovaly při přestavbě nedalekého kláštera architekta Santiniho k tomu, aby je použil k neobvyklé výzdobě interiéru kostnice. V 19. století stavbu představující memento mori, započatou mladým architektem, dokončil řezbář František Rint, jenž z kostních pozůstatků vytvořil impozantní lustr a erb jeho pánů, rodu Schwarzenbergů.

Mincovní reforma
Naleziště drahých kovů zapříčinila vzestup a utužení moci Přemyslovců. Historik Otto Urban ve své knize ČESKÉ A SLOVENSKÉ DĚJINY DO ROKU 1918 popisuje situaci na konci třináctého století takto: „Země otvírala své poklady, ty však nepřinášely zdaleka jen požehnání. Dostatek a brzy také přebytek lesklého drahého kovu podpořil nejen vnitřní trh, nýbrž postupně také čilejší obchodní styky s cizinou. Z něj těžil především sám panovník a poměrně úzká vrstva lidí v jeho bezprostředním okolí. O bohatství posledních Přemyslovců si již současníci vyprávěli nejfantastičtější zkazky.“
Král Václav II. se rozhodl k zásadnímu kroku: mincovní reformě, ke které přizval i odborníky z Itálie, jež mu pomohli vytvořit na svou dobu pokrokový zákoník IUS REGALE MONTANORUM (Právo těžit horu), upravující podmínky těžby a zpracování stříbra. Součástí reformy bylo ražení nové mince zvané pražský groš, který se brzy rozšířil po celé Evropě. Kutná Hora se stala významným mocenským střediskem, v němž se razila tato postupně sílící měna. Na konci 13. století vznikl dobře opevněný Vlašský dvůr, kam se soustředila veškerá ražba grošů. Několikrát přestavovaný palác se zároveň stal panovníkovým sídlem při jeho častých pobytech v Kutné Hoře. Ve Vlašském dvoře se rovněž konala důležitá jednání; byl zde vydán např. Dekret kutnohorský, upravující poměr hlasů na pražské univerzitě.

Chrám sv. Barbory a Jezuitská kolej
Symbolem města se vedle Vlašského dvora stal gotický chrám sv. Barbory, o jehož stavbu se zasloužili kutnohorští měšťané. Legenda vztahující se k založení chrámu sv. Barbory líčí příběh tří pobožných horníků, kteří zůstali uvězněni v zasypané štole. Začali se usilovně modlit ke svaté Barboře, patronce horníků, aby jim pomohla se zachránit. Jeden ji ujišťoval, že mu stačí vidět první sluneční paprsky a klidně může zemřít, druhý muž vyslovil přání pobýt jeden den se svou milovanou rodinou, třetí z nich se vroucně modlil, aby mohl být s rodinou alespoň rok a den. Svatá Barbora jejich prosby vyslyšela a ukázala jim, jak se ze šachty dostat. První horník hned u východu z ní na denní světlo zemřel. Další horník prožil den se svojí rodinou a pak také skonal. Poslední horník byl ve svém vymodleném roce obdařen snem. V KUTNOHORSKÝCH POVĚSTECH od Antonína Ptáčka a Antonína Šebánka se můžeme dočíst, že ve snu „uzřel sv. Pannu stojící u kmene jednoho stromu tak, že se zdálo, jako by sv. Panna byla sama kmenem a nad ní tvořila koruna stromu jakoby klenutí kaple. Havíř považoval své vidění za vnuknutí sv. Barborou dané.“ Strom našel, porazil ho a z kmene vyřezal sochu sv. Barbory. „Když s tím byl hotov, postavil sochu v lese na pařez poraženého stromu. A záhy zvykli si horníci docházeti k této soše a modlili se tu k své patronce, aby nebyli v podzemních hlubinách při své nebezpečné práci smrtí překvapeni bez zpovědi a svátosti oltářní. Nedlouho nato položen základ k velechrámu sv. Barbory. V ní chována byla zázračná dřevěná socha sv. Panny ve veliké uctivosti.“
Celá stavba kutnohorské dominanty probíhala v několika etapách a její průběh vypovídá o velké snaze a odhodlání Kutnohorských mít ve městě vlastní velkolepý svatostánek, nezávislý na vlivu místního cisterciáckého řádu. Tak jako u Svatovítské katedrály, nemohla chybět ani při stavbě chrámu sv. Barbory huť německo-českého stavitele Petra Parléře. Od roku 1482 do své smrti stavbu řídil mistr Hanuš, pak se od roku 1499 chopil vedení Matyáš Rejsek, mimo jiné stavitel pražské Prašné brány. Rejsek vytvořil impozantní skeletovou konstrukci vysokého chóru a vybudoval hustý opěrný systém, který chrám obklopuje. Dalším významným stavitelem a architektem, který vtiskl svou představu do podoby chrámu, byl Benedikt Rejt. Zvětšil vnitřní prostor objektu, přistavěl boční tribuny a budově dodal charakteristické stanové věže. Ty se však jezuitům, kteří převzali správu chrámu v roce 1626, nezamlouvali a nechali je odstranit. Teprve na konci 19. století je sem vrátili architekti Josef Mocker a Ludvík Lábler, kteří chrám restaurovali a dostavěli do dnešní podoby.
Chrám sv. Barbory se řadí k vrcholným dílům české pozdní gotiky. Jak již bylo zmíněno, správu nad chrámem převzali jezuité, jejichž kolej byla umístěna v prostoru mezi patricijským sídlem Hrádek a chrámem sv. Barbory. Autorem dvoupatrové barokní koleje, v níž dnes sídlí Galerie Středočeského kraje, je Giovanni Domenico Orsi. V souvislosti s touto kolejí a samotným chrámem sv. Barbory nelze nezmínit terasu, na níž je sousoší třinácti světců. Vytvořil je jezuitský sochař František Baugut, který je rovněž autorem impozantního morového sloupu. Když byl roku 1773 jezuitský řád zrušen, mělo to samozřejmě dopad na všechny jím do té doby vlastněné budovy. Výjimkou nebyla ani kutnohorská kolej, která v následujících letech sloužila vojenským účelům.

Celý článek si přečístete v tištěné Xantypě......

Daniela Sommerová

XANTYPA 4/14 - výběr z článků

Herečka Cate Blanchettová

Herečka Cate Blanchettová

Začátkem března podruhé vystoupala na oscarový trůn. Nejprestižnější ocenění získala za titulní postavu sarkastického psychodramatu JASMÍNINY SLZY. V tomto znamenitém filmu Woodyho Allena ztvárnila sebestřednou mondénu, které se rozpadne její pochybná existence založená pouze na luxusním dekoru. V soukromém i profesionálním životě však Cate Blanchettová zosobňuje pravý opak své povrchní hrdinky. Je cílevědomá, pracovitá, inteligentní i mimořádně kreativní, navíc má nedefinovatelné charisma. Ve svých čtyřiačtyřiceti letech tak strčí do kapsy všechny umělé krasotinky z bulvárů…

Malíř Jaroslav Valečka

Malíř Jaroslav Valečka

S malířem Jaroslavem Valečkou je radost si povídat. Na rozdíl od většiny výtvarníků nepůsobí jako introvert a rád odpoví na jakoukoli otázku. Nehraje si na velkého umělce, kterému svět nerozumí. Jezdí každé ráno do ateliéru jako jiní lidé do práce, a večer se vrací domů, šťastný, že mohl celý den tvořit. Za rok namaluje padesát obrazů a většinu z nich prodá.

Galerie pod Bushwickým nebem

Galerie pod Bushwickým nebem

Od mé poslední návštěvy před dvěma lety se newyorský Bushwick výrazně změnil, zdá se, že má jinou náladu, jinou energii. Po chvíli jsem si uvědomila důvod: oprýskané, šedé a lehce dezolátní zdi malých dílniček a garáží, stěny skladů a činžáků pokrývají fantastické a neuvěřitelně barevné obrazy vytvořené pomocí sprejů a válečků. Oči chodce, které dřív registrovaly odložené kusy nábytku na kraji chodníků, teď směřují vzhůru, protože nyní prochází částí města, která se stala galerií pod širým nebem.

FILMOVÉ SKUPENSTVÍ BOHUMILA HRABALA

FILMOVÉ SKUPENSTVÍ BOHUMILA HRABALA

Slavný spisovatel, od jehož narození uplyne 28. března už sto let, je s námi stále. Svým literárním dílem, ale také filmy, jichž podle Hrabalových předloh a začasté i s jeho scenáristickou spoluúčastí vzniklo celkem deset. Snad můžeme v naději dodat: doposud. A stále se lze zeptat některých jeho přátel: Jaký byl Bogan, jehož jste takhle důvěrně, jakožto jemu blízcí, mohli oslovovat?

Herec Jiří Hrzán

Herec Jiří Hrzán

Pro osobní vzpomínku na Jiřího Hrzána jsem urputně chtěl získat reakci dvou dalších skvělých herců Činoherního klubu, Jany Břežkové a Jiřího Somra, které jsem také nadšeně obdivoval v kultovním představení MANDRAGORA Niccola Machiavelliho v režii Jiřího Menzela.

Homosexuálové ve světě mezi sňatkem a šibenicí

Homosexuálové ve světě mezi sňatkem a šibenicí

I když v roce 1989 padla železná opona a s ní se vytratilo dělení světa na dva znepřátelené bloky, není svět čtvrtstoletí nato o nic harmoničtější. Souběžně s rivalitou mezi Východem a Západem, Jihem i Severem se v posledních letech zostřuje rozkol mezi liberálním a konzervativním pohledem na základní společenské otázky.

Car Putin si svévolně ukrojil Krym

Najednou je všechno jinak. Náš malý svět, pohodlí, jistoty a klid zkřehly. Ukázaly se jako nejisté, vydané na pospas. Může za to Ukrajina. Ruský prezident Vladimir Putin a jeho vojenská akce na Krymu, okupace části Ukrajiny.
Od roku 1989 jsme ušli dlouhou cestu. Minulost jsme nechali za sebou. Přemalovali jsme si ji v myslích na růžovo. Nemalá část místních obyvatel tak uvažuje. Teď se ta nepříliš řešená, nepříliš pochopená minulost s nečekanou silou a brutalitou vrací. Mysleli jsme si, že tohle se už nestane. Ne v naší blízkosti. Jenomže se to děje. Okupace Krymu se nás bezprostředně týká. Vrací nás zpátky do minulého režimu a do minulých dějů.
Po převratu v roce 1989 jsme se vydali cestou na Západ. Pár let jsme měli poměrně jasno. Samo sebou ne všichni chtěli vstoupit do Evropské unie a do NATO. To by ani nebylo normální. Ale většina toužila, abychom se vrátili tam, kam patřila Československá republika za Masaryka. A taky jsme se tam dostali. Jsme znovu součástí euroatlantické civilizace. Už nepatříme do východního, ruského bloku. Musíme si však přiznat, že tak docela nepatříme ani do toho západoevropského, západního uskupení. Visíme někde mezi. Ne politicky, nýbrž občansky. Když sledujete reakce značné části čtenářů na dění na Ukrajině, na ruskou anexi Krymu, nestačíte valit oči. Tak obrovská zaslepenost, nepochopení svobody.

Co se děje… v New Yorku

Kdo nemá dost po šesti filmech, ve kterých Rocky rozdával rány svým soupeřům a oddaně hleděl na svoji milovanou Adriane nebo na její hrob a nechával do sebe bušit, až krev stříkala a oči natékaly, může se vypravit na Rockyho, který rozdává údery v muzikálovém rytmu a prozpěvuje si u toho. Na prknech, která tentokrát představují boxerský ring, sice nezápasí Sylvestr Stallone, ale je alespoň producentem muzikálu, na jehož uvedení se podílel tým autorů dekorovaný divadelními cenami Tony. Slavná scéna vybíhání schodů Muzea umění ve Filadelfii z prvního dílu nechybí ani v jevištním podání.

Co se děje…  v Londýně

Co se děje… v Londýně

Ředitel newyorského planetária Neil de Grasse Tyson nikdy nebyl v Praze. Moc dobře si však pamatuje, že právě na pražském kongresu Mezinárodní astronomické unie přišla naše sluneční soustava o jednu z planet. „V Praze byl Pluto degradován v roce 2006 z planety na planetku, bylo to tehdy dramatické hlasování,“ zdraví mě pevným stiskem ruky při setkání v Londýně pětapadesátiletý rodák z newyorského Bronxu.

Co se děje… ve Vídni

Rakouské Muzeum divadla nabízí unikátní náhled do výtvarného světa akademického malíře Richarda Teschnera, rodáka z Karlových Varů. Ve svých prostorách pořádá výpravnou výstavu věnovanou tvorbě úspěšného česko-rakouského scénografa a řezbáře loutek.

Architektura - výběr z článků

Záchrana ateliéru sochařky Hany Wichterlové

Záchrana ateliéru sochařky Hany Wichterlové

Za svůj život jsem prošel desítky ateliérů pražských výtvarníků. Koneckonců jsem se sám v jednom z nich narodil, byl na Letné a patřil mým rodičům – sochařům, kteří si jeho část v podkroví činžovního domu adaptovali na bydlení. Táta mne brával často ke svým přátelům, malířům, sochařům, grafikům, fotografům, architektům i restaurátorům, a tak si vybavuji ta kouzelná místa, většinou poněkud neuspořádaná, zato s typickou směsicí různých vůní: olejových barev, šelaku, terpentýnu, mokré sochařské hlíny nebo vývojek. O stěny opřená plátna v rámech nebo sochy na policích, fotografie rozvěšené po stěnách či architektonické modely na stolech, rozměrnými okny proudí dovnitř záplavy světla…

Příběhy paláců před Pražským hradem

Příběhy paláců před Pražským hradem

Monumentální stavební komplex Schwarzenberského paláce zaujímá v panoramatu Prahy výraznou polohu. Stavba, připomínající svým zjevem spíše venkovský zámek než městskou rezidenci, od Hradčanského náměstí oddělená zdmi a branami, vytváří spolu se sousedním Salmovským palácem urbanistický celek vynikající kvality, zároveň markantní dominantu příjezdové rampy k Hradu. Jeho renesanční architektura evokuje severoitalské reminiscence, zatímco strohost trojkřídlého Salmovského paláce připomíná architekturu Říma, Paříže či Vídně. Oba paláce reprezentují staletí českých a evropských dějin, jejímiž aktéry jsou i Lobkowiczové, Rožmberkové, Švamberkové, Eggenbergové, Schwarzenbergové a Salmové.

Trojský zámek

Trojský zámek

Přestože má většina Pražanů Troju spojenou především s tamní zoologickou zahradou, získala tato městská čtvrť svůj název podle dominantního zámku. Až do konce 17. století se totiž nevelká viniční a rybářská osada na pravém vltavském břehu nazývala Zadní Bubeneč nebo též Zadní Ovenec. Na počátku 17. století zde pro Albrechta z Valdštejna vznikl manýristický letohrádek se zahradou, jehož pozdější ruiny sečtělým pozorovatelům zřejmě připomínaly antickou Troju. Je však též možné, že toto nové pojmenování vzniklo až v souvislosti s okázalou zámeckou novostavbou hraběte Šternberka z let 1679–1703, náležící dnes k nejvýznamnějším českým barokním památkám.

Když Praha za noci zářila neonem…

Když Praha za noci zářila neonem…

Nakladatelství Paseka vydává již řadu let pozoruhodnou edici ZMIZELÁ PRAHA, v níž nás prostřednictvím historických fotografií a zasvěcených komentářů seznamuje s tím, jak vypadala Praha v minulosti, s tím, co nenávratně zmizelo. Svazky této záslužné edice jsou zaměřeny jednak na jednotlivé čtvrti, jednak také tematicky, například na továrny, sportoviště, letohrádky, výletní místa, nevěstince, nádraží, tramvajové tratě. Nejnovější díl je věnován pražským neonům a světelným reklamám.

Slavný hotel opět na výsluní

Slavný hotel opět na výsluní

Šlechta, státníci, umělci a další významní hosté se vydali roku 1893 do Tater, aby slavnostně otevřeli Hotel Lomnica, který se měl stát chloubou nově vzniklé osady Tatranská Lomnica. A skutečně tomu tak bylo, stavba navržená „dvorním architektem Tater“ Gedeonem Majunkem (1854–1921) si s příchodem nového investora vysloužila přízvisko První dáma Tater. Návštěvníci se z terasy kochali výhledem na majestátní Lomnický štít, hráli tenis, golf a v zimě sáňkovali. První dáma Tater přestála obě světové války, i když neunikla rabování, přežila i éru komunismu. Osudovou ránu jí zasadilo až období po revoluci. Stavba s výjimečnou atmosférou se proměnila na čtvrt století ve vybydlenou ruinu. Před časem ale povstala jako fénix z popela.

Neratov

Neratov

„V Neratově jsou hvězdy hodně blízko. Když je noční nebe jasné, zažívám pocit blízkosti nekonečna a všeho, čeho mohu být součástí, harmonie a krásy, všeho, co mě přesahuje. Pociťuji obrovskou vděčnost za to, že to mohu vidět a sdílet,“ říká Mons. JOSEF SUCHÁR (60), který s tímto místem spojil svůj život.

Velké Březno - letní sídlo Karla Chotka

Velké Březno - letní sídlo Karla Chotka

Na pravém břehu řeky Labe mezi Ústím nad Labem a Děčínem na vás zpoza kopců vykoukne obec Velké Březno. Místo plné spletitých silniček, nových i starých domů, slepých ulic, ale i paralelních cest. Kdo by řekl, že v téhle změti dopravních komunikací stojí hned dva zámky?

Lístek do Nového světa - výstava

Lístek do Nového světa - výstava

Schyluje se k druhé světové válce. Ne každý tomu, podobně jako v případě hrůzné první války, věří. Naši spojenci se domnívají, že oheň uhasili v Mnichově obětováním českého pohraničí. Přesto dochází 15. března 1939 k okupaci Československa a téhož dne přijíždí do porobené Prahy triumfující Adolf Hitler.

Pavlína Krásná a Pavel Hrubý

Pavlína Krásná a Pavel Hrubý

Je dubnové odpoledne roku 1978, tramvaj číslo 20 sjíždějící z Vinohrad na Václavské náměstí přibrzďuje v zatáčce u Národního muzea. V tu chvíli se napěchovanou dvacítkou rozezní pětiletý hlásek: „Maminko, to je ale velká továrna!“ A mladá matka odpoví se zřetelnou ironií: „Kdepak, Michálku, to je Federální shromáždění ČSSR.“ Ale chlapeček se nedá: „Ne, ne, je to velká továrna!“ Pasažéři se hlasitě smějí, budova není u veřejnosti oblíbená – pro svůj aktuální obsah normalizačních poslanců a také pro svůj vzhled. Všeobecně je tahle nástavba nad prvorepublikovou Peněžní burzou považována za příliš těžkou, temnou, brutální.

Zámek Děčín

Zámek Děčín

Tři sta let byl děčínský zámek spjat s rodem Thun-Hohenstein, jedním z nejvýznamnějších v habsburské monarchii. Thunové mu dali jeho současnou podobu. Za jejich držení sem přijížděla na návštěvu nejen aristokracie, ale také vědci a umělci, za všechny jmenujme jazykovědce Josefa Dobrovského, historika Františka Palackého nebo hudebního skladatele Fryderyka Chopina, který zde zkomponoval Děčínský valčík. Po sarajevském atentátu našly na děčínském zámku útočiště děti Františka Ferdinanda d’Este a Žofie Chotkové, nejstarší z nich, dcera Žofie, se zde dokonce vdávala. Thunové dbali na tradice, ale nebáli se modernizace. Podporovali stavbu sasko-české dráhy, železničního spojení mezi Prahou a Drážďany, používali inovativní metody v hospodářství a experimentovali – v zámeckých sklenících se pěstovaly stovky druhů orchidejí a kamélií, ananasy a jako na vůbec prvním místě v Čechách také banány.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 4/14

XANTYPA Číslo 4/14

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 10/2019

XANTYPA XANTYPA 10/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne