Konec Klause v Čechách. Nebo ještě ne?

Senát díky 38 hlasům podal na prezidenta republiky žalobu pro velezradu

 Dějou se věci. Senát 4. března odhlasoval žalobu pro velezradu na prezidenta Václava Klause. Důvodů našli senátoři víc, klíčová byla amnestie. To je veleudálost na české i evropské poměry. Sedmého března Klaus skončil na Hradě. Tak neslavné odcházení si jistě nepředstavoval. Končí zavržen, politicky takřka vyobcován. V tom vyobcování se pro nás skrývá jedno vážné nebezpečí. Osmého března Klause vystřídal jeho opozičně-smluvní druh Miloš Zeman.

 Poslední únorový den odstoupil papež Benedikt XVI. Oznámil, že na úřad nestačí, nestíhá měnící se svět. Odchod se týká i nás. Skončil konzervativní papež. Pro mnohé brzda pokroku. Ale přiznejme si, že je nutné, aby v dnešním světě alespoň někdo řekl, že vše není dovoleno, že třeba potrat není jen chirurgický zákrok, ale také konec lidského života.
Koncem února vystoupil Petr Nečas v Bavorském zemském sněmu. Zopakoval, že Česko lituje křivd způsobených poválečným vysídlením sudetských Němců. Stačilo pouhých několik vět, aby u Bavorů vyvolal nadšení. Doma si za to vykoledoval spíš zatracení.
A ještě jedna událost, jež má přesah. Petr Nečas podepsal jednostranně nevypověditelné smlouvy o peněžních náhradách se šestnácti církvemi a náboženskými obcemi. Ačkoliv u Ústavního soudu leží tři žádosti na zrušení zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Odložit podpis radil i generální sekretář Ústavního soudu. Proč Nečas nepočkal? Žádná další vláda už by smlouvy nepodepsala.

Zákon jsem já
Václav Klaus byl na konci své druhé prezidentské pětiletky takřka vyobcován. Jaké to nese riziko? Je silná osobnost. Pro mnohé bůh. Stačí si číst debaty pod články, které o něm pojednávají. Pokud ho nechválíte, vykoledujete si až zběsilé odsuzování, nenávist. To je jeden z plodů „klausismu“. To slovo používám ironicky, Klaus přece neustále a s despektem mluví o „havlismu“. Právě vyostřenost Klausových obdivovatelů je nebezpečná. Jeho fanklub dokáže být nesmírně nepřátelský. Pokud by Klaus pokračoval v politice, jeho stoupenci by byli extremizovaní. A další extremisty, při vší úctě k tomuto velepolitikovi, v Česku nepotřebujeme.
Klaus svou druhou hradní éru prohrál. Odpor vyvolala amnestie. Lid se masově postavil proti němu. A díky Klausově neoblibě našli i politici odvahu se mu vzepřít. Bohužel až na konci jeho působení na Hradě. Senát 4. března zažaloval Klause za velezradu. Z přítomných 68 mužů a žen bylo pro žalobu 38. Nečekaně mnoho.
Důvodů žaloby je víc. Tři se dají chápat jako „Klaus nad zákon“. Nepodepsal „euroval“, tj. dohodu EU, kterou parlament a vláda přijaly, devět let odkládal podpis protokolu Evropské sociální charty, ač ji měl podepsat neodkladně, odmítl rozhodnout o soudním čekateli Petru Langerovi, i když mu to soudy opakovaně přikázaly. Čtvrtý důvod – nejmenoval chybějící soudce Ústavního soudu. Klaus jména navrhl, ale Senát mu je z dobrých důvodů zamítl. Každopádně platí, že ÚS má nyní velké potíže, je přetížený a nestačí vyřizovat podání. Přitom je to garant české ústavnosti. Poslední kapkou byla amnestie, její článek II, tedy aboliční část, v níž prezident zastavil trestní stíhání, která se táhla déle než osm let. Mezi nimi ta, která se týkají známých zlodějů a korupčníků. – Jak si s žalobou senátorů poradí Ústavní soud? Spíš Klause za velezrádce neoznačí. Napovídá tomu fakt, že se ÚS 5. března nadobro odmítl zabývat samotným amnestijním rozhodnutím.

Až vlna zloby skončí
Co na žalobu říká Klaus? Jsou to „ošklivé politické hrátky“. Jeho odpověď na žalobu? Ve středu 6. března si on a slovenský prezident zajeli do Brna, do vily Tugendhat, kde si vyměnili nejvyšší státní vyznamenání. Ivan Gašparovič dostal Řád bílého lva I. třídy pro hlavy státu. Klaus vyfasoval nejvyšší slovenské státní vyznamenání Řád bílého dvojkříže I. třídy. Ve vile Tugendhat před dvaceti lety Klaus domluvil s Vladimírem Mečiarem rozdělení Československa na dva státy. Klaus nám tímto řekl: Když si mě neceníte vy, pitomci, tak si to dohodnu se Slovákem. (Je mu fuk, že se Ivan Gašparovič, bývalý Mečiarův kolega, netěší dobré pověsti.) Klaus je Klaus.
Ale nepochybujme o tom, že i tento „betonový“ politik, který přestál mnohé krize, je otřesený a zklamaný. Václav Klaus má – oproti Václavu Havlovi, jemuž ani po smrti nemůže přijít na jméno – extrémně silné ego. Nepochybuje o sobě. Nepamatuji se, že by litoval nějakého svého kroku. Ne. Klaus je se sebou spokojen. Avšak tím víc je nespokojen se svým okolím. Právu řekl: „Pevně věřím, že moje prezidentování bude uznáno.“ Kdy? „… až vlna zloby z některých úst skončí…“
O amnestii řekl, že spousta lidí „naskočila“ na „obří vlnu karikatury amnestie“. 

Celý názor si přečtete v tištěné Xantypě......

Martin Fendrych

XANTYPA 4/13 - výběr z článků

Evropská Smetana Emma

Evropská Smetana Emma

 Emma Smetana hlásí zprávy v Nočních televizních novinách na Nově, hraje ve filmech i v seriálech. To odvádí pozornost novinářů od jejích pozoruhodných zkušeností, které nasbírala ve vysoké politice a v evropských metropolích. Xantypa se jí na tyto postřehy zeptala jako první.

GRATULUJEME, PANE LIPSKÝ

GRATULUJEME, PANE LIPSKÝ

 Pátek 19. dubna by si měli červeně zaškrtnout ve svých diářích a kalendářích všichni, kdož se rádi baví a milují smích. Pochopitelně, že ten v dobrém podání. Toho dne totiž doputuje k významné životní metě – devadesátinám – Lubomír Lipský. Oblíbený herec byl předurčen, aby diváky bavil. Miroslav Horníček, který s ním hrál, přátelil se a dokonce společně bydleli v jednom domě, o něm řekl: „Mirek nás zve do svého světa, do světa nádherného rošťáckého klaunství, do živočišné říše srandy.“

Hrad Bítov

Hrad Bítov

Vranovská přehrada je vyhlášená rekreační oblast a v létě v zátokách pod hradem Bítovem zní smích dětí a ve vzduchu voní uzené klobásy. Mnozí z rekreantů vystoupají strží či po silnici i k samotnému hradu. Zimní atmosféra je zcela jiná. Z propasti pod hradbami se valí mlha, z níž se zdají vystupovat tváře dávných příběhů. A do melancholického zvuku Aiolových harf, umístěných na střechách jižního hradního křídla, jako by od nedaleké mohyly předků, z níž již kdosi odšrouboval kovovou desku, zaznělo zařvání k smrti smutné lvice…

ROD WAGNERŮ

ROD WAGNERŮ

Neměnná krása děl slavného rodu kamenosochařů s pradávnou tradicí mnoha generací přetrvala staletí. Sídlili střídavě ve Dvoře Králové, Jaroměři, Ferdinandově, Kuksu, Betlému u Kuksu a v Hořicích v Podkrkonoší. V mozaice bohatě rozvětveného genealogického stromu Wagnerů najdeme významné restaurátory, tvůrce náhrobních kamenů s náboženskou tematikou, výtvarníky… I jednoho z představitelů soudobého českého malířství, Josefa Wagnera juniora. Zastavme se u těch nejslavnějších.

Chávezovou smrtí končí jedna etapa venezuelské historie

 Úmrtím Huga Cháveze, prezidenta a charismatického vůdce, na následky rakoviny ve věku 58 let, se Venezuela ze dne na den stala jinou zemí, než jakou byla donedávna. Chávez si vytyčil za cíl vybudovat ve své vlasti socialismus v demokratických podmínkách. Odpověď na otázku, zda bude experiment v té či oné podobě pokračovat, naznačí výsledek prezidentských voleb, jež se tam co nevidět uskuteční.

Co se děje… v New Yorku

 Vystupování na Broadwayi je pro filmové herce z Hollywoodu výzvou, která jím dává možnost přesvědčit své publikum, že kouzlo stylizované osobnosti funguje i mimo filmový pás. S divadelní rolí však přichází i hrozba prověření jejich hereckých schopností. Poté, co Tom Hanks jako spoluautor a hvězda filmu LARRY CROWN zaznamenal v roce 2011 na snímek chladnou odezvu publika i kritiky, podíval se znovu na novou verzi kdysi odmítnuté divadelní hry Nory Ephronové LUCKY GUY a výzvu přijal. Až do června bude na Broadwayi vystupovat v roli bulvárního novináře proměnlivého charakteru Mika McAlaryho, který proslul v osmdesátých a devadesátých letech články o policejní korupci.

Co se děje… v Londýně

 Fenomenální telepatka Hilary Mantelová Těžko se zbavit dojmu, že první dámu ostrovní literatury Hilary Mantelovou (60) těší zájem a pozvánky k veřejným vystoupením minimálně stejně, ne-li více než dvojnásobné vítězství v nejprestižnější britské literární soutěži Man Booker Prize v letech 2009 a 2012, které získala jako autorka historických románů WOLF HALL a PŘINESTE MRTVOLY.

Co se děje… v Paříži

 Marc Chagall, běloruský malíř, který větší část života prožil ve Francii, je jedním z nejoblíbenějších umělců u zdejších galeristů. Tentokrát se k jeho dílu vrací Musée Luxembourg, v jehož nevelkých sálech může návštěvník až do 21. července vidět tematickou výstavu CHAGALL, ENTRE GUERRE ET PAIX (Chagall, mezi válkou a mírem).

Co se děje… ve Vídni

 Prestižní galerie Albertina v historickém centru Vídně na letošní jaro připravila mimořádnou výstavu světoznámého malíře a sochaře německého původu Maxe Ernsta, který patří k průkopníkům dadaismu a surrealismu. Současná expozice v Albertině je jeho první retrospektivou v alpské zemi.

Co se děje… na Slovensku

 Od 4. dubna do 14. července si mohou příznivci fotografie připomenout dílo Viliama Malíka (1912–2012). Jedná se o vůbec první retrospektivní výstavu, která je uspořádána u příležitosti nedožitých stých narozenin tohoto tvůrce. Fotograf, považovaný za průkopníka žurnalistické fotografie na Slovensku, patřil k nejvýznamnějším představitelům slovenské meziválečné fotografické moderny. Jako jeden z prvních slovenských fotografů se soustavněji věnoval dokumentaristické tvorbě. Fotografovat začal v rámci amatérského fotoklubu YMCA. Od poloviny 30. let externě spolupracoval s Československou tiskovou kanceláří sídlící v Praze, a to nejen jako fotoreportér, ale také jako filmař zaznamenávající události v Bratislavě i širším okolí. Jeho zaměření bylo velmi všestranné, díky čemuž se zachovalo mnoho dokladů o společenských či urbanistických změnách na Slovensku. V padesátých letech se tento tvůrce stáhl do pozadí, po roce 1989 zažil zasloužený výrazný návrat. V roce 2007 získal ocenění Osobnost slovenské fotografie, kterou uděluje Středoevropský dům fotografie. Výstavu Viliama Malíka připravila Slovenská národní galerie.

NÁZORY Martina Fendrycha - výběr z článků

Vítejte v Česku, v době postliberální, kdy vládnou emoce a fakta ztratila význam

Vítejte v Česku, v době postliberální, kdy vládnou emoce a fakta ztratila význam

V sobotu 21. října skončily sněmovní volby a skončila doba, jež začala v listopadu 1989. Skončilo údobí liberální demokracie, smeteny byly zbytky „Havla“ v české politice. To není přehnané tvrzení, ale fakt. Co přichází, zatím není jasné, musíme si počkat. Jistě víme, že voliče oslovují vůdci s autoritářskými sklony, kteří „to vezmou pevně do ruky“, neradi se dohadují s druhými, a panují.

Rok 2016

Rok 2016

Facebook a Twitter, krásné nové drogy, jež dokonale uspokojují naše touhy

Dalajláma ukázal, kdo je kdo v Česku

Dalajláma ukázal, kdo je kdo v Česku

Podivuhodné, co dokáže ve světě sázejícím na ekonomickou a vojenskou moc jeden jediný člověk, přitom žádný Bill Gates, ani velitel ozbrojených šiků, muž nedisponující „světskou“ mocí, ale jen a jen svou duchovní výbavou a pohnutým osudem. Do Prahy přijel 14. dalajláma Tändzin Gjamccho, buddhista žijící od dětství v exilu, nejvyšší tibetský duchovní vůdce. Jeho Svatost. U jiného by to přízvisko vyvolávalo posměch; u dalajlámy ne. Proč? Vyzařuje z něj pokoj? Nebo proto, že i náš většinově „pohanský“ svět v skrytu duše po „svatosti“, po něčem jiném, nesvětském, prahne?

Náckovatíme. Není to legrace.

Náckovatíme. Není to legrace.

Babiš veřejně popřel holokaust, koncentrák v Letech. Zeman zas vydává knihu Tato země je naše. A přece nejsme Zemanlandem.

Jsme šestá nejbezpečnější země světa. Bojíme se ale jako šestá nejriskantnější

Léto v Evropě nepřineslo klid. Množí se útoky teroristů a jimi inspirovaných šílenců. Německo nese ataky statečně. U nás vyvolávají paniku, prudké politické odezvy. Jako by se to dělo v Česku. Běžně se u nás dává rovnítko mezi muslimské uprchlíky a teroristy.

Polibky smrti, vytěsněný Šlachta a církevní restituce jako zbraň proti Sobotkovi

Přibývá střetů mezi ANO a ČSSD i dalšími stranami. Viděli jsme to na protikuřáckém zákonu. Sice vládní návrh, ale poslanci Andreje Babiše ho nechali padnout. Nejspíš někde vzadu číhaly krajské volby. Za jednatřiceti „anoisty“, kteří hlasovali proti, nebo se zdrželi, může stát představa, že zákaz kouřit lidé v hospodách na vesnici neberou.

Hledá se prezidentský kandidát. Značka: Abychom se za něj nemuseli stydět

 Zajímavé, jak se najednou vynoří téma, prodere se na povrch, vybublá. Tak nyní oživla debata, kdo bude za rok a tři čtvrtě kandidovat proti Miloši Zemanovi. Jakkoli nežijeme v prezidentském systému, stále ještě jsme parlamentní demokracií, stejně má hradní pán velký význam. Dokonce dokáže přitáhnout pozornost voličů k politickému tématu, přímé volbě, a to je co říct. Protože zájem o politiku u nás upadá.

Nová česká zahraniční politika: Klanění se Si Ťin-pchingovi místo lidských práv

Nová česká zahraniční politika: Klanění se Si Ťin-pchingovi místo lidských práv

Člověk fyzicky cítí, jak se mu svět mění pod nohama. Není to změna, jakou jsme zažili na konci roku 1989. Je méně žádoucí, globální. V takové době záleží na pružnosti, na gruntu, z kterého jednotlivci vycházejí, na jejich víře a odhodlání. Na naladění. Přijmeme změny? Odmítneme? Jsou tak masivní a tolik nás přesahují, že nemáme sílu je odmítnout. Buď je přijmeme, nebo nás semelou.
Změn je mnoho: sílící Rusko, které touží po bývalé imperiální slávě. Zběsilost tzv. Islámského státu a džihádistů. Pohyb milionů uprchlíků. Tající ledovce a stoupající hladiny oceánů. A změny v Evropě, kde se právě nyní rozhoduje, jestli zůstane jedním kooperujícím celkem, nebo se znovu rozpadne do uzavřených národních celků. Přitom rozpad je cestou do minulosti. V Evropě je cítit i jakási únava z přepychu, únava z demokracie. A přece pořád platí, že žádný lepší státní systém nemáme. Vzdát se demokracie znamená vzdát se svobody. Divné, ale i ta jako by se lidem u nás za dvacet šest let od revoluce přežila.

Rozhněvaní Slováci volili. Na výsledku se podílí korupce i rozkladná propaganda.

Slováci si zvolili novou národní radu. Nezůstal kámen na kameni. Smer Roberta Fica prohrál, i když vyhrál. Nacionalisté a fašisti vyhráli, i když nejsou první. Přijde tahle neonacionalistická vlna taky k nám? Máme s tím počítat? Andrej Babiš se na volby těší. Rád by, aby se volilo už v červnu 2017. Zřejmě si je jist, že vyhraje a kabinet bude sestavovat on. Ústava, čtyřleté funkční období vlády ho příliš nezajímá. Stát vnímá jako firmu a výměnu klíčových postů v Agrofertu si přece taky organizuje po svém. (Chápejme: stát zřejmě vnímá jako „svoji“ firmu, i když slůvko „moje“ zatím nepoužívá.)

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 4/13

XANTYPA Číslo 4/13

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 06/2019

XANTYPA XANTYPA 06/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne