Bártoland

V justici i na vysokých školách se rozhoduje, jak budeme žít dalších 20 let

Je to tu divoké. Vede se válka o spravedlnost: má u nás právo platit pro všechny stejně? Tedy i pro politiky, kmotry a lidi s nimi spojené? Střet se nyní odehrává v Praze na Vrchním státním zastupitelství a Městském státním zastupitelství. Nový nejvyšší žalobce se snaží zbavit profesionálních „zametačů“.

 Poučný je také případ odsouzeného otce „vlčích dětí“. I na tom je vidět, jak justice funguje. A máme za sebou Týden neklidu na vysokých školách. Studenti se dál bouří proti Klausovu „nejlepšímu ministrovi po Listopadu 1989“ Josefu Dobešovi (VV). Ten třeba koncepci školného dokáže změnit dvakrát během jednoho dne. My zíráme, vy zíráte. A začal soud s Vítem Bártou (VV).

Nepadni, komu padni
Česká justice nefunguje stylem „padni, komu padni“. A lidi to štve. Jak se ne-spravedlnost projevuje? Denně se dozvídáme o velkých kauzách, zlodějnách, předražených zakázkách. Ale nikdo nejde sedět. Víme, že tu je plno věcí v nepořádku, známe případy, o něž se jedná (můžeme je do omrzení opakovat: Mostecká uhelná, gripeny, pandury, letadla CASA, Škoda Plzeň, IPB, ProMoPro atd.), víme, že se u nás krade, my ty lumpy platíme, z našich daní to jde, a to je konec. Nic víc. Snad ještě pocit bezmoci.
Občas vypluje na hladinu, jak se zametá. To byl případ Jiřího Čunka a justiční mafie. S děsivou přesností celou kauzu popsal soudce Vojtěch Cepl junior, který dal z devadesáti procent za pravdu nálepce „justiční mafie“. Šlo tehdy o to, aby ministr Jiří Čunek nešel před soud, neboť by to ohrozilo vládu Mirka Topolánka. Díky přesunu věci ze severní na jižní Moravu bylo vyšetřování zastaveno.
Kauze Čunek se dnes podobá případ Pavla Drobila, exministra životního prostředí za ODS, za jehož ministrování měl být učiněn pokus o tunelování Státního fondu pro životní prostředí. Existuje podezření, že Drobil, stále místopředseda ODS, o všem věděl. Policie ho chtěla obvinit, ale loni jí dozorová státní zástupkyně Šárka Pokorná nařídila, ať stíhání odloží. Zastupitelství pak lživě tvrdilo, že policie věc odložila z vlastní vůle. Nakonec je Drobil vyšetřován dál, ale to jen díky zásahu nejvyššího žalobce Pavla Zemana. A tady se dostáváme k podstatě problému.

Pavel Zeman neudržovač
Déle než rok vede žalobce nový nejvyšší státní zástupce. Vybral ho Jiří Pospíšil (ODS). Ten samý ministr spravedlnosti, který vybral Renátu Veseckou, za jejíhož působení byl zameten případ Čunka. Pospíšil Pavla Zemana nejdřív ukázal členu výkonné rady ODS Romanu Jurečkovi, který je považován za plzeňského kmotra ODS… Zeman dostal požehnání jak od Jurečka, tak od vlády. Nevíme, proč byl vybrán. Pracoval v Haagu, v Eurojustu (jednotka Evropské unie pro justiční spolupráci). Mohl být zvolen ze dvou odlišných důvodů: 1. nežil v Česku, nemá tedy vybudovány vazby na místní justiční mafii, na místní zametače. To by bylo dobré. 2. (opačný důvod) nežil tu, takže mu chybí znalost prostředí a nebude s to přesekat temné vazby. Vše pojede dál, při starém, jen tvář nahoře bude nová, ne tak profláknutá jako Renáta Vesecká.
Pokud se čekalo, že Zeman nebude dělat nic, stane se udržovačem starého systému, byl to omyl. Začal „žalobu“ čistit. Nejde to snadno. Jakmile ohrožení politici zjistili, že Zeman chce vyšetřovat, chce hnát i politiky a kmotříky k soudu, rozjely se akce proti němu. Jeho činy byly zpolitizovány. Najednou (také díky výrokům Petra Nečase, ODS) je Zemanův osud spojen s tím Pospíšilovým. Chyba. Zeman nemá být „politizován“, to je nejhorší, co ho mohlo potkat. Premiér Pospíšilovi (Zemanovi) vytýká válku na státních zastupitelstvích, jenže ta je nutná a zdravá. Vyhnat kamarády kmotrů a politiků, to vyžaduje precizní právní práci, která bude trvat několik let.

I „vlčí děti“ potřebují rodiče
Podstatu české společnosti obnažuje i kauza dvou synů rodičů, kteří je nepouštěli z bytu, před úřady zatajili, že se narodili, nevodili je k lékaři. Podle žaloby je špatně krmili, oblékali, myli… Údajně jim způsobili těžkou újmu na zdraví. V lednu byl otec odsouzen na osm let do vězení. Jeho žena (prohlášená částečně za oběť) dostala podmínečný trest a nařízenou psychiatrickou léčbu. Trest pro otce byl tvrdý. Zřejmě tu zafungovalo cosi jako „společenské vědomí“ a soudce Kamil Kydalka chtěl „chránit“ nejen ony děti, ale taky většinovou společnost před alternativním stylem života.
Už na konci února o trestu otce rozhodoval odvolací Vrchní soud v Praze. Soudce Vladimír Král rozsudek Městského soudu zrušil, věc vrátil. Musejí být doplněny důkazy a rozhodnuto znovu. Důvodem byly chybné posudky. Soudní znalec Ivan Bouška se s dětmi nikdy nesetkal, ale posuzoval jejich zdravotní stav! Do médií pravil, že ze spisu vychází ve stovkách případů, kdy vystavuje znalecký posudek. – Neuvěřitelné, ale zřejmě běžné. (Psal jsem o tom případu a dostal dopisy, které hovoří o tom, že mimořádně nevěrohodné znalecké posudky soudy přijímají bez pochybností.)
Osm let žaláře byl pro otce dětí trest, který postrádá smysl. Nelze předpokládat, že by rodiče v týrání (nebo alternativní výchově?) pokračovali. Pokud by jim děti soud nechal, dostaly by se pod přísnou kontrolu úřadů. Jenže soud jim je vzal. I to se zdá jako chybné rozhodnutí. Děti nejvíc potřebují rodiče.

Supermarket vzdělání
Na přelomu února a března probíhal Týden neklidu na vysokých školách. Oč jde? Záminkou studentsko-akademických protestů jsou věcné záměry dvou zákonů. Jeden má nastolit zásady pro budoucí školné, druhý mění organizaci a autonomii vysokých škol. Vysokoškolskou reformu má na starosti Josef Dobeš. Už to je malér.
Studentům a akademikům, pokud jim nasloucháte, nejde o to, že by nechtěli školné, že by nechtěli světu konkurující univerzity. Jde jim o to, aby vzdělání nebylo chápáno ryze komerčně, jako třeba auto. Nechtějí, aby reforma omezila akademickou nezávislost. (Což hrozí; omezen má být vliv studentů a naopak posílen vliv regionálních politiků a velkých firem.) Prorektor Karlovy univerzity Stanislav Štech situaci popsal jasně: „Ukradli nám reformu a naplnili ji vlastním obsahem.“ Z univerzit budou firmy, z děkanů a rektorů manažeři a ze studentů klienti, míní Štech.

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě....

Martin Fendrych Autor je komentátor Týdne.

XANTYPA 4/12 - výběr z článků

Herečka  Meryl Streep

Herečka Meryl Streep

 Image jedné z nejstabilnějších ikon stříbrného plátna vyjadřuje její portrét od Annie Leibovitz. Tvář Meryl Streep je na něm překrytá bílou šminkou. A herečka si špičky prstů popotahuje kůži na obličeji, jako by si chtěla sundat pomyslnou masku… Slavná fotka vyšla na obálce časopisu Rolling Stone v době premiéry filmu FRANCOUZOVA MILENKA (1981). Streep v něm hrála viktoriánskou „femme fatale“ s pověstí zavrženíhodné coury. V současné rovině vyprávění (pro adaptaci románu Johna Fowlese ji vymyslel scenárista Harold Pinter) ztělesnila elegantní herečku, která má pletky s protagonistou onoho dobového příběhu…

Malíř a sochař Fernando Botero

Malíř a sochař Fernando Botero

O jeho díla válčí největší muzea. Ateliéry a domy má rozesety po celém světě. New York jej přitahuje energií, Paříž uměleckými podněty, Mexiko coby zapadákov. V létě tvoří sochy v toskánském městečku Pietrasanta, kde v šestnáctém století bydlel Michelangelo. Jako každý Latinoameričan je velmi rodinně založený. Jeho tamní dům je otevřen dětem z předchozích manželství a příbuzným, což bývá hojně využíváno. Devatenáctého dubna se Fernando Botero dožívá 80 let.

Žraločí šílenství

Žraločí šílenství

Skočím do vody, rozhlédnu se okolo sebe a v mžiku následuje děsivé zjištění. Nic nevidím! Neoslepl jsem a maska je čistá… Přes žraloky ale není vidět voda!

Výlety Václava Žmolíka

Výlety Václava Žmolíka

„Ten chlumecký zámek je za lesem,“ zpívá se v jedné lidové písničce. A když jedete do Chlumce nad Cidlinou směrem od dálnice D11 anebo od Poděbrad, skutečně se před vámi zjeví – do slova a do písmene, jen co projedete lesem. Sedí tu na kopci nad městem jako skutečná koruna krajiny široko daleko kolem. Karlova Koruna.

Ivan Jáchim

Ivan Jáchim

Plzeňský festival Finále je naší největší bilanční přehlídkou českých filmů. Hrané snímky i dokumenty hodnotí mezinárodní poroty a vítězným dílům udělují Zlaté ledňáčky. Ředitelem přehlídky je Ivan Jáchim (1963). Tento vyčouhlý a mlčenlivý kliďas připomíná korektního úředníka, kterého jen tak něco nerozhází. Návštěvníci Finále ho znají i jako příjemného kumpána se zvláštním smyslem pro humor.

Co se děje… v New Yorku

Co se děje… v New Yorku

 I v New Yorku, stejně jako jiných městech, přichází s jarem a oteplením chuť vyzout si boty při procházce po rozlehlých travnatých plochách mnoha zdejších parků a bos se rozběhnout mezi lidmi, odpočívajícími na dece, házejícími míčem nebo vychutnávajícími obsahy piknikových košů. Korunním klenotem mezi zdejšími městskými parky je ten s pořadovým číslem jedna, který byl prvním veřejným městským parkem v celých Spojených státech – Central Park aneb Centrální park. Téměř divoká, ale člověkem vyprojektovaná příroda dnes stojí uprostřed mrakodrapů na ploše čtyři sta dvaceti fotbalových hřišť. Park, který vznikl před sto padesáti lety se objevil ve stovkách filmů a každý rok do něj zavítá přes dvacet pět milionů návštěvníků.

Co se děje ... v Londýně

Co se děje ... v Londýně

O sportovních lékařích se člověk dozvídá ze zpráv obvykle jen tehdy, když referují o zdravotním stavu, zranění či rekonvalescenci svých svěřenců. Lékař britských olympioniků Ian McCurdie je v tomto ohledu výjimkou.

Co se děje… ve Vídni

Co se děje… ve Vídni

Rakouská metropole má od jara další kulturní magnet, i když jen pro německy mluvící publikum. Slavné vídeňské divadlo Burgtheater nabízí nové nastudování světoznámé hry TRAMVAJ DO STANICE TOUHA.

Co se děje… na Slovensku

Co se děje… na Slovensku

Slovenské národní muzeum připravilo výstavu věnovanou českému chemikovi Ottovi Wichterlemu (1913 – 1998), vynálezci silonu a měkkých kontaktních čoček. Chce na ní návštěvníkům přiblížit nejen objevy tohoto významného vědce, ale i jeho všestrannou osobnost. Výstava, uspořádaná v sídelní budově Národního muzea na Vajanského nábřeží, potrvá od 15. března do 29. dubna.

O čem se mluví… na Moravě

O čem se mluví… na Moravě

Po dvouleté rekonstrukci se znovu pro návštěvníky otevřela slavná brněnská Vila Tugendhat, která je ojedinělým dílem architekta Ludwiga Miese van der Rohe. Ten ji navrhl v roce 1928 na žádost manželů Grete a Fritze Tugendhatových, od roku 2001 je stavba na seznamu UNESCO.

NÁZORY Martina Fendrycha - výběr z článků

Vítejte v Česku, v době postliberální, kdy vládnou emoce a fakta ztratila význam

Vítejte v Česku, v době postliberální, kdy vládnou emoce a fakta ztratila význam

V sobotu 21. října skončily sněmovní volby a skončila doba, jež začala v listopadu 1989. Skončilo údobí liberální demokracie, smeteny byly zbytky „Havla“ v české politice. To není přehnané tvrzení, ale fakt. Co přichází, zatím není jasné, musíme si počkat. Jistě víme, že voliče oslovují vůdci s autoritářskými sklony, kteří „to vezmou pevně do ruky“, neradi se dohadují s druhými, a panují.

Rok 2016

Rok 2016

Facebook a Twitter, krásné nové drogy, jež dokonale uspokojují naše touhy

Dalajláma ukázal, kdo je kdo v Česku

Dalajláma ukázal, kdo je kdo v Česku

Podivuhodné, co dokáže ve světě sázejícím na ekonomickou a vojenskou moc jeden jediný člověk, přitom žádný Bill Gates, ani velitel ozbrojených šiků, muž nedisponující „světskou“ mocí, ale jen a jen svou duchovní výbavou a pohnutým osudem. Do Prahy přijel 14. dalajláma Tändzin Gjamccho, buddhista žijící od dětství v exilu, nejvyšší tibetský duchovní vůdce. Jeho Svatost. U jiného by to přízvisko vyvolávalo posměch; u dalajlámy ne. Proč? Vyzařuje z něj pokoj? Nebo proto, že i náš většinově „pohanský“ svět v skrytu duše po „svatosti“, po něčem jiném, nesvětském, prahne?

Náckovatíme. Není to legrace.

Náckovatíme. Není to legrace.

Babiš veřejně popřel holokaust, koncentrák v Letech. Zeman zas vydává knihu Tato země je naše. A přece nejsme Zemanlandem.

Jsme šestá nejbezpečnější země světa. Bojíme se ale jako šestá nejriskantnější

Léto v Evropě nepřineslo klid. Množí se útoky teroristů a jimi inspirovaných šílenců. Německo nese ataky statečně. U nás vyvolávají paniku, prudké politické odezvy. Jako by se to dělo v Česku. Běžně se u nás dává rovnítko mezi muslimské uprchlíky a teroristy.

Polibky smrti, vytěsněný Šlachta a církevní restituce jako zbraň proti Sobotkovi

Přibývá střetů mezi ANO a ČSSD i dalšími stranami. Viděli jsme to na protikuřáckém zákonu. Sice vládní návrh, ale poslanci Andreje Babiše ho nechali padnout. Nejspíš někde vzadu číhaly krajské volby. Za jednatřiceti „anoisty“, kteří hlasovali proti, nebo se zdrželi, může stát představa, že zákaz kouřit lidé v hospodách na vesnici neberou.

Hledá se prezidentský kandidát. Značka: Abychom se za něj nemuseli stydět

 Zajímavé, jak se najednou vynoří téma, prodere se na povrch, vybublá. Tak nyní oživla debata, kdo bude za rok a tři čtvrtě kandidovat proti Miloši Zemanovi. Jakkoli nežijeme v prezidentském systému, stále ještě jsme parlamentní demokracií, stejně má hradní pán velký význam. Dokonce dokáže přitáhnout pozornost voličů k politickému tématu, přímé volbě, a to je co říct. Protože zájem o politiku u nás upadá.

Nová česká zahraniční politika: Klanění se Si Ťin-pchingovi místo lidských práv

Nová česká zahraniční politika: Klanění se Si Ťin-pchingovi místo lidských práv

Člověk fyzicky cítí, jak se mu svět mění pod nohama. Není to změna, jakou jsme zažili na konci roku 1989. Je méně žádoucí, globální. V takové době záleží na pružnosti, na gruntu, z kterého jednotlivci vycházejí, na jejich víře a odhodlání. Na naladění. Přijmeme změny? Odmítneme? Jsou tak masivní a tolik nás přesahují, že nemáme sílu je odmítnout. Buď je přijmeme, nebo nás semelou.
Změn je mnoho: sílící Rusko, které touží po bývalé imperiální slávě. Zběsilost tzv. Islámského státu a džihádistů. Pohyb milionů uprchlíků. Tající ledovce a stoupající hladiny oceánů. A změny v Evropě, kde se právě nyní rozhoduje, jestli zůstane jedním kooperujícím celkem, nebo se znovu rozpadne do uzavřených národních celků. Přitom rozpad je cestou do minulosti. V Evropě je cítit i jakási únava z přepychu, únava z demokracie. A přece pořád platí, že žádný lepší státní systém nemáme. Vzdát se demokracie znamená vzdát se svobody. Divné, ale i ta jako by se lidem u nás za dvacet šest let od revoluce přežila.

Rozhněvaní Slováci volili. Na výsledku se podílí korupce i rozkladná propaganda.

Slováci si zvolili novou národní radu. Nezůstal kámen na kameni. Smer Roberta Fica prohrál, i když vyhrál. Nacionalisté a fašisti vyhráli, i když nejsou první. Přijde tahle neonacionalistická vlna taky k nám? Máme s tím počítat? Andrej Babiš se na volby těší. Rád by, aby se volilo už v červnu 2017. Zřejmě si je jist, že vyhraje a kabinet bude sestavovat on. Ústava, čtyřleté funkční období vlády ho příliš nezajímá. Stát vnímá jako firmu a výměnu klíčových postů v Agrofertu si přece taky organizuje po svém. (Chápejme: stát zřejmě vnímá jako „svoji“ firmu, i když slůvko „moje“ zatím nepoužívá.)

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 4/12

XANTYPA Číslo 4/12

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 10/2019

XANTYPA XANTYPA 10/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne