Číslo 3/11

O terorismu

Na moskevském letišti zabili třicet pět a zranili více než sto civilistů. Byla to jen jedna z mnoha podobných teroristických akcí. Občas v některé zemi někdo vyhodí do povětří sebe anebo automobil naditý výbušninami. Nejraději v nějakém náboženském (šíitském) procesí (Láhaur, Kvéta Pakistán), kavárně (irácké město Balad Rúz), hotelu (Jakarta), před mešitou, ve frontě před nějakým úřadem nebo přímo na chodbě uvnitř. Předmětem atentátů bývají často muslimové, atentátníci bývají muslimové rovněž, samozřejmě radikální a fundamentalističtí. Vraždili buď proto, že se hlásí k jiné větvi téže víry, anebo proto, jako je tomu právě v Rusku, Pákistánu či Iráku, že nesnášejí současnou vládu a její politiku. Na jejich počínání, k němuž se většinou hlásí, nejvíc zaráží to, že objektem násilí bývají náhodně vybraní civilisté.

Vraždění náhodně přítomných civilistů sice může vzbudit na okamžik paniku, ale ve svých důsledcích rozhodně vzbudí odpor k těm, kdo takový teror používají, a nakonec i odpor k hodnotám, k nimž se (aspoň slovně) hlásí.
Jenže vzkaz teroristů nemíní získávat sympatie, zní zhruba: Jsme tady a nesouhlasíme se současným směřováním světa, případně s vaší vírou, neboť obojí je pochybené. Pro své přesvědčení jsme připraveni umírat a vy budete umírat s námi, s každou vaší smrtí ubude trochu zla na zemi.
Kromě teroru, který používá časovaných bomb či sebevražedných atentátníků, existuje ještě jiný teror, a to daleko krvavější – teror státní. Vrazi dostávají uniformy a policejní průkazky a za své činy jsou povyšováni a vyznamenáváni. Terorizující stát zřizuje desítky koncentračních táborů, kam zavírá nevinné občany, mučí je a zabíjí.
V současném Tunisu i Egyptě docela nedávno umírali demonstranti při střetech s policií. My Evropané máme s terorem totalitního státu ty nejhorší zkušenosti. Jen v minulém století připravil o životy nikoliv stovky, ale miliony civilistů – možná s menší náhodností vybraných, ale zato stejně nevinných. (A to nemluvím o nepříliš vzdálené historii, kdy stát vraždil na přání vládnoucí církve vyznavače jiné větve téže víry.)
Individuální teror kromě vzkazu, který jsem zmínil, má ještě jeden důsledek. Zdá se totiž, že před ním není obrany, jedinec je bezmocný: jde do svého chrámu, na úřad, na letiště a může to být jeho poslední cesta. Volá tedy po větší ochraně. Kdo ho však může aspoň do jisté míry ochránit? Jedině policie, výzvědné služby, případně armáda – tedy stát.
Jenže státní moc v naší části světa je demokratická, tedy omezena mnoha zákony, které jí ukládají chránit svobodu jedince, svobodu vyznání, respektovat listovní tajemství, svobodu shromažďovací a tak podobně.
Hrozí, že z obavy před individuálním terorem budou občané volat po silnějším státu, budou ochotni (s útěšnou výmluvou, že to bude jen dočasný akt) státu přiznat právo omezovat základní svobody. Jednoho dne se tak mohou dočkat, že se nad nimi znovu vztyčí neomezená státní moc, od níž už bývá pouhý krok k teroru vůči vlastním občanům.
Teroristé, kteří odmítají „západní“ styl života včetně demokracie, rovnoprávnosti občanů a humanistických ideálů, nemají sílu tyto hodnoty zničit sami. Mohou jedině tlačit nás, abychom si je z obavy před nimi ničili sami. Právě v tom tkví jejich největší nebezpečnost.

Dolní navigace