Historik Jiří Rak

Většina Čechů měla Jeho Veličenstvo ráda

Každý knihkupec jistě potvrdí, že se knihy s historickou tematikou dobře prodávají, stejně tak historické filmy si většinou nemohou stěžovat na nezájem diváků. Minulost však ovlivňuje náš život mnohem hlouběji než jen jako prostředek zábavy. O tom a o dalších souvislostech jsme si povídali s mužem nad jiné zasvěceným, s historikem Jiřím Rakem.

Jiří Rak

Lidé se ke svému povolání dostávají různými cestami. Co vás vlastně přivedlo k dějinám devatenáctého století?
Ta cesta byla složitá. Na počátku historických zájmů byla (asi jako u většiny kolegů) romantika – hrady a zámky, na které jsme jezdili s rodiči. Potom přišlo okouzlení archeologií, pravidelně jsem o prázdninách brigádničil na výzkumech. Po maturitě se ale obor archeologie na filozofické fakultě neotvíral, a tak jsem začal studovat dějepis a češtinu a přitom jako pomocná vědecká síla pracoval v Archivu Národního muzea. Práce v archivu se mi zalíbila, a proto jsem přešel na obor archivnictví – dějepis. Většina fondů muzejního archivu pocházela z 19. století a tady mi pomalu začalo docházet, že skutečné dějiny vypadaly jinak, než nám vykládali na střední škole. Vzpomínám si, jak jsem se jednou při prohlížení dobových novin z konce 19. století hlasitě podivoval nad otevřeností, s níž byla kritizována rakouská vláda. (Bylo to někdy v roce 1967, ale podobná kritika nebyla ani v tehdejší době relativního uvolnění myslitelná.) Trvale mi v paměti zůstala poznámka vedoucího archivu pana doktora Chalupy na adresu staré monarchie: „Jó, pane kolego, tři sta let jsme úpěli, to se nám to úpělo.“ Na fakultě mne ale ještě doba devatenáctého století příliš nepřitahovala. Jeho první polovina byla zredukována na nudně vypravované „národní obrození“ a polovina druhá se změnila v dějiny dělnického hnutí. Ještě moje disertační práce se zabývala organizací utrakvistické církve po vydání Majestátu Rudolfa II.
Až později jsem jezdil na táborská husitologická sympozia a tady mne zaujaly dějiny husitské tradice. Jako všichni jsem si totiž nejdřív myslel, že smysl našeho oboru spočívá v tom, že formujeme společenské historické vědomí. Při hlubším zamyšlení je ale jasné, že stejně důležitou (ne-li důležitější) úlohu má beletrie, drama, výtvarné umění a v moderní době i film a televize. Kromě toho mne fascinovaly proměny interpretace husitství, které se z náboženské války změnilo na boj nacionální a posléze v sociální revoluci a všechny tyto proměny byly také náležitě politicky využívány a zneužívány. K pochopení těchto metamorfóz bylo ovšem nutné pořádně poznat dobu, v níž probíhaly – a už to bylo tady. Pochopil jsem, že 19. století bylo mimořádně dynamickou dobou, v níž se rodila naše současnost, a že v něm v mnoha ohledech ještě mentálně žijeme.

Vy jste se ale původně zabýval jiným historickým obdobím. Společně s J. P. Kučerou jste napsali knihu o barokním historikovi Bohuslavu Balbínovi. Jak tato kniha vznikla?
Teď jste mi připomenul „hříchy mládí“, ono to ale zřejmě souviselo s pozdějším zájmem o české dějiny v kontextu habsburské monarchie. Jednoduše řečeno: barokní období mi bylo ve škole prezentováno jako úpadková „doba temna“. Je ale těžké žít v českých zemích a takřka na každém kroku se dívat na krásu soch, kostelů, zámků, vnímat barokní charakter české krajiny a přitom věřit tomu, že všechna ta nádhera je produktem nějaké úpadkové epochy. Nějak jsme si říkali, že by se toho baroka měl už konečně někdo zastat. Nezapomínejme také, že v šedesátých letech uspořádala Národní galerie několik velkých výstav barokního umění a začínala se hrát barokní hudba. Konkrétně o Balbínovi jsem původně ze školy věděl jenom tolik, že „ačkoliv byl jezuita“, napsal jakousi obranu českého jazyka, z četby díla Zdeňka Kalisty jsme se ale dozvídali o historizující orientaci českého baroka, a tak jsme se s kolegou Kučerou dobrali rozhodnutí podívat se podrobněji na podobu a roli historismu v naší barokní kultuře. Dnes to vidím jako nebetyčnou drzost, pustit se do takového díla tak říkající „z voleje“. Snad ta kniha měla nějaký význam alespoň v tom, že se snažila podat pozitivní obraz barokního dědictví.

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě......

Antonín K. K. Kudláč

XANTYPA 2/14 - výběr z článků

Zpěvák Dan Bárta

Zpěvák Dan Bárta

Daniel Bárta je osobnost „incertae sedis“. Tuto poznámku připojují přírodovědci k druhům, o nichž nevědí, kam je zařadit. Svoji bezradnost přiznají, když stroze konstatují „nejasné systematické postavení“. Hudební publicisté v případě Daniela Bárty chvíli váhají, prohru nepřiznají a otevřou šuplík s názvem jazz. Tam se toho vejde… Dan Bárta je však obtížně zařaditelný originál. Na následujících stránkách ho můžete chvíli pozorovat.

Caroline Stoessingerová

Caroline Stoessingerová

 „Jsem židovka, ale mým opravdovým náboženstvím je hudba.“ Alice Herz-Sommerová (nar. 26. 11. 1903)

Anna Magnaniová

Anna Magnaniová

Na nedávném Osmém mezinárodním filmovém festivalu v Římě zaujala nejenom mne výstava věnovaná jedné z největších hereček 20. století, od jejíž smrti uplynulo v září 2013 čtyřicet let. Její tvář na zvětšených záběrech z italských, ale také amerických a francouzských filmů doprovázel citát, jímž sama Anna Magnaniová vystihla podstatu své bytosti: „Můžete mi vzít cokoliv, jenom mi neberte lásku.“ Paradoxem je, že se jí dostávalo všeho, co si jako ikona italské kinematografie mohla přát, jen na lásku byl její život chudý.

Architekt  Frank Gehry oslaví pětaosmdesátiny

Architekt Frank Gehry oslaví pětaosmdesátiny

„Možná se to nezdá, ale do své práce vkládám mnoho energie a zabývám se každým detailem. Výsledek se sice může zdát nahodilý, ale vše je dobře promyšleno. A o to mi jde,“ říká o své práci velikán světové architektury a jeden z „otců“ pražského Tančícího domu Frank Gehry.

Jiří Šalamoun

Jiří Šalamoun

Když mluví o svém bobtailovi, který se stal předobrazem Maxipsa Fíka, je vidět, jak moc ho měl rád. S výtvarníkem Jiřím Šalamounem jsme si však povídali nejen o vzniku jeho nejslavnější postavičky, ale především o jeho dětství, kdy to vlastně všechno začalo. Tehdy vytvořil své první kreslené filmy.

Kapela  UMAKART

Kapela UMAKART

Nejdřív jsem měla představu, že tento rozhovor vznikne v živém prostoru s obrovskými výlohami, skrz které nafotíme tři kluky z Umakartu: Jaromíra Švejdíka, Jana P. Muchowa a Dušana Neuwertha. Když jsem takové místo objevila, jeho manažer mi sdělil, že expozici z výloh nelze odstranit. Nakonec jsem si s Umakartem povídala v pražském klubu Radost, ze kterého jsme pak na focení proběhli do hudební prodejny s menšími výlohami. Výsledek? Nad mé očekávání!

Kde domov můj? aneb Češi v Argentině

Kde domov můj? aneb Češi v Argentině

Česká přítomnost v Argentině má dlouhou tradici. První návštěvníci z českých zemí, což byli misionáři, zavítali do Jižní Ameriky již v 18. století.

Výstava  JAN PALACH 16. – 25. 1. 1969

Výstava JAN PALACH 16. – 25. 1. 1969

Motto:
Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí.
Jan Palach

Svatá Hora u Příbrami

Svatá Hora u Příbrami

Naše nejznámější mariánské poutní místo najdeme na kopci nad městem Příbram. Nejslavnější poutě se tu konaly v době barokní. Tehdy sem putovaly tisíce poutníků, kteří si k zázračné sošce Panny Marie Svatohorské přišli vyprosit zdraví a ochranu před hrůzami válek. Očitý svědek těchto poutí, Bohuslav Balbín, napsal: „Cesty tohoto kraje se netrhnou pro ustavičná procesí na Svatou Horu, celý kraj je doslova posvěcený zbožností.“

Pod tureckým premiérem Erdoganem se otřásá židle

Recep Tayyip Erdogan se za jedenáct let v čele turecké vlády určitě nikdy tolik nezapotil jako dnes. Korupční skandál, jenž vypukl 17. prosince, vedl k obvinění čtyřiadvaceti lidí z jeho nejbližšího okolí včetně synů dvou ministrů a šéfa státní banky Halkbank. K demisi byli donuceni tři významní členové vlády a v hledáčku vyšetřovatelů se ocitli i dva premiérovi synové. Erdogan na to zareagoval výměnou deseti členů svého kabinetu a propuštěním několika desítek policistů a prokurátorů, kteří se ohavně provinili tím, že jej o obviněních prominentů předem neinformovali…

RSS - výběr z článků

Herec Keanu Reeves aneb Chladný větřík nad horami

Herec Keanu Reeves aneb Chladný větřík nad horami

Tvrdé rány osudu ho nikdy nešetřily. Ještě v mládí ztratil nejbližšího
kamaráda, který se předávkoval heroinem, později ho poznamenaly špatné vztahy s otcem, leukémie sestry, smrt ženy a dítěte. Není divu, že si získal přívlastek největšího podivína Hollywoodu a mnozí kolegové ho označují doslova jako největší chodící záhadu.

Plasy

Plasy

Plasy, sotva třítisícové městečko v půvabném údolí řeky Střely na severním Plzeňsku, bývaly kdysi centrem kultury a vzdělanosti nejen tohoto regionu. Žádný div. Zdejší cisterciácký klášter se řadil k nejvýznamnějším monastickým komplexům střední Evropy. Teď se naděje, že se podobným centrem znovu stanou, vrací. Ruiny lemující sakrální stavby, jež byly po zašlé slávě bývalého kláštera blízko zániku, totiž v posledních několika letech jako by vstaly z popela. A naplňují se jedinečným obsahem: Národní technické muzeum zde vybudovalo Centrum stavitelského dědictví.

Plavkyně Simona Baumrtová

Plavkyně Simona Baumrtová

Usměvavá skromná blondýnka Simona Baumrtová je tak trochu přírodní úkaz. Má fotografickou paměť, jen tak pro zábavu si dělá doktorát a ráda by se vrátila z letošní olympiády s co nejlepším výsledkem, protože za čtyři roky třeba bude mít rodinu a kariéru naší nejúspěšnější plavkyně jí kromě vzpomínek budou připomínat jen nádherné zážitky a pár cenných kovů.

Herečka Lenka Krobotová

Herečka Lenka Krobotová

Lenka Krobotová. Herečka spjatá s pražským Dejvickým divadlem poutem profesním, přátelským i rodinným. Působí v něm od roku 2000 a z plejády jejích současných rolí připomeňme aspoň Doru v KAFKOVI 24, Evelynu v UCPANÉM SYSTÉMU a dvojroli královny Hermiony a pastýřky Mopsy v ZIMNÍ POHÁDCE, na níž kritika ocenila především intenzivní herectví dejvického souboru. „Zdejší herečtí matadoři doslova září,“ napsal o poslední inscenaci Dejvického divadla na serveru „nadivadlo“ Vladimír Mikulka. Lenka Krobotová je bezpochyby silná osobnost, která má „pořádek“ a „jasno“ v životě i v tvorbě, ale zároveň i spontaneitu, třeba už jen rychlost, jakou mluví, ten proud slov, který není snadné zachytit.

Portrét Kevina Spaceyho

Portrét Kevina Spaceyho

Ve slavném americkém seriálu DŮM Z KARET, který letos pokračuje už čtvrtou řadou, hraje bezskrupulózního politického intrikána. Jeho sebestředný a machiavellisticky vychytralý Frank Underwood vystoupá z pozice vlivného senátora až do úřadu prezidenta USA. „Jde o jednu z nejúžasnějších postav, jaké jsem kdy mohl ztvárnit,“ tvrdí americký herec KEVIN SPACEY, který má pro odhalování temných stránek lidských duší talent od Boha. „Často se mi stane, že se z natáčení vracím do hotelu a přemýšlím, jestli jsme nezašli moc daleko. Ale pak si zapnu zprávy a dojde mi, že možná naopak nejsme dost tvrdí,“ dodává o sarkastickém vyprávění odhalujícím zákulisí vrcholné politiky.

Pražský hrad vzdává poctu Karlu IV.

Pražský hrad vzdává poctu Karlu IV.

U příležitosti 700. výročí narození českého krále a římského císaře Karla IV. připravil Pražský hrad pět výpravných výstav. Všechny mají v názvu slovo koruna a všechny jsou otevřeny denně od 10 do 18 hodin až do 28. září, svátku Karlova předchůdce, oblíbeného světce a patrona českého státu svatého Václava.

Muzikant Martin Valihora

Muzikant Martin Valihora

Kariérou uznávaného bubeníka proplouvá Martin Valihora velmi přirozeně. Už v šestnácti letech hrál v profesionálních hudebních seskupeních rozličných žánrů. Nezlomila ho ani závislost na drogách, s níž se musel poprat. Obhájil své umění i v Americe, kde studoval a účinkoval v klubu Blue Note se špičkovými jazzmany. V Bratislavě založil renomovaný Festival One Day Jazz.

Michaela Gübelová 6/16

Vážení a milí, Marihuana… zhulené mladé lidi jsem poprvé viděla kdysi dávno ve Formanově muzikálu Hair. Dnes je kouření marihuany rozšířené, chce se mi skoro říct běžné, především mezi mladými.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 2/14

XANTYPA Číslo 2/14

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 09/2019

XANTYPA XANTYPA 09/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne