Policejní vyšetřovatelka Nikola Davidová

Vítejte v realitě

Měl jsem opravdu radost, když mě paní šéfredaktorka požádala, abych si zajel na sever Čech popovídat se svou mladší sestrou o tom, jaké to je být jako žena vyšetřovatelem násilné trestné činnosti v jednom z okresů naší republiky kriminalitou nejzatíženějších. Vzal jsem telefon, zavolal ségře, že se brácha staví na kus řeči, a vyrazil do Teplic promluvit si s poručíkem Bc. Nikolou Davidovou.

vyšetřovatelka

Původně jsem chtěl začít otázkou, jak ses dostala ke svému povolání. Když jsem tě ale včera v práci fotografoval a zažil, jak skutečně probíhal jeden případ – a co z něj večer v televizi a dnes v bulváru udělali, tak se tě radši zeptám, do jaké míry se liší průběh policejního vyšetřování od obvyklé prezentace v médiích?
Sám jsi to viděl. Jasně, že realita je často dost jinde, než ji pak prezentují některé televizní stanice nebo noviny. Potřebují rychle upoutat pozornost nějakou náležitě divokou story, a tím způsobem to tedy natočí nebo napíší. Ale tepová frekvence mi spíš vysoko stoupá, když občas narazím v televizi na některý z těch fantasmagorických kriminálních seriálů. Se skutečností mají společné jen to, že se stane nějaký skutek spáchaný pachatelem a že se k jeho odhalení a usvědčení používá, mimo jiných, poznatků forenzních disciplín, jako je daktyloskopie, balistika, genetika, psychologické zkoumání duševního stavu a další. Je plno věcí, které lidi vidí v televizi a které jsou naprosto mimo rámec reality. Tím vůbec nechci říct, že práce na kriminálce není zajímavá, nepředvídatelná, nebezpečná nebo důležitá. To samozřejmě je. Směšné mi spíš připadá, že v těchhle „show“ identifikují pachatele pomalu podle zbytků aury, které zanechal na místě činu. Já vím, lidi se chtějí bavit, ale když v tom denně děláš, tak se někdy neubráníš pocitu, že z nás i diváků dělají fakt blbce. Radši se vraťme ke skutečnosti, která je daleko prostší a pragmatičtější. Život si kroutí osudy podle svého jízdního řádu a my se jen potýkáme s důsledky, které je třeba procesně zpracovat, aby mohl následovat spravedlivý soudní proces a v případě uznání viny být uložen odpovídající trest. Mnohdy je to náročný úkol, když uvážíme, že o podmínkách a prostředcích, které jsou k dispozici v „zázračných“ seriálech, se nám opravdu může jenom zdát.

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě.....

Lukáš David

XANTYPA 2/12 - výběr z článků

KAMBODŽSKÝ DENÍK

KAMBODŽSKÝ DENÍK

Porovnávat Thajsko a sousední Kambodžské království je jako porovnávat osvětlenou asfaltku s prašnou polní cestou bez krajnic. Doslova lze tenhle zdánlivě podivný příměr pochopit již malou chvíli poté, co se rozhodnete překročit thajsko-kambodžskou hranici v jednom ze šesti možných přechodů – v Poipetu.

Olympijské zprávy

Olympijské zprávy

Inspirací pro veškeré oblečení českých sportovců, kteří nás letos budou reprezentovat na letních olympijských hrách v Londýně, se stal obraz Františka Kupky AMORFA neboli DVOUBAREVNÁ FUGA. Toto plátno abstraktního malíře je uznáváno jako jedno z nejhodnotnějších a nejdražších děl v České republice.

Architekt  Luis Longhi

Architekt Luis Longhi

Architekt Luis Longhi navazuje na původní architekturu dávného impéria Inků. S místy, kde staví, navazuje vztah a naslouchá jim. Pro své stavby vybírá pozoruhodné lokality, protože „když chcete krásné děti, musíte si najít krásnou partnerku“.

Legenda  Marilyn Monroe

Legenda Marilyn Monroe

V létě tomu bude 50 let, co za doposud nevyjasněných okolností zemřela v noci ze 4. na 5. srpna 1962 ve svém domě hollywoodská filmová hvězda, legendární blonďatý sexsymbol Marilyn Monroe. Její nevlastní sestra Berniece o ní napsala knížku, letos přijde do distribuce film BLONDÝNA, samozřejmě o Merilyn.

ANEŽSKÝ KLÁŠTER

ANEŽSKÝ KLÁŠTER

Až do 25. března je možné v Anežském klášteře navštívit výstavu SV. ANEŽKA ČESKÁ – PRINCEZNA A ŘEHOLNICE. Svatyně, které měly původně sloužit jako oficiální pohřebiště přemyslovské dynastie, a přilehlé prostory hostí výstavu, reflektující jak život sv. Anežky, tak historii kláštera. Přibližuje Anežku jako vznešenou princeznu a příbuznou celé řady dalších významných žen a světic své doby.

Zpěvačka  Dianne Reeves

Zpěvačka Dianne Reeves

Když Dianne hovoří, její hlas zní stejně, jako když zpívá. Příjemný, klidný, samet, patřící ženě, která má výjimečné postavení v hudebním světě, která jako by si každou chvíli užívala pocit, že může v životě dělat to, co ji mimořádně těší a naplňuje. Na některé otázky odpovídala už jistě nespočetněkrát, některými se zcela otevřeně nechává překvapit. Konverzace s Dianne Reeves plyne stejně samozřejmě a mile jako její hudba. V Praze zahájí 14. března Jarní gala večer letošního festivalu Struny podzimu.

Ohlédnutí

„Taky já až jednou umřu, pohřběte mě s písničkou, jazzband ať jak všichni čerti hraje, až mě k hrobu ponesou.“ Tyto verše napsal před více než padesáti lety Josef Škvorecký, když překládal spolu se svým přítelem Lubomírem Dorůžkou text jednoho z nejznámějších blues, písně ST. JAMES INFIRMARY. A podobně vypadalo rozloučení s jedním z největších českých spisovatelů, jež se uskutečnilo 11. ledna 2012. Jen místo špitálu svatého Jakuba se konalo v kostele Nejsvětějšího Salvátora. A nelze pochybovat o tom, že saxofonová improvizace Jiřího Stivína by se panu Škvoreckému velice líbila.

Dramatik Eduardo Rovner

Eduardo Rovner, profesí dramatik a vzděláním elektrotechnik, přijel z Argentiny do Prahy na pozvání Institutu Cervantes, aby přednášel o tvůrčím procesu v umění a vědě. Autor čtyřiceti divadelních her, držitel cen a argentinský patriot přijíždí do Prahy často a rád. Jeho hry lze vidět na jevištích v Praze, Ostravě a Brně. Mezi nimi je i VRÁTILA SE JEDNOU V NOCI, za niž získal prestižní latinsko-americkou cenu Casa de la Americas. Povídali jsme si o zkušenostech s diktaturou, o historii na prodej, znovuobjevování zapomenutých iluzí a o tom, že Argentinci nepocházejí z opic, nýbrž z lodí.

Teploměr

V dětství jsem si přál být meteorologem. Neměl jsem samozřejmě ani ponětí o meteorologických mapách či meteorologických modelech, dost možná, že před pětasedmdesáti lety ani neexistovaly nebo byly značně jednodušší. Nicméně jako budoucí meteorolog jsem věnoval značnou pozornost směru větrů, barvě a tvaru mraků, také poslouchal předpovědi počasí (které byly každému pro smích) a nejméně jednou za hodinu kontroloval venkovní teplotu (teploměr jsme měli krásný a běhala v něm stříbřitá rtuť).

2012: první rok bez Václava Havla

Loni 18. prosince zemřel Václav Havel. Oplakávali ho i političtí nepřátelé. (S výjimkou zarputilých komunistů.) I když už se v politice přímo neangažoval, ztráta muže jeho formátu je krutá. Jeden výrazný, občanský, euroatlantický postoj bude v postkomunistickém Česku citelně chybět. Typické bylo, že ruští potentáti k jeho skonu nekondolovali. A to přesto, že krátce před Havlovou smrtí přijel do Prahy ruský prezident Dmitrij Medveděv na státní návštěvu. Hostil ho Václav Klaus. Český prezident ruského prezidenta na tiskovce chránil před otázkami nezávislých novinářů. Dojemná péče.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 2/12

XANTYPA Číslo 2/12

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 11/2019

XANTYPA XANTYPA 11/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne