Teploměr

V dětství jsem si přál být meteorologem. Neměl jsem samozřejmě ani ponětí o meteorologických mapách či meteorologických modelech, dost možná, že před pětasedmdesáti lety ani neexistovaly nebo byly značně jednodušší. Nicméně jako budoucí meteorolog jsem věnoval značnou pozornost směru větrů, barvě a tvaru mraků, také poslouchal předpovědi počasí (které byly každému pro smích) a nejméně jednou za hodinu kontroloval venkovní teplotu (teploměr jsme měli krásný a běhala v něm stříbřitá rtuť).

A ještě častěji jsem fascinovaně sledoval tlakoměr a jeho nepokojnou ručičku, která měřila torry a milibary, navíc hned zhodnotila, jestli bude krásně, proměnlivo anebo deštivo.
Různé zákonitosti jsem odpozoroval; například, že dešťové mraky obvykle táhnou od západu a naopak sucho a pěkně (případně mrazivo) přichází od východu. (V té době se ještě světovým stranám nepřisuzoval žádný vedlejší, tedy politický význam.) Tenhle úvod jen na vysvětlenou, proč máme doma za oknem bezmála každého pokoje venkovní teploměr. Ze všech nejdůležitější je pochopitelně teploměr hned u vchodových dveří, ten nás totiž ve chvíli, kdy opouštíme domov, ještě naposledy upozorní, jakému rozmaru počasí se vydáváme vstříc.
Teploměr, o němž budu mluvit, byl úplně normální, skleněný, líh v kapiláře byl zbarvený do modra a dovedl ukázat teplotu v rozmezí sibiřské zimy v nočních a saharského léta v poledních hodinách. Číslice byly čitelné i ze vzdálenosti několika kroků, prostě dokonalý teploměr, který dobře sloužil zhruba deset let. Byl spolehlivě zavěšený na dvou umělohmotných háčcích, a ty zase malým hřebíčkem přichyceny k dveřnímu rámu.
Jenže… Jednoho dne, když jsem opouštěl domov, zaznamenal jsem, že pokud člověk vychází ze dveří v pozici doleva zlomeného střelce, číslice na teploměru se nedají rozeznat. Toto pozorování mě znepokojilo, ještě jednou jsem se vrátil a znovu vyšel, abych se ujistil o skutečném stavu věci. Bylo to tak. Číslice z tohoto úhlu znečitelněly, bylo třeba teploměrem o několik málo stupňů pootočit a tím vše napravit. Velmi opatrně a citlivě jsem sáhl po teploměru a pokusil jsem se ho nahoře maličko odklonit a tak ho vyvést z jeho nečitelné polohy. Zareagoval okamžitě. Závěsný pant praskl a teploměr okamžitě zaujal postavení hlavou dolů. Pokusil jsem se ho vrátit do původní polohy, ale neměl jsem, čím bych ho nahoře přichytil, z hřebíčku trčel jen pahýl ulomeného pantu. Běžel jsem pro lepidlo. Lepidlo bylo sice kvalitní, ale nikoliv rychleschnoucí. Když jsem asi deset minut marně tlačil odlomené části k sobě, vzdal jsem lepení a zkusil to s lepicí páskou. Opravdu, když jsem teploměr celý omotal páskou, zůstal ve správném postavení, ale vypadal zmrzačeně, navíc číslice pod několika vrstvami pásek téměř zmizely. Uvědomil jsem si, že kousek horního pahýlu by vlastně bylo možno znovu přibít k veřeji. Okamžitě jsem běžel pro kladivo a zásobu hřebíčků. Hřebíček stačil jeden, když jsem do něj uhodil, zbytek pantu se odštípl a teploměr už byl zase v poloze hlavou dolů. Napadlo mě, že vlastně postačí, když teploměr obebiji ze stran a on pak namísto visení bude stát na spodním pantu. Dobře se mi podařilo znehybnět teploměr zprava, když jsem se zkoušel udělat totéž zleva, uvědomil jsem si, že pravděpodobně aspoň jednou ranou skleněný skvost zasáhnu. Odstranil jsem tedy teploměr, pak provedl operaci s hřebíčky. Vše proběhlo podle plánu. Když jsem teploměr vsazoval do jeho hřebíčkového rámu, spodní hřebíček se uvolnil a teploměr spadl tentokráte obličejem dolů. Naštěstí, jak jsem zmínil, byl lihový, stačilo smést střepy, nebylo třeba po chodníku honit kuličky rtuti.

XANTYPA 2/12 - výběr z článků

KAMBODŽSKÝ DENÍK

KAMBODŽSKÝ DENÍK

Porovnávat Thajsko a sousední Kambodžské království je jako porovnávat osvětlenou asfaltku s prašnou polní cestou bez krajnic. Doslova lze tenhle zdánlivě podivný příměr pochopit již malou chvíli poté, co se rozhodnete překročit thajsko-kambodžskou hranici v jednom ze šesti možných přechodů – v Poipetu.

Olympijské zprávy

Olympijské zprávy

Inspirací pro veškeré oblečení českých sportovců, kteří nás letos budou reprezentovat na letních olympijských hrách v Londýně, se stal obraz Františka Kupky AMORFA neboli DVOUBAREVNÁ FUGA. Toto plátno abstraktního malíře je uznáváno jako jedno z nejhodnotnějších a nejdražších děl v České republice.

Policejní vyšetřovatelka  Nikola Davidová

Policejní vyšetřovatelka Nikola Davidová

Měl jsem opravdu radost, když mě paní šéfredaktorka požádala, abych si zajel na sever Čech popovídat se svou mladší sestrou o tom, jaké to je být jako žena vyšetřovatelem násilné trestné činnosti v jednom z okresů naší republiky kriminalitou nejzatíženějších. Vzal jsem telefon, zavolal ségře, že se brácha staví na kus řeči, a vyrazil do Teplic promluvit si s poručíkem Bc. Nikolou Davidovou.

Architekt  Luis Longhi

Architekt Luis Longhi

Architekt Luis Longhi navazuje na původní architekturu dávného impéria Inků. S místy, kde staví, navazuje vztah a naslouchá jim. Pro své stavby vybírá pozoruhodné lokality, protože „když chcete krásné děti, musíte si najít krásnou partnerku“.

Legenda  Marilyn Monroe

Legenda Marilyn Monroe

V létě tomu bude 50 let, co za doposud nevyjasněných okolností zemřela v noci ze 4. na 5. srpna 1962 ve svém domě hollywoodská filmová hvězda, legendární blonďatý sexsymbol Marilyn Monroe. Její nevlastní sestra Berniece o ní napsala knížku, letos přijde do distribuce film BLONDÝNA, samozřejmě o Merilyn.

ANEŽSKÝ KLÁŠTER

ANEŽSKÝ KLÁŠTER

Až do 25. března je možné v Anežském klášteře navštívit výstavu SV. ANEŽKA ČESKÁ – PRINCEZNA A ŘEHOLNICE. Svatyně, které měly původně sloužit jako oficiální pohřebiště přemyslovské dynastie, a přilehlé prostory hostí výstavu, reflektující jak život sv. Anežky, tak historii kláštera. Přibližuje Anežku jako vznešenou princeznu a příbuznou celé řady dalších významných žen a světic své doby.

Zpěvačka  Dianne Reeves

Zpěvačka Dianne Reeves

Když Dianne hovoří, její hlas zní stejně, jako když zpívá. Příjemný, klidný, samet, patřící ženě, která má výjimečné postavení v hudebním světě, která jako by si každou chvíli užívala pocit, že může v životě dělat to, co ji mimořádně těší a naplňuje. Na některé otázky odpovídala už jistě nespočetněkrát, některými se zcela otevřeně nechává překvapit. Konverzace s Dianne Reeves plyne stejně samozřejmě a mile jako její hudba. V Praze zahájí 14. března Jarní gala večer letošního festivalu Struny podzimu.

Ohlédnutí

„Taky já až jednou umřu, pohřběte mě s písničkou, jazzband ať jak všichni čerti hraje, až mě k hrobu ponesou.“ Tyto verše napsal před více než padesáti lety Josef Škvorecký, když překládal spolu se svým přítelem Lubomírem Dorůžkou text jednoho z nejznámějších blues, písně ST. JAMES INFIRMARY. A podobně vypadalo rozloučení s jedním z největších českých spisovatelů, jež se uskutečnilo 11. ledna 2012. Jen místo špitálu svatého Jakuba se konalo v kostele Nejsvětějšího Salvátora. A nelze pochybovat o tom, že saxofonová improvizace Jiřího Stivína by se panu Škvoreckému velice líbila.

Dramatik Eduardo Rovner

Eduardo Rovner, profesí dramatik a vzděláním elektrotechnik, přijel z Argentiny do Prahy na pozvání Institutu Cervantes, aby přednášel o tvůrčím procesu v umění a vědě. Autor čtyřiceti divadelních her, držitel cen a argentinský patriot přijíždí do Prahy často a rád. Jeho hry lze vidět na jevištích v Praze, Ostravě a Brně. Mezi nimi je i VRÁTILA SE JEDNOU V NOCI, za niž získal prestižní latinsko-americkou cenu Casa de la Americas. Povídali jsme si o zkušenostech s diktaturou, o historii na prodej, znovuobjevování zapomenutých iluzí a o tom, že Argentinci nepocházejí z opic, nýbrž z lodí.

2012: první rok bez Václava Havla

Loni 18. prosince zemřel Václav Havel. Oplakávali ho i političtí nepřátelé. (S výjimkou zarputilých komunistů.) I když už se v politice přímo neangažoval, ztráta muže jeho formátu je krutá. Jeden výrazný, občanský, euroatlantický postoj bude v postkomunistickém Česku citelně chybět. Typické bylo, že ruští potentáti k jeho skonu nekondolovali. A to přesto, že krátce před Havlovou smrtí přijel do Prahy ruský prezident Dmitrij Medveděv na státní návštěvu. Hostil ho Václav Klaus. Český prezident ruského prezidenta na tiskovce chránil před otázkami nezávislých novinářů. Dojemná péče.

SLOUPEK Ivana Klímy - výběr z článků

Tašky

Cíl cesty není v tomto případě rozhodující, ale proč ho nezmínit. Jel jsem do města, které někteří historici označují za místo spojenecké zrady, tedy do Mnichova. Jel jsem jen na tři dny a nebylo tedy nutné, abych si bral s sebou kufr, měl jsem jen takovou malou brašnu přes rameno, v níž více méně denně nosím nějaká lejstra a knížku do tramvaje (v tomto případě do vlaku), a potom příruční tašku, v ní svetr, kdyby uprostřed dubna uhodily mrazy, rezervní tričko, pyžamo, dva kapesníky a podobné nezbytnosti (jak se ukázalo zbytnosti). Z obsahu závorky je zřejmé, že taška nedojela tam, kam jsem dojel já.

Mladí kuřáci – staří ležáci

Četl jsem, že některé děti začínají kouřit (jistě ne pravidelně) už v době, kdy chodí do mateřské školky. (Zatím snad nikoli v době, kdy je rodiče vozí do jeslí, když pro nic jiného, tak proto, že by si samy nedokázaly zapálit.) Jistě, kouření v předškolním věku je spíše výjimečné. Ale ve věku o maličko pokročilejším?

Evropa

 Evropská unie byla poctěna udělením Nobelovy ceny míru.
Co vlastně je Evropa? Z hlediska zeměpisného: stačí pohlédnout na mapu a podle jednoho pojetí je odpověď zřejmá. Evropa je místní název pro celkem nerozsáhlý, zato členitý výběžek Euroasie.

Dárky, dárky, dárky…

A už tu máme zase na krku prosinec a s ním Vánoce a s těmi shánění dárků.
Dárek může být živý či neživý a jeho jedinečnost tkví v tom, že jej nekupujeme (případně nekrademe) v samoobsluze, ale dostáváme zdarma většinou s milým úsměvem a očekáváním dárce, že ho zahrneme díky

Na koho jsme nejvíc hrdí

Lidové noviny otiskly výsledky takového malého průzkumu na toto téma a vyšly jim tři osobnosti: Havel, Jágr, Gott, k nim se prý vzpíná naše hrdost. Pokud se týká kultury v anketě mezi studenty (převážně vysokoškolskými) bylo pořadí následující: Gott, Forman, Svěrák, Roden, Karel Čapek, Antonín Dvořák.

Malá prezidentská inventura II.

Klement Gottwald byl prvním dělnickým prezidentem – možná bychom mohli nazývat prvním dělnickým prezidentem i Masaryka, jenže ten si svůj původ pokazil univerzitním vzděláním.

Malá prezidentská inventura

 Blíží se nám prezidentská volba a ještě před ní termín, dokdy se o prezidentský úřad můžou ucházet všichni občané ČR starší čtyřiceti let, ženy i muži bez ohledu na svoji profesi, svoje náboženství, sexuální orientaci nebo příslušnost k nějaké menšině. Prezident bude zvolen na pětileté období. Letos prvně ho nebudou volit společně poslanci a senátoři, ale přímo občané. Snad by bylo před volbami, kterých se máme všichni zúčastnit, rozumné oživit vzpomínku na naše bývalé prezidenty.

O tichu

 Už jsem o tom tady psal. Na letišti cosi opravují a kdosi rozhodne, že nad námi a nad statisícovými sídlišti se budou denně prohánět desítky tryskových letadel. Nedávno jsem cosi zařizoval v Ruzyni, ne na letišti, ale v obci, a uvědomil jsem si, že pár tisíc lidí anebo spíš desítek tisíc je odsouzeno k tomu, že v podstatě na letišti žije – tedy pokud se týká rámusu, který neodlučně (aspoň prozatím) patří k vzlétávání a přistávání letadel.

Maturity

 Zpívával jsem taky.
Matura se blíží, / čtrnáct dní do ní, / má hlava však prázdná, / až to v ní duní…
Byla to trochu póza, udělal jsem maturitu včetně její matematické části. Ta patřila mezi volitelné, tedy jednička z ní byla téměř povinná.

Odposlouchávám, odposloucháváš, odposlouchává

 Čtu v Respektu potěšitelnou zprávu, že BIS má tři tisíce odposlechů pana Janouška a pak řady dalších. Co by mohlo být lepší zprávou? Jedině snad, že jich BIS má třicet tisíc, z toho by se daly použít mnohé odposlechy i proti spoustě dalších politiků, manažerů, kmotrů i jiných osob hodných zájmu.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 2/12

XANTYPA Číslo 2/12

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 11/2019

XANTYPA XANTYPA 11/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne