Sochař Antonín Kašpar

Postav dům, zasaď strom, počni syna …a posvěť místo sochou

Prvá tři důrazná přikázání může kterýkoli pracovitý, budoucnost uznávající a milující muž s vizí naplnit. Posvětit místo sochou, to už je úkol, jakých se dostávalo snad jen hrdinům z bájí. A jestliže úkol splnili, stali se nesmrtelnými. Když uznávaný kunsthistorik Ivan Neumann zahajoval výstavu akademického sochaře Antonína Kašpara v pražské Galerii české plastiky, potěšil ho konstatováním, a teď volně citujme, že „sochy byly a jsou stavěny na historicky významná a posvátná místa, aby stvrdily jejich neobyčejnost. Antonín Kašpar naopak postavením své sochy na kterékoli místo v krajině nebo lidském sídle učiní ono místo posvátným“.
 

cy y
Jako klukovi se mu líbila práce s kovem (a příliš se mu nezamlouvala matematika), a tak se přihlásil na turnovskou Střední uměleckoprůmyslovou školu pro zpracování kovů a kamenů, na obor umělecké kovářství a zámečnictví. Z ní pak přestoupil na uměleckoprůmyslovou školu na Žižkově, kde maturoval z řezbářství. Protože k práci s kovem tíhl nejvíc, po maturitě šel pracovat do družstva kovářů.
„Musel jsem tam denně ručně vykovat 120 kramlí a bral jsem jedenáct set padesát korun čistého měsíčně. Můj mistr František Skála byl úžasný učitel, naučil mě pracovat se železem tak, že z toho žiju dodneška. Moje dělnická profese měla i ‚vedlejší‘ efekt. Chtěl jsem jít studovat sochařinu na Vysokou uměleckoprůmyslovou školu, ale protože jsem neměl dělnický původ a rodiče nebyli ve straně, bylo toto zásadní minus na přihlášce vyváženo alespoň mým původním povoláním: dělník-kovář. Každý rok však brali jen dva studenty, a tak jsem si přijímací zkoušky nakonec zopakoval třikrát. Při třetím pokusu pan profesor Soukup nejspíš pochopil, že se mě jen tak nezbaví, a přijal mě.“
Přeskočme roky. Dvůr a zahrada poctivého statku v Čisovicích na okraji Prahy je zabydlena monumentálními sochami z oceli a ocelové litiny, a v prostorné kanceláři-galerii-obýváku, kde by chtěl okamžitě bydlet každý milovník umění, je soustředěn mikrokosmos sochaře, který svými monumentálními objekty a sochami dotváří náš makrokosmos. Poté, co nás v ateliéru k sobě přikovaly Kašparovy důstojné židle z jeho POSLEDNÍ VEČEŘE, a na dvoře dva stoly Starého a Nového zákona (v prohlubni otisku kříže na prvním stole stojí dešťová voda, samotný kříž, vystouplý, se sluní na ploše druhého stolu), padne neodbytná otázka. Kříž-symbol. Jak jste se našli?

Kříž, piana a Hommage á Joseph Beuys
„Když jsem bydlel na Zbraslavi, chodíval jsem se svým labradorem denně na kopec Havlín, na němž je hřbitov. Kříže vyčnívaly nad jeho zdí a já je začal víc vnímat a začal jsem s tím prastarým symbolem pracovat. Fascinují mě dvě stejně dlouhá ramena tohoto praznaku, která se protínají v ideálním, základním bodě vzniku života. Kříž symbolizuje jednotu protikladů, vyjádřenou překřížením. Jing – jang, muž – žena, život – smrt, ty – já, ona – ono…“
V duchu si dodávám, že křížem je i znaménko součtu. Plus. Spojuje smrtelníka s duchovnem. Realitu s nadpozemským. Nahlas vzpomenu výše citovaného Ivana Neumanna: postaví-li Kašpar na louku svou sochu (židle z POSLEDNÍ VEČEŘE, jejíž opěradlo tvoří právě kříž, je dokonalým příkladem), je to místo náhle povýšeno…
„Nemusí to být jen kříž. Může to být stéla postavená do krajiny, sloup, jednoduché tvary, nebo bělostná barokní boží muka… Když ty objekty vidíte v dálce, nutí vás přijít blíž a prohlédnout si je, přitahují vás silou, která na vás působí, ani nevíte proč. Totéž ve vás vyvolá osamocený strom na kopci, pahýl stromu.“
První dvě židle s kříži-opěradly mají v Kašparově tvorbě zásadní význam. Staly se první poctou výrazné postavě německého a světového moderního umění Josephu Beuysovi, a byly zároveň první sochařovou dvojsochou. Tento pojem nepřehlédněte, socha plus socha, socha + socha + socha… tato „nesrostlá sousoší vícesoch“ jsou pro Kašpara typická.
„Kříž se v mé tvorbě výrazně projevil poprvé, právě když jsem dělal DVĚ ŽIDLE pro Josepha Beuyse. Postavil jsem je proti sobě a myslel jsem to tak, že Beuys, který už nežije, a jehož práci obdivuju, sem přijde, posadí se a bude si povídat sám se sebou. Uvědomil jsem si, že když udělám sochu jen jednu, můžu chodit kolem ní. Ale když udělám dvě stejné nebo podobné sochy, a divák se postaví mezi ně, ta energie, která mezi sochami probíhá, do něj může vstoupit a zjitřit jeho vnímání, umocnit jeho zážitek, dostat ho dovnitř sochy. Joseph Beuys má zvláštní životopis, myslím, že lehce přibarvený. Ale to není důležité. Mimo jiné tvrdil, že ho ve druhé světové válce sestřelili s letadlem někde nad Sibiří a před smrtí umrznutím ho zachránili Eskymáci. Namazali ho rybím tukem a zabalili do plsti. Kdysi jsem viděl v Německu, snad ve Frankfurtu, vystavené jeho piano, které obalil právě plstí, to byl jeho vyjadřovací prostředek. A když jsem já pak udělal své první piano, křídlo s vyklopeným křížem, napadlo mě, že by mohlo být další poctou jeho práci. Jenže nápad se v mé hlavě rozvinul do nečekané šíře a mě pak několik let pronásledovala myšlenka, že bych mě udělat pět dvojic pian, které by tvořily celek, jehož středem se dá procházet jako alejí. Byla to myšlenka tak absurdní, že jsem si přestával věřit, že ji někdy zrealizuju. Moje žena, která mé básnění o deseti klavírech musela pořád poslouchat, se nakonec namíchla, vzala svoje úspory a řekla: ,Tady máš prachy a udělej si je!‘ Nakoupil jsem materiál, zvládl těch deset pian. Poprvé byla vystavena pod názvem HOMMAGE Á JOSEPH BEUYS na jaře roku 2010 v pražské galerii Nová síň. A když jsme je tam s kamarády hasiči začali stěhovat, zjistili jsme, že být jen o dva centimetry širší, neprojdou dveřmi. Netušil jsem, že premiéru budou mít právě tam, a nevědomky jsem je udělal na míru dveří této galerie! Když se hosté na vernisáži ptali, jak jsem tam ta piana dostal, blafoval jsem, že je stěhoval vrtulník skleněnou střechou. Že mají demontovatelné nohy, to jsem neprozradil. Novou síň projektovali pro sebe sami umělci, a to horní světlo je pro sochy úplně ideálním osvětlením. Moje robustní piana stojí na třech nohách, zúžených až do špičky, a teprve v galerii jsme s panem doktorem Neumannem zjistili, že když se dotýkají země ve třech minibodech, tak se v ideálním světle nad podlahou vznášejí, jako by levitovaly…“
Zatímco pět dvojic těchto objektů se vrací z výstav domů na statek, monumentální památník OBĚTEM ŽELEZNÉ OPONY našel své, totalitou poznamenané místo, pět set metrů od naší západní hranice. Stávala tu hláska, v jejímž okolí bylo údajně postříleno nejvíc lidí, snažících se přeběhnout do svobodného světa. Ta lokalita je bývalý hraniční přechod Svatý Kříž.
„Město Cheb dalo památník postavit na popud historika a spisovatele Václava Jiříka. Vypsalo soutěž, kterou jsme vyhráli s architektem Jaroslavem Šustou, a tato dvojsocha, vycházející z mé volné tvorby, je mou nejvýraznější realizací v architektuře v posledních letech. Mezi téměř čtyři metry vysokými kubusy přitahuje oči diváka silou vůle napjatý přetržený řetěz. Zachytil jsem okamžik, kdy gigantické ruce právě roztrhly svá pouta… Na jednom kubusu je nápis Obětem železné opony, na druhém seznam dvaaosmdesáti jmen lidí, zastřelených při pokusu překročit střeženou státní hranici. Památník byl odhalen 27. 6. 2006, v den 56. výročí popravy Milady Horákové. Odhalení vyvolalo rozbroje, potomci strážců hranic chtěli, aby na památníku byla uvedena i jména padlých pohraničníků. Jiří Dienstbier, který památník odhaloval, oslovil demonstrující komunisty s transparenty a zeptal se jich: ,Proč tady křičíte? Charta lidských práv zaručuje všem volnost slova a pohybu. Ti lidé měli právo svobodně odejít. I já jsem sloužil na hranicí, tady nedaleko, a když jsme dostali rozkaz střílet, stříleli jsme do vzduchu.‘ Komunisti se uklidnili, teprve až když biskup Lobkowicz začal sochu křtít. Zmlkli a odtáhli.“

Hasiči a nobelovky
Monumentální kubus. Dvojsocha nadpřirozeně vysokých STRÁŽCŮ. Piana v reálné velikosti koncertních křídel… Přitom Antonín Kašpar není figurou zrovna Herkules.
„Sochařina je dřina, která sice začíná nápadem, ale ta práce se železem je opravdu těžká a má jednoduché základní pravidlo. Člověk může při práci manipulovat jen s tím, co unese. I když jsem se naučil používat ty geniálně jednoduché a účinné vynálezy prapředků, jako je páka, kladka, rumpál, málo platné, bez lidí některými svými sochami nepohnu a z Čisovic se s nimi bez pomoci nehnu. Když sochy stěhuju nebo je odvážím na výstavy, chodí mi pomáhat místní jednotka dobrovolných hasičů. Občas se mi stane, že když mě teď někdo z nich jen zdálky zahlédne, radši zahne za roh, abych ho nepoprosil o pomoc s ‚přesunem‘. To základní pravidlo o hranicích fyzických sil je alfou a omegou všeho mého činění – co si neuděláte sám, musíte zaplatit. A na tu pomoc lidí kolem musím vydělat. Jsou dvě možnosti. Buď se člověk od začátku snaží uživit jen svou volnou tvorbou, ale pak hrozí nebezpečí, že ji podřídí vkusu diváků. A pak je tu druhá cesta, kterou jsem zvolil já. Živím se restaurováním (nedávno jsme například restaurovali sochu Aloise Jiráska na pražském Jiráskově náměstí), a také realizacemi do architektury, tedy prací, která je materiálem a způsobem zpracování příbuzná s mou volnou tvorbou, a vydělané peníze pak použiju na to, abych si mohl svobodně udělat to, co chci. Mým snem je jít každé ráno do ateliéru a dělat, co mě baví – a vím, že bych se určitě neflákal, vážil bych si toho, že můžu dělat jen to! Ale bohužel… Nicméně i tahle volba má svá plus! Díky svému řemeslu jsem se stal nositelem dvou Nobelových cen, což se snad ještě nikomu nepodařilo.
To bylo tak. V roce 1996 ministerstvo školství – se souhlasem akademikovy rodiny – propůjčilo gymnáziu v Praze 5 čestný název Gymnázium Jaroslava Heyrovského. Jeho ředitel Vilém Bauer mě požádal, abych udělal kopii oné vzácné plakety pro jejich školu. Jen co mi Heyrovkých cenu pana profesora půjčili, ozval se Mgr. Zdeněk Freisleben z Památníku národního písemnictví, že by potřebovali udělat kopii Nobelovy ceny, kterou dostal Jaroslav Seifert. Takže jsem měl najednou u sebe ‚nobelovky‘ za fyziku a literaturu, a tak strašně jsem se bál, aby mi je někdo neukradl, že jsem je čtrnáct dní neustále nosil u sebe. V tašce. Ty dva týdny jsem tedy byl skutečným dvojnásobným nositelem Nobelových cen.“
Při rozhovoru těkám očima po menších, interiérových plastikách a z některých „čtu“ expresivní otisk silné chlapské pěsti, z další důrazný otisk podrážky…
„Za tyhle věci může Barcelona. Barcelona je pro mě městem, které potřebuju k životu. Potřebuju si tam projít galerie, ulice, dostat se do jiného světla. Jsem přesvědčený o tom, že čím je člověk starší, tím je závislejší na slunci. To světlo ve Španělsku ve vás vyvolá úplně jinou náladu, nabije vás, napadají vás nové, nečekané nápady… Před pár lety jsem od mé ženy Lucie dostal zájezd do Barcelony, poslala mě tam samotného. Věděla, že tam potřebuju být sám, a jak jsem tak chodil a prohlížel si město a obrazy mého nejmilejšího malíře Tŕpiese, který má svou nadaci a galerii ve zrušeném kostele, napadlo mě, že doma, v českém prostředí, které je ponuřejší, řešíme v tvorbě pořád nějaké velké drama. A že by naše věci měly být občas hravější. A tehdy jsem si v Barceloně vymyslel, že budu ty menší interiérové sochy modelovat z hlíny, což jsem doposud moc nedělal. Neuvažoval jsem ovšem o tradičním způsobu modelování. Řekl jsem si: Jsi původně kovář, budeš hlínu kovat! Teď tvaruju hlínu nejen kladivy a palicemi, ale třeba nalámanými kusy latí a dalšími (ne)nástroji. Abych dosáhl oné kýžené hravosti a lehkosti, inspiroval jsem se u akční kresby, kdy necháte mozek volně působit a ruce dovolíte nekontrolovaně běhat po papíře.“
 

Pavel Cmíral,

XANTYPA 2/11 - výběr z článků

ABECEDA 2/11

ABECEDA 2/11

Dvacet sedm písmen, dvacet sedm slov a přibližně stejný počet vět. Dost na to, aby na sebe člověk prozradil, co chce. Mnohdy i to, co nechce. Okamžité stručné slovní asociace jsou často upřímnější než dlouho cizelované obsáhlé odpovědi. Abecedu Xantypy můžete brát jako „psychohrátku“ i jako výpověď. Je to pouze na vás, protože počítá s vaší účastí. Závěry – jaká je vlastně zpovídaná osobnost – si totiž děláte sami.
 

HVĚZDY O NÁS

HVĚZDY O NÁS

Únor 2011
Slunce vstupuje do znamení Vodnáře 20. ledna v 11.20 SEČ a setrvá v něm do 19. února 01.25 hod. Třeskuté dny nás čekají kolem 20. 1., kdy se lze nadít vyhrocených politických šarvátek a vyplavování tutlané špíny. Vyloučena není ani epidemie nějaké nové mutace chřipky. Zvýšené opatrnosti je třeba 2., 4., 10., 16. – 22. a 25. 2. Pro jednotlivá znamení přinášíme jako obvykle pár konkrétních rad, tentokrát speciálně pro odcházející lékaře:
 

TIPY VÝTVARNÉ UMĚNÍ 2/11

Mutující médium – fotografie v českém umění 1990 – 2010
Galerie Rudolfinum, Praha
10. 2. – 1. 5. 2011
Výstava se snaží postihnout proměny fotografie po roce 1989 u nás. Od té doby se především diskutuje o dichotomii tzv. klasické umělecké fotografie a vizuálního umění používajícího média fotografie či konceptuální fotografie. Tuto problematiku podnítila výrazná změna technologií a dostupnost digitální fotografie a počítačového tisku. Kurátor Pavel Vančát se pokusil vybrat exponáty, které měly rozhodující vliv na vývoj reflexe fotografie u nás za posledních dvacet let. Nezabývá se žánry fotografie, ale možnostmi tohoto média v jeho nejširším pojetí. Stejně jako se ptáme, co je a co už není umění, řeší se mezi odborníky otázka, co už nepovažujeme za fotografii. Fotografická řeč se dnes zásadně liší od původní modernistické a přejímá metody sociologie, psychologie i masmédií. Tématem není dokonale nebo poeticky zobrazit zkušenost lidského oka, ale pomocí fotografického média vytvářet zcela různorodé výpovědi. Výstava představuje na sto padesát děl od pětadvaceti autorů.
Popisek: Lukáš Jasanský, Martin Polák, z cyklu ABSTRAKCE, 1995 – 96, černobílá fotografie 

TIPY ROCK & POP 2/11

Paul McCartney: Good Evening New York City
Živé album DOBRÝ VEČER, NEW YORKU! není doslovným koncertním záznamem (na rozdíl od předchozího „živáku“ BACK IN THE U.S. / BACK IN THE WORLD, 2002). Jde spíš o koncert k jedinečné události, tedy ke slavnostnímu otevření koncertního místa („open space“) přesně tam, kde kdysi stávalo proslulé Shea Stadium, kde si v roce 1965 Beatles definitivně podmanili Ameriku. Pravda, písně jsou až na výjimky (MRS. VANDERBILT, I’M DOWN) nepřekvapivé, což ale rozhodně neznamená, že jsou nudné: „Macca“ je zde ve vrcholové formě! 

TIPY KNIHY 2/11

KOKPIT
JERZY KOSINSKI
přeložila Ivana Jílovcová Fieldová
(Dokořán, Praha)
Kosinského americkou prvotinu NABARVENÉ PTÁČE, drastický osud šestiletého polského chlapce, který prožil v Polsku za války neuvěřitelné krutosti, nelze vymazat z paměti. KOKPIT je úplně jiná kniha, už žánrem: sice jinak rafinovaně provedený únik z totalitní země, a to do americké tajné služby, ale příběh zběhlého agenta tajné služby, který před ní musí unikat. Mění identitu, byty, místa, jako by tkvěl v deformaci násilím a zlem, jež zažilo ono nabarvené ptáče. Tarden chtěl absolutní svobodu, ale ocitl se v naprostém osamění. Styk s lidmi proměnil v sérii manipulací. Tardenova svoboda v sobě nese citovou vyprahlost, bezcitnost a otevírá v něm utajované vlastnosti. Tarden je navždy uhranut krutostí, sadismem a perverzí, a sám se jich dopouští. Využívá toho v manipulaci lidmi, podrobuje si je a určuje cesty jejich osudů. Zběhlý agent uniká tajné službě, ale neunikne sobě samému. Příběh nelidský, krutý, hrdina exemplář zla. Jenomže, je tomu opravdu tak? Není tu spíše zobrazena zkaženost světa? 

TIPY KLASICKÁ HUDBA 2/11

Ivo Kahánek
CD – Supraphon SU 4030-2 novinka
Mladý Ivo Kahánek má jasnou pozici na české hudební scéně. Od roku 2004, kdy suverénně vyhrál klavírní soutěž PRAŽSKÉHO JARA, přesvědčuje o své virtuozitě každým koncertem a každým CD. Nejnověji na nahrávce Supraphonu, která obsahuje Chopinovu SONÁTU Č. 3 H-MOLL OP. 58 a SCHERZA. Ivo Kahánek má pět pianistických „pé“: pohledný, pilný, precizní, poetický, přesvědčivý. Především má ale fantazii a suverenní hráčský um, piano mu zpívá. Jako rozený klavírista k Chopinovi přirozeně inklinuje a předává požitek z jeho geniálních děl: objevně, mladistvě a sugestivně; máte pocit, že jedině tak mají znít, že jedině takhle to Chopin myslel! Přinést do nepřeberného množství chopinovských nahrávek něco osobitého, to je pravý kumšt. Ivo Kahánek je mistr rovnováhy citu a rozumu: „Neustále stojím před problémem, aby hudba byla pořád spontánní, a zároveň abych vždy věděl, proč určitou část hrát právě takto.“
 

TIPY FILMY 2/11

TIPY FILMY 2/11

DĚCKA JSOU V POHODĚ
USA 2010
Režie: Lisa Cholodenko
Nic a Jules jsou navzdory mužským jménům lesbický manželský pár, vychovávající dvě své děti, osmnáctiletou Joni a patnáctiletého Lasera. Hlavou rodiny je energická, racionální a pracovně vytížená lékařka Nic. Jules, která právě rozjíždí nové podnikání jako zahradnice, zastupuje spíše citový, mateřský princip. Relativní poklid ve spořádané domácnosti se prudce změní, když se děcka seznámí se svým otcem ze spermobanky, pohodovým majitelem příjemné zahradní restaurace a pěstitelem vlastní zeleniny Paulem. A nic už není jako dřív… Komorní snímek se opírá o dobře napsaný a dobře realizovaný scénář a špičkové herecké výkony Annette Benningové (Nic), Julianne Mooreové (Jules), Marka Ruffala (Paul) a Mii Wasikowski (titulní představitelky z Burtonovy ALENKY V ŘÍŠI DIVŮ) v roli Joni. Dominuje mu ovšem specifická vřelost a soucítění. Některé scény sice vhánějí slzy do očí, ale na druhé straně sympatickému dílku, jež podle mne promluví i do výročních filmových klání, rozhodně neschází humor a nadhled.
 

TIPY DIVADLO 2/11

TIPY DIVADLO 2/11

DOBŘE ROZEHRANÁ PARTIE
STEFAN VÖGEL
REŽIE: STANISLAV SLOVÁK
MĚSTSKÉ DIVADLO BRNO
Dva staří kumpáni se každý týden už sedmatřicet let scházejí nad šachovnicí pod mírně nadživotním válečným portrétem Winstona Churchilla. Anglický vdovec a jeho soupeř, Skot. A po několika zničených hospodyních – nová. Temperamentní Němka, kterou ti dva kdysi ve válce přece porazili. DOBŘE ROZEHRANÁ PARTIE Stefana Vögela. A na scéně Mošova výsostného divadelního teritoria tři legendy brněnského divadla: Jaroslav Dufek, Zdena Herfortová a Ladislav Lakomý. Po premiéře jim vestoje tleskali tentokrát i kritici. Z nevraživých situací vykouzlili ti tři odpuštění lidských slabostí motivovaných možná i společenskou nedoceněností. A zvrátili dějiny. Po rozvratu bojové morálky spojeneckých veteránů Freda Kowinského a Walta – nejenom při malých a velkých rošádách se dokonce podváděli – se vítěznou mocností přece jen nakonec stala třetí říše, zastoupená paní Rosalindou Hundsheimerovou, která si pány dokonale omotala kolem prstu. Sluší se podotknout, že to nevadí ani Winstonovi na zdi, ozbrojenému sovětským samopalem s talířovým zásobníkem. Dejž pánbů, aby ti tři nebyli pro jeviště spolu přemluveni naposledy. Sluší jim to náramně!

Gael Garcia Bernal

Gael Garcia Bernal

„Talent přežije a zůstává, zatímco krása se ztrácí.“ To jsou slova talentovaného mladého muže, kterého magazín Lidé Španělska zařadil mezi pětadvacet nejkrásnějších lidí světa.
 

Fotograf  Joe Klamar

Fotograf Joe Klamar

CZECH PRESS PHOTO je platforma pro nezávislé obrazové svědectví o životě. Soutěž, kterou hodnotí mezinárodní porota, i následné výstavy, mají fotografy v každodenním stereotypu práce motivovat k osobnímu přístupu, a tak stimulovat rozvoj fotožurnalismu. A veřejnosti umožňuje být očitým svědkem událostí a jevů uplynulého roku.
 

Světoběžníci - výběr z článků

Výtvarníci  Erika Bornová a Tomáš Císařovský

Výtvarníci Erika Bornová a Tomáš Císařovský

Poznali se už během studií na pražské Akademii výtvarných umění a na výtvarnou scénu vstoupili s první postmoderní generací českých umělců v druhé polovině osmdesátých let. Místo vzpomínek oba zdůrazňují: „To už je všechno dávno… Snažíme se spíš hledět dopředu, než žít z minulosti.“ Smysluplným ohlédnutím se ale partnerská dvojice – sochařka Erika Bornová a malíř Tomáš Císařovský – rozhodně nebrání.

Dokumntaristka Erika Hníková

Od deseti let fotila, ale ve šlépějích svého táty, fotografa, nešla. „Myslím, že jen vizuální přemýšlení mi není vlastní,“ vysvětluje režisérka, proč si nakonec pro studium zvolila Katedru dokumentární tvorby na FAMU. Ceny sbírala už během studií, ale známou se stala svým absolventským snímkem ŽENY PRO MĚNY. Následovaly dokumenty SEJDEME SE V EUROCAMPU a nejnověji NESVATBOV. Zahraniční premiéru si odbyl v únoru na 61. mezinárodním filmovém festivalu Berlinale, kde byl uveden v nesoutěžní sekci Forum.

Fotograf  Joe Klamar

Fotograf Joe Klamar

CZECH PRESS PHOTO je platforma pro nezávislé obrazové svědectví o životě. Soutěž, kterou hodnotí mezinárodní porota, i následné výstavy, mají fotografy v každodenním stereotypu práce motivovat k osobnímu přístupu, a tak stimulovat rozvoj fotožurnalismu. A veřejnosti umožňuje být očitým svědkem událostí a jevů uplynulého roku.
 

Můj mozek mi chrlí nápady, aniž bych ho žádal

Můj mozek mi chrlí nápady, aniž bych ho žádal

Národní galerie, Veletržní palác. Šípkův Arzenal. Přehlídkové sály designérských studií. Designblok. Nová, ale už prestižní galerie DOX. To jsou pojmy, spojené dnes s pražskými Holešovicemi. Výtvarné umění a design se v této, dříve dělnické čtvrti zabydlují s chutí a úspěšně. A právě poblíž DOXu stojí na nároží rušné křižovatky činžák, který díky výtvarníku-workholikovi metamorfoval do galerie.
 

Designér Ondřej Brunecký

Designér Ondřej Brunecký

Když jsem procházela dvorkem jednoho brněnského činžáku, začalo pršet. Aby ne, vždyť si jdu povídat o Anglii, napadlo mne, když jsem s provlhlými vlasy konečně vyšplhala po starém schodišti k ateliéru interiérového designéra ing. Ondřeje Bruneckého. „To o tom dešti v Anglii je spíš legenda,“ začali jsme konverzaci po anglicku, neutrálním tématem počasí. „Tam sice prší často, ale žádné lijáky. Spíš jen tak ševelí. Dáte si čaj s mlékem?“ nabídl mi šálek, do něhož lil mléko až na konec. Aha, přece se z něj nestal Angličan, ti lijí napřed mléko, uvědomila jsem si a vzpomněla na dávnou válečnou historii, podle níž takto odhalili německého špióna.
 

JAN KŘESADLO A JEHO POTOMCI

JAN KŘESADLO A JEHO POTOMCI

Když 13. srpna 1995 zemřel v anglickém Colchestru klinický psycholog na penzi PhDr. Václav Pinkava, opustilo zároveň s ním pozemský svět i „spisovadlo“ Jan Křesadlo, enfant terrible české literární scény, překladatel J. K. Klement, dosud neznámý akademický malíř Václav Pinkava, skvělý karikaturista a ilustrátor Kamil Troud, hudební skladatel a zpěvák Ferdinand Lučovický z Lučovic a na Suchým dole, zároveň filosof, logik, matematik a polyglot. Tím vším byl. 

GLOBALIZACE JE HORŠÍ NEŽ NACISMUS A KOMUNISMUS

GLOBALIZACE JE HORŠÍ NEŽ NACISMUS A KOMUNISMUS

Vlasta Kemr pochází ze starého českého šlechtického rodu. Po absolvování Hollarovy výtvarné školy pracoval v Zemědělských novinách, pak emigroval do Spolkové republiky Německo, kde už žije třicátý rok. Mimo jiné tam působil v grafickém oddělení věhlasného nakladatelství IDG. V dubnu 2010 měl v pražské Galerii Smečky výstavu JAK MĚ NEZNÁTE (KOLÁŽE Z LET 1984 AŽ 2009). 

Zelenkovi aneb Dramaturgií to začíná

Zelenkovi aneb Dramaturgií to začíná

Kdo neví, nakolik se na úspěchu rozhlasového a televizního pořadu, seriálu, divadla nebo filmu podílejí profese spisovatele, dramaturga, scenáristy a režiséra, může se poučit v rodině Zelenkových. Jedno s druhým se u nich prolíná už hezkou řádku let. Stačí připomenout rozhlasového HLUSTVISIHÁKA, televizní seriál SŇATKY Z ROZUMU, filmy JAK SE BUDÍ PRINCEZNY, KNOFLÍKÁŘI nebo divadelní i filmové PŘÍBĚHY OBYČEJNÉHO ŠÍLENSTVÍ a každý hned ví, s kým má tu čest.
 

Několik životů Erazima Koháka

Několik životů Erazima Koháka

Profesor Erazim Kohák žije v Praze už dvacet let, předtím strávil dlouhý čas v Americe. Když mu bylo čtrnáct let uprchl s rodiči za dramatických okolností z Československa. Celý život – a nebyl zrovna snadný – ho provázela touha být užitečný. Protože jeho životní cesta několikrát prudce změnila směr, musel jako filosof hledat odpovědi na provokující otázky, aby zůstal věrný sám sobě. 

ARCHITEKTI ŠPAČKOVI

ARCHITEKTI ŠPAČKOVI

První schůzku s architekty, bratry Janem a Jiřím Špačkem, jsem si dala ve Slavii. Kde také jinde, když právě rekonstrukce slavné pražské kavárny je jejich společným dílem. Volit místo dalšího setkávání bylo složitější, protože zajímavých staveb a interiérů, které od osmdesátých let realizovali, je hodně. Není divu, že svou tvorbou ovlivnili i své blízké. Nakonec jsme se sešli ve Lvím dvoře, a to nejen my tři, ale i další rodinní příslušníci obou bratrů.
 

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 2/11

XANTYPA Číslo 2/11

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/2019

XANTYPA XANTYPA 12/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne