Jan Syrový se narodil 24. ledna 1888 v Třebíči. Po maturitě na průmyslové škole v Brně odjel na jaře 1908 do Ruska, kde pracoval jako stavební technik až do vypuknutí první světové války. Pak se v Kyjevě přihlásil do České družiny, s níž se rozhodl bojovat za samostatnost a svobodu českých zemí. Zúčastnil se mnoha úspěšných rozvědek a bojů, postupně byl vyznamenáván, povyšován a konec jeho vojenské kariéry nepřineslo ani zmíněné těžké zranění. Po vypuknutí konfliktu čs. legií s bolševiky se stal velitelem Severozápadní skupiny čs. vojsk a na konci srpna 1918 stanul v čele Čs. armádního sboru v Rusku, jenž v té době sváděl tvrdé boje na uralské i volžské frontě, o jejichž vítězné vyústění se výraznou měrou zasloužil. Od října 1918 dokonce po tři měsíce velel všem československým, polským, rumunským a srbským jednotkám v Rusku. Od 7. ledna 1919 byl velitelem Čs. vojska na Rusi (vzniklého z reorganizovaného armádního sboru) a po dlouhých deset měsíců řídil boje i strážní službu čs. legií na sibiřské magistrále a spoluorganizoval jejich evakuaci do vlasti. Sám opustil Vladivostok v dubnu 1920 a o dva měsíce později byl slavnostně přivítán v Praze. Zde se stal pražským zemským vojenským velitelem a tuto funkci vykonával nepřetržitě až do konce roku 1925. Následně se dnem 1. ledna 1926 stal jako vůbec první Čech náčelníkem Hlavního štábu čs. branné moci (do té doby jím byli francouzští důstojníci!). Prosazoval urychlenou reorganizaci a modernizaci armády a se střídavými úspěchy bojoval i proti krácení výdajů na obranu, které bylo i tehdy mezi politiky poměrně populární. V poslední den roku 1933 postoupil ještě o stupínek výše a byl ustanoven generálním inspektorem čs. branné moci. Pokud se tehdy vnitřně domníval, že již dosáhl vrcholu své kariéry, mýlil se. Stejně tak však nemohl tušit, jak krutý pád ho očekává.
V době zářijové krize byl Jan Syrový 22. září 1938 proti své vůli postaven do čela vlády, v níž mu bylo současně svěřeno i křeslo ministra národní obrany. Po abdikaci Edvarda Beneše navíc vykonával i úkoly spojené s funkcí prezidenta republiky, a to až do 30. listopadu 1938, kdy jím byl zvolen Emil Hácha. O den později předal s ulehčením premiérský post Rudolfu Beranovi, v jehož vládě zůstal ministrem národní obrany až do jara 1939.
Po okupaci republiky se stáhl do ústraní a žil pod dohledem gestapa. Přesto navázal kontakty s odbojem. Ve spolupráci s Ing. Aloisem Eliášem se mu podařilo převést finanční prostředky Podpůrného fondu čs. legionářů pro potřeby odboje a ze svých vlastních peněz podporoval rodiny perzekvovaných. V květnu 1945 se sice dal k dispozici povstaleckému velitelství Bartoš, přesto však byl již 14. května 1945 zatčen, skandalizován v médiích a za údajnou kolaboraci odsouzen k dvaceti letům odnětí svobody. Propuštěn byl teprve na amnestii v květnu 1960. Pracoval poté jako noční hlídač, a to až do svých šestasedmdesáti let, kdy odešel do starobního důchodu.
Zemřel v úplném zapomnění 17. října 1970 v Praze. V obřadní síni strašnického krematoria se s ním jménem žijících legionářů rozloučil generál Antonín Mikuláš Číla. Své vystoupení uzavřel následujícími slovy: „Bratře Jene, s Tebou uzavírá se válečná kniha našeho osvobození! Tvoje stránka jest v ní psána zlatým písmem lásky k vlasti, válečného bratrství, kázně a věrné služby národu a demokracii! Byl jsi stále s námi, ve slávě i utrpení, ve zbrani i krvi a ve vděčných vzpomínkách zůstaneš s námi do odchodu posledního z našich bratří! Klid a mír Tobě! Čest Tvé památce!“