TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 24

Definovat humor se pokoušela spousta mudrců. Prvním, o němž víme, byl Aristoteles, jehož spis o humoru a komedii – druhý díl POETIKY – se nám bohužel nedochoval. Jeden její rukopis určitě shořel v požáru obrovské alexandrijské knihovny, která od založení v roce 300 př. n. l. nashromáždila 700 tisíc rukopisů z Evropy, Asie a Afriky, obsahujících všechnu do té doby známou moudrost světa. Požár se udál někdy v 7. století po invazi Arabů za kalifa Omara. Podle legendy dal knihovnu spálit generál Amr, s humornými slovy: „Buď ty všechny knížky odporují koránu a pak jsou kacířské, nebo s koránem souhlasí a pak jsou zbytečné.“

Pálení rukopisů prý trvalo šest měsíců.
Většina dnešních seriózních historiků sice tuto legendu pokládá za zcela určitě nepravdivou, protože uráží islám. Prý ji vymysleli zlolajní jazykové poddaných křesťanů. Problém je akorát ten, že se žádnému zatím nepodařilo vymyslet legendu pravděpodobnější. Ta knihovna skutečně existovala a skutečně už čtrnáct staletí neexistuje.
Jeden rukopis Aristotelovy humorné poetiky se dostal do románu Umberta Eca JMÉNO RŮŽE, kde jej zase zničil bezhumorný mnich z úzkosti, že by se humor mohl dostat do širého světa a zkorumpovat jej, neboť smích je dílo ďáblovo. Rukopis se nepodařilo zachránit ani humornému mnichovi s Anglie, který po něm dlouho pátral. Takže jak nám Aristoteles přesně definoval humor, se už asi nedozvíme, kromě této drobnosti, která se prý traduje od něho: „Když na nějakou událost pohlížíme emocemi, vzniká tragédie, když na ni pohlížíme rozumem, vzniká komedie.“ Emoce nás v události utápějí, rozum nás nad ni nadnáší. Je to vlastně jen zase jiná forma onoho přerámcování, které už známe z neuroligvistické programace. Čirý rozum je vlastně to, co zaslepené emoci říká „vždyť může být jinak“.
Tohoto nápadu (ať už je to pravý Aristoteles nebo padělek) se na začátku 20. století chytil francouzský filosof Henri Bergson a rozvedl jej do vědecké práce, za kterou dostal v roce 1927 Nobelovu cenu. V té se smích vytváří „absencí cítění“. Komika má potřebný rušící účinek, jestliže dopadá na „hladinu duše, která je uklidněná a nerozvlněná“. Bergsonovým přirozeným prostředím vzniku humoru je lhostejnost či netečnost, neboť „smích nemá horšího nepřítele než emoce“.
Absence humoru tedy vzniká přílišným pohroužením do emocí a nedostatečným přemýšlením. Talent komika spočívá v tom, že nás dokáže z našich emocí vytáhnout tak, že se smějeme jemu, poznáváme v něm svoji vlastní směšnost a jsme schopni ji přijmout bez emocí. Ještě štěstí, že všichni nějaké ty emoce máme a dokážeme jim občas podlehnout. Kdybychom na vše pohlíželi netečným rozumem (odbočme od Bergsona), asi bychom se uřehtali k smrti. Ledaže bychom se po chvíli z absence emocí neměli čemu smát, neboť právě emocemi vytváříme tragické či trapné situace, nad něž se můžeme smíchem povznést. To samozřejmě za předpokladu, že máme i trochu soucitu, abychom se smáli tragédiím svým a ne druhých, i kdyby nám připadaly směšné. A opět talent komikův je vytvořit sám sobě tragédii, z níž se sám vychechtá, čímž nám pomůže vychechtat se z tragédie naší.
Extrémní příklad humoru vytvořeného přehozením z emocí na bezcitný rozum najdeme opět v repertoáru židovském.
Potkají se v Americe Moskovič a Finkelštějn po úprku z ruských pogromů.
Vypráví Finkelštějn: „Naši vesnici přepadli kozáci a spálili mně dům.“
„Strašné,“ běduje Moskovič a pak přidá: „Ale mohlo to být horší.“
„Koně, krávu i kozu mně ukradli.“
„Strašné. Ale mohlo to být horší.“
„Ženu a dceru mně znásilnili.“
„Strašné. Ale mohlo to být horší.“
„Pak je obě zabili.“
„Strašné. Ale mohlo to být horší.“
„Mě zmlátili do němoty, sebrali mně všechny šaty a nechali mě tam nahého chcípat.“
„Strašné. Ale mohlo to být horší.“
„Jak to, prosím tě, mohlo být ještě horší?
„Mohlo se to stát mně.“
Sdílení smíchu s druhými (všímá si Bergson) pomáhá komický účinek zesílit. Divadelní komedie si užíváme víc, když se kolem nás lidé chechtají s námi, než když je celé publikum samý zamračený morous. Smích je nakažlivý. Proto také producenti televizních komedií vymysleli trik, vlastně podvod, jak osamělého diváka v obývacím pokoji u láhve piva rozesmát víc, než by se smál sám. A my jim ho všichni baštíme.
Anglicky se tomu říká „canned laughter“ čili smích v plechovce. Ten se někdy natáčí na předváděčce komedie vybranému publiku, které se směje tam, kde se skutečně něco komického děje. Častěji si tam producenti smích namíchávají, jak se jim to hodí, i na místech, kde není čemu se smát, čímž osamělého diváka uvádějí do častého zmatku, jak to, že nepochopil ten fór, kterému se kdosi tak smál. A aby si nepřipadal jako blb, začne se smát kdejaké blbosti.
Smát se z blbosti je pak, pravda, trochu jiný smích než ten Bergsonův a Aristotelův smích z rozumu. Ale lepší smích blbý než žádný.

Benjamin Kuras

XANTYPA 2/11 - výběr z článků

ABECEDA 2/11

ABECEDA 2/11

Dvacet sedm písmen, dvacet sedm slov a přibližně stejný počet vět. Dost na to, aby na sebe člověk prozradil, co chce. Mnohdy i to, co nechce. Okamžité stručné slovní asociace jsou často upřímnější než dlouho cizelované obsáhlé odpovědi. Abecedu Xantypy můžete brát jako „psychohrátku“ i jako výpověď. Je to pouze na vás, protože počítá s vaší účastí. Závěry – jaká je vlastně zpovídaná osobnost – si totiž děláte sami.
 

HVĚZDY O NÁS

HVĚZDY O NÁS

Únor 2011
Slunce vstupuje do znamení Vodnáře 20. ledna v 11.20 SEČ a setrvá v něm do 19. února 01.25 hod. Třeskuté dny nás čekají kolem 20. 1., kdy se lze nadít vyhrocených politických šarvátek a vyplavování tutlané špíny. Vyloučena není ani epidemie nějaké nové mutace chřipky. Zvýšené opatrnosti je třeba 2., 4., 10., 16. – 22. a 25. 2. Pro jednotlivá znamení přinášíme jako obvykle pár konkrétních rad, tentokrát speciálně pro odcházející lékaře:
 

TIPY VÝTVARNÉ UMĚNÍ 2/11

Mutující médium – fotografie v českém umění 1990 – 2010
Galerie Rudolfinum, Praha
10. 2. – 1. 5. 2011
Výstava se snaží postihnout proměny fotografie po roce 1989 u nás. Od té doby se především diskutuje o dichotomii tzv. klasické umělecké fotografie a vizuálního umění používajícího média fotografie či konceptuální fotografie. Tuto problematiku podnítila výrazná změna technologií a dostupnost digitální fotografie a počítačového tisku. Kurátor Pavel Vančát se pokusil vybrat exponáty, které měly rozhodující vliv na vývoj reflexe fotografie u nás za posledních dvacet let. Nezabývá se žánry fotografie, ale možnostmi tohoto média v jeho nejširším pojetí. Stejně jako se ptáme, co je a co už není umění, řeší se mezi odborníky otázka, co už nepovažujeme za fotografii. Fotografická řeč se dnes zásadně liší od původní modernistické a přejímá metody sociologie, psychologie i masmédií. Tématem není dokonale nebo poeticky zobrazit zkušenost lidského oka, ale pomocí fotografického média vytvářet zcela různorodé výpovědi. Výstava představuje na sto padesát děl od pětadvaceti autorů.
Popisek: Lukáš Jasanský, Martin Polák, z cyklu ABSTRAKCE, 1995 – 96, černobílá fotografie 

TIPY ROCK & POP 2/11

Paul McCartney: Good Evening New York City
Živé album DOBRÝ VEČER, NEW YORKU! není doslovným koncertním záznamem (na rozdíl od předchozího „živáku“ BACK IN THE U.S. / BACK IN THE WORLD, 2002). Jde spíš o koncert k jedinečné události, tedy ke slavnostnímu otevření koncertního místa („open space“) přesně tam, kde kdysi stávalo proslulé Shea Stadium, kde si v roce 1965 Beatles definitivně podmanili Ameriku. Pravda, písně jsou až na výjimky (MRS. VANDERBILT, I’M DOWN) nepřekvapivé, což ale rozhodně neznamená, že jsou nudné: „Macca“ je zde ve vrcholové formě! 

TIPY KNIHY 2/11

KOKPIT
JERZY KOSINSKI
přeložila Ivana Jílovcová Fieldová
(Dokořán, Praha)
Kosinského americkou prvotinu NABARVENÉ PTÁČE, drastický osud šestiletého polského chlapce, který prožil v Polsku za války neuvěřitelné krutosti, nelze vymazat z paměti. KOKPIT je úplně jiná kniha, už žánrem: sice jinak rafinovaně provedený únik z totalitní země, a to do americké tajné služby, ale příběh zběhlého agenta tajné služby, který před ní musí unikat. Mění identitu, byty, místa, jako by tkvěl v deformaci násilím a zlem, jež zažilo ono nabarvené ptáče. Tarden chtěl absolutní svobodu, ale ocitl se v naprostém osamění. Styk s lidmi proměnil v sérii manipulací. Tardenova svoboda v sobě nese citovou vyprahlost, bezcitnost a otevírá v něm utajované vlastnosti. Tarden je navždy uhranut krutostí, sadismem a perverzí, a sám se jich dopouští. Využívá toho v manipulaci lidmi, podrobuje si je a určuje cesty jejich osudů. Zběhlý agent uniká tajné službě, ale neunikne sobě samému. Příběh nelidský, krutý, hrdina exemplář zla. Jenomže, je tomu opravdu tak? Není tu spíše zobrazena zkaženost světa? 

TIPY KLASICKÁ HUDBA 2/11

Ivo Kahánek
CD – Supraphon SU 4030-2 novinka
Mladý Ivo Kahánek má jasnou pozici na české hudební scéně. Od roku 2004, kdy suverénně vyhrál klavírní soutěž PRAŽSKÉHO JARA, přesvědčuje o své virtuozitě každým koncertem a každým CD. Nejnověji na nahrávce Supraphonu, která obsahuje Chopinovu SONÁTU Č. 3 H-MOLL OP. 58 a SCHERZA. Ivo Kahánek má pět pianistických „pé“: pohledný, pilný, precizní, poetický, přesvědčivý. Především má ale fantazii a suverenní hráčský um, piano mu zpívá. Jako rozený klavírista k Chopinovi přirozeně inklinuje a předává požitek z jeho geniálních děl: objevně, mladistvě a sugestivně; máte pocit, že jedině tak mají znít, že jedině takhle to Chopin myslel! Přinést do nepřeberného množství chopinovských nahrávek něco osobitého, to je pravý kumšt. Ivo Kahánek je mistr rovnováhy citu a rozumu: „Neustále stojím před problémem, aby hudba byla pořád spontánní, a zároveň abych vždy věděl, proč určitou část hrát právě takto.“
 

TIPY FILMY 2/11

TIPY FILMY 2/11

DĚCKA JSOU V POHODĚ
USA 2010
Režie: Lisa Cholodenko
Nic a Jules jsou navzdory mužským jménům lesbický manželský pár, vychovávající dvě své děti, osmnáctiletou Joni a patnáctiletého Lasera. Hlavou rodiny je energická, racionální a pracovně vytížená lékařka Nic. Jules, která právě rozjíždí nové podnikání jako zahradnice, zastupuje spíše citový, mateřský princip. Relativní poklid ve spořádané domácnosti se prudce změní, když se děcka seznámí se svým otcem ze spermobanky, pohodovým majitelem příjemné zahradní restaurace a pěstitelem vlastní zeleniny Paulem. A nic už není jako dřív… Komorní snímek se opírá o dobře napsaný a dobře realizovaný scénář a špičkové herecké výkony Annette Benningové (Nic), Julianne Mooreové (Jules), Marka Ruffala (Paul) a Mii Wasikowski (titulní představitelky z Burtonovy ALENKY V ŘÍŠI DIVŮ) v roli Joni. Dominuje mu ovšem specifická vřelost a soucítění. Některé scény sice vhánějí slzy do očí, ale na druhé straně sympatickému dílku, jež podle mne promluví i do výročních filmových klání, rozhodně neschází humor a nadhled.
 

TIPY DIVADLO 2/11

TIPY DIVADLO 2/11

DOBŘE ROZEHRANÁ PARTIE
STEFAN VÖGEL
REŽIE: STANISLAV SLOVÁK
MĚSTSKÉ DIVADLO BRNO
Dva staří kumpáni se každý týden už sedmatřicet let scházejí nad šachovnicí pod mírně nadživotním válečným portrétem Winstona Churchilla. Anglický vdovec a jeho soupeř, Skot. A po několika zničených hospodyních – nová. Temperamentní Němka, kterou ti dva kdysi ve válce přece porazili. DOBŘE ROZEHRANÁ PARTIE Stefana Vögela. A na scéně Mošova výsostného divadelního teritoria tři legendy brněnského divadla: Jaroslav Dufek, Zdena Herfortová a Ladislav Lakomý. Po premiéře jim vestoje tleskali tentokrát i kritici. Z nevraživých situací vykouzlili ti tři odpuštění lidských slabostí motivovaných možná i společenskou nedoceněností. A zvrátili dějiny. Po rozvratu bojové morálky spojeneckých veteránů Freda Kowinského a Walta – nejenom při malých a velkých rošádách se dokonce podváděli – se vítěznou mocností přece jen nakonec stala třetí říše, zastoupená paní Rosalindou Hundsheimerovou, která si pány dokonale omotala kolem prstu. Sluší se podotknout, že to nevadí ani Winstonovi na zdi, ozbrojenému sovětským samopalem s talířovým zásobníkem. Dejž pánbů, aby ti tři nebyli pro jeviště spolu přemluveni naposledy. Sluší jim to náramně!

Gael Garcia Bernal

Gael Garcia Bernal

„Talent přežije a zůstává, zatímco krása se ztrácí.“ To jsou slova talentovaného mladého muže, kterého magazín Lidé Španělska zařadil mezi pětadvacet nejkrásnějších lidí světa.
 

Fotograf  Joe Klamar

Fotograf Joe Klamar

CZECH PRESS PHOTO je platforma pro nezávislé obrazové svědectví o životě. Soutěž, kterou hodnotí mezinárodní porota, i následné výstavy, mají fotografy v každodenním stereotypu práce motivovat k osobnímu přístupu, a tak stimulovat rozvoj fotožurnalismu. A veřejnosti umožňuje být očitým svědkem událostí a jevů uplynulého roku.
 

FEJETON Benjamina Kurase - výběr z článků

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 30

Koncentráčnického veterána Simona Wiesenthala zná kdekdo jako neúnavného lovce nacistických zločinců. Málokdo však o něm ví, že byl taky náruživým sběratelem komunistických vtipů. Tedy vtipů z komunistických zemí. Čili vtipů antikomunistických. Sbíral je od svých spolupracovníků za železnou oponou, nejspíš z vděku za Boží vnuknutí usadit se po válce v Rakousku místo rodného Polska nebo adoptivního Československa, kde před válkou vystudoval na pražské technice a proslul u spolužáků jako znamenitý vtipálek a vypravěč v několika jazycích.

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 29

„Goldberg se tak chechtal svému vlastnímu vtipu, že z toho umřel. Byl to asi jediný člověk, který umřel smíchem v Osvětimi.“
Těmito dvěma nezapomenutelnými větami začíná román, jehož titul jsem zapomněl, od francouzského autora, na jehož jméno si nemohu vzpomenout, který jsem četl před nějakými pětatřiceti roky

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 28

V anglickém etnickém humoru si vysloužili čestné místo Maďaři. Bylo to částečně díky laskavému humoru George Mikese, jehož útlé knížečky na téma „jak být cizincem“ jim přirostly k srdci a zdomácněl jim tak, že si ho vyslovovali „majks“ a povýšili ho na klasika anglické literatury, dodnes v Penguinu v paperbacku dotiskovaného.

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 27

Etnické vtipy česko-slovenské se svého času hodně podobaly anglo-irským. Jely podle stejné šablony: Angličan a Čech byli chytráci, Ir a Slovák blbci. Rozpuštěním společného státu naštěstí vymizely, ony totiž většinou nebyly moc humorné.

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 26

p { margin-bottom: 0.21cm; } Dánové, jak jsme si řekli minule, jsou (alespoň podle jednoho dánského psychologa) největší gelotofilové, čili mají ze všech národů největší radost (nebo nejmenší vztek), když si z nich někdo dělá srandu. Dokazují to už třeba tím, jak mluví.

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 25

Nauka o smíchu se jmenuje gelotologie (gelos je řecky smích). Pojmenoval ji tak někdy v 80. letech minulého století, už jako vědu (do té doby to byla jen zábava), německý psycholog a psychoterapeut Michael Titze. Nápad a základní poznatky dostal od rakouského psychologa Viktora Frankla, který díky humoru a udržování smyslu života přežil nacistický koncentrák.
Když Titze začal experimentovat s humorovou terapií, zjistil, že mnozí pacienti a klienti nemají rádi, když se jim někdo směje.

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 23

„Reframing“ čili přerámcování, čili promítnutí dané situace do jiného kontextu (na jiné pozadí, na jiné „plátno“, do jiného „rámce“), je jednou z hlavních technik psychoterapeutické metody NLP (neuro-lingvistické programace). Kontext je v ní stejně důležitý jako faktické události. Táž událost, vnímaná v různých kontextech, může nabýt odlišných smyslů, významů, výsledků nebo směrů. S tím uměl vždycky dobře pracovat taoismus, který se snaží vyhýbat zarámování situací do jednoho jediného kontextu a nechává jejich interpretaci otevřenou neustále proudícímu životu a proměnlivému průběhu událostí.

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 22

Mezi psychoanalytiky a psychoterapeuty se vypráví tento vtip: „Jaký je rozdíl mezi Freudem a Jungem? Freud byl přesvědčen, že vtip je vážná věc, a Jung se domníval, že humor je mýtus.“

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 21

Jak se tedy může humoru naučit člověk, který smysl pro humor stoprocentně nemá? Že nemůže? Může. Takto: Jestliže z nedostatku humoru nedokáže s humorem brát nic, nezbývá mu než začít s humorem brát to, že nedokáže nic brát s humorem. Chce-li člověk odněkud začít, musí holt odněkud začít. A tam, kde právě jsme, je k tomu místo nejen nejlepší, nýbrž jediné.

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 20

Jedním z nejúspěšnějších „humorových“ instruktorů či koučů je bývalý právník Malcolm Kushner. Píše pro listy Time, Wall Street Journal a New York Times, vyučuje humor v rozhlase a televizi, pravidelně rozhání nudu v amerických korporacích, např. IBM a Lockheed, a ve federálním daňovém úřadě IRS. Že si zrovna berňák vyžádal výuku humoru je samo o sobě dobrý fór. Asi tak dobrý, jako když mě si jednou na lekci humoru objednalo jako součást svých vánočních oslav české ministerstvo vnitra, jen pro sekční šéfy. Byla jich asi třicítka a já jsem se musel přiznat, že jsem netušil, kolik těch sekcí ministerstvo má a na co. Pokusil jsem se je rozesmát tímto uvítáním: „Nesmírně mě těší, že ministerstvo vnitra chce svoje šéfy naučit humoru, protože já si ještě pamatuji dobu, kdy se humor v přítomnosti pracovníka tohoto ministerstva trestal vězením.“

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 2/11

XANTYPA Číslo 2/11

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 11/2019

XANTYPA XANTYPA 11/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne