MONGOLSKÝ WESTERN

Monika Břusková poznala svého životního partnera Tomáše Trampotu před dvanácti lety. Oba tehdy cestovali po USA. Od té doby navštívili více než dvacet zemí na třech kontinentech. A ačkoli se potápěli v thajském a karibském moři, obdivovali bájné Machu Picchu, plavili se po Yukonu, autostopem projeli Chile a Argentinu a jejich chodidla se nořila do horkého písku na pláži Copacabana v Rio de Janeiru, jejich největším zážitkem bylo setkání s Mongolskem.
 

Mongolsko

Začátek cesty
Na konci každé cesty se rodí myšlenka na cestu novou. Podívat se do Asie toužili Monika s Tomášem už dlouho. Poté, co v průběhu dvanácti měsíců stačili procestovat Severní a Jižní Ameriku z Aljašky do Patagonie a našetřili pár dolarů, uvědomili si, že klesající kurs americké měny jim nedovoluje, aby se na delší dobu vraceli domů a marnili čas. „Cesta do Asie byla ideálním řešením,“ vzpomíná Monika. „Jinak byl začátek naší nové výpravy prostý – pečlivě jsme pročetli pár bedekrů, sbalili bágly a vyrazili.“
Jak dlouho bude jejich asijská cesta trvat, nevěděli. Moc o tom ani nepřemýšleli. Chtěli se dostat sibiřskou magistrálou co nejdál k Bajkalu a pak pokračovat do Číny, Vietnamu, Kambodže, Thajska, Laosu, Barmy a Indie. Cesta jim trvala celý rok. Tomáš byl přesvědčený, že rozhodně nemohou vynechat Mongolsko – zemi, do níž skoro nikdo nejezdí, protože v ní lidé dodnes žijí v prostých plátěných jurtách. A když cestovat Mongolskem, řekli si, pak jedině na koních.
„Chtěl jsem se do Mongolska vydat už v devadesátých letech na motorce, ale čas odvál nejen mou ,kejvačku‘, ale i mé úmysly. Do Mongolska jsem se odvážil odjet, až když jsem poznal Moniku. Vidina nedozírných, trávou vonících plání byla pro nás oba spojena se svobodou rozhodování a s neposkvrněnou čistotou přírody.“

První setkání s Mongolskem
Po železnici se dostali do Ulan-Ude, ruského města na březích Selengy. Odtud jezdí jednou denně autobus do hlavního města Mongolska. Cesta trvá dvanáct hodin. „Nádherná příroda na mongolské straně hranice se nám ve srovnání s megalomanským Ruskem – pokrytým betonem – jevila jako příjemné osvěžení,“ svěřuje se Monika. „Najednou kolem nás byla samá zeleň. Z širokých otevřených prostor voněla čerstvá tráva, k obzoru se zvedaly mírné kopečky a sem tam bylo vidět nějakou tu jurtu. Volnost a svoboda. Nejraději bych okamžitě vystoupila z autobusu.“
„Průzračná krajina jako by člověka hladila po duši,“ dodává Tomáš. „Jako by se vám nekonečné prostorMongolsko Iy snažily plnit plíce životodárným kyslíkem. Máte pocit, že ani jeden kopeček, ani jedna hora tu nejsou pro nic za nic a že určitě stojí za to se na ně vyškrábat a dohlédnout co nejdál. Že každá jurta krčící se v zelené proláklině je přátelskou náručí, do níž vás zvou nejmilejší lidé na světě, a že zdejší řeky jsou nejčistšími tepnami planety.“
V Ulánbátaru se zastavili jen krátce. Je to pravděpodobně jedno z nejzvláštnějších hlavních měst světa. Plátěné jurty se krčí v těsném sousedství paneláků, které jsou dědictvím socialistické éry. Město se ani nesnaží skrývat svou chudobu. Asfaltové silnice protínají prašné cesty a otrhaní bezdomovci na křižovatkách sbírají plastové láhve. Ale na rohu ulice můžete spatřit mladého Mongola s mobilem v ruce nebo sličnou Mongolku ve značkových módních šatech. V restauraci na Suchbatarově náměstí čepují Budvar.
Monika s Tomášem brzy zjistili, že nebude problém vyměnit naspořené dolary za mongolské tugriky. Ochotných směnárníků bylo všude plno. A člověk se s nimi kupodivu občas domluvil i česky. Je to důsledek někdejší štědrosti komunistického režimu, nabízejícího mladým Mongolům levné studium v Praze, Brně, Ostravě a dalších českých městech.
V samotném Ulánbátaru ovšem k vidění nic moc není. Proto se Monika s Tomášem rozhodli nechat srdce Mongolska co nejdřív za zády. Chtěli se vydat ven do panensky čisté krajiny, mezi obyčejné lidi. Cítili, že hlavní město není typickým reprezentantem své země. Už bylo řečeno, že toužili prožít své mongolské putování v sedlech koní. Vždyť Mongolsko je rájem koní a jezdců. Cestovatel a fotograf Martin Loew dokonce píše: „Mongolské děti umějí na koni jezdit dříve, než se naučí chodit.“

V koňském (dřevěném) sedle
Najmout si v Mongolsku koně není problém. Tady ho má skoro každý. Pro mladé cestovatele však nebylo snadné vyznat se v nepřehledné síti četných vesnických dohazovačů a koňských handlířů. Nabízeli jim koně za pět až sedm dolarů denně, ale nakonec se dohodli na relativně dobré ceně šedesát korun za koně na den. „Když naše putování konečně v městečku Mörön začalo,“ vzpomíná Monika, „byla mi přidělena krásná bílá temperamentní kobylka. Byla tak čiperná, že jsem se vůbec nenudila. Problém byl ale se sedly. Vyrábějí se tu ze dřeva, jsou potažena jen tenkou látkou a zdobena kovovými cvoky. Není divu, že jsme je začali hned první den vycpávat mikinami. Přesto jsme měli potíže a kamarád Dan měl záhy zadek rozedřený do krve.“
Výprava se vydala do Hatgalu a pak podél pobřeží jezera Khovsol k horám na západě. Ty překročila a pokračovala na sever do vesnice Tsaganur, kde se obrátila zpátky na jih. Cestovatelé si nechtěli nechat ujít největší svátek země, tradiční festival Naadam, při němž Mongolové tři dny pořádají závody v nejtypičtějších domácích sportech – jízdě na koni, lukostřelbě a zápase. Pak cesta pokračovala na jih a na východ přes hory zpátky do Hatgalu, kde žila rodina průvodce Bagiho. Odtud pocházeli i zapůjčení koně.
„Celkem jsme v sedle strávili pět týdnů a urazili osm set kilometrů,“ počítá Monika. „Byl to jeden z našich největších cestovatelských zážitků, ačkoli jsme předtím navštívili kdejaký kout planety,“ dodává Tomáš. „A proč jsme vlastně putovali na koních? Protože Mongolsko bez koně, to je jako navštívit Aljašku a neplavit se po Yukonu.“ Tomášovu koni dali jméno Ferrari, protože vlekl břicho těsně nad zemí jako závodní automobil svůj podvozek. Ferrari občas svému pánovi uštědřil pár bolestivých hryznutí a několikrát ho také protáhl trávou za nohu nešťastně zaklesnutou do třmene. „Ferrari to se mnou neměl snadné,“ vzpomíná Tomáš, „byl jsem totiž nejtěžší osobou výpravy a vzájemnou toleranci jsme museli dlouho hledat.“
Mongolští koně nejezdí cvalem, nýbrž takřka výhradně klusem. Zvířata se tak neuštvou a dokážou bez viditelné námahy překonat velkou vzdálenost. Nejsou zvyklí na stáj a umělé přikrmování. Jsou to vlastně polodivoká zvířata, která se v zimě i v létě pasou na volných pláních. Průvodce Bagi neustále jezdcům připomínal, aby koně neštvali cvalem a aby se k nim chovali citlivě. Směli se k nim přibližovat pouze z pravé strany (na což jsou koně zvyklí), nesměli konat prudké pohyby a příliš vysoko zvedat ruce nebo nohy, protože koně by se splašili. Bagi se také pečlivě staral o to, aby zvířata měla stále dost potravy. Výprava proto směla tábořit jen v místech, kde rostla šťavnatá tráva. Tradiční mongolská rada zní: „Nikdy nesedej na koně před polednem.“ (To proto, aby koně měli po ránu dostatek času se napást.)

Život v pustině

„Pět týdnů jsme putovali pouze ve čtyřech – můj partner Tomáš, kamarád Dan, průvodce Bagi a já,“ vzpomíná Monika. „Spali jsme v ruském armádním stanu, který nám půjčil Bagi. Ten nás také vybavil typickými mongolskými kabáty, koženými holenními návleky a domorodým nádobím, což byla hliníková mísa a kovová trojnožka (stojan nad oheň). Protože stan neměl podlážku, v noci jsme pod sebe kladli plstěné deky sloužící ve dne jako podložky pod sedla.“ Léto vrcholilo, ale na otevřených mongolských pláních panovala velká zima. Proto na sebe v noci navlékali všechno, co měli v batohu. Balili se do spacáků a přikrývali se mohutnými kabáty. Přesto je k ránu roztřásala zima. Jak týdny ubíhaly, krajina se barvila podzimem. „Když jsme koncem září putovali přes hory,“ dodává Tomáš, „tábořili jsme na sněhovém poprašku.“
Cestování opuštěnou krajinou bylo opravdu náročné. Monika vzpomíná, jaký měli občas hlad. „Snídali jsme čaj s perníčky, kterými jsme museli šetřit. Denní příděl činil tři nebo čtyři kousky, což bylo pro kluky dost kruté. Přes den jsme nejedli skoro nic. Nechtěli jsme ztrácet čas. Teprve večer jsme si uvařili nudlovou polévku, a abychom si přilepšili, sbírali jsme v lese houby. Někdy se nám podařilo ulovit v řece rybu. Přesto jsme měli hlad. V nížinách jsme poměrně často naráželi na lidská obydlí. Tehdy Bagi nemeškal a na jurtu zaklepal. Musím říci, že nás místní lidé takřka vždycky pohostili vším, co sami měli k jídlu – většinou slaným čajem smíchaným s mlékem (k tomu se přikusoval sušený sýr aros). V lepším případě přidali chleba potřený smetanou, jejíž kvalita připomínala nejlepší máslo. Při našem každodenním hladovění to byly opravdové hody.“
Když bylo špatné počasí, v jurtách i přespávali. U jedné rodiny zůstali dokonce tři dny a naučili se něco z domorodých prací. Dověděli se, jak se peče chleba, jak se dělají nudle, jak se dojí kobyly a jak se jejich mléko zpracovává na typický nápoj Mongolů – kumys. Tomáš s Danem a Bagim pomáhali domorodcům sekat dřevo, stavět ohradu pro koně, kouřili s nimi tabák balený do novin a pomáhali Mongolům při kozí zabíjačce. „Ta zabíjačka se konala speciálně na naši počest,“ podotýká Monika. „Původně jsme chtěli výslužku odmítnout, ale Bagi nás poučil, že bychom hostitele urazili. Takže jsme na další cestu odjeli s půlkou kozy zavěšenou u sedla. Konzumovali jsme pak kozí maso celý týden a ještě jsme stačili část rozdat.“
Už doma se Tomáš těšil na rybaření v nebesky čistých řekách. A dočkal se. „Ne vždycky jsme však měli možnost tábořit na břehu řeky,“ stěžuje si. „Bagi o blízkost vodního toku příliš nestál, důležitější pro něj byla svěží tráva pro koně. Když se ale expedice zastavila u nějaké řeky a přál nám patron rybářů – svatý Petr, nalovili jsme dostatek pstruhů nebo tajmenů.“

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě .......

MILAN ŠVIHÁLEK

XANTYPA 2/11 - výběr z článků

ABECEDA 2/11

ABECEDA 2/11

Dvacet sedm písmen, dvacet sedm slov a přibližně stejný počet vět. Dost na to, aby na sebe člověk prozradil, co chce. Mnohdy i to, co nechce. Okamžité stručné slovní asociace jsou často upřímnější než dlouho cizelované obsáhlé odpovědi. Abecedu Xantypy můžete brát jako „psychohrátku“ i jako výpověď. Je to pouze na vás, protože počítá s vaší účastí. Závěry – jaká je vlastně zpovídaná osobnost – si totiž děláte sami.
 

HVĚZDY O NÁS

HVĚZDY O NÁS

Únor 2011
Slunce vstupuje do znamení Vodnáře 20. ledna v 11.20 SEČ a setrvá v něm do 19. února 01.25 hod. Třeskuté dny nás čekají kolem 20. 1., kdy se lze nadít vyhrocených politických šarvátek a vyplavování tutlané špíny. Vyloučena není ani epidemie nějaké nové mutace chřipky. Zvýšené opatrnosti je třeba 2., 4., 10., 16. – 22. a 25. 2. Pro jednotlivá znamení přinášíme jako obvykle pár konkrétních rad, tentokrát speciálně pro odcházející lékaře:
 

TIPY VÝTVARNÉ UMĚNÍ 2/11

Mutující médium – fotografie v českém umění 1990 – 2010
Galerie Rudolfinum, Praha
10. 2. – 1. 5. 2011
Výstava se snaží postihnout proměny fotografie po roce 1989 u nás. Od té doby se především diskutuje o dichotomii tzv. klasické umělecké fotografie a vizuálního umění používajícího média fotografie či konceptuální fotografie. Tuto problematiku podnítila výrazná změna technologií a dostupnost digitální fotografie a počítačového tisku. Kurátor Pavel Vančát se pokusil vybrat exponáty, které měly rozhodující vliv na vývoj reflexe fotografie u nás za posledních dvacet let. Nezabývá se žánry fotografie, ale možnostmi tohoto média v jeho nejširším pojetí. Stejně jako se ptáme, co je a co už není umění, řeší se mezi odborníky otázka, co už nepovažujeme za fotografii. Fotografická řeč se dnes zásadně liší od původní modernistické a přejímá metody sociologie, psychologie i masmédií. Tématem není dokonale nebo poeticky zobrazit zkušenost lidského oka, ale pomocí fotografického média vytvářet zcela různorodé výpovědi. Výstava představuje na sto padesát děl od pětadvaceti autorů.
Popisek: Lukáš Jasanský, Martin Polák, z cyklu ABSTRAKCE, 1995 – 96, černobílá fotografie 

TIPY ROCK & POP 2/11

Paul McCartney: Good Evening New York City
Živé album DOBRÝ VEČER, NEW YORKU! není doslovným koncertním záznamem (na rozdíl od předchozího „živáku“ BACK IN THE U.S. / BACK IN THE WORLD, 2002). Jde spíš o koncert k jedinečné události, tedy ke slavnostnímu otevření koncertního místa („open space“) přesně tam, kde kdysi stávalo proslulé Shea Stadium, kde si v roce 1965 Beatles definitivně podmanili Ameriku. Pravda, písně jsou až na výjimky (MRS. VANDERBILT, I’M DOWN) nepřekvapivé, což ale rozhodně neznamená, že jsou nudné: „Macca“ je zde ve vrcholové formě! 

TIPY KNIHY 2/11

KOKPIT
JERZY KOSINSKI
přeložila Ivana Jílovcová Fieldová
(Dokořán, Praha)
Kosinského americkou prvotinu NABARVENÉ PTÁČE, drastický osud šestiletého polského chlapce, který prožil v Polsku za války neuvěřitelné krutosti, nelze vymazat z paměti. KOKPIT je úplně jiná kniha, už žánrem: sice jinak rafinovaně provedený únik z totalitní země, a to do americké tajné služby, ale příběh zběhlého agenta tajné služby, který před ní musí unikat. Mění identitu, byty, místa, jako by tkvěl v deformaci násilím a zlem, jež zažilo ono nabarvené ptáče. Tarden chtěl absolutní svobodu, ale ocitl se v naprostém osamění. Styk s lidmi proměnil v sérii manipulací. Tardenova svoboda v sobě nese citovou vyprahlost, bezcitnost a otevírá v něm utajované vlastnosti. Tarden je navždy uhranut krutostí, sadismem a perverzí, a sám se jich dopouští. Využívá toho v manipulaci lidmi, podrobuje si je a určuje cesty jejich osudů. Zběhlý agent uniká tajné službě, ale neunikne sobě samému. Příběh nelidský, krutý, hrdina exemplář zla. Jenomže, je tomu opravdu tak? Není tu spíše zobrazena zkaženost světa? 

TIPY KLASICKÁ HUDBA 2/11

Ivo Kahánek
CD – Supraphon SU 4030-2 novinka
Mladý Ivo Kahánek má jasnou pozici na české hudební scéně. Od roku 2004, kdy suverénně vyhrál klavírní soutěž PRAŽSKÉHO JARA, přesvědčuje o své virtuozitě každým koncertem a každým CD. Nejnověji na nahrávce Supraphonu, která obsahuje Chopinovu SONÁTU Č. 3 H-MOLL OP. 58 a SCHERZA. Ivo Kahánek má pět pianistických „pé“: pohledný, pilný, precizní, poetický, přesvědčivý. Především má ale fantazii a suverenní hráčský um, piano mu zpívá. Jako rozený klavírista k Chopinovi přirozeně inklinuje a předává požitek z jeho geniálních děl: objevně, mladistvě a sugestivně; máte pocit, že jedině tak mají znít, že jedině takhle to Chopin myslel! Přinést do nepřeberného množství chopinovských nahrávek něco osobitého, to je pravý kumšt. Ivo Kahánek je mistr rovnováhy citu a rozumu: „Neustále stojím před problémem, aby hudba byla pořád spontánní, a zároveň abych vždy věděl, proč určitou část hrát právě takto.“
 

TIPY FILMY 2/11

TIPY FILMY 2/11

DĚCKA JSOU V POHODĚ
USA 2010
Režie: Lisa Cholodenko
Nic a Jules jsou navzdory mužským jménům lesbický manželský pár, vychovávající dvě své děti, osmnáctiletou Joni a patnáctiletého Lasera. Hlavou rodiny je energická, racionální a pracovně vytížená lékařka Nic. Jules, která právě rozjíždí nové podnikání jako zahradnice, zastupuje spíše citový, mateřský princip. Relativní poklid ve spořádané domácnosti se prudce změní, když se děcka seznámí se svým otcem ze spermobanky, pohodovým majitelem příjemné zahradní restaurace a pěstitelem vlastní zeleniny Paulem. A nic už není jako dřív… Komorní snímek se opírá o dobře napsaný a dobře realizovaný scénář a špičkové herecké výkony Annette Benningové (Nic), Julianne Mooreové (Jules), Marka Ruffala (Paul) a Mii Wasikowski (titulní představitelky z Burtonovy ALENKY V ŘÍŠI DIVŮ) v roli Joni. Dominuje mu ovšem specifická vřelost a soucítění. Některé scény sice vhánějí slzy do očí, ale na druhé straně sympatickému dílku, jež podle mne promluví i do výročních filmových klání, rozhodně neschází humor a nadhled.
 

TIPY DIVADLO 2/11

TIPY DIVADLO 2/11

DOBŘE ROZEHRANÁ PARTIE
STEFAN VÖGEL
REŽIE: STANISLAV SLOVÁK
MĚSTSKÉ DIVADLO BRNO
Dva staří kumpáni se každý týden už sedmatřicet let scházejí nad šachovnicí pod mírně nadživotním válečným portrétem Winstona Churchilla. Anglický vdovec a jeho soupeř, Skot. A po několika zničených hospodyních – nová. Temperamentní Němka, kterou ti dva kdysi ve válce přece porazili. DOBŘE ROZEHRANÁ PARTIE Stefana Vögela. A na scéně Mošova výsostného divadelního teritoria tři legendy brněnského divadla: Jaroslav Dufek, Zdena Herfortová a Ladislav Lakomý. Po premiéře jim vestoje tleskali tentokrát i kritici. Z nevraživých situací vykouzlili ti tři odpuštění lidských slabostí motivovaných možná i společenskou nedoceněností. A zvrátili dějiny. Po rozvratu bojové morálky spojeneckých veteránů Freda Kowinského a Walta – nejenom při malých a velkých rošádách se dokonce podváděli – se vítěznou mocností přece jen nakonec stala třetí říše, zastoupená paní Rosalindou Hundsheimerovou, která si pány dokonale omotala kolem prstu. Sluší se podotknout, že to nevadí ani Winstonovi na zdi, ozbrojenému sovětským samopalem s talířovým zásobníkem. Dejž pánbů, aby ti tři nebyli pro jeviště spolu přemluveni naposledy. Sluší jim to náramně!

Gael Garcia Bernal

Gael Garcia Bernal

„Talent přežije a zůstává, zatímco krása se ztrácí.“ To jsou slova talentovaného mladého muže, kterého magazín Lidé Španělska zařadil mezi pětadvacet nejkrásnějších lidí světa.
 

Fotograf  Joe Klamar

Fotograf Joe Klamar

CZECH PRESS PHOTO je platforma pro nezávislé obrazové svědectví o životě. Soutěž, kterou hodnotí mezinárodní porota, i následné výstavy, mají fotografy v každodenním stereotypu práce motivovat k osobnímu přístupu, a tak stimulovat rozvoj fotožurnalismu. A veřejnosti umožňuje být očitým svědkem událostí a jevů uplynulého roku.
 

RSS - výběr z článků

Herec Keanu Reeves aneb Chladný větřík nad horami

Herec Keanu Reeves aneb Chladný větřík nad horami

Tvrdé rány osudu ho nikdy nešetřily. Ještě v mládí ztratil nejbližšího
kamaráda, který se předávkoval heroinem, později ho poznamenaly špatné vztahy s otcem, leukémie sestry, smrt ženy a dítěte. Není divu, že si získal přívlastek největšího podivína Hollywoodu a mnozí kolegové ho označují doslova jako největší chodící záhadu.

Plasy

Plasy

Plasy, sotva třítisícové městečko v půvabném údolí řeky Střely na severním Plzeňsku, bývaly kdysi centrem kultury a vzdělanosti nejen tohoto regionu. Žádný div. Zdejší cisterciácký klášter se řadil k nejvýznamnějším monastickým komplexům střední Evropy. Teď se naděje, že se podobným centrem znovu stanou, vrací. Ruiny lemující sakrální stavby, jež byly po zašlé slávě bývalého kláštera blízko zániku, totiž v posledních několika letech jako by vstaly z popela. A naplňují se jedinečným obsahem: Národní technické muzeum zde vybudovalo Centrum stavitelského dědictví.

Plavkyně Simona Baumrtová

Plavkyně Simona Baumrtová

Usměvavá skromná blondýnka Simona Baumrtová je tak trochu přírodní úkaz. Má fotografickou paměť, jen tak pro zábavu si dělá doktorát a ráda by se vrátila z letošní olympiády s co nejlepším výsledkem, protože za čtyři roky třeba bude mít rodinu a kariéru naší nejúspěšnější plavkyně jí kromě vzpomínek budou připomínat jen nádherné zážitky a pár cenných kovů.

Herečka Lenka Krobotová

Herečka Lenka Krobotová

Lenka Krobotová. Herečka spjatá s pražským Dejvickým divadlem poutem profesním, přátelským i rodinným. Působí v něm od roku 2000 a z plejády jejích současných rolí připomeňme aspoň Doru v KAFKOVI 24, Evelynu v UCPANÉM SYSTÉMU a dvojroli královny Hermiony a pastýřky Mopsy v ZIMNÍ POHÁDCE, na níž kritika ocenila především intenzivní herectví dejvického souboru. „Zdejší herečtí matadoři doslova září,“ napsal o poslední inscenaci Dejvického divadla na serveru „nadivadlo“ Vladimír Mikulka. Lenka Krobotová je bezpochyby silná osobnost, která má „pořádek“ a „jasno“ v životě i v tvorbě, ale zároveň i spontaneitu, třeba už jen rychlost, jakou mluví, ten proud slov, který není snadné zachytit.

Portrét Kevina Spaceyho

Portrét Kevina Spaceyho

Ve slavném americkém seriálu DŮM Z KARET, který letos pokračuje už čtvrtou řadou, hraje bezskrupulózního politického intrikána. Jeho sebestředný a machiavellisticky vychytralý Frank Underwood vystoupá z pozice vlivného senátora až do úřadu prezidenta USA. „Jde o jednu z nejúžasnějších postav, jaké jsem kdy mohl ztvárnit,“ tvrdí americký herec KEVIN SPACEY, který má pro odhalování temných stránek lidských duší talent od Boha. „Často se mi stane, že se z natáčení vracím do hotelu a přemýšlím, jestli jsme nezašli moc daleko. Ale pak si zapnu zprávy a dojde mi, že možná naopak nejsme dost tvrdí,“ dodává o sarkastickém vyprávění odhalujícím zákulisí vrcholné politiky.

Pražský hrad vzdává poctu Karlu IV.

Pražský hrad vzdává poctu Karlu IV.

U příležitosti 700. výročí narození českého krále a římského císaře Karla IV. připravil Pražský hrad pět výpravných výstav. Všechny mají v názvu slovo koruna a všechny jsou otevřeny denně od 10 do 18 hodin až do 28. září, svátku Karlova předchůdce, oblíbeného světce a patrona českého státu svatého Václava.

Muzikant Martin Valihora

Muzikant Martin Valihora

Kariérou uznávaného bubeníka proplouvá Martin Valihora velmi přirozeně. Už v šestnácti letech hrál v profesionálních hudebních seskupeních rozličných žánrů. Nezlomila ho ani závislost na drogách, s níž se musel poprat. Obhájil své umění i v Americe, kde studoval a účinkoval v klubu Blue Note se špičkovými jazzmany. V Bratislavě založil renomovaný Festival One Day Jazz.

Michaela Gübelová 6/16

Vážení a milí, Marihuana… zhulené mladé lidi jsem poprvé viděla kdysi dávno ve Formanově muzikálu Hair. Dnes je kouření marihuany rozšířené, chce se mi skoro říct běžné, především mezi mladými.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 2/11

XANTYPA Číslo 2/11

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 11/2019

XANTYPA XANTYPA 11/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne