Kníže Karel Schwarzenberg

O rodičích, exilu a prezidentské volbě

S knížetem Karlem Schwarzenbergem jsem se poprvé setkal v roce 2002, kdy jsem točil pro Českou televizi dokument s názvem POTOMCI PŘEMYSLOVCŮ ANEB TRADICE ZAVAZUJE. Teď se s ním potkávám podruhé, po deseti letech, na zámečku Dřevíč nad Nižborem v době, kdy kandiduje na prezidenta republiky.

K.SchwarzenbergRodiče vás odtud odvezli v roce 1948. Bylo vám jedenáct let. Jak si na tu dobu pamatujete?
V paměti mám z té doby uloženu řadu událostí: koncem dubna 1945 byly Čimelice bombardovány a nádraží bylo srovnáno se zemí, deset dní na to vypuklo Pražské povstání a můj otec se objevil najednou v uniformě důstojníka Československé armády a vytáhl do boje. Později jsem se dozvěděl, že měl už dva roky připravenou a zorganizovanou skupinu lidí. Osvobodili Miroticko a Milovicko.
Od sedmi let jsem pravidelně četl noviny a z roku 1945 a 1947 mi nejvíc utkvěla v paměti persekuce Adolfa z hlubocké větve, kterému zabavili pomocí zákona zvaného lex Schwarzenberg veškerý majetek. Tenkrát se o tom všude psalo. Přičemž už v roce 1940 mu majetek zkonfiskovali nacisté. Zastal se ho tenkrát Peroutka a Jan Masaryk. A pak přišel únor 48 a my v prosinci odjeli. Přesně týden před mými jedenáctými narozeninami. Na tu dobu si pamatuji velice dobře.

Kdo vás z rodiny nejvíc ovlivnil?
Intelektuálně zajisté nejvíc otec, byl to velmi zajímavý člověk. Hodně se věnoval psaní, jeho OBRAZY ČESKÉHO STÁTU vyšly v roce 1939, to mu bylo pouhých osmadvacet let, ostatně nedávno tady vyšel soubor jeho statí. Matka mne ovlivnila charakterově; byla to velmi rázná a zásadová žena. Na rozdíl od otce i mne, viděla svět černobíle, různé odstíny šedi neuznávala. Moje sestra a můj syn mají povahu po ní.

Máte řadu slavných předků. Kteří jsou pro vás nejzajímavější?
Těch je hned několik. My jsme na Orlíku vyrůstali ve stínu maršálka, knížete Karla, který porazil v bitvě u Lipska, v takzvané bitvě národů, Napoleona. Velel tehdy koaličnímu vojsku. Všude byly nějaké památky po něm, obrazy šavle, mapy. Hodně nás duchovně ovlivnil jeho syn Bedřich, takzvaný poslední landsknecht, taktéž dobrodruh, který bojoval snad ve všech válkách, které se tenkrát vedly. Jako mladý muž se podílel na dobytí Alžíru Francouzi, pak se objevil v první občanské válce španělské, bojoval ve Švýcarsku v Sonderbundském konfliktu, v roce 1848 a 1849 se stal plukovníkem v rakouské armádě. Vedle toho zapisoval své velice zajímavé postřehy o politickém vývoji, v nichž velmi přesně předpověl, jak se svět pomalu šine ke katastrofě. Tu spatřoval v nacionalismu a komunismu. Byl vždy v opozici, vždy na straně přirozeného práva národa. Proto stál ve Švýcarsku na straně kantonů proti centralistům a ve Španělsku na federalistické straně. V padesátých létech 19. století štval vládu, protože chodil po Praze s Žižkovou holí. To byla špacírka zakončená hlavou Jana Žižky.

V tehdejší době tedy provokace?
Ano, vědomá. On byl velmi oblíbený. V roce 1848 ho chtěli mít sedláci v říšské radě, která zasedala v Kroměříži. Odpověděl, že srdečně děkuje, ale nepřijímá ze dvou důvodů: zaprvé je českým stavem a připadal by si blbě být najednou poslancem, a za druhé, žil většinou za hranicemi země a jeho čeština nebyla dostatečně dobrá, aby byla poslance důstojná.
Pak musím jmenovat z těch starších Ferdinanda, zakladatele schwarzenbergských sociálních zařízení. Ta existovala od 17. století do druhé světové války. Postavil celou řadu špitálů, které částečně suplovaly starobince, a zavedl pro své zaměstnance penzijní fond. Financoval také obranu Vídně při tureckém obležení. Pár let potom vypukl ve Vídni mor, všichni utekli, ale on zůstal a stal se civilním guvernérem. Zavedl tenkrát tvrdá pravidla proti drancování, dokonce ho nějací raubíři shodili do jámy, do které se ukládaly oběti moru posypané vápnem. Vyhrabal se ven a nic se mu nestalo. Zemřel v požehnaném věku. Zanechal po sobě jistá pravidla určená naší rodině.

Kdy jste se znovu podíval do Československa?
Poprvé v červenci roku 1968, zrovna bylo zasedání v Čierné nad Tisou. Tehdy bylo krátké období, kdy člověk dostal vízum na hranicích, a já přijel se švýćarským pasem. To jsem ještě nevěděl, že jsem neztratil československé občanství. V roce 1990 mne prezident Havel chtěl za kancléře, já souhlasil, ale řekl jsem, že nejdříve se musím stát občanem tohoto státu. Havel tím pověřil svého tajemníka a ten za týden přišel s tím, že jsem nikdy československým občanem nepřestal být. Bylo to překvapivé zjištění, protože nám bylo sděleno, že československé občanství ztratíme. Ale to víte, začátkem padesátých let přišli noví komunističtí úředníci a ti byli lajdáci. Starej, prvorepublikovej úředník úřadoval pořádně, někdy ta důkladnost měla strašné důsledky, třeba za protektorátu, ale byl spolehlivý. Jejim nástupcům občas nějaký šanon někam zapadl.

Za jakých okolností jste se poprvé potkal s Václavem Havlem?
Přesně už nevím, setkali jsme se poměrně pozdě, až někdy v roce 1986. Já jsem se tomu vyhýbal; jeho všude sledovali a mne taky a neviděl jsem důvod pořádat setkání policajtů. Nakonec jsme se sešli v nějakém lokálu u Václaváku, kde, jak mi vysvětlili, bylo tak hlučno, že se tam nedaly nasadit odposlechy. Seděli jsem spolu hluboko do noci a já pak musel jet do Vídně. Ti starší pamatují, jak pár kilometrů před hranicemi stály policejní budky, kde vás poprvé zkontrolovali. Při téhle kontrole se starší policista s mým pasem v ruce obrátil na mladšího a řekl: „To musí být nějaký potomek.“ Já jsem mu odpověděl, že potomci jsme všichni. Musel to být Jihočech, odněkud od nás, protože se pak zeptal, zda jsem z hlubocké nebo orlické větve. Pak chvíli hleděl na svého kolegu, očividně přemýšlel, jestli je spolehlivý, a potom mne nechal projet, aniž by mi prohlížel kufr.
Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě.....

Jan Soukup

XANTYPA 12/12 - výběr z článků

Himálaj – Ladak – Malý Tibet – Sever Indie

Himálaj – Ladak – Malý Tibet – Sever Indie

Všechny tyto názvy spojuje krásná krajina, srdeční lidé, zasněžené vrásčité hory budící respekt svými vrcholky, které sahají až do nadmořské výšky 7000 metrů. Indii musíte milovat, nebo nenávidět, nic mezi tím není možné. A pokud ji milujete, tak navždy a věrně.

Chirurg Bohdan Pomahač

Chirurg Bohdan Pomahač

Jedenačtyřicetiletý český chirurg Bohdan Pomahač už šestnáct let pracuje v nemocnici Brigham and Women’s Hospital v Bostonu, kde stačil uskutečnit řadu ojedinělých transplantací. Patří dnes k nejuznávanějším plastickým chirurgům světa. O výkonech jeho týmu se hovoří jako o zázracích. Říká, že strategicky myslet a předvídat ho už v mládí naučily šachy.

Vánoce

Vánoce

Pro všechny, kdo se o Vánocích chtějí přijít podívat do pražských kostelů na jesličky, připravilo letos Arcibiskupství pražské brožurku, z níž se mohou dozvědět více o jejich historii i o smyslu Vánoc.

PLUMLOV

PLUMLOV

Vyvýšenina nad říčkou Hloučelou u městečka Plumlov na Hané byla již od druhé poloviny třináctého století střežena hradem. Dnes ze stejného místa shlíží na příchozího poněkud přízračně působící torzo nedostavěného zámku, zhmotnělý sen o architektuře sněný šlechticem, který v něm nikdy trvale nebydlel.

Libanon se chce postavit na vlastní nohy

Nepokoje, jež vypukly v Bejrútu po zavraždění šéfa libanonských tajných služeb Visáma Al-Hasana, naznačily, jak křehký je mír v téhle zemi ležící na křižovatce cest i kultur. Generál Hasan byl šéfem ochranky premiéra Rafíka Harírího, který podlehl atentátu v roce 2005. Poté vedl vyšetřování, na jejichž základě ze zosnování premiérovy vraždy veřejně obvinil sousední Sýrii.

Dárky, dárky, dárky…

A už tu máme zase na krku prosinec a s ním Vánoce a s těmi shánění dárků.
Dárek může být živý či neživý a jeho jedinečnost tkví v tom, že jej nekupujeme (případně nekrademe) v samoobsluze, ale dostáváme zdarma většinou s milým úsměvem a očekáváním dárce, že ho zahrneme díky

Sibiřská magistrála aneb jedeme dál

Ani drtivě prohrané krajské a senátní volby nevyhodily Petra Nečase ze sedla. Na kongresu ODS v Brně si udržel post předsedy. Vyhrál hned v prvním kole, dostal 60 procent hlasů delegátů. Setrvačnost modré strany je sebevražedná. Změnila se část místopředsedů. Korunním princem ODS je po prvním listopadovém víkendu Martin Kuba, ministr průmyslu a přítel „kmotra“ Pavla Dlouhého alias knížete z Hluboké. S kmotry či s klientelistickým systémem jsou spojeni všichni muži – místopředsedové. Jediná, která s tímto světem nemá nic společného, je Miroslava Němcová, ta však prošla jen o tři hlasy.

Co se děje… v New Yorku

Den díkuvzdání, slavený čtvrtý čtvrtek v listopadu, patří mezi nejdůležitější americké svátky, protože na rozdíl od křesťanských Vánoc ho slaví většina zdejších obyvatel. Jde o připomínku hostiny, na níž v roce 1621 tři dny posedělo padesát tři osadníků společně s devadesáti domorodými obyvateli a oslavili tak úspěšnou sklizeň. Dnešnímu stolu vévodí obrovský krocan, který by se do našich evropských sporáků nevešel.

Co se děje… v Paříži

Nejslavnější černá kočka? Symbol Paříže? Stokrát omílaná reprodukce? To všechno, ale i mnohem víc je Le Chat Noir (Černá kočka), ikona kabaretu stejného jména, který vznikl v roce 1881. Jeho zakladatel Rodolphe Salis je i autorem známého plakátu – od té doby jednoho z poznávacích znamení Paříže. Salis toužil otevřít literární a hudební kabaret, dlouho ale vymýšlel trefné pojmenování. Jednoho dne šel po Montmartru a našel na ulici černou kočku. A jméno jednoho z neoblíbenějších avantgardních kabaretů bylo na světě. Výstava představí na dvě stě děl, mimo jiné od Henri de Toulouse-Lautreca, Edouarda Vuillarda či díla symbolistů. K vidění od 13. září 2012 do 13. ledna 2013 v muzeu Montmartre.

Co se děje… ve Vídni

Advent Prosinec ve Vídni je proslulý adventním kouzlem. Na zdejší vánoční trhy se sjíždějí lidé nejenom z celého Rakouska, ale i ze všech koutů Evropy.

Osobnosti - výběr z článků

Dorothea Tanning

Dorothea Tanning

Neobyčejná americká malířka Dorothea Tanning uchvátila slavného německého malíře Maxe Ernsta natolik, že opustil pohodlný život s bohatou a vlivnou manželkou, mecenáškou umění Peggy Guggenheimovou. Dorothea Tanning se poté za Maxe Ernsta provdala.

Jan Dušek

Jan Dušek

Prof. Jan Dušek je jednou z nejvýraznějších osobností české scénografie a kostýmního výtvarnictví 20. a 21. stol. Jeho jméno je trvale spojováno s tvorbou režiséra Evalda Schorma, s nímž spolupracoval v letech 1976–1988 na inscenacích KRÁL JELENEM, TRAGICKÝ PŘÍBĚH HAMLETA, BRATŘI KARAMAZOVI, MACBETH, MARATÓN, HLUČNÁ SAMOTA a dalších.

Martin Donutil

Martin Donutil

Výkonů herce Martina Donutila (ročník 1991) jsem si začal všímat v inscenacích brněnské Husy na provázku, což bylo jeho první angažmá. Působil tam donedávna a nezapomenutelná je například jeho kreace v titulní roli Shafferova Amadea v režii Vladimíra Morávka. Tam exceloval spolu se svým otcem Miroslavem (ten ztvárnil Salieriho). Martinovi potom nabídlo angažmá nové vedení Městských divadel pražských, kde v herecky nadprůměrné inscenaci ANDĚLÉ V AMERICE režiséra Michala Dočekala podává v náročné roli emocionálně rozpolceného intelektuála mimořádný výkon.

Studna, sekera, archiv

Studna, sekera, archiv

Rád seká dříví, nerad nosí vodu ze studně a nejradši listuje zaprášenými dokumenty v archivech. „I když nacisti spálili tisíce papírů a estébáci za sebou zahlazovali stopy jak lišky, válí se tam kvanta příběhů, co čekají, až je někdo zvedne,“ říká Miloš Doležal, toho času propuštěný z rozhlasu. Na oceňovanou knihu o číhošťském páterovi Josefu Toufarovi, kterého v roce 1950 umlátili příslušníci Státní bezpečnosti, nyní navázal povídkovou knihou ČURDA Z HLÍNY zasazenou do období protektorátu. Sešli jsme se v pražských Vršovicích.

Yves Saint Laurent

Yves Saint Laurent

„Návrh je základ všeho,“ tvrdil Alberto Giacometti. Pro tvorbu Yvese Saint Laurenta to platí dvojnásob.

Jana Stryková

Jana Stryková

Jana Stryková patří k herečkám, o nichž platí, že je na ně radost pohledět. K atraktivnímu exteriéru přidává na jevišti i vnitřní opravdovost, také přirozenou, a přesto zřetelnou dikci (jev v českých divadlech ne vždy samozřejmý). Energická a přímá je i v osobním kontaktu, nic nepředstírá, rozhovor občas proloží nakažlivým zvonivým smíchem.

Ondřej Kundra

Ondřej Kundra

Mezi vyznamenané prestižní Cenou Ferdinanda Peroutky patří od letošního února také redaktor týdeníku Respekt Ondřej Kundra. Teprve osmatřicetiletý novinář se věnoval už dlouhé řadě silných témat, včetně investigativních. Týkají se korupce, zneužívání politické moci, poměrů v justici, šíření lží a dezinformací, nepřátelských cizích vlivů.

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Je velice těžké rozprávět s někým, koho opravdu dobře znáte. Celoživotní pevné přátelství, které mě pojí s mým otcem, je snad výjimečné. Vždycky jsme si byli velmi blízcí. Byl mi tátou od útlého dětství přes mou divokou pubertu až do dnešních dní. Nebyl však jen člověkem plným lásky a pochopení, ale v průběhu let jsem se od něj dovídala tolik cenných informací, že bych to bez přehánění mohla pokládat za domácí univerzitu. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych si jako otce dovedla představit někoho jiného, dostalo by se mu jen hlasité negativní odpovědi. Letos 2. dubna slaví devadesáté narozeniny.

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek

Výrazný herec a propagátor netradičního přístupu k životu Jaroslav Dušek (ročník 1961) uvedl nedávno v Divadle Na Jezerce projekt SLÁVA STROJŮ A MĚST. Tato nadmíru inspirativní inscenace vychází z téměř neznámého textu Jaromíra Rašína. S režisérem i interpretem v jedné osobě jsme si povídali v příšeří zadního traktu restaurace zmíněného divadla, kde mu za dvě hodiny začínalo představení, v němž formou „jevištního čtení“ ztvárňuje všechny role.

Sama s Kunderou

Sama s Kunderou

Stalo se to před více než půl stoletím, v roce 1964. Tehdy bylo českému, později francouzskému spisovateli třicet pět let, ještě nebyl světoznámý a ještě si nehlídal svůj oficiální obraz tak úzkostlivě jako později. Letos 1. dubna oslaví Milan Kundera devadesátiny.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 12/12

XANTYPA Číslo 12/12

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 09/2019

XANTYPA XANTYPA 09/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne