Sedí v nich opravdu lidé, anebo nějací zlí duchové? A kam, proč a za čím se tak ženou? Hledal odpověď na tabuli u dálnice, ale dozvěděl se jen, že když si šňupne, bude v pohodě.
Chtěl by se na vše zeptat nějakého kolemjdoucího, jenže se nikdo takový v jeho blízkosti nevyskytoval. Pan Brouček se po chvíli marného vyhlížení rozhodne, že zajde do města, aby se někde na ulici, v hospodě nebo v obchodě vyptal.
Vydá se tedy k nejbližšímu panelákovišti, a když tam dorazí, sklíčí ho pocit, že vstoupil do mrtvého města – na chodníku totiž ani živáčka, jen spousty papírů, podivně tenkých lahví a lahviček a taky cigaretových špačků, svědčí, že tu někdo pobývá. Po chvíli však pan Brouček přece jen zahlédne chlapce se sluchátky na uších. Když ho osloví, chlapec jen pokrčí rameny, neslyší ho, je zřejmě hluchý. Když ho pan Brouček míjí, připadne mu, že z chlapce zaznívají jakési divošské bubny a skřeky, vyleká se, že potkal zase nějakého ducha. Naštěstí na protějším chodníku zahlédne dívku, zrychlí krok a zamíří k ní, ale dívka se dá na útěk, neboť ho považuje za úchyláka. Kdo jiný by totiž v tuhle hodinu chodil po sídlišti? (Pan Brouček netuší, že už se nestavějí města, jen sídliště).
Ale slavný cestovatel si ještě nezoufá, spatří jakousi podivnou dívčinu, která, ač si vykračuje sama, nahlas mluví, směje se a ještě ke všemu si drží u ucha nějakou žehličku nebo snad kartáč na vlasy. Nejspíš uprchla z blázince. Pan Brouček vylekaně hledí na dívku pohrouženou v samomluvu, ta si ho konečně všimne a křikne: „Co čumíš, vrať se do hrobu!“
Pan Brouček si odplivne, taková nerudnost ho ještě více skličuje. Víc než urážku, víc než zvědavost, však cítí hlad, rozhodne se, že najde koloniál. Po dlouhém bloudění zahlédne lidi, kteří jsou snad normální a kamsi míří. A tak doputuje do hypermarketu. Vstoupí, teď by se mohl na cokoli zeptat, jenže oněměl nad tím množstvím krámů v regálech, navíc ho ohlušuje hudba, která tu zní, ačkoliv nikde nevidí žádné hudebníky. Zahlédne také hromady housek, rohlíků, koláčů a podobných pochutin. Každý, jak pozoruje, si zdarma nabírá. Vezme si dva koláče a oba sní. Tohle za jeho mládí nebývalo. Jenže už je u něho nějaká bába a ječí, aby za sežrané koláče u pokladny zaplatil. Jenže když pan Brouček sáhne do náprsní kapsy svého nemódního saka, zjistí, že mu nějaký méně přizpůsobivý Pražan ukradl peněženku. To ho ještě více sklíčí, naštěstí vyštrachá v kapsičce několik zlatek.
Když ho vyhnali z hypermarketu, zaujme ho, že několik lidí sestupuje do jakéhosi sklípku. Pan Brouček je v předtuše nějakého dobrého hostince a holby piva následuje. K jeho překvapení dole nečepují pivo, zato uvidí něco ohromujícího. Koleje! Přece nemůžou pod zemí jezdit vlaky, to by bylo zvrhlé! Ve snaze zjistit, kam ty koleje vedou, se vykloní do tunelu, jenže neudrží rovnováhu, spadne do kolejiště a vzápětí ho přejede vlak metra. Jenom tak se mohlo stát, že nepoznal počítač, internet, mail, ani ostatní blaha naší civilizace. Skonal neosvícen – čest jeho památce.