Argentina předtím prošla mimořádně dramatickým hospodářským vývojem. V situaci nikoli nepodobné dnešnímu Řecku byla před deseti lety nucena vyhlásit bankrot. Drastické omezení výběrů a jiných bankovních operací, jimiž se vláda pokusila zamezit dalším únikům kapitálu, vedlo ke stávkám a masovým pouličním protestům. Tehdejší prezident Fernando de la Rúa se rozhodl řešit situaci silou. Ani tři desítky zabitých demonstrantů však nezastavily protesty. Prezidentovi nezbylo než podat demisi a po něm se v nejvyšším úřadu v rozmezí dvou týdnů vystřídali čtyři další…
Definitivní tečku za tímto obdobím učinilo až manželské duo Kirchnerových, představující středolevý proud dominantní argentinské Justicialistické (původně Perónistické) strany. Kirchnerovi ruší jednu neoliberální reformu za druhou – přičítají jim zodpovědnost za krach země na prahu tisíciletí.
Neviditelná ruka trhu a viditelný bankrot
V roce 1989 zvolený prezident (taktéž perónista) Carlos Menem se pod taktovkou Mezinárodního měnového fondu jal řešit místní hospodářské problémy – recesi a hyperinflaci – rozsáhlou liberalizací. Zprivatizoval státní sektor a místní měnu pevně svázal s americkým dolarem. V roce 1993 mimo jiné prosadil privatizaci tamního důchodového systému. Hospodářský růst a zkrocení inflace byly vykoupeny výrazným nárůstem sociálních nerovností (více než polovina Argentinců se ocitla pod hranici chudoby) a zvýšenou citlivostí ekonomiky vůči výkyvům na finančních trzích. Předluženost domácností i masivní zadlužení státu se staly doutnající rozbuškou, již zažehl náhlý odliv investorů v roce 2001. Bez přísunu čerstvých peněz stát zbankrotoval.
Argentina tehdy zastavila splácení dluhů a prudce devalvovala měnu. Po svém nástupu v roce 2003 si prezident Néstor Kirchner na zahraničních věřitelích vymohl odpuštění rozhodující části těchto dluhů a v prosinci 2005 pak vyhlásil „konečné vyrovnání“ s Mezinárodním měnovým fondem formou jakési jednorázové splátky. Vláda v Buenos Aires si to na jedné straně rozházela se světovými finančníky, na straně druhé si uvolnila ruce k hospodářské obnově země.
A ono to, zdá se, funguje: za poslední léta prodělalo argentinské hospodářství nebývalý rozmach s růstem dlouho se pohybujícím kolem devíti procent a paralelním nárůstem mezd; tento úspěch je zčásti vykoupen inflací, nejvyšší v celém regionu. Nezaměstnanost donedávna přesahující dvacet procent zato klesla na jednociferné číslo a zásluhou nových sociálních programů se dramatickou hranici chudoby podařilo stlačit na 22 procent. Země se pyšní kladnou zahraniční platební bilancí a v současnosti patří mezi nejdynamičtěji se rozvíjející světové ekonomiky.
Latinská Amerika jde svou cestou
Ve volbách v roce 2007 Néstora Kirchnera v prezidentském křesle vystřídala manželka Cristina, která navázala na jeho politický odkaz. Provádí četná opatření ve prospěch spotřeby. Znovu znárodňuje podniky zprivatizované prezidentem Carlosem Menemem, většinou do zahraničních rukou: aerolinky Aerolíneas Argentinas a Austral Líneas Aéreas nebo výrobce vojenských letounů FMA, jehož vlastníkem se mezitím stal americký gigant Lockheed Martin. V roce 2008 převedla zpět pod stát systém důchodového pojištění, zprivatizovaný o patnáct let dřív.
Latinské Americe dnes udává tón generace politických vůdců, kteří účtují s vyhraněným liberalismem zaváděným už vojenskými diktaturami sedmdesátých a osmdesátých let. V porovnání s Venezuelcem Hugem Chávezem či Bolivijcem Evo Moralesem je většina tamních lídrů umírněnějších, navenek méně teatrálních, a přece podobně rozhodnutých nenechat si diktovat pravidla zvenčí. K nim – vedle Cristiny Kirchner – patří Brazilec Lula da Silva (vystřídaný nedávno v prezidentském křesle Dilmou Roussef), paraguayský prezident Fernando Lugo či Uruguayec José Mujica, bývalý příslušník odboje proti tamní vojenské juntě přezdívaný El Pepe. Na rozdíl od spršky slovních excesů sebestředného Cháveze však ohlasy politické praxe téhle vlny jihoamerických lídrů k uším a očím řadového Evropana nedolehnou.
