Za přísných bezpečnostních opatření v Královské mincovně v Llantrisantu v jižním Walesu začali razit 4700 medailí, o které se bude za devět měsíců v Londýně bojovat. Ražba začala s takovým předstihem krom jiného proto, že výroba každého jednotlivého kusu trvá celých deset hodin. Aby nabraly olympijský bronz, stříbro a zlato svůj tvar a lesk, projdou celkem patnáctkrát obřím lisem s devíti set tunovou hlavicí a po každém pátém úderu procházejí výhní o teplotě sedmi set padesáti stupňů. Vytvoří se tím dostatečně vláčný a jemný povrch, tak, aby razící hlavice vytvořila dokonalou kopii olympijského designu na všech kusech. Mimochodem, v Llantrisantu se tradičně razí britská vojenská vyznamenání a metály, s výjimkou toho nejcennějšího, Kříže královny Viktorie. K jeho výrobě se používá kov z bronzových dělostřeleckých kanónů, britské vojenské kořisti z Krymské války před více než 150 lety.
Tým britských sportovců, respektive jeho vedení, neponechává v přípravách na letní olympiádu nic náhodě a jeho členové dostali podrobné instrukce, čeho se mají vyvarovat při zveřejňování svých zpráv a komentářů na nejrůznějších sociálních sítích. Mezi britskými celebritami, včetně těch sportovních, je mimořádně oblíbený Twitter, na kterém zveřejňují své novinky a prohlášení. „Stačí jediná nepromyšlená řádka a naruší to rovnováhu v celém týmu,“ varuje olympioniky sir Clive Woodward, který dal dohromady seznam toho, čeho se před olympiádou na Internetu vyvarovat a co je naopak dovoleno. Woodward se těší v britských sportovních kruzích mimořádnému respektu – jako trenér dovedl anglickou ragbyovou reprezentaci před osmi lety k vítězství na světovém šampionátu.
Podobného triumfu se Britové ani Angličané od roku 2003 v kolektivním sportu nedočkali. Snad i proto dali pro olympiádu v Londýně poprvé v historii dohromady fotbalovou reprezentaci Velké Británie. Britská jedenáctka ještě nemá svého trenéra ani kapitána a už se objevily první spory o to, kdo za ní nebude hrát. Funkcionáři z Walesu se nechali slyšet, že takový krok může ohrozit nezávislost jejich fotbalového svazu v rámci UEFA a chtějí si pozvat velšské kandidáty na start v britském dresu na kobereček, aby jim to nejspíš rozmluvili. Skotové zatím zarytě mlčí. Nehovoří sice o bojkotu, ale vzhledem k chystanému referendu o samostatnosti Skotska a jeho nezávislosti na Spojeném království, bych se moc nedivil.
V plných přípravách na olympiádu je také tiskové centrum – na konec října pozvali organizátoři do Londýna několik stovek novinářů na celosvětový brífink. Stihl jsem z bohatého programu jen půlden, ale dal mi docela dobře nahlédnout, jaké starosti trápí kolegy novináře ze sportovních velmocí. A tak zatímco Američany zajímalo, zda se můžou během zahajovacího ceremoniálu, který se protáhne až přes půl noc, spolehnout na to, že bude někde něco k snědku, Australané měli starost, jaké budou vzhledem k časovému posunu otevírací hodiny v novinářském baru. Na rozdíl od jedné sportovně založené španělské kolegyně, která chtěla vědět, zda si bude moci v tiskovém centru zacvičit.
Když pak jeden z tiskových mluvčích oznamoval, že většina tiskových středisek při jednotlivých sportovištích bude pod otevřeným nebem, prokázal tradiční britský smysl pro humor. Utěšovali nás tím, že pro případ deště pro nás mají připraveny speciální pláštěnky. Před promoknutím mají chránit novinářské počítače i s klávesnicí a myší. Při pohledu na powerpointovou prezentaci téhle novinářské pomůcky jsem si bezděky vzpomněl na komické skeče Mistra Beana a čekal, kdy vstoupí na promítací plátno, aby nám předvedl, jak s kusem igelitu v londýnském lijáku naložit. Tentokrát jsem se nedočkal. Tak snad příště.