Povedl se vám pěkný precedens. Jste principálem prvního brněnské divadla, jež otevřelo svou pobočku také v Praze…
V Praze jsme se stali nájemci divadla, kteří vyhráli konkurs, i když jsem si myslel, že to bude jednodušší. Naznačovali nám, že nikdo lepší není, a najednou se zjistilo, že to není tak úplně pravda, a bylo to napínavé. Měli jsme kliku, že jsme se mezi těma klikama prosadili.
Když jsem viděl, jak je to divadlo krásné, uvědomil jsem si, že jsem vlastně udělal velkou věc. Divadlo je nové a vzniklo rekonstrukcí bývalé sokolovny. Kdysi jsem začal hrát divadlo jako ochotník za Sokol Vizovice a teď končím tady, za Sokol Uhříněves.
Vy už končíte?
Končení může být dlouhé. Říká se, že v nejlepším je třeba přestat, jenže někdy je problém uvědomit si, co je nejlepší. Ale ještě k divadlu. Dnes je tady tělocvična už jen v jedné půlce, zatímco divadlo je v té druhé. Jeviště, šatny, všechno je tu krásné a nové, až mě z toho polilo mrazivé horko odpovědnosti. Budu se proto snažit, aby to tu stálo za to. A jsem rád, že na to nejsem sám, že je tady Ladislav Krapek, manažer divadla v Brně. Když to tu povede aspoň z poloviny tak dobře jako v Brně, nemáme se čeho obávat. S myšlenkou na divadlo v Praze přišel právě on, jinak bych se do toho nepouštěl. Mimochodem, na této scéně jsem hrál už dvakrát jako host a vždycky se to povedlo. Spontánně se teď sbližujeme s celou Uhříněvsí a jejím okolím. Dokonce jsem odhalil, že soused, co má vedle divadla zahradu, se kdysi učil u koní ve Vizovicích, takže kruh se jakýmsi způsobem uzavírá.
Do této okrajové části vás to evidentně táhne. Ve vedlejších Průhonicích trávíte už mnoho let poměrně hodně času, když v Praze třeba natáčíte. Jak k tomu došlo?
Moje milovaná žena Marcelka pochází z Prahy-východ čili právě odtud. Jeden můj kamarád říkal, že Praha-východ je skoro to samé, jako Morava-západ. Já to tak nevidím, ale přeci jen bychom tímhle k sobě mohli mít zase o kousek blíž.
Koupil jste si tedy v Průhonicích dům?
Mám ho pořád pronajatý, už asi sedmnáct let. Marcelce by se líbilo, kdybychom si tu koupili dům, ale má asi úplně jiné představy a informace o mé prkenici. Vždycky říkám: Jak vidím Marcelku, už se mi otevírá peněženka v kapse. V Průhonicích máme vlastně takové mobilní Olšany. Umím si to zařídit. Jednak je tu se mnou často i moje rodina, a taky jsem měl třeba u Velkých Popovic ustájeného koníčka, kterého jsem pak vezl na Moravu. To si nemyslete, že já tady strádám jako Havlíček v Brixenu. Mám to tady už jako doma a i děti už mají dublované kartáčky na zuby v Olšanech i v Průhonicích. A také Bibli máme jednu tady a druhou tam. Abychom ušetřili, Starý zákon máme v Olšanech a Nový zákon v Průhonicích. Pak se dá cestovat a přemisťovat celkem jednoduše. Naše babička s sebou ale stejně vždycky bere tolik věcí, jako kdybychom se stěhovali na druhý konec světa. Východní okraj Prahy se mi líbí. V Průhonicích jsou vinotéky, dobré restaurace, tvrz, nádherný park, v blízkosti je aquapark, poníci… Když tu se mnou je rodina, samozřejmě že dětem ukazujeme krásy celé Prahy a ze základny v Průhonicích podnikáme různé exkurze.
Celý článek si přečtetev tištěné Xantypě......
