Tiskař a litograf Martin Bouda

S dědečkem jsem už tisknout nestihl

Pokud byste hledali místo v Praze, kde se snoubí tradice výtvarného rodu s tradicí jedné, osmdesát let nepřetržitě fungující dílny, vezměte za kliku v Říční ulici číslo 11. Kdysi tu za ni bral nejslavnější obyvatel domu – Karel Čapek.

BOudaTěch slavných stop je tu skutečně hodně. Místo, kde ještě v polovině 19. století stály nanejvýš sklady dříví a lidé se sem dostali jedině na lodičkách, se nazývalo Horní přívozní. Říční se ulice jmenuje až od roku 1870. To už tady vyrostla řada činžovních domů, a mezi nimi i ten s číslem popisným 532. K němu náležela původně nízká přístavba truhlářské dílny ve dvoře, později zvýšená o patro. Od roku 1930 v ní sídlí litografická dílna. Karel Čapek, bydlící s bratrem Josefem a s rodiči v domě do roku 1925, na dvoře vídal jen truhláře, nikoli grafiky… O nich ale už nechme mluvit Martina Boudu, potomka známého výtvarnického rodu, který tu již dvanáct let pracuje jako umělecký tiskař a litograf.

Vzpomenete si, kdy jste byl v téhle dílně poprvé?
Bylo mi asi deset a moc se mi tu líbilo. Tiskaři Tomáš Svoboda a Jirka Lípa, který tu dělal ještě donedávna, byli veselí chlapíci, samé legrácky. Třeba na záchodě měli splachovadlo, propojené do místnosti tak, že tady na tyči visel zvoneček a při každém spláchnutí zazvonil. Výtvarníci se tu scházeli nejen za účelem tisku svých prací, ale také, aby si připravili nějaké vystoupení v rámci divadelní skupiny Grafothalia nebo Litografičanka. Jejich názvy se měnily, repertoár se chystal na každou vernisáž vždy nový. Například Adolf Born kdysi podal strhující výkon jako Škrhola, k nejpopulárnějším kusům pak patřilo MAMUTÍ JEZERO, kde vybraní výtvarníci navzdory korpulentnějším postavám úžasně baletili.

K litografické dílně patří stroje. Ty musí na malého kluka také zapůsobit…
Ty mě samozřejmě fascinovaly – zdály se mi tehdy obrovské, líbilo se mi, jak jezdily a vrčely, a když jsem mašinu mohl spustit knoflíkem, byl jsem na vrcholu blaha. I moje děti sem chodily mačkat knoflíky za odměnu.

Vyrůstat v rodině výtvarníků znamená být odmalička u toho, když se něco tvoří…
Považoval jsem za naprosto přirozené, že oba mí rodiče doma kreslí. Když se mě učitelka ve škole ptala, jaké je jejich povolání, řekl jsem, že nedělají nic. Maminka pak přišla zpocená z třídní schůzky, kde musela vysvětlovat, že s manželem pracuje v tzv. svobodném povolání. Rodiče skutečně tvořili doma, protože součástí domu na Babě, který nechal postavit dědeček Cyril Bouda, je i ateliér.

Proč už tam dědeček nebydlel?
Někdy v roce 1963 po rozvodu odešel a zrekonstruoval bývalý zahradnický domek pod Petřínem. Chodili jsme tam na návštěvy a já si hrál s dědečkovým synem Markem, tedy se svým nevlastním strýcem, který byl o půl roku starší. Většinou jsme lítali po Petříně, hovory o umění nás tehdy ještě nezajímaly.

Děti výtvarníků se většinou záhy „nakazí“ kumštem. Jak tomu bylo u vás?
Měl jsem ohromnou kliku, že když mi byly asi tři roky, rodiče začali rekonstruovat Langweilův model Prahy a jeho část si vozili domů. Když se nikdo nedíval, vzal jsem malé autíčko a prostrkával jsem je Prašnou bránou – a pak jsem za to dostal za uši. Když se po letech ukládal zrestaurovaný model do vitríny, už několik let jsem s ním rodičům pomáhal. Každý patník, každý komín prošel jejich rukama. Nejprve museli vše vyčistit od prachu, pak nakoupili v jednom antikvariátu starý notový papír a z něj vyráběli papírovinu, kterou potřebovali na doplnění chybějících částí. U nás doma se pořád vařil klih – nebylo možné používat nějaká moderní lepidla.

Právě u Langweila jste se už setkal s litografií…
Asi to byl osud! Část dílů, které se na modelu opakují – třeba stříšky, tašky nebo dlažební kostky – už Langweil tiskl litografií. Vyráběl si tak určité polotovary, což mu usnadňovalo tu jinak nadlidskou mravenčí práci.

Váš otec je známý hračička a milovník mašinek. Je to pravda, že si na dědečkovi Cyrilovi vydobyl, že půjde pracovat na dráhu?
Dědeček mu na to řekl, že nejdřív musí vystudovat něco pořádného – měl na mysli Vysokou školu uměleckoprůmyslovou; to můj tatínek splnil a pak šel dělat signalistu na bubenečské nádraží. Pracoval takhle asi čtyři roky, pak řadu let vagonky a mašinky maloval. Když byl malej kluk, tak u vilky na Babě na zahradě postavil nádraží a koleje s vagonky a také si zapisoval všechna železniční neštěstí. To zapisovatelství mu vydrželo dodnes, ale já ho po něm bohužel nezdědil.

Jinak jste se ale vydal v jeho šlépějích. Vystudoval jste střední grafickou školu, Hollarku, a pak Akademii výtvarných umění. Ale na nádraží jste se o práci nehlásil…
Naopak, jak jsem mohl, šel jsem pracovat sem do litografické dílny. Když jsme měli na Hollarce povinnou praxi, o prázdninách jsem tady pomáhal natírat kámen, míchat barvy. A po střední škole, když jsem se hned nedostal na vysokou, zrovna odsud odcházel Tomáš Svoboda (založil si vlastní dílnu) a já tu rok pracoval na plný úvazek. Pomáhal jsem při tisku Kamilu Lhotákovi, Františku Grossovi, Josefu Lieslerovi… Mám schované grafické listy z té doby – dnes jsou to unikáty. Plánovali jsme tisk ještě s dědečkem Cyrilem, ale už jsme to nestihli, což mě moc mrzí. Zato s tatínkem tiskneme dodneška.
Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě......

Blanka Kovaříková, foto Z. Kovařík, Z. Lhoták

XANTYPA 11/14 - výběr z článků

Herečka Naomi Wattsová

Jedna z nejerotičtějších scén v dějinách kinematografie se odehrává v Lynchově přízračném mystériu MULHOLLAND DRIVE (2001). Neprobíhá v posteli, ale během filmového konkursu. Z blondýnky Betty, jež se ve skutečnosti jmenuje Diane, v ní při svádění postaršího partnera sálá koncentrovaná smyslnost. NAOMI WATTSOVÁ, která dnes patří k nejuznávanějším hollywoodským hvězdám, zahrála hrdinku tohoto spletitě zašifrovaného dramatu naprosto jedinečně. Možná i proto, že osud naivky, která sní o kariéře filmové star, se vzdáleně podobal osudu jí samotné.

Milovník zvířat Václav Chaloupek

Milovník zvířat Václav Chaloupek

Možná by se poněkud nadneseně dalo říci, že práci Václava Chaloupka ovlivnil případ jeho otce odsouzeného za protistátní činnost nejprve k trestu smrti, později „jen“ na doživotí. Zbytek rodiny, prarodiče a tehdy teprve těhotnou maminku pozdějšího autora oblíbených pořadů o přírodě, vystěhovali z města na samotu v přírodě, kde nebyly žádné děti, zato bylo možné pozorovat z okna srnky, lišky nebo divočáky. Kdyby Václav vyrůstal ve městě a v rodině nepoznamenané komunistickým režimem, byl by z něj možná lékař, hajný, učitel nebo malíř. Třem posledně jmenovaným profesím se dnes stejně věnuje – ačkoliv je má jako koníčka.

Underground

Underground

Český underground patří ke kulturním fenoménům, které bychom v jiné zemi našli těžko. Měl své kapely, které se rozhodly hrát hudbu, jež se nevešla do žádných cenzorských škatulek a rozhodně se vymykala všem rozměrům socialistického estetiky. Za všechny jmenujme The Plastic People of the Universe, o níž se traduje že „kytarami porazila komunismus“, nebo Dg 307, jejichž hudba překračovala hranice nejen rockové, ale i soudobé vážné hudby s důrazem na poezii Pavla Zajíčka.

Vzpomínka NYDRLE a Petr Nýdrle

Vzpomínka NYDRLE a Petr Nýdrle

Režisér, kameraman, fotograf a producent Petr Nýdrle jako málokterý český exulant uspěl i v mimořádné konkurenci v USA. Po revoluci pomáhal českým přátelům, především filmařům, a při jejich návštěvách Los Angeles jim poskytoval svůj dům v Beverlly Hills. Myslím, že žádný jiný z českých emigrantů nevpustil do svého soukromí tolik návštěv. A Petr je zahrnoval velkorysou pohostinností, svou laskavou společností i specifickým humorem. Pátého července však v Los Angeles podlehl zákeřné nemoci. S některými jeho přáteli jsme si na Petra zavzpomínali… Šestnáctého listopadu by totiž oslavil šedesátku.

Kameraman  Miroslav Ondříček

Kameraman Miroslav Ondříček

Jaký je a jaký byl nejslavnější český kameraman minulých desetiletí Miroslav Ondříček? To, že byl spolupracovníkem Miloše Formana, Ivana Passera anebo Linsaye Andersona a že natočil snímky jako INTIMNÍ OSVĚTLENÍ, LÁSKY JEDNÉ PLAVOVLÁSKY, HOŘÍ, MÁ PANENKO, JATKA Č. 5, VLASY, BOŽSKÁ EMA, RAGTIME, SVĚT PODLE GARPA, AMADEUS anebo VALMONT, to ví každý. Jaký ale byl jako člověk? Jak prožíval svůj na výrazné události bohatý život? A nakolik se na něm, jeho blízkých a jeho tvorbě podepsala někdejší komunistická moc?

Petr Horký

Petr Horký

„Všichni znají dvojici slavných cestovatelů – Hanzelku a Zikmunda. Všichni znají jejich expedice a knihy. Nikdo ale neví, jaký žili život,“ řekl si Petr Horký a rozhodl se právě o tom natočit film STOLETÍ MIROSLAVA ZIKMUNDA. Pracoval na něm tři a půl roku a podařilo se mu vytvořit jeden z nejsilnějších dokumentů, jaké jsme mohli v posledních letech vidět.

EMMA AUGIER DE MOUSSAC

EMMA AUGIER DE MOUSSAC

Čtyřiadvacetiletá parkurová jezdkyně Emma Augier de Moussac má na svém kontě mimo jiné dvojnásobné vítězství na Toscana Tour 2014 v Arezzu, kde ono druhé první místo vybojovala přímo ve finálové neděli na Grand Prix Silver Tour. A počátkem července 2014 si s klisnou Danthe odvezly z Poháru národů v Budapešti rovněž první cenu. V pouhých sedmnácti letech se v sedle Gibsona umístila na devátém místě Světového poháru v parkurovém skákání 2007 v Lipsku. Ve své kategorii byla jedinou jezdkyní, která závodila na tak obtížném kolbišti, kde za soupeře měla nejlepší jezdce z celého světa.

Skotové si spočítali, že bude výhodnější zůstat Brity

Britský premiér David Cameron si to při návštěvě New Yorku zavařil. Při neformálním rozhovoru s tamním exstarostou Michaelem Bloombergem se pochlubil, že když královně telefonicky oznamoval výsledek skotského referenda o nezávislosti, spokojeně „předla“. Bohužel pro něho výrok zachytily citlivé mikrofony a za faux pas (o počínání britské panovnice se nehovoří, natož aby ji někdo srovnával s kočkou!) se premiér musel Alžbětě II. omluvit.

Republika Babiš. Češi chtějí ANO

Máme za sebou komunální volby a první kolo voleb do Senátu. Andrej Babiš jede, valí se jak povodeň. Jeho hnutí je stále voleno. Trend z loňského roku pokračuje i v komunálních volbách. Babiš slušně uspěl také v prvním kole voleb do třetiny Senátu. Shrnuto volebním heslem: Češi chtějí Babiše. Konat se v dohledné době přímá volba prezidenta, Miloš Zeman by nejspíš neměl šanci.

Co se děje… v New Yorku

Metropolitní opera připravila pro podzimní sezonu představení KLINGHOFFEROVA SMRT, čímž vyvolala vášnivé reakce, které přivedly před operní budovu protestující skupinky dožadující se vyřazení díla z programu. Důvodem je, že pojednává o skutečné události, kdy v roce 1985 palestinští ozbrojenci unesli výletní loď a zabili invalidního židovského Američana Leona Klinghoffera. Rozjitřená politická atmosféra a téma, které je nejen v Americe vnímáno se zvýšenou citlivostí, přimělo k protestům i ty, již operu, zkomponovanou v roce 1991 Johnem Adamsem, neviděli, ani jinak blíže nepoznali, ale nabyli dojmu, že už o ní slyšeli dost na to, aby mohli pozvednout hlas. Režisér představení Tom Morris oproti tomu konstatuje, že opera sice pojednává o terorismu, ale dle jeho mínění nenavádí k zabíjení o nic víc, než uvádění OTHELLA vybízí k vraždění manželek.

Kultura - výběr z článků

Jsme tu a vy nás chcete, volají Rammstein

Jsme tu a vy nás chcete, volají Rammstein

Nový videoklip k písni DEUTSCHLAND od skupiny Rammstein sbírá na internetu miliony zhlédnutí a vyvolává kontroverzi. K rekonstruovaným výjevům z německé historie se už vyjádřila řada médií či instituce jako izraelské ministerstvo zahraničí. Berlínská kapela proslulá výraznou sebeprezentací si nad zájmem o svou tvorbu jistě mne ruce: vypadá to, že její sedmé album, které vychází 17. května, se bude prodávat skvěle. Pro jistotu mají Rammstein v zásobě ještě čtyři další videa.

Kája Saudek

Kája Saudek

Česká filmová komedie z roku 1966 KDO CHCE ZABÍT JESSII scenáristy Miloše Macourka a režiséra Václava Vorlíčka proslavila Karla neboli Káju Saudka (13. 5. 1935 – 25. 6. 2015), malíře a komiksového kreslíře, jelikož autoři slavného filmu použili jeho kreslené postavy komunikující pomocí bublin. Tak se Kája Saudek dostal do veřejného povědomí.

Jan Lichtenberg

Jan Lichtenberg

To, že slyšel správnou muziku od raného dětství všude okolo sebe, zní sice jako tisíckrát použitá fráze, ale co s tím, když to tak skutečně bylo. Dnes je Jan Lichtenberg velký zjev na tuzemské rockové scéně.

Andy Warhol

Andy Warhol

,,Nikdo se na nic opravdu nepodívá; to je těžké. Myslím, že každý by měl vidět mé obrazy ve skutečnosti, než prohlásí, že jsou bezduché,“ prohlásil Andy Warhol. Muzeum Whitney v New Yorku to nyní umožňuje tisícům návštěvníků. Expozice, která čítá na 350 uměleckých objektů, představuje osobnost Andyho Warhola (1928–1987) a jeho inovativní přínos stále přítomný i v 21. století.

Píše Foglar, kreslí Fischer aneb Rychlé šípy slaví

Píše Foglar, kreslí Fischer aneb Rychlé šípy slaví

Že se slavná pětice narodila v předvánočním čase, nebyl určitě promyšlený marketingový tah Jaroslava Foglara k blížícím se svátkům. Je ovšem nabíledni, že se mu podařilo ve spojení s Janem Fischerem týden před Štědrým dnem obdarovat čtenáře Mladého hlasatele kresleným seriálem, který později ovlivnil statisíce chlapců a děvčat v bývalém Československu. V sedmém čísle Mladého hlasatele ze 17. prosince 1938 se zrodila legenda, slavící letos 80 let.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 11/14

XANTYPA Číslo 11/14

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 10/2019

XANTYPA XANTYPA 10/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne