Republika Babiš. Češi chtějí ANO

Kampaň? Lísat se, lísat se, lísat se. Ještě jednou se lísat. Až se vám vlísají pod kůži

Máme za sebou komunální volby a první kolo voleb do Senátu. Andrej Babiš jede, valí se jak povodeň. Jeho hnutí je stále voleno. Trend z loňského roku pokračuje i v komunálních volbách. Babiš slušně uspěl také v prvním kole voleb do třetiny Senátu. Shrnuto volebním heslem: Češi chtějí Babiše. Konat se v dohledné době přímá volba prezidenta, Miloš Zeman by nejspíš neměl šanci.

Babiš zvítězil v devíti ze třinácti krajských měst. Ve čtyřech byl druhý. Vyhrál v Praze, porazil pravici, vyhrál v Brně, Ostravě a Ústí nad Labem, kde porazil koaliční sociální demokraty. Prostě dravec. Ani pravici, ani levici se miliardáře nepodařilo zastavit. Má razanci a voliče i média přitahuje jak magnet. Čím? Nic po nich nechce a hodně slibuje. Prostě všecko zařídí. Masy ho považují za úspěšného (viz kolos Agrofert, kde nikoho z běžných smrtelníků nezajímá obří dluh u bank v desítkách miliard korun).
Babiš je ideální politik pro dva typy voličů. Pro nenáročné a pro naštvané. Ještě stále mu funguje vymezování se vůči „politikům“, vůči „tradičním politickým stranám“. („Rozuměj demokratickým,“ říká na to Miroslav Kalousek z TOP 09.) Babiš se v klidu vymezuje vůči sociální demokracii, s níž vládne. To je u místopředsedy vlády, předsedy hnutí a ministra financí opravdový unikát.
Hned napoprvé dokázal uspět i v úvodním senátním kole. Nevyhrál, ale za hnutí ANO postupuje devět kandidátů do druhého kola. Někteří, třeba známá tvář Zuzana Baudyšová v Praze 9, mají šanci v kole druhém. Vítězem prvního kola je ovšem bezesporu sociální demokracie. Postupuje hned 19 žen a mužů – a někteří (Milan Štěch, Jiří Dientsbier, Miroslav Antl) velmi suverénně.

Mobilizace? Ne. Psí lejna a nafukovací hrady dnes stačí
Podzimní volební kampaň byla opět strašlivá. Vodopád blbin. Volič jen němě zíral, co je možné. Mnozí si říkali: Tohle je snad nejhorší, co jsme zatím zažili. Nejvlezlejší. Nejbezobsažnější. – Ale spíš to bylo zdání. I jiné kampaně byly mimořádně trapné tak, že divákovi málem slézaly nehty. Tahle kampaň moc nevybočovala. V jedné věci však přece jen jiná byla. Úplně už přestalo jít o obsah, o realitu. Smyslem bylo jen se lísat, lísat, lísat, až se vám prolísají pod kůži. Fascinující bylo třeba to, jak ANO v Praze skoro až do konce kampaně nemělo program. Nakonec ho pro forma splácalo.
Proč dnes program není důležitý? Většině voličů o něj nejde. Na programy nevěří. Už jich četli mnoho, splněno však bylo málo. Vycházejí ze zkušenosti, že program existuje jen proto, aby nebyl dodržován. Je to takový oblbovák. Vyrábět ho je ztráta času. Mnohem víc se vyplácí brnkat na struny voličových citlivých míst. Tak třeba ANO, pražská lídryně Adriena Krnáčová, vytáhla zase kmotra Rittiga. Basta. Co víc vymýšlet. Sice na něm visí policie ve dne v noci, ale to je fuk, vždyť ho nezavřeli. Kmotři pořád táhnou (rozuměj odpuzují). Tah proti kmotrům je stále „in“.
Když před lety přišel Václav Klaus s mobilizací, když strašil návratem komunistů, bylo to levné, nikoli však bezobsažné. V té době se část voličů ještě mohla „mobilizace“ chytit. Dnes už by nic tak nadčasového nezabralo. Spíš táhnou psí hovínka, jichž nás prý politici zbaví, nebo „právo na zdravé potraviny“. Nejvíc ale zabíralo ono plytké „prostě to zařídíme“. Ta úleva pro voliče, že miliardář za něj vše snadno zařídí, že se nemusí starat! Že z Česka udělá Agrofert s píchačkami…
Kampaň bez skrupulí útočila na první signální soustavu. Vyhánění bezdomovců, vyhánění feťáků (ČSSD), „úklid“ (Restart), roznášení piva (Miroslav Kalousek), rozdávání koblih ještě v pátek 10. října dopoledne (sám velký Andrej Babiš), nafukovací balonky s knížetem Karlem, v ústech dýmku. Plus hit letošní kampaně, bez něhož nebyla naděje na úspěch: nafukovací hrady. Ba dokonce (třeba v Praze na Ladronce) celé nafukovací ANOměstečko. Přišli s tím babišovci, připojila se „topka“ i sociální demokraté.

Trend Andrej a pravice ve srabu
Nešlo přehlédnout, jak masivní kampaň vedlo hnutí ANO po celé republice. TOP 09 Babiše napadla, že nemluví pravdu o investicích vložených do lákání voličů, že to muselo stát řádově víc, než ANO oficiálně uvádí. Předseda hnutí se bránil: „Chtěl bych vyzvat pana Schwarzenberga, aby přestal lhát o našem hnutí. On opakuje, že jsme do voleb dali velké peníze, to je ale velká lež. Do voleb jsme dali asi 22 nebo 25 milionů, a to je třetina toho, kolik zaplatila ČSSD.“ To tvrdil v sobotu po volbách. Promluvil také o zdrojích peněz: „Od začátku hnutí financuji. V této chvíli má hnutí dluhy. Já jsem hnutí půjčil 60 milionů korun.“ – Pravdou je, že se částka 25 milionů zdá minimálně desetkrát podhodnocená. (Vzpomeňme na ty stovky, ne-li tisíce billboardů, plakátů, bannerů a na obří množství atrakcí.) Skutečnou částku se ovšem nedozvíme. Stejně jako po minulých volbách.

Celý názor si přečtete v tištěné Xantypě......

Martin Fendrych

XANTYPA 11/14 - výběr z článků

Herečka Naomi Wattsová

Jedna z nejerotičtějších scén v dějinách kinematografie se odehrává v Lynchově přízračném mystériu MULHOLLAND DRIVE (2001). Neprobíhá v posteli, ale během filmového konkursu. Z blondýnky Betty, jež se ve skutečnosti jmenuje Diane, v ní při svádění postaršího partnera sálá koncentrovaná smyslnost. NAOMI WATTSOVÁ, která dnes patří k nejuznávanějším hollywoodským hvězdám, zahrála hrdinku tohoto spletitě zašifrovaného dramatu naprosto jedinečně. Možná i proto, že osud naivky, která sní o kariéře filmové star, se vzdáleně podobal osudu jí samotné.

Milovník zvířat Václav Chaloupek

Milovník zvířat Václav Chaloupek

Možná by se poněkud nadneseně dalo říci, že práci Václava Chaloupka ovlivnil případ jeho otce odsouzeného za protistátní činnost nejprve k trestu smrti, později „jen“ na doživotí. Zbytek rodiny, prarodiče a tehdy teprve těhotnou maminku pozdějšího autora oblíbených pořadů o přírodě, vystěhovali z města na samotu v přírodě, kde nebyly žádné děti, zato bylo možné pozorovat z okna srnky, lišky nebo divočáky. Kdyby Václav vyrůstal ve městě a v rodině nepoznamenané komunistickým režimem, byl by z něj možná lékař, hajný, učitel nebo malíř. Třem posledně jmenovaným profesím se dnes stejně věnuje – ačkoliv je má jako koníčka.

Underground

Underground

Český underground patří ke kulturním fenoménům, které bychom v jiné zemi našli těžko. Měl své kapely, které se rozhodly hrát hudbu, jež se nevešla do žádných cenzorských škatulek a rozhodně se vymykala všem rozměrům socialistického estetiky. Za všechny jmenujme The Plastic People of the Universe, o níž se traduje že „kytarami porazila komunismus“, nebo Dg 307, jejichž hudba překračovala hranice nejen rockové, ale i soudobé vážné hudby s důrazem na poezii Pavla Zajíčka.

Tiskař a litograf  Martin Bouda

Tiskař a litograf Martin Bouda

Pokud byste hledali místo v Praze, kde se snoubí tradice výtvarného rodu s tradicí jedné, osmdesát let nepřetržitě fungující dílny, vezměte za kliku v Říční ulici číslo 11. Kdysi tu za ni bral nejslavnější obyvatel domu – Karel Čapek.

Vzpomínka NYDRLE a Petr Nýdrle

Vzpomínka NYDRLE a Petr Nýdrle

Režisér, kameraman, fotograf a producent Petr Nýdrle jako málokterý český exulant uspěl i v mimořádné konkurenci v USA. Po revoluci pomáhal českým přátelům, především filmařům, a při jejich návštěvách Los Angeles jim poskytoval svůj dům v Beverlly Hills. Myslím, že žádný jiný z českých emigrantů nevpustil do svého soukromí tolik návštěv. A Petr je zahrnoval velkorysou pohostinností, svou laskavou společností i specifickým humorem. Pátého července však v Los Angeles podlehl zákeřné nemoci. S některými jeho přáteli jsme si na Petra zavzpomínali… Šestnáctého listopadu by totiž oslavil šedesátku.

Kameraman  Miroslav Ondříček

Kameraman Miroslav Ondříček

Jaký je a jaký byl nejslavnější český kameraman minulých desetiletí Miroslav Ondříček? To, že byl spolupracovníkem Miloše Formana, Ivana Passera anebo Linsaye Andersona a že natočil snímky jako INTIMNÍ OSVĚTLENÍ, LÁSKY JEDNÉ PLAVOVLÁSKY, HOŘÍ, MÁ PANENKO, JATKA Č. 5, VLASY, BOŽSKÁ EMA, RAGTIME, SVĚT PODLE GARPA, AMADEUS anebo VALMONT, to ví každý. Jaký ale byl jako člověk? Jak prožíval svůj na výrazné události bohatý život? A nakolik se na něm, jeho blízkých a jeho tvorbě podepsala někdejší komunistická moc?

Petr Horký

Petr Horký

„Všichni znají dvojici slavných cestovatelů – Hanzelku a Zikmunda. Všichni znají jejich expedice a knihy. Nikdo ale neví, jaký žili život,“ řekl si Petr Horký a rozhodl se právě o tom natočit film STOLETÍ MIROSLAVA ZIKMUNDA. Pracoval na něm tři a půl roku a podařilo se mu vytvořit jeden z nejsilnějších dokumentů, jaké jsme mohli v posledních letech vidět.

EMMA AUGIER DE MOUSSAC

EMMA AUGIER DE MOUSSAC

Čtyřiadvacetiletá parkurová jezdkyně Emma Augier de Moussac má na svém kontě mimo jiné dvojnásobné vítězství na Toscana Tour 2014 v Arezzu, kde ono druhé první místo vybojovala přímo ve finálové neděli na Grand Prix Silver Tour. A počátkem července 2014 si s klisnou Danthe odvezly z Poháru národů v Budapešti rovněž první cenu. V pouhých sedmnácti letech se v sedle Gibsona umístila na devátém místě Světového poháru v parkurovém skákání 2007 v Lipsku. Ve své kategorii byla jedinou jezdkyní, která závodila na tak obtížném kolbišti, kde za soupeře měla nejlepší jezdce z celého světa.

Skotové si spočítali, že bude výhodnější zůstat Brity

Britský premiér David Cameron si to při návštěvě New Yorku zavařil. Při neformálním rozhovoru s tamním exstarostou Michaelem Bloombergem se pochlubil, že když královně telefonicky oznamoval výsledek skotského referenda o nezávislosti, spokojeně „předla“. Bohužel pro něho výrok zachytily citlivé mikrofony a za faux pas (o počínání britské panovnice se nehovoří, natož aby ji někdo srovnával s kočkou!) se premiér musel Alžbětě II. omluvit.

Co se děje… v New Yorku

Metropolitní opera připravila pro podzimní sezonu představení KLINGHOFFEROVA SMRT, čímž vyvolala vášnivé reakce, které přivedly před operní budovu protestující skupinky dožadující se vyřazení díla z programu. Důvodem je, že pojednává o skutečné události, kdy v roce 1985 palestinští ozbrojenci unesli výletní loď a zabili invalidního židovského Američana Leona Klinghoffera. Rozjitřená politická atmosféra a téma, které je nejen v Americe vnímáno se zvýšenou citlivostí, přimělo k protestům i ty, již operu, zkomponovanou v roce 1991 Johnem Adamsem, neviděli, ani jinak blíže nepoznali, ale nabyli dojmu, že už o ní slyšeli dost na to, aby mohli pozvednout hlas. Režisér představení Tom Morris oproti tomu konstatuje, že opera sice pojednává o terorismu, ale dle jeho mínění nenavádí k zabíjení o nic víc, než uvádění OTHELLA vybízí k vraždění manželek.

NÁZORY Martina Fendrycha - výběr z článků

Vítejte v Česku, v době postliberální, kdy vládnou emoce a fakta ztratila význam

Vítejte v Česku, v době postliberální, kdy vládnou emoce a fakta ztratila význam

V sobotu 21. října skončily sněmovní volby a skončila doba, jež začala v listopadu 1989. Skončilo údobí liberální demokracie, smeteny byly zbytky „Havla“ v české politice. To není přehnané tvrzení, ale fakt. Co přichází, zatím není jasné, musíme si počkat. Jistě víme, že voliče oslovují vůdci s autoritářskými sklony, kteří „to vezmou pevně do ruky“, neradi se dohadují s druhými, a panují.

Rok 2016

Rok 2016

Facebook a Twitter, krásné nové drogy, jež dokonale uspokojují naše touhy

Dalajláma ukázal, kdo je kdo v Česku

Dalajláma ukázal, kdo je kdo v Česku

Podivuhodné, co dokáže ve světě sázejícím na ekonomickou a vojenskou moc jeden jediný člověk, přitom žádný Bill Gates, ani velitel ozbrojených šiků, muž nedisponující „světskou“ mocí, ale jen a jen svou duchovní výbavou a pohnutým osudem. Do Prahy přijel 14. dalajláma Tändzin Gjamccho, buddhista žijící od dětství v exilu, nejvyšší tibetský duchovní vůdce. Jeho Svatost. U jiného by to přízvisko vyvolávalo posměch; u dalajlámy ne. Proč? Vyzařuje z něj pokoj? Nebo proto, že i náš většinově „pohanský“ svět v skrytu duše po „svatosti“, po něčem jiném, nesvětském, prahne?

Náckovatíme. Není to legrace.

Náckovatíme. Není to legrace.

Babiš veřejně popřel holokaust, koncentrák v Letech. Zeman zas vydává knihu Tato země je naše. A přece nejsme Zemanlandem.

Jsme šestá nejbezpečnější země světa. Bojíme se ale jako šestá nejriskantnější

Léto v Evropě nepřineslo klid. Množí se útoky teroristů a jimi inspirovaných šílenců. Německo nese ataky statečně. U nás vyvolávají paniku, prudké politické odezvy. Jako by se to dělo v Česku. Běžně se u nás dává rovnítko mezi muslimské uprchlíky a teroristy.

Polibky smrti, vytěsněný Šlachta a církevní restituce jako zbraň proti Sobotkovi

Přibývá střetů mezi ANO a ČSSD i dalšími stranami. Viděli jsme to na protikuřáckém zákonu. Sice vládní návrh, ale poslanci Andreje Babiše ho nechali padnout. Nejspíš někde vzadu číhaly krajské volby. Za jednatřiceti „anoisty“, kteří hlasovali proti, nebo se zdrželi, může stát představa, že zákaz kouřit lidé v hospodách na vesnici neberou.

Hledá se prezidentský kandidát. Značka: Abychom se za něj nemuseli stydět

 Zajímavé, jak se najednou vynoří téma, prodere se na povrch, vybublá. Tak nyní oživla debata, kdo bude za rok a tři čtvrtě kandidovat proti Miloši Zemanovi. Jakkoli nežijeme v prezidentském systému, stále ještě jsme parlamentní demokracií, stejně má hradní pán velký význam. Dokonce dokáže přitáhnout pozornost voličů k politickému tématu, přímé volbě, a to je co říct. Protože zájem o politiku u nás upadá.

Nová česká zahraniční politika: Klanění se Si Ťin-pchingovi místo lidských práv

Nová česká zahraniční politika: Klanění se Si Ťin-pchingovi místo lidských práv

Člověk fyzicky cítí, jak se mu svět mění pod nohama. Není to změna, jakou jsme zažili na konci roku 1989. Je méně žádoucí, globální. V takové době záleží na pružnosti, na gruntu, z kterého jednotlivci vycházejí, na jejich víře a odhodlání. Na naladění. Přijmeme změny? Odmítneme? Jsou tak masivní a tolik nás přesahují, že nemáme sílu je odmítnout. Buď je přijmeme, nebo nás semelou.
Změn je mnoho: sílící Rusko, které touží po bývalé imperiální slávě. Zběsilost tzv. Islámského státu a džihádistů. Pohyb milionů uprchlíků. Tající ledovce a stoupající hladiny oceánů. A změny v Evropě, kde se právě nyní rozhoduje, jestli zůstane jedním kooperujícím celkem, nebo se znovu rozpadne do uzavřených národních celků. Přitom rozpad je cestou do minulosti. V Evropě je cítit i jakási únava z přepychu, únava z demokracie. A přece pořád platí, že žádný lepší státní systém nemáme. Vzdát se demokracie znamená vzdát se svobody. Divné, ale i ta jako by se lidem u nás za dvacet šest let od revoluce přežila.

Rozhněvaní Slováci volili. Na výsledku se podílí korupce i rozkladná propaganda.

Slováci si zvolili novou národní radu. Nezůstal kámen na kameni. Smer Roberta Fica prohrál, i když vyhrál. Nacionalisté a fašisti vyhráli, i když nejsou první. Přijde tahle neonacionalistická vlna taky k nám? Máme s tím počítat? Andrej Babiš se na volby těší. Rád by, aby se volilo už v červnu 2017. Zřejmě si je jist, že vyhraje a kabinet bude sestavovat on. Ústava, čtyřleté funkční období vlády ho příliš nezajímá. Stát vnímá jako firmu a výměnu klíčových postů v Agrofertu si přece taky organizuje po svém. (Chápejme: stát zřejmě vnímá jako „svoji“ firmu, i když slůvko „moje“ zatím nepoužívá.)

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 11/14

XANTYPA Číslo 11/14

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 11/2019

XANTYPA XANTYPA 11/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne