Od Plastiků k Půlnoci a zase zpět

aneb Písničky ze zoufalství

Zdálo se, že se stane nemožné a na socialistických pódiích uvidíme skutečně živé The Plastic People Of The Universe! Píše se rok 1987 a Plastici – byť tentokráte jen pod „tajemnou“ zkratkou PPU – se chystají konečně vystoupit veřejně…

The Plastic

Tehdy musela mít každá skupina tzv. zřizovatele, který ručil za to, že soubor bude dodržovat stanovená pravidla, tj. zejména že nebude propagovat „protistátní“ kulturu. I našel se statečný zřizovatel – organizace Svazu socialistické mládeže (SSM) v Letech u Prahy. Repertoár z posledních dvou samizdatových „alb“, tedy magnetofonových kazet HOVĚZÍ PORÁŽKA a PŮLNOČNÍ MYŠ, se začal zkoušet i k veřejnému vystoupení, neboť Plastici naposledy hráli pro publikum (navíc soukromě pozvané) v roce 1981! Domluveny byly koncerty v pražském klubu Na Chmelnici. Skupina se v anonymní soutěži probojovala až do finále Pražského kola Rockfestu, které mělo být 15. února 1987 v Lucerně. Pak se vše provalilo a ukázalo se, že underground se radoval marně! Na Praze 3, kde klub sídlil, Státní bezpečnost preventivně vypnula v den koncertu proud a z Lucerny vzápětí taky sešlo; kapelu do sálu ani nepustili. Michail Gorbačov je sice už dva roky v čele tehdejšího SSSR a místní komunisté se radí, co perestrojka ještě je, a co už není – ale pro vlasáče z undergroundu se nezměnilo nic. To, že ostatní kapely, které v Lucerně přece jen zahrály a z tzv. solidarity každá věnovala jednu píseň „kapele, která tady dnes nesmí hrát“, byla věru slabá náplast na naději, že se Plastici konečně představí regulérnímu publiku. Že skončí doba koncertů, na které člověk musel putovat lesem s plánkem schovaným v botě.
Největší zklamání to přineslo leaderovi Plastiků, Mejlovi Hlavsovi, který měl už patnáctileté šikany dost. A že to byl teror opravdu silný, potvrzuje, že nejeden z hudebníků či přátel kolem kapely během těch let zvolil raději emigraci, počítaje v to i stěžejního saxofonistu a básníka Vráťu Brabence. Mejla sice občas vystupoval s rockovou Garáží, ale pro jistotu skrytý někde za oponou. Jeho „srdcovkou“ ale byli Plastici, v kterých hrál – a také pro ně skládal – už od roku 1968. Uvnitř kapely začalo pnutí, že by se mohli přejmenovat. Ve hře byli „Maskovaní bandité rytmu“, nebo jen neutrální název „Skupina z Prahy“, ale v podstatě všichni kromě Mejly byli proti jakékoli změně. Na jedné straně Mejlova touha hrát, na straně druhé legendární značka Plastic People jako obrovský „trademark“, jak by se řeklo dnes. Odchodem bubeníka Jana Brabce, který byl rezolutně proti jakýmkoli kompromisům, Plastici definitivně končí.

Půlnoc poprvé
Tři měsíce po rozpadu Plastic People se objevuje Půlnoc. Poprvé koncertuje 30. června 1988 v klubu Na Chmelnici. Část původní sestavy společně s Hlavsou zůstává: Jiří Kabeš na kytaru, Josef Janíček na klávesy a violoncellista Tomáš Schilla. Přibyl divoký kytarista Karel Jančák z hardcorového Majklova strýčka a bubeník Babaletu Petr Kumadžas. A vůbec poprvé v historii Hlavsovu hudbu zpívá žena, éterická „česká Nico“ Michaela Pohanková, později provdaná za Davida Němce z klanu Němcových z legendárního bytu v Ječné ulici. Hlavsa k tomu říkal: „V rokenrolu je ženskej hlas trošku výjimkou. Uřvanejch rockerů máš všude čtyřiadvacet hodin denně. Ale základní problém byl ten, že v Půlnoci neuměl zpívat nikdo. A když jsme dostali tu odvahu, že budeme hrát na veřejnosti, tak jsem zvolil ženskej hlas, kterej ten bigbít posune někam do jinejch poloh. Asi nemusím připomínat Nico, Laurie Anderson nebo Patti Smith, tam cítím nějakou zvláštnost, kterou u chlapů vycítím jenom zřídka.“
Repertoár v podstatě kopíroval písně Plastiků: stejně valivá, monotonní baskytara s neuroticky tepající Jančákovou kytarou byly v kombinaci s chladným zpěvem operně vyškolené Pohankové snad ještě temnější. Sám Hlavsa o podstatě své tvorby ohledně Půlnoci říká (Rock and Pop 18/1992): „My jsme nikdy nebyli zaběhnutá bigbítová kapela. Já se ani necítím být rockovým muzikantem. Jen nemám jinou možnost, neumím se jinak vyjádřit. A člověk nemusí hrát z radosti, může to bejt i ze zoufalství.“ A další zvláštnost Hlavsovy autorské potence představuje tradičně citlivý výběr textů – písně Půlnoci jsou doprovázeny kvalitními texty Jiřiny Zemanové, Milana Nápravníka, Martina Palouše nebo „osvědčeného“ Egona Bondyho. Půlnoc celkem bez problémů v Československu koncertuje, rozpadající se režim přece jen nestačí hlídat všechno. Dokonce se až neuvěřitelně dostává i na koncertní turné do USA (duben a květen 1989), kde pro publikum představuje ze všeho nejvíc zajímavé exoty z východního bloku, navíc s pozoruhodnou politickou historií. Plastici byli v USA ostatně představováni jako „kapela, která zbořila komunismus“.
Přesto se nakonec podaří zvítězit hudbou, ne pouhou legendou, která Hlavsovi občas až nesnesitelně svazovala ruce. Ve Village Voice vychází recenze koncertu z pera obávaného kritika Johna Christgaua: „…Snažil jsem se vzpomenout, kdy mi byla živá hudba takovým solidním potěšením, vážnou radostí. Jak hráli svůj dobře připravený repertoár, bez všeho divadla a kostýmů, měl jsem po dlouhých letech z Půlnoci pocit, že může existovat budoucnost pro rock tak, jak byl chápán omámenými bílými kluky v šedesátých letech – jako ústřední umění populární subkultury. Umění s velkým U.“

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě......

Vladimír Drápal

XANTYPA 11/13 - výběr z článků

Točit Havla se nebojím

Točit Havla se nebojím

Robert Sedláček (1973) patří k nejosobitějším filmařům své generace. Jeho filmy PRAVIDLA LŽI (2006), MUŽI V ŘÍJI (2009) nebo RODINA JE ZÁKLAD STÁTU (2011) jsou nadšeně přijímány zejména náročnými diváky a pravidelně získávají ceny filmových kritiků. V současné době Česká televize premiérově uvádí cyklus hraných filmů ČESKÉ STOLETÍ, které natočil podle scénáře spisovatele Pavla Kosatíka. Tento ojedinělý projekt nabídne v první fázi pět celovečerních filmů týkajících se klíčových okamžiků našich moderních dějin, další čtyři díly budou představeny v příštím roce.

Psychiatr MUDr. Martin Jarolímek

Psychiatr MUDr. Martin Jarolímek

Může mít kultura, umění, umělecké dílo vliv na chápání psychických poruch nebo dokonce přímo na jejich obsah či vývoj? Film MATRIX je jedním z přelomových podobenství vypovídajících o tom, do jaké míry v moderní době ještě stále žijeme své skutečné životy. Razancí výpovědi, dokonalými triky, rovinou vyprávění, v níž se sugestivně zaměňuje skutečný svět s tím virtuálním, se však stal i „mucholapkou“ pro psychicky narušené současníky, a také schizofreniky.

Marie-Antoinetta

Marie-Antoinetta

Letos uplynulo 220 let ode dne, kdy se sesazená francouzská královna Marie-Antoinetta vydala na svou poslední cestu: z pařížské Conciergerie na tehdejší „place de la Révolution“, kde se extrémističtí francouzští revolucionáři podlým způsobem nadobro zbavili persekvovaného symbolu monarchie. Za jasného podzimního poledne 16. října 1793 Marie-Antoinetta s několikaměsíčním odstupem následovala Ludvíka XVI., smířená se zločinem, který se na ní Velká francouzská revoluce chystala spáchat: „Byla jsem právě odsouzena, nikoli však k hanebné smrti, která je hanebnou jenom pro zločince, ale proto, abych šla za vaším bratrem. […] Jsem klidná jako člověk, jehož svědomí si nemá co vyčítat,“ píše Marie-Antoinetta své švagrové madam Élisabeth ve svém posledním dopise brzy ráno za svítání.

Laos

Laos

 Chudý asijský stát zhruba třikrát větší než Česká republika, ovšem s pouhými sedmi miliony obyvatel. Země disponující minimem nerostných zdrojů, těží se tu především cín a dřevo. Kvůli politickým veletočům posledních desetiletí změnila radikálně způsob hospodaření. Tak nějak by mohla znít stručná ekonomická charakteristika Laosu. O tom, jaký skutečně je, to ale příliš nevypovídá.

Bojovníci proti Bruselu

 Impulsem k rozmachu nacionalistických hnutí v Evropě se stal rozpad východního bloku v roce 1989, o tři roky později následovaný přerodem Evropských společenství v úžeji stmelenou Evropskou unii. Strany hájící údajně ohrožené národní hodnoty a více či méně ostře vystupující proti přistěhovalcům pronikly do parlamentů mnoha zemí a brzy se staly trvalou součástí politické mapy kontinentu.

Nejít k volbám je také svobodný postoj

Od pádu premiéra Petra Nečase (ODS) utekly čtyři měsíce. Vládne vláda bez důvěry, ale už se nám to zdá normální. Václav Klaus by řekl: Tramvaje jezdí, voda teče, elektřina svítí. Exprezident sice nikam nekandiduje, ale kampaň dělá nepřetržitě. Před týdnem navrhl, aby Česko vystoupilo z EU. Pravil, že den poté by se nestalo nic hrozného: „Já myslím, že by tramvaje jezdily, voda tekla, elektřina svítila.“ Ta moudrá slova pronesl při uvedení knihy ČESKÁ REPUBLIKA NA ROZCESTÍ. ČAS ROZHODNUTÍ. Napsal ji spolu s dalšími lidmi z jeho Institutu.

Dopis… z Tokia

 Člověk může mít z fantastických či vědeckých filmů pocit, že kolize paralelních světů je značně nepříjemnou záležitostí, která může člověku pokazit i celé nedělní odpoledne. Tokio, kde k něčemu takovému došlo, ale vypovídá o tom, že se nemusí jednat zase o tak dramatickou událost.

Co se děje… v New Yorku

Do Brooklyn Academy of Music zavítala z Londýna opera ANNE NICOLE o striptérce, playmate a oddané dědičce Anne Nicole Smithové. Měla tu nejlepší kariéru, jakou si prostoduchá žena se silikonovými vnady může přát; vyvrcholila svatbou s ropným magnátem, starším o 62 let, a po roce a půl jeho smrtí v jednadevadesáti letech. Smithová se dlouze soudila o dědictví s magnátovou rodinou. Zemřela v roce 2007 po předávkování léky. Hra pojednává lačnou ženu laskavě a s nadhledem. Autorem hudby je Mark-Anthony Turnage, libreta Richard Thomas.

Co se děje… v Paříži

Mexická malířka Frida Kahlo a její manžel Diego Rivera byli jedním z nejzajímavějších uměleckých párů 20. století. Vášnivá láska protkaná nitkami žárlivosti, zloby i nenávisti se promítla zejména do malířčina díla. Jejich společnými tématy pak byly politická angažovanost, revoluce, náboženství, venkov – to vše propojené s mexickým mysticismem. Jejich plátna vystavuje pařížská Orangerie až do 13. ledna 2014.

Kultura - výběr z článků

Jsme tu a vy nás chcete, volají Rammstein

Jsme tu a vy nás chcete, volají Rammstein

Nový videoklip k písni DEUTSCHLAND od skupiny Rammstein sbírá na internetu miliony zhlédnutí a vyvolává kontroverzi. K rekonstruovaným výjevům z německé historie se už vyjádřila řada médií či instituce jako izraelské ministerstvo zahraničí. Berlínská kapela proslulá výraznou sebeprezentací si nad zájmem o svou tvorbu jistě mne ruce: vypadá to, že její sedmé album, které vychází 17. května, se bude prodávat skvěle. Pro jistotu mají Rammstein v zásobě ještě čtyři další videa.

Kája Saudek

Kája Saudek

Česká filmová komedie z roku 1966 KDO CHCE ZABÍT JESSII scenáristy Miloše Macourka a režiséra Václava Vorlíčka proslavila Karla neboli Káju Saudka (13. 5. 1935 – 25. 6. 2015), malíře a komiksového kreslíře, jelikož autoři slavného filmu použili jeho kreslené postavy komunikující pomocí bublin. Tak se Kája Saudek dostal do veřejného povědomí.

Jan Lichtenberg

Jan Lichtenberg

To, že slyšel správnou muziku od raného dětství všude okolo sebe, zní sice jako tisíckrát použitá fráze, ale co s tím, když to tak skutečně bylo. Dnes je Jan Lichtenberg velký zjev na tuzemské rockové scéně.

Andy Warhol

Andy Warhol

,,Nikdo se na nic opravdu nepodívá; to je těžké. Myslím, že každý by měl vidět mé obrazy ve skutečnosti, než prohlásí, že jsou bezduché,“ prohlásil Andy Warhol. Muzeum Whitney v New Yorku to nyní umožňuje tisícům návštěvníků. Expozice, která čítá na 350 uměleckých objektů, představuje osobnost Andyho Warhola (1928–1987) a jeho inovativní přínos stále přítomný i v 21. století.

Píše Foglar, kreslí Fischer aneb Rychlé šípy slaví

Píše Foglar, kreslí Fischer aneb Rychlé šípy slaví

Že se slavná pětice narodila v předvánočním čase, nebyl určitě promyšlený marketingový tah Jaroslava Foglara k blížícím se svátkům. Je ovšem nabíledni, že se mu podařilo ve spojení s Janem Fischerem týden před Štědrým dnem obdarovat čtenáře Mladého hlasatele kresleným seriálem, který později ovlivnil statisíce chlapců a děvčat v bývalém Československu. V sedmém čísle Mladého hlasatele ze 17. prosince 1938 se zrodila legenda, slavící letos 80 let.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 11/13

XANTYPA Číslo 11/13

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 11/2019

XANTYPA XANTYPA 11/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne