Dopis… z Tokia

 Člověk může mít z fantastických či vědeckých filmů pocit, že kolize paralelních světů je značně nepříjemnou záležitostí, která může člověku pokazit i celé nedělní odpoledne. Tokio, kde k něčemu takovému došlo, ale vypovídá o tom, že se nemusí jednat zase o tak dramatickou událost.

Světy, které jsou každý odjinud, se evidentně mohou prolnout a vytvořit více než harmonický prostor. Prostor, kde jsou třídy tak rušné, že kdo to nezažil, ten si to nepředstaví, kde se přechody pro chodce protínají, jsou na sebe kolmé, běží paralelně a davy lidí po nich plynou, jako kdyby právě vystoupily na konečné z mezinárodního rychlíku. A najednou se ocitnou v úplně jiném městě, plném uliček úzkých tak na rozpažení, opile se točících dokola a náhle oslepených, plných hospod, do kterých se nevejde víc jak osm lidí. A člověk se protáhne těmi zúženými hrdly největší světové metropole a jako po cestě červí dírou se objeví zase někde zcela jinde a zrak si uvyká na oslnivá světla tisíců neonů a obřích monitorů a jde tou nekončící oživlou třídou až ruka neodolá a sahá po klice čajovny. Třeba té, která k nápoji servíruje přítulnost dvaceti koček. A pak večer, kdy v restauracích proudí japonská piva s českými geny a chmelem, loví sushi z dopravního pásu, nebo zatouží po prvopočátku a jde tam, kde uličku mezi stoly plní voda a svoji rybu si v ní nejprve chytí, nebo se dívá, jak se před ním na plynovém plameni opékají špízy yakitori. A všude je to skvělé jídlo a přívětiví lidé a město, co má více michelinských hvězd než několik evropských metropolí dohromady, si jen tak spokojeně pobrukuje. A i v té nejzapadlejší hospodě chutná polévka zvaná rámen tak, že člověk žasne, saje do sebe všechnu tu neuvěřitelnou atmosféru a hůlkami loví v misce hnízda z nudlí.
Na místo, kde žije mezi třiceti a čtyřiceti miliony lidí, je Tokio překvapivě mlčenlivé a mnohdy hluk vydávaný zdejšími přerostlými cvrčky zní mohutněji než zvuky jeho ulic. A městský vzduch je tu občas ředěn vůní moře a vnitřním klidem, který si nosí jeho obyvatelé stále s sebou. Klid v podobě chodců, kteří se zvolna pohybují v té nezmapovatelné metropoli, klid v podobě cyklistů, kteří se proplétají na chodníku mezi chodci a nestřetávají se s nimi ani očima, klid pošťáků, kteří jezdí na mopedu a nikdy si nesundávají helmu. A klid všech těch lidí dohromady, když se pod nimi zatřese země, případně jejich židle či stěny kolem, a oni jen čekají, zda to tentokrát bude na vyzvednutí evakuačního balíčku a přilby ze skříně.
A na dohled i dosah krásná a symetrická hora Fuji, která halí své vrchní partie do závojů z oblak a na každého, kdo na ni pohlédne, volá „pojď přece ke mně“. A tak kdokoliv zaslechne její hlas, jednou za život se vypraví na vrchol 3776 metrů nad hladinou moře, aby se opájel vulkanickými půvaby a ve vyčerpané euforii obkroužil kráter na jejím vrcholu. A když se pak kosmeticky opeelingován silným větrem nesoucím vulkanický písek i drobné kameny, otužen zažitím vysokých letních i pokleslých zimních teplot během jednoho dne, ocitne zpátky dole, řekne jí téměř každý z obdivovatelů tu krutou větu, opakující se po staletí: „Bylo to krásné, chvílemi se mi tajil i docházel dech, ale už se nebudeme vídat.“ A krásná hora mlčí, neznatelně a posmutněle se usměje a vábí dál ty, kdo se jí ještě nestihli dotknout.
A město jako žádné jiné potom vítá výletníky zpět do své elektrizující náruče a nabízí jim útěchu v zákoutích, světla i posezení a v očích má trochu poťouchlé zlomyslnosti, protože ví, že toho předkládá víc, než kdokoliv za svoji návštěvu nebo život stihne poznat, a že by tu ten nebo ta museli zůstat tisíc let, aby si všechny ty její půvaby, ticha i hluky a vše to, co je jinde nevídané, prohlédli zblízka. A město, které toho ví o pomíjivosti stejně jako jeho lid se jen tak trochu zatřese, aby připomnělo, že všechno má svůj čas.
I když zní českým uším Japonsko jako vzdálená země, cesta sem není o moc delší než třeba do New Yorku. A z mezinárodního letiště Narita by se dalo dojít do centra Tokia klidně pěšky. Jen by to trvalo patnáct hodin. Autem je to dvě a půl hodiny. Vlakem třicet minut.

Marcel Sauer

XANTYPA 11/13 - výběr z článků

Točit Havla se nebojím

Točit Havla se nebojím

Robert Sedláček (1973) patří k nejosobitějším filmařům své generace. Jeho filmy PRAVIDLA LŽI (2006), MUŽI V ŘÍJI (2009) nebo RODINA JE ZÁKLAD STÁTU (2011) jsou nadšeně přijímány zejména náročnými diváky a pravidelně získávají ceny filmových kritiků. V současné době Česká televize premiérově uvádí cyklus hraných filmů ČESKÉ STOLETÍ, které natočil podle scénáře spisovatele Pavla Kosatíka. Tento ojedinělý projekt nabídne v první fázi pět celovečerních filmů týkajících se klíčových okamžiků našich moderních dějin, další čtyři díly budou představeny v příštím roce.

Psychiatr MUDr. Martin Jarolímek

Psychiatr MUDr. Martin Jarolímek

Může mít kultura, umění, umělecké dílo vliv na chápání psychických poruch nebo dokonce přímo na jejich obsah či vývoj? Film MATRIX je jedním z přelomových podobenství vypovídajících o tom, do jaké míry v moderní době ještě stále žijeme své skutečné životy. Razancí výpovědi, dokonalými triky, rovinou vyprávění, v níž se sugestivně zaměňuje skutečný svět s tím virtuálním, se však stal i „mucholapkou“ pro psychicky narušené současníky, a také schizofreniky.

Marie-Antoinetta

Marie-Antoinetta

Letos uplynulo 220 let ode dne, kdy se sesazená francouzská královna Marie-Antoinetta vydala na svou poslední cestu: z pařížské Conciergerie na tehdejší „place de la Révolution“, kde se extrémističtí francouzští revolucionáři podlým způsobem nadobro zbavili persekvovaného symbolu monarchie. Za jasného podzimního poledne 16. října 1793 Marie-Antoinetta s několikaměsíčním odstupem následovala Ludvíka XVI., smířená se zločinem, který se na ní Velká francouzská revoluce chystala spáchat: „Byla jsem právě odsouzena, nikoli však k hanebné smrti, která je hanebnou jenom pro zločince, ale proto, abych šla za vaším bratrem. […] Jsem klidná jako člověk, jehož svědomí si nemá co vyčítat,“ píše Marie-Antoinetta své švagrové madam Élisabeth ve svém posledním dopise brzy ráno za svítání.

Laos

Laos

 Chudý asijský stát zhruba třikrát větší než Česká republika, ovšem s pouhými sedmi miliony obyvatel. Země disponující minimem nerostných zdrojů, těží se tu především cín a dřevo. Kvůli politickým veletočům posledních desetiletí změnila radikálně způsob hospodaření. Tak nějak by mohla znít stručná ekonomická charakteristika Laosu. O tom, jaký skutečně je, to ale příliš nevypovídá.

Od Plastiků k Půlnoci a zase zpět

Od Plastiků k Půlnoci a zase zpět

Zdálo se, že se stane nemožné a na socialistických pódiích uvidíme skutečně živé The Plastic People Of The Universe! Píše se rok 1987 a Plastici – byť tentokráte jen pod „tajemnou“ zkratkou PPU – se chystají konečně vystoupit veřejně…

Bojovníci proti Bruselu

 Impulsem k rozmachu nacionalistických hnutí v Evropě se stal rozpad východního bloku v roce 1989, o tři roky později následovaný přerodem Evropských společenství v úžeji stmelenou Evropskou unii. Strany hájící údajně ohrožené národní hodnoty a více či méně ostře vystupující proti přistěhovalcům pronikly do parlamentů mnoha zemí a brzy se staly trvalou součástí politické mapy kontinentu.

Nejít k volbám je také svobodný postoj

Od pádu premiéra Petra Nečase (ODS) utekly čtyři měsíce. Vládne vláda bez důvěry, ale už se nám to zdá normální. Václav Klaus by řekl: Tramvaje jezdí, voda teče, elektřina svítí. Exprezident sice nikam nekandiduje, ale kampaň dělá nepřetržitě. Před týdnem navrhl, aby Česko vystoupilo z EU. Pravil, že den poté by se nestalo nic hrozného: „Já myslím, že by tramvaje jezdily, voda tekla, elektřina svítila.“ Ta moudrá slova pronesl při uvedení knihy ČESKÁ REPUBLIKA NA ROZCESTÍ. ČAS ROZHODNUTÍ. Napsal ji spolu s dalšími lidmi z jeho Institutu.

Co se děje… v New Yorku

Do Brooklyn Academy of Music zavítala z Londýna opera ANNE NICOLE o striptérce, playmate a oddané dědičce Anne Nicole Smithové. Měla tu nejlepší kariéru, jakou si prostoduchá žena se silikonovými vnady může přát; vyvrcholila svatbou s ropným magnátem, starším o 62 let, a po roce a půl jeho smrtí v jednadevadesáti letech. Smithová se dlouze soudila o dědictví s magnátovou rodinou. Zemřela v roce 2007 po předávkování léky. Hra pojednává lačnou ženu laskavě a s nadhledem. Autorem hudby je Mark-Anthony Turnage, libreta Richard Thomas.

Co se děje… v Paříži

Mexická malířka Frida Kahlo a její manžel Diego Rivera byli jedním z nejzajímavějších uměleckých párů 20. století. Vášnivá láska protkaná nitkami žárlivosti, zloby i nenávisti se promítla zejména do malířčina díla. Jejich společnými tématy pak byly politická angažovanost, revoluce, náboženství, venkov – to vše propojené s mexickým mysticismem. Jejich plátna vystavuje pařížská Orangerie až do 13. ledna 2014.

Aktuálně - výběr z článků

Je libo porno, nebo raději obraz?

Je libo porno, nebo raději obraz?

Letošní vyhlášení výsledků soutěže Ceny kritiky pro mladé malíře do třiceti let proběhlo jako každý rok v únoru při zahájení výstavy sedmi finalistů.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 11/13

XANTYPA Číslo 11/13

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 09/2019

XANTYPA XANTYPA 09/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne