Jsi hodně vytížený. Když sedíš v kavárně, tak kreslíš, když se převlékáš v šatně divadla, tak u toho píšeš báseň. Jak vypadá tvůj den?
Třeba včera jsem si udělal krásnej den. Douklidil jsem část sklepa, což činím už asi měsíc a půl. Celý život jsem, stejně jako moji předkové, všechno sbíral a hromadil historické věci, designy a prkýnka. Koupil jsem proto i chalupu, abych tam to, co se mi nevejde do sklepa nebo do ateliéru, mohl odvést. Najednou to ale dostoupilo vrcholu a mne ten nepořádek psychicky tak zruinoval, že jsem se stal vyhazovačem.

Takže už neplatí, že uchováváš i tu poslední lžičku po babičce?
Teď už ne. Opravdu jsem vyhodil věci, při kterých se mi trhalo srdce. Například strašlivě opálenej ešus z roku 1970. Ze všech nedělních výletů a skautských táborů, které jsem absolvoval v Brdech a Posázaví. Prostě šel do koše.

A jak…
Počkej, to ještě pokračuje. Udělal jsem si taky automobilový výlet. Byl jeden z posledních teplých víkendů, a tak jsem ještě mohl jet svým oblíbeným Citroenem Ami sis. Pak jsem jel natáčet pro pořad ŠUMNÉ STOPY písničku, kterou bych rád zpíval na text Josefa Váchala, napsaný během první světové války na řece Soča. Budeme tam natáčet v kostele, kde jsou jeho malby.

Co tě kdy nejvíc těšilo z tvých architektonických projektů?
Každý úkol je krásný. Každá věc má v sobě trošku utrpení a trochu kompromisu a současně řadu lidských vzpomínek i disharmonií, které se od sebe nedají oddělit. Navíc na každé stavbě jsou chyby.

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě.......