O šestnácti letech ŠUMNÝCH MĚST, o skryté hodnotě věcí, o nichž člověk neví, o nebezpečí dobře vyšlápnuté boty a o tom, že sport zkresluje národu jeho sebehodnocení. S Radkem Lipusem, divadelním režisérem a spoluautorem a zároveň režisérem televizních ŠUMNÝCH MĚST.

O proniknutí na literární výsluní sní mnoho lidí, od patnácti do pětaosmdesáti. Jak na to – jsou-li mé informace přesné – však žádná chytrá příručka neexistuje. Vedle nezbytného talentu a píle je k dosažení úspěchu třeba i notné dávky štěstí; ať mu nadbíháme jakkoli, onen nevypočitatelný dobrodinec se usměje, na koho se mu zamane. S volbou studenta PAVLA BUŠTY, který se vydáním knižní prvotiny v předním pražském nakladatelství stal nejmladším českým literátem, tedy vskutku neotálel.

Galerie Zdeněk Sklenář na pražském Smetanově nábřeží je ojedinělá. A to nejen geniem loci, kde se potkávají múzy ze sousedního Hollaru, FAMU, kavárny Slavia či z Národního divadla. Ve výstavním prostoru, k němuž nedávno přibyla v těsné blízkosti velkorysá Galerie S, se člověk setkává s moderním uměním ve zvláštní intimitě. Je to dané jednak osobním přístupem k návštěvníkům a jednak vztahem Zdeňka Sklenáře k vystavovaným a prodávaným dílům.

K Pavlíně Štorkové mě přivedla postava Silence v inscenaci hry Moiry Buffiny KRÁL JE PANNA, kterou s herci Klicperova divadla v Hradci Králové nastudovala režisérka Lída Engelová. Vedle Silence, která je ztělesněním nevinnosti, ztvárnila tato mladá herečka v Lermontovově MAŠKARÁDĚ Ninu jakožto okouzlující stvoření rozdávající důvěru a lásku. Její Zuzana z Havlova ODCHÁZENÍ byla naopak rázná, emancipovaná dívka, od níž by se citu nikdo nedočkal.

Člověk, který resuscitoval před dvaceti lety český dokument, a ač je dnes těžké si to představit, plnil během devadesátých let veřejnoprávní televizi smysluplným obsahem (vznikajícím v jeho firmě za minimálních nákladů), kandidoval na ředitele České televize. V ideálním světě by člověk s vizí, pragmatickou i romantickou představou o tom, jak má fungovat veřejnoprávní médium, byl ideálním kandidátem na místo v instituci, která je v současné době spíše skomírající mediální zombie. Žijeme však v realitě, která je obhroublá a příkrá, a tak Fero Fenič ideálním kandidátem pouze zůstal.

Na internetu lze najít hezký citát z dopisu křesťanů ze Smyrny, který se týká ostatků jejich umučeného biskupa: „Jsou nám dražší než drahokamy a milejší než zlato. Pohřbili jsme je na vhodném místě; tam se budeme v radostném jásotu shromažďovat a slavit výročí jeho umučení.“

Dne 23. září podal palestinský prezident Mahmúd Abbás v Organizaci spojených národů oficiální žádost o uznání nezávislosti své země. Navzdory mizivé šanci na úspěch – neprojde přes veto Spojených států v Radě bezpečnosti – má tento krok význam především symbolický. Palestinští zástupci jím chtěli přilákat pozornost světa k dění v oblasti zmítané vleklým konfliktem už takřka století.

Jak je? Zběsile. Místní politika připomíná provoz na dálnici někde v okolí Frankfurtu: husto, zácpy, nepřehledno, velká rizika.

Muzikály se na Broadwayi mohou usídlit na měsíce i roky, nebo naopak po měsících a letech příprav mohou za několik týdnů skončit. Bez ohledu na kvalitu příběhů a písní se vždy divákům z některého ze čtyřiceti pódií dostane obrovské dávky nasazení a energie, které se s prvními takty přelévají do publika jako tsunami a herce, u nichž ho zarazí, jak se takový hlasový rozsah, pohybové nadání a herecký talent mohou sejít v jednom člověku, natož pak ve všech, co jsou ten večer na pódiu.