Věděla jste, už když jste studovala na univerzitě, čemu se chcete v budoucnu věnovat?
Když jsem byla přijata na Yale, měla jsem v úmyslu věnovat se moderním dějinám evropské kultury. Hned první semestr měla spolužačka přednášku o viktoriánské módě a já si uvědomila, že móda je také součástí kultury, že bych se mohla věnovat historii módy. Zašla jsem do knihovny a zjistila, že existuje dvojí typ literatury na toto téma: buď novinové články nebo hodně zastaralá pojednání o historii a kostýmech, takže to je opravdu neprobádané pole. Tehdy jsem se rozhodla věnovat se historii módy. Můj profesor si tenkrát myslel, že je to pošetilý nápad.
Proč?
Víte, móda byla příliš lehkovážné téma.
Nepovažovali toto téma za dostatečně seriózní?
Přesně tak. Všechno, co jsem se učila, jsem aplikovala na oblast módy, hledala jsem skryté kulturní významy… Můj profesor měl v něčem pravdu, byla jsem v podstatě nezaměstnatelná. Žádná běžná univerzita mě nemohla zaměstnat, abych učila dějiny. Takže jsem pak více než deset let byla na volné noze. Potom jsem náhodou dostala místo v muzeu FIT a stala se kurátorkou. Za nějaký čas ředitelkou, a to díky tomu, že jsem byla ve správnou chvíli na správném místě.
O módě a její historii dnes přednášíte. Prozraďte, jaké byly vaše začátky po absolvování Yale?
Na univerzitě vás nenaučí, jak učit. Na to musíte přijít sama. Na začátku jsem věnovala dlouhé hodiny výzkumu, jen abych si připravila jednu přednášku.
Musela jste vlastně začínat od nuly…
Pro mě to bylo velmi vzrušující. Měla jsem velké štěstí, promovala jsem v roce 1983 a svoji disertaci jsem hodně využila při práci na své první knize. Připravila jsem také výstavu o odlišném oblékání mužů a žen pro muzeum americké historie. Když jsem pak přišla do New Yorku, Richard Martin, ředitel muzea FIT mi nabídl práci. Byl jedním z prvních lidí, jež si mysleli, že se móda má brát vážně. Připravila jsem několik kurzů o módě a oblékání ve světě a také jsem vytvořila metodologii, jak studenty o módě učit.
Kdykoli jsem pracovala na nějaké publikaci, např. na WOMEN IN FASHION (Ženy v módě), uvedla jsem také přednášku na toto téma. Když jsem připravovala knihu o fetiši, celá série kurzů byla na téma sexualita a móda. Musela jsem své studenty odborně přesvědčit, že nemohou věřit všemu, co je o historii kostýmů napsáno.
Co pro vás v roce 2003 znamenalo jmenování ředitelkou muzea FIT v New Yorku?
Když jsem se tam kdysi stala kurátorkou, byla jsem opravdu velmi šťastná. Dělala jsem mnoho výstav a ta práce byla mimořádně vzrušující. Proto jsem si i nadále ponechala práci hlavního kurátora, to je pro mne „třešnička na dortu“. Moje zábava.
Pro práci ředitele je nezbytně nutný skvěle fungující tým lidí…
Ano, v tomto ohledu mne opět potkalo štěstí. Jako svoji zástupkyni jsem si vybrala velmi schopnou a chytrou ženu. Byla to ona, kdo mi pomohl vypořádat se s některými méně schopnými pracovníky. Najali jsme poté skupinu mladých kurátorů, a bylo to mnohem lepší. Zasvěcovaly jsme je do naší práce, vše jsme společně konzultovali.
Co je pro vás ve vaší profesi největší výzvou?
Práce s lidmi. Získávání peněz je složité, ale je to vlastně zajímavé, baví mě to.
Dostávám peníze od různých organizací, společností, firem. Pak jsem také založila skupinu, která se jmenuje Couture Council. Jde o zámožné ženy, které platí příspěvek tisíc dolarů ročně.. Tak získáváme měsíčně zhruba osmdesát tisíc dolarů. Ve spolupráci s nimi pak vyhlašujeme každoročně soutěž Couture Council Award for Fashion, během níž se koná slavnostní oběd, na němž se vybere dalších čtyři sta tisíc dolarů.
Mnoho vrcholových manažerů tvrdí, že nezáleží na tom, zda vedete banku či neziskovou organizaci, ale jaké máte vlastnosti. Vnímáte to stejně?
Něco na tom bude, ale na druhé straně věřím, že vás lidé budou více respektovat, pokud si uvědomí, že jste v oboru odborník.
Jak vypadá váš běžný pracovní den?
Průměrně mám za den asi pět schůzek – kvůli spolupráci se studenty, reklamním banerům na budově, s týmem připravujícím určitou výstavu, se zástupkyní Couture Council, s mojí asistentkou, když připravujeme seznam lidí, kterým pošleme pozvánky…
Průměrně pracujete osm hodin denně?
Teoreticky ano, od 9 do 17 hodin. Ale je také spousta večerních událostí, kterých se účastním, řekněme tak třikrát do týdne. Často mívám přednášky, nebo přednášky organizuji, jedu na tiskovou konferenci nebo mám schůzku s některým z návrhářů.
Mluvíte o své práci s někým?
Samozřejmě se svým manželem. A také se svojí zástupkyní, se kterou opravdu blízce spolupracuji.
A necháte si poradit od svého manžela?
Je pravda, že on sám by o mé práci mnohdy chtěl mluvit více než já. Přijdu domů z práce dost vyčerpaná, mám chuť dát si sklenku vína a jen tak „koukat“, ale on přijde a ptá se, jaký jsem měla den. Můj muž je spisovatel, historik, specializující se na starou Čínu. Hodně mu důvěřuji co se týče psaného projevu, dávám mu číst všechny své texty.
Jste disciplinovaná? Po tom, co jsem slyšela, věřím, že musíte být…
Ano, musím být. Svým způsobem mi hodně pomohlo, že jsem léta pracovala na volné noze, kdy vám nikdo nezaplatí, dokud neodevzdáte hotovou práci, neodučíte přednášku, nenapíšete článek.
Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě.....
