JAN KŘESADLO A JEHO POTOMCI

Když 13. srpna 1995 zemřel v anglickém Colchestru klinický psycholog na penzi PhDr. Václav Pinkava, opustilo zároveň s ním pozemský svět i „spisovadlo“ Jan Křesadlo, enfant terrible české literární scény, překladatel J. K. Klement, dosud neznámý akademický malíř Václav Pinkava, skvělý karikaturista a ilustrátor Kamil Troud, hudební skladatel a zpěvák Ferdinand Lučovický z Lučovic a na Suchým dole, zároveň filosof, logik, matematik a polyglot. Tím vším byl. 

Dynastie

Tento pozoruhodný muž navzdory některým kritikům své čtenáře a tím místo v české literatuře našel. Památník národního písemnictví dokonce před několika lety uspořádal o Křesadlovi soubornou výstavu (na níž byly k vidění i jeho obrazy) a Praha po něm pojmenovala jednu z nových ulic. Přesto zůstává i patnáct let po smrti pro většinu veřejnosti poněkud obskurním outsiderem a solitérem.

Křesadlo & Václav Pinkava
Rod Pinkavů pocházel podle Jana Křesadla ze Zbiroha v jihozápadních Čechách, s možnou vazbou na Moravské Slovácko, kde jistý Jan Pinkava proslul jako ilustrátor kancionálů a zakladatel tamní iluminátorské školy. Jeden z Křesadlových předků vynalezl prý vůz, který „jezdil sám bez koní“, a když byl vrchností po protestech místních sedláků, kteří něco takového považovali za rouhání Bohu, donucen vůz zničit, spáchal sebevraždu tak, že pod něj ulehl. Tolik rodinná legenda.
Václav Pinkava se narodil 9. prosince 1926 v Praze jako syn továrníka Václava Pinkavy. Jeho pradědeček Jan Josef Pinkava byl trombonistou opery Prozatímního divadla. Umělecké sklony měl i dědeček z matčiny strany Jaroslav Klement, který hrál na housle, maloval a skládal básně.
Budoucí spisovatel studoval na klasickém gymnáziu v pražské Londýnské ulici. Z něj byl ale v roce 1942 vyloučen, údajně proto, že zesměšňoval výuku německého jazyka – který mimochodem výtečně ovládal. Již v této době Pinkava zjistil, že „trpí“ tzv. hypermnézií, nadměrnou pamětí. Dle jedné jeho vzpomínky měli gymnazisté za domácí úkol naučit se prvních deset Homérových veršů. Když přišel domů, zjistil, že si pamatuje vše, co v hodině přečetli. Navrhnul tedy spolužákům, že příští hodinu „zabije“. A skutečně – nechal se vyvolat a celou hodinu plynule recitoval starořecký text.
Záliba v klasických, moderních i exotických jazycích jej neopustila po celý život a později se projevila v jeho díle literárním. Kromě němčiny ovládal mimo jiné klasickou i středověkou latinu, klasickou i moderní řečtinu, angličtinu, maďarštinu, finštinu, francouzštinu, romštinu, italštinu, španělštinu a katalánštinu, slovenštinu, hornolužičtinu, jazyky urdu a pálí, na pražské Filozofické fakultě se zapsal i do semináře sanskrtu. Kromě toho z literárních důvodů zkonstruoval jazyky vlastní – urogalštinu (román FUGA TRIUM) a podtuřínský dialekt podle zásad stanovených pro reformu češtiny filosofem Ladislavem Klímou (romány OBĚTINA a RUSTICALIA).
Po komunistickém převratu byla rodina Pinkavova zbavena majetku a Václav komunisty obviněn z přípravy ozbrojeného povstání proti republice, snad i proto, aby se „znárodnění“ majetku Pinkavových dodalo zdání legitimity. Nebyl ale kupodivu odsouzen, naopak (zřejmě pro naprostou absurditu obžaloby) po dvojím prokurátorově odvolání byl u tří instancí osvobozen. Dokonce unikl i vojenské službě u Pomocných technických praporů a povinnou dvouletou absolvoval v Kdyni, Domažlicích a Kobylí. Díky další absurdní náhodě a bizarní protekci se dostal v průběhu padesátých let zpátky na univerzitu – někdejší otcův zaměstnanec, nyní nomenklaturní kádr, byl svému bývalému šéfovi vděčný, že mu a jeho ženě kdysi nechal vyrobit falešné zuby.
Po ukončení studia psychologie v roce 1954 nastoupil v ambulanci pro sexuální deviace, „kam se nikdo moc necpal“, a kde se mimo jiné angažoval v kampani za zrušení trestnosti homosexuality. Potom „má i určitý mírný postup, ačkoliv není ve straně“, od roku 1961 pracuje na Psychiatrické klinice 2. fakultní nemocnice v Praze. Prací LOGICKÉ MODELY SEXUÁLNÍCH DEVIACÍ V OBJEKTU získává roku 1967 titul CSc., o rok později se stává doktorem filozofie. Ve studiu logických tříd pokračoval i po svém odchodu do Velké Británie (v roce 1969 v Československu ještě vyšla jeho odborná publikace ORGANISMY JAKO AUTOMATY). Definováním třídy logik (tzv. Pinkavovy logiky) a přednášením na matematických konferencích získal v oboru matematické logiky mezinárodní uznání.
V Anglii se Pinkavova rodina – obdařená čtyřmi dětmi – usadila v Colchestru, kde Václav Pinkava, budoucí Jan Křesadlo, založil oddělení psychologie, dosáhl postu hlavního psychologa a stal se čestným členem King’s College na Londýnské univerzitě.

Křesadlo & MRCHOPĚVCI
Již jako legenda zní Křesadlovo vyprávění o tom, jak jednou v létě „byla okurková sezóna, začal jsem si něco psát, pak mě to zaujalo a psal jsem čtrnáct dní v jednom kuse. Vypadalo to jako román, tak jsem napsal Škvoreckému a on přikývl…“
Ve skutečnosti nebyl zrod jeho prvotiny MRCHOPĚVCI tak jednoduchý. Rukopis napřed několik let v torontském nakladatelství ležel, autor jej dokonce i částečně na Škvoreckého doporučení přepracoval: „Švorecký měl připomínky k závěru, zdál se mu příliš cudný a chtěl, abych ho udělal víc gotický.“ Přes všechny tyto peripetie roku 1984 román v nakladatelství Sixty Eight Publishers vychází, čímž vstupuje osmapadesátiletý Jan Křesadlo jako „mladý autor“ „posthumně“ do české exilové literatury.

Křesadlo & česká exilová literatura
Exilová kritika zřejmě nepočítala s objevením nového jména, a tak mnozí recenzenti nevěřili, že se pod pseudonymem skrývá nový autor. Za tvůrce MRCHOPĚVCŮ byl považován mimo jiné i Josef Škvorecký, snad i pro řadu narážek na knihy nejen jeho, ale i jeho manželky Zdeny Salivarové (především na její román HONZLOVÁ), které se v Křesadlově románě objevují. O knize se diskutovalo, byla chválena i zatracována, dokonce získala Cenu Egona Hostovského, udělovanou každoročně nakladatelstvím Sixty Eight Publishers za nejlepší exilové dílo. Sám Křesadlo se k udělení této ceny vyjádřil nejednoznačně: „Škvorecký sám několik cen dostal a také jich několik udělil. I on ví, a já také, že to nikdy není záležitost merita věci, ale také jistých konexí a jistých okolností. Je to pro mě určitý kroužek v nose, že jsem dostal Hostovského cenu. Pochopitelně mě to potěšilo, bylo to pozitivní hodnocení, které mě navnadilo k dalšímu psaní.“
Přestože reakce na knihu jsou značně rozporné, málokdo k ní zůstává lhostejný, zároveň málokterý z kritiků, který se Křesadlovou prvotinou zabývá, je schopen upřít jí formální dokonalost a neznámému autorovi pak obeznámenost se spisovatelským řemeslem. MRCHOPĚVCI jsou kniha o letech padesátých, o jedné řecky psané protistalinské básni, sexuálních úchylkách a o odchodu z vlasti, především však o prostituci vnější i vnitřní. Toto téma se bude periodicky objevovat i v dalších Křesadlových dílech. V nakladatelství manželů Škvoreckých vyšly ještě další dva Křesadlovy romány: FUGA TRIUM a VARA GURU.

Kromě těchto tří románů vydal v cizině v nakladatelství Rozmluvy ještě sbírku formálně vybroušené poezie psanou v sedmi jazycích nazvanou SEDMIHLÁSEK. Pod pseudonymem J. K. Klement (podle příjmení dědečka) vytvořil s dcerou Evou autorizovaný překlad Seifertova VĚNCE SONETŮ do angličtiny.

Křesadlo & jeho návrat do vlasti
Po pádu komunistického režimu v roce 1989 se otvírá exilovým autorům domácí knižní trh, dosud zoufale nenasycený a lačnící po nových jménech. Vycházejí i první tři, původně u Škvoreckých vydané, romány Jana Křesadla, VARA GURU jako první, v Nakladatelství Ivo Železný. Jeho majitel, který Křesadla pro české země objevil, se ujal vydávání i jeho dalších próz v rámci projektu Spisy Jana Křesadla (nakonec nedokončeného). Ivo Železný vydal také rozsáhlé Křesadlovo dílo ASTRONAUTILIA, (sci-fi v homérské řečtině a češtině ). Křesadlovy romány pak postupně vydávala i jiná nakladatelství.

Křesadlo & česká literární kritika
Když se Křesadlova díla objevila na domácím knižním trhu, následovala vzápětí reakce zdejší literární kritiky, která byla minimálně stejně bouřlivá jako přijetí autorových knih na literární scéně exilové. „Boj o Křesadla“ a o to, zda jej vpustit či nevpustit do české literatury, trvá v podstatě až dodnes, kritika si s touto nesnadno uchopitelnou postavou často očividně neví rady, a tak jeho dílo na své důkladné literárněhistorické zhodnocení doposud čeká.
Křesadlo sám si o praktikách literární kritiky nedělal iluze, přesto však bylo z jeho reakcí možno vyčíst pobouření nad jejím často neutěšeným stavem, které dával najevo svým obvyklým způsobem – jeho neoblíbení literární kritici se stali, stejně jako neoblíbení vydavatelé, pod průhlednými pseudonymy postavami jeho děl.

Křesadlo & Milan Kundera
Do bojovných polemik se Jan Křesadlo nepouštěl jen s představiteli obce literárně kritické či vydavatelské, ale i s kolegy spisovateli. Snad nejvíce jeho výtek směřuje do řad literárního exilu, především k jeho vrstevníkům, kteří do literatury vstupovali počátkem padesátých let jako tzv. „svazácká generace“. Sám Křesadlo, ačkoliv ozbrojený puč proti komunistické vládě očividně nepřipravoval, patřil k lidem, kteří s režimem nikdy vědomě nekolaborovali. Ve své důslednosti rezignoval i na možnost publikování svých veršů v komunistickém Československu. A to jak v letech padesátých („To aby mě nenutili psát o Stalinových vousech…“), tak i později, v celkem umírněnějších letech šedesátých.
Představitelem generace, která režim vědomě v počátku padesátých let podpořila, s postupným uvolněním se čím dál více radikalizovala, a po krachu tzv. pražského jara v roce 1968 a po krátkém období tzv. „oficiální disidentury“ odešla (jako víceméně již zavedení autoři) do exilu, je pro něho především Milan Kundera. Tomu vyčítá nejen to, že svoji literární pouť začínal jako „stalinský slavík“, ale především jeho výrok, že v roce 1948 „stála lepší polovina národa na komunistických pozicích“ (KNIHA SMÍCHU A ZAPOMNĚNÍ), a že „vymazávání osob a událostí z historie začalo až za ,prezidenta zapomnění‘ Gustava Husáka“.
Největší Kunderův prohřešek je však podle Křesadla v tom, že jako oficiálně uznávaný (a zřejmě nejznámější) český spisovatel v exilu podává zahraničnímu čtenáři záměrně zkreslený obraz české skutečnosti, kteroužto „přistřihuje tak, aby tomu cizinci rozuměli“. V důsledku tohoto „přistřihování“ vznikl deformovaný obraz české reality po sovětské okupaci, kterému jsou západní, tradičně levicově orientovaní intelektuálové ochotni uvěřit, částečně snad i pro upokojení vlastního svědomí.
Jan Křesadlo se svým dílem snažil o pravý opak – ukázat českou totalitní a později i posttotalitní realitu v její pravé, groteskně hrůzné podobě, a tak bojovat proti zapomnění, které hrozí nejen okolnímu „demokratickému“ světu, ale i jemu samotnému: „Vždyť jsem málem sám zapomněl / a žil jsem tam…“ Přes svůj odmítavý postoj bývá Jan Křesadlo s Milanem Kunderou často srovnáván, a to především při úvahách o postmodernistických tendencích v české literatuře.

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě.....
 

Petr Škrášek

XANTYPA 11/10 - výběr z článků

Vánoční dárky z Národního divadla

Vánoční dárky z Národního divadla

Letos už nemusíte hrát divadýlko u stromečku s nechtěnými dárky. Darujte každému jen to, co má rád – mladým alternativní divadlo, rodičům operu, manželce balet, přátelům činohru, dětem a vnoučatům víkendová odpolední představení.  

ABECEDA 11/10

ABECEDA 11/10

Dvacet osm písmen, dvacet osm slov a přibližně stejný počet vět. Dost na to, aby na sebe člověk prozradil, co chce. Mnohdy i to, co nechce. Okamžité stručné slovní asociace jsou často upřímnější než dlouho cizelované obsáhlé odpovědi. Abecedu Xantypy můžete brát jako „psychohrátku“ i jako výpověď. Je to pouze na vás, protože počítá s vaší účastí. Závěr – jaká je vlastně zpovídaná osobnost – si totiž děláte sami.

HVĚZDY O NÁS

HVĚZDY O NÁS

Listopad 2010
Slunce vstupuje do znamení Štíra 23. října ve 14.36 SELČ a setrvá v něm do 22. 11. 11.15 opět SEČ. Neptun je první polovinu měsíce stacionární a může způsobit mnoho zmatků a ideologických rozepří. V polovině listopadu ho vystřídá současné stacionarita Venuše a Jupitera, a to už je lepší konstelace pro nápravu věcí veřejných i soukromých. Zvýšené opatrnosti je třeba kolem 7. a dále 20. a 29. 11. Pro jednotlivá znamení přinášíme jako obvykle pár konkrétních rad:
 

Jak se žilo za socíku

Jak se žilo za socíku

Svaz českých fotografů (SČF) otevřel v rámci projektu Minulost a současnost SČF ve své galerii v pražském Karlíně výstavu s názvem JAK SE ŽILO ZA SOCÍKU.

TIPY VÝTVARNÉ UMĚNÍ 11/10

Evžen Šimera, Zero gravity
Galerie Kressling, Bratislava

04. 10. 2010 – 30. 11. 2010
Malíř Evžen Šimera, který byl v minulosti rovněž mezi finalisty Ceny Jindřicha Chalupeckého, představuje v bratislavské galerii svůj projekt obrazů vzniklých ve stavu beztíže. Své malby už v minulosti vytvářel bez zásahu štětce různými fyzikálními metodami na základě předem daného konceptu. Tak vznikaly stékané obrazy, kdy autor nechal po plátně téct barvu podle gravitace. To ho inspirovalo k realizaci obrazů v prostoru beztíže, kde se nedá pohyb barvy příliš ovlivnit. Výsledkem je série abstraktních maleb, na nichž je opět potlačen záměrný umělecký projev a jejichž původ divák bez návodu v podobě videa natáčení tvorby nepozná.

TIPY ROCK & POP 11/10

Eric Clapton: Clapton
Album s lakonickým názvem je sice první Erikova deska po víc než pěti letech, ale rozhodně to neznamená, že by ty roky Clapton prolenošil. Řekněme, že se tak trochu vracel do minulosti – to muži ve věku občas dělají. V roce 2007 dokončil velezajímavou knihu, rovněž s názvem Clapton – znamenité vzpomínky. Taky se účastnil nepříliš zdařilého opětného setkání slavných Cream (s Jackem Brucem a Gingerem Bakerem), začal znovu spolupracovat se Stevem Winwoodem, parťákem z Blind Faith a natočil album duetů s JJ Calem. Ačkoli – tak trochu vzpomínková je i tato deska, doklad toho, jak Clapton lpí na starých a ještě starších písních, které formovaly jeho hudební začátky. A není to jen blues či country, co na novém albu najdeme.

TIPY KNIHY 11/10

TIPY KNIHY 11/10

BYLY JSME TAM TAKY
V holešovickém Centru moderního umění DOX byla pokřtěna kniha Dagmar Šimkové BYLY JSME TAM TAKY. Jejím prvním kmotrem se stal spisovatel Jáchym Topol, jenž z ní přečetl úryvek, druhým básník Ivan Martin Jirous, který ji políbil. Kniha Dagmar Šimkové je jednou z nejsilnějších výpovědí o tom, co se v padesátých a šedesátých letech odehrávalo v československých komunistických věznicích. Ona sama v nich strávila čtrnáct let. Zemřela před patnácti lety v Austrálii.
 

TIPY KLASICKÁ HUDBA 11/10

Festival Janáček Brno 2010, 16. – 28. 11. 2010
Mezinárodní hudební festival JANÁČEK BRNO 2010 se otevírá podruhé. Letos je jeho tématem Janáček a expresionismus. In memoriam je věnován siru Charlesi Mackerrasovi.
Napěchovaný program klade přirozeně důraz na operu: VĚC MAKROPULOS v podání Helikon-Opera Moskva a v režii impresária souboru, dynamického Dmitry Bertmana – nabídne zajímavé srovnání s původním dramatem Čapkovým. Činohru VĚC MAKROPULOS s hudbou Vladimíra Franze uvede Klicperovo divadlo z Hradce Králové. Pražské Národní divadlo hostuje se skvěle expresivní KÁŤOU KABANOVOU v režii Roberta Wilsona, divadlo z Essenu přiveze operu LULU Albana Berga. Tento „krvák“ nevídáme často. Bergova hudba kreslí sytě psychologizující drama o magickém kouzlu ženy, o zvláštním rozkmitu morálky: Lulu klesne až k prostituci, kterou živí své nejbližší. Dva klienti jsou pro ni osudoví: jeden zabije jejího přítele a Jack Rozparovač Lulu i její lesbickou přítelkyni.

TIPY FILMY 11/10

HABERMANNŮV MLÝN
Česká republika, Německo, Rakousko – 2010
Režie: Juraj Herz
Spisovatel Josef Urban vydal v roce 2001 stejnojmennou knihu, v níž zpracoval skutečný případ z vesnice na severní Moravě, kdy byl těsně po válce brutálně zavražděn zámožný německý podnikatel. S předčasně zemřelým dokumentaristou Milanem Maryškou látku převedli do scénáře, za nějž získali 2. místo v Ceně Sazky. Jak už to tak v kinematografii bývá, realizace náročného koprodukčního projektu se posléze ujal německý scenárista a režisér Juraj Herz.

TIPY DIVADLO 11/10

TIPY DIVADLO 11/10

18. ROČNÍK MEZINÁRODNÍHO FESTIVALU
DIVADLO
PLZEŇ 15. – 23. ZÁŘÍ 2010
JE V ČESKU PŘEFESTIVALOVÁNO?Mezinárodní přehlídka v intencích ročníků předcházejících: Z domova, až na nepřítomné výjimky (PŘÍLIŠ HLUČNÁ SAMOTA brněnského Divadla U stolu, HAMLET ostravské Arény), to nejlepší, co se pozvat dá, ze zahraničí – jen na co jsou peníze. Takže účastníků čím dál méně, a v kvalitě mírně kolísavé.

Světoběžníci - výběr z článků

Výtvarníci  Erika Bornová a Tomáš Císařovský

Výtvarníci Erika Bornová a Tomáš Císařovský

Poznali se už během studií na pražské Akademii výtvarných umění a na výtvarnou scénu vstoupili s první postmoderní generací českých umělců v druhé polovině osmdesátých let. Místo vzpomínek oba zdůrazňují: „To už je všechno dávno… Snažíme se spíš hledět dopředu, než žít z minulosti.“ Smysluplným ohlédnutím se ale partnerská dvojice – sochařka Erika Bornová a malíř Tomáš Císařovský – rozhodně nebrání.

Dokumntaristka Erika Hníková

Od deseti let fotila, ale ve šlépějích svého táty, fotografa, nešla. „Myslím, že jen vizuální přemýšlení mi není vlastní,“ vysvětluje režisérka, proč si nakonec pro studium zvolila Katedru dokumentární tvorby na FAMU. Ceny sbírala už během studií, ale známou se stala svým absolventským snímkem ŽENY PRO MĚNY. Následovaly dokumenty SEJDEME SE V EUROCAMPU a nejnověji NESVATBOV. Zahraniční premiéru si odbyl v únoru na 61. mezinárodním filmovém festivalu Berlinale, kde byl uveden v nesoutěžní sekci Forum.

Fotograf  Joe Klamar

Fotograf Joe Klamar

CZECH PRESS PHOTO je platforma pro nezávislé obrazové svědectví o životě. Soutěž, kterou hodnotí mezinárodní porota, i následné výstavy, mají fotografy v každodenním stereotypu práce motivovat k osobnímu přístupu, a tak stimulovat rozvoj fotožurnalismu. A veřejnosti umožňuje být očitým svědkem událostí a jevů uplynulého roku.
 

Sochař  Antonín Kašpar

Sochař Antonín Kašpar

Prvá tři důrazná přikázání může kterýkoli pracovitý, budoucnost uznávající a milující muž s vizí naplnit. Posvětit místo sochou, to už je úkol, jakých se dostávalo snad jen hrdinům z bájí. A jestliže úkol splnili, stali se nesmrtelnými. Když uznávaný kunsthistorik Ivan Neumann zahajoval výstavu akademického sochaře Antonína Kašpara v pražské Galerii české plastiky, potěšil ho konstatováním, a teď volně citujme, že „sochy byly a jsou stavěny na historicky významná a posvátná místa, aby stvrdily jejich neobyčejnost. Antonín Kašpar naopak postavením své sochy na kterékoli místo v krajině nebo lidském sídle učiní ono místo posvátným“.
 

Můj mozek mi chrlí nápady, aniž bych ho žádal

Můj mozek mi chrlí nápady, aniž bych ho žádal

Národní galerie, Veletržní palác. Šípkův Arzenal. Přehlídkové sály designérských studií. Designblok. Nová, ale už prestižní galerie DOX. To jsou pojmy, spojené dnes s pražskými Holešovicemi. Výtvarné umění a design se v této, dříve dělnické čtvrti zabydlují s chutí a úspěšně. A právě poblíž DOXu stojí na nároží rušné křižovatky činžák, který díky výtvarníku-workholikovi metamorfoval do galerie.
 

Designér Ondřej Brunecký

Designér Ondřej Brunecký

Když jsem procházela dvorkem jednoho brněnského činžáku, začalo pršet. Aby ne, vždyť si jdu povídat o Anglii, napadlo mne, když jsem s provlhlými vlasy konečně vyšplhala po starém schodišti k ateliéru interiérového designéra ing. Ondřeje Bruneckého. „To o tom dešti v Anglii je spíš legenda,“ začali jsme konverzaci po anglicku, neutrálním tématem počasí. „Tam sice prší často, ale žádné lijáky. Spíš jen tak ševelí. Dáte si čaj s mlékem?“ nabídl mi šálek, do něhož lil mléko až na konec. Aha, přece se z něj nestal Angličan, ti lijí napřed mléko, uvědomila jsem si a vzpomněla na dávnou válečnou historii, podle níž takto odhalili německého špióna.
 

JAN KŘESADLO A JEHO POTOMCI

JAN KŘESADLO A JEHO POTOMCI

Když 13. srpna 1995 zemřel v anglickém Colchestru klinický psycholog na penzi PhDr. Václav Pinkava, opustilo zároveň s ním pozemský svět i „spisovadlo“ Jan Křesadlo, enfant terrible české literární scény, překladatel J. K. Klement, dosud neznámý akademický malíř Václav Pinkava, skvělý karikaturista a ilustrátor Kamil Troud, hudební skladatel a zpěvák Ferdinand Lučovický z Lučovic a na Suchým dole, zároveň filosof, logik, matematik a polyglot. Tím vším byl. 

GLOBALIZACE JE HORŠÍ NEŽ NACISMUS A KOMUNISMUS

GLOBALIZACE JE HORŠÍ NEŽ NACISMUS A KOMUNISMUS

Vlasta Kemr pochází ze starého českého šlechtického rodu. Po absolvování Hollarovy výtvarné školy pracoval v Zemědělských novinách, pak emigroval do Spolkové republiky Německo, kde už žije třicátý rok. Mimo jiné tam působil v grafickém oddělení věhlasného nakladatelství IDG. V dubnu 2010 měl v pražské Galerii Smečky výstavu JAK MĚ NEZNÁTE (KOLÁŽE Z LET 1984 AŽ 2009). 

Zelenkovi aneb Dramaturgií to začíná

Zelenkovi aneb Dramaturgií to začíná

Kdo neví, nakolik se na úspěchu rozhlasového a televizního pořadu, seriálu, divadla nebo filmu podílejí profese spisovatele, dramaturga, scenáristy a režiséra, může se poučit v rodině Zelenkových. Jedno s druhým se u nich prolíná už hezkou řádku let. Stačí připomenout rozhlasového HLUSTVISIHÁKA, televizní seriál SŇATKY Z ROZUMU, filmy JAK SE BUDÍ PRINCEZNY, KNOFLÍKÁŘI nebo divadelní i filmové PŘÍBĚHY OBYČEJNÉHO ŠÍLENSTVÍ a každý hned ví, s kým má tu čest.
 

Několik životů Erazima Koháka

Několik životů Erazima Koháka

Profesor Erazim Kohák žije v Praze už dvacet let, předtím strávil dlouhý čas v Americe. Když mu bylo čtrnáct let uprchl s rodiči za dramatických okolností z Československa. Celý život – a nebyl zrovna snadný – ho provázela touha být užitečný. Protože jeho životní cesta několikrát prudce změnila směr, musel jako filosof hledat odpovědi na provokující otázky, aby zůstal věrný sám sobě. 

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 11/10

XANTYPA Číslo 11/10

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 04/17

XANTYPA XANTYPA 04/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne