Na parcelu shlížela v té době okna dvou nových školních budov, obecné a měšťanské školy a impozantně působící reálky, a v roce 1905 byla proti školám slavnostně otevřena sokolovna. K tomu, aby dnešní Palackého ulice působila opravdu honosně, jí chyběly už jen dvě budovy. Banka a divadlo. Banka si dala na čas, byla postavena až v roce 1915. To už divadlo šest let zářilo na nároží rozlehlého pozemku. Dnes ho obklopuje park, a připomeneme-li si někdejší zažité jméno parcely, divadlo opravdu vypadá jako obdiv budící secesní palác, volně dýchající ve své ohromné zahradě. Kruhový altán s kavárnou tento dojem jen umocňuje. Pět budov, park a tečka. Ale jaká pastva pro oči, jaký klid pro duši, a co energie naplňuje tento nevelký prostor! Školy, sokolovna, divadlo! Místo k chlubení, řekli bychom – a nejsme daleko od pravdy. Ta „zahrada divadla“ bývala městským výstavištěm, které v letech 1926 – 1927 nově upravil pro Výstavu severních Čech, představující průmyslové a umělecké úspěchy regionu, významný architekt Jiří Kroha. Mladá Boleslav je i jeho městem, stavěl tam s chutí a neobyčejnou invencí.
Je dofotografováno a já s ulehčením opouštím divadelní střechu. Má své kouzlo, zdobí ji všudypřítomné hravé secesní prvky, a dvě „trojčlenná“ sousoší sochaře Jana Štursy, stojící na pylonech efektního průčelí. Probuzení národa a Vítězství umění. Na divadelní budově, po které Mladá Boleslav s vynikajícími divadelními ochotníky dlouho toužila, je tato symbolika patřičná. Vítězstvím umění JE probuzení národa.
Odjíždím do Prahy, kde na mě čeká muž, který se před šestnácti lety rozhodl, že to krásné divadlo bude nepřehlédnutelné nejen z důvodů ryze architektonických…

První monolog ředitele Františka Skřípka
Myslím si, a ten názor nesdílím sám, že mladoboleslavské divadlo není jen krásné, ale že je ze všech divadel v naší republice to nejkrásnější. Na diváky, kteří do něj přijdou poprvé, působí obrovským dojmem, vyvolaným paradoxně jeho útulností. Zažil jsem milou scénu, kdy se pětiletý chlapeček, který vešel do hlediště, zastavil a řekl: „Maminko, musíme se zout,“ a taky s tím hned začal. Herce, kteří jsou zvyklí na menší jeviště, překvapí, že mají k divákům stejně blízko jako doma, ale přitom se mohou rozehrát na mnohem větší scéně – a naopak, naši hosté z Divadla na Vinohradech si pochvalují, že přes téměř stejně velké jeviště mají u nás mnohem lepší kontakt s diváky. Do šíře roztaženým hledištěm a vyklenutím stropu, které připomíná tvar mušle, se projektantům podařilo dosáhnout dokonalé akustiky. A právě ona dělá ten zázrak. Jeviště a hlediště s parametry klasických divadelních sálů tvoří prostor, jaký známe z komorních divadel. Při milostných scénách mohou herci na jevišti opravdu šeptat a rozumí jim i diváci na balkoně. Herci navíc tvrdí, že v tom prostoru létají múzy. Je to nejspíš pravda, vládne tam velmi pozitivní nálada. A vycítilo to i publikum. Místní lidé chodí do divadla rádi a nikoho z nich by ani nenapadlo přijít v džínsech a mikině. Chrám Thálie si postavili jejich předci, a i dnešní generace vnímají divadlo stejně.
Přiznám se, že to byla nakonec sama budova, která rozhodla o tom, že jsem se nechal svým kolegou Josefem Kettnerem, s nímž jsem sdílel po škole šatnu v Divadle Jiřího Wolkera, dnes Divadla v Dlouhé, přemluvit k tomu, abych se v roce 1994 přihlásil do výběrového řízení na ředitele. Byl jsem šéfem provozu Studia Y, a nic mi nechybělo – ale představa, že by nám Mladá Boleslav svěřila svůj klenot, kde bychom mohli naplnit své tisíckrát probírané divadelní sny, byla příliš lákavá. Důvěru radnice jsem dostal a tehdejší starosta dr. Herčík ukončil naše první setkání slovy: „Naši důvěru máte a slibuji vám, že podezíraví začneme být teprve ve chvíli, kdy opadne zájem diváků a začne ubývat abonentů.“ – „To jsou dobrá pravidla hry,“ odpověděl jsem, a s kolegou Josefem, novým uměleckým šéfem, jsme začali své sny konfrontovat s tvrdou realitou. Že se nám podaří za pár let zvýšit počet předplatitelských skupin ze sedmnácti na čtyřiadvacet a návštěvnost bude bez pěti procent stoprocentní, tomu bychom tehdy, stojíce před vchodem „prázdného“ divadla, nevěřili.
Ano, já opravdu zdědil prázdnou budovu. Měli jsme jen diváky a pět zaměstnanců. Divadlo bylo totiž od roku 1966 součástí Středočeského divadla Kladno – Mladá Boleslav a veškeré zázemí tohoto dvojdomí bylo na Kladně. Když se po osmadvaceti letech čas této umělé fúze naplnil, boleslavská radnice musela začít s divadlem od píky. Když se rozvádí manželství, dělí se majetek. A stará pravda říká, že o tom, co se dá tomu druhému, rozhoduje ten, kdo na něm „sedí“. Pravda se potvrdila hned v prvních dnech našeho divadelního dobrodružství. Náklaďáky nám z Kladna vozily nejrůznější haraburdí, po probírce skončila většina věcí na skládce.
Zároveň jsme začali budovat umělecký soubor a shánět odborné profese, inspicienty, garderobiérky, veškerý technický personál. Právě ten se ukázal být největším oříškem. Zachránil nás ale nápad obrátit se na boleslavské ochotníky. Ochotnické divadlo má v Boleslavi dlouhou tradici a my poprosili o pomoc členy souboru Kolár, váženého spolku, který byl od 60. let 19. století středobodem boleslavského divadelního dění. Co uměli, to nám moc pomohlo, co neznali, doučili se. Přihlásila se nám i maskérka a vlásenkářka paní Hrčková, které se kdysi po spojení divadel nechtělo dojíždět do Kladna, ale teď, když se začalo znovu rodit „její“ divadlo v Boleslavi, ráda se k němu vrátila a vychovala nám své nástupkyně.
21. června 1994 se začala zkoušet první hra, Zeyerův Radúz a Mahulena. Režíroval ji nadějný režisér Michal Dočekal, dnes šéf činohry Národního divadla. Premiéra byla 23. září. A první sezona končila velkým úspěchem. S inscenací Paní z moře, režírovanou Ivo Krobotem, jsme vyjeli jako jediní zástupci střední Evropy na světový ibsenovský festival do norského Osla.
Záměrně ještě nemluvím o hereckém souboru. Teď jen zmíním důležité herecké jméno Raoul Marian Kristian Schránil. Herec milovník, muž nebývalého šarmu, působil v Boleslavi v šedesátých letech a prohlašoval, že divadlo bez divadelního klubu nežije. A nezůstal jen u kritiky. Tenhle noblesní světák spolu s kolegy brigádnicky vystěhoval harampádí ze skladu pod jevištěm, a udělali z něj hereckou kavárnu s programem. Při velké rekonstrukci, po níž bylo divadlo otevřeno v roce 1985, pak byla kavárnička přeměněna na divadelní sálek s kukátkovým jevištěm. My jsme začali hrát jen na velké scéně, ale cítili jsme potřebu seznámit diváky i s jinými styly divadla. Je to ostatně cenná zkušenost i pro herce, když se setkávají s divákem jinak než jen přes rampu. A protože jsme měli v souboru mladé, nadějné kumštýře, kupříkladu Ondřeje Sokola, nyní uznávaného režiséra Činoherního klubu, rozhodli jsme se využít malou scénu jako alternativu ke scéně velké. Představení vznikala z iniciativy souboru, a záhy se ukázalo, že omezení, daná jednopohledovým prostorem i technickými možnostmi, lze překonat a že i naše malá scéna umí být variabilní a umožňuje arénový způsob inscenování. Udělali jsme anketu, co na to naši předplatitelé – a většina z nich řekla: „Klidně si tam hrajte, ale my si na ty rozvrzané židle do sklepa sednout nepůjdem!“ Ale jako vždy zabrala reklama typu „ten kdo viděl, řekne to dál“, a kupodivu to byla především arénová představení, která u diváků prorazila. Lidé si na nový zážitek z těchto „3D“ představení, při kterých se s herci ocitli tváří v tvář ve společném prostoru, rádi zvykli. Přesto byla malá scéna stále provizoriem. Když jsme všechna její minus spojili s jedním velkým problémem, kterým byla neexistence pořádné zkušebny, rozhodli jsme se vrátit do hry už jednou načatou debatu o nutné potřebě nové divadelní scény. Magistrát statutárního města Mladé Boleslavi nás podpořil, a když město získalo velkou dotaci z Evropské unie, její vybudování se stalo jedním z projektů, na něž se peníze smysluplně využijí. Se stavbou se začne na jaře 2011 a v listopadu pak odstartujeme novou éru divadla, které bude mít dvě perfektní scény. Věřím, že nás naši následovníci pochválí. Stejně jako my chválíme někdejší představitele města, jak báječně nám postavili skvost, ve kterém působíme!

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě....