Spisovatel Pavel Kosatík

Objektivita nestačí

Pavla Kosatíka jsem poznal někdy v roce 2005, kdy jsem podle jeho scénářů točil pro televizi týdeník o knihách. Později jsme spolu dali dohromady dokument VŠUDE SAMÉ HLUBOČEPY, mapující současný stav literatury u nás. A když se seznámíte s někým, kdo vás zaujme, je docela přirozené zajímat se o jeho práci. Tak jsem postupně přečetl takřka vše, co kdy napsal. Píši „takřka“, protože jeho počáteční sci-fi tvorbu jsem vynechal. Tenhle žánr mi nic neříká a vždy mám v zásobě knihy, které s chutí upřednostním.
 

spisovatelNemá smysl podrobně jeho jednotlivé tituly rozebírat, ale musím napsat, že jsem měl z té četby radost. Radost z Pavlovy preciznosti dokumentaristy, fantazie spisovatele a zručnosti dobrého řemeslníka.

První fantasy povídka vám vyšla v roce 1981. To vám bylo devatenáct let a zároveň jste začal studovat právnickou fakultu. Proč taková volba?
V osmnácti jsem moc nevěděl, co se sebou, a navíc tenkrát vládli komunisti, takže o žádnou zvláštní nebo smysluplnou životní volbu myslím nešlo. Věděl jsem, že chci psát, ale podobně jsem tenkrát chtěl i spoustu jiných věcí. Práva jsem bral tak, že se jimi nějak uživím a zbude mi hlavně čas na to, co mě baví. Časem jsem taky pochopil, že titul JUDr. dobře slouží jako preventivní odstrašení určitého typu lidí, kteří by člověku jinak nedali pokoj. Což v určitém smyslu platí dodnes – a je to legrační, protože za těch pětadvacet let od promoce jsem z práva skoro všechno zapomněl. Po škole jsem se jím živil rok a půl a při první příležitosti, tenkrát s velkou pomocí Iva Železného, jsem ke své úlevě šel dělat redaktora do nakladatelství.
A k té fantasy, přesněji řečeno sci-fi: pro mě to tenkrát byl svět skutečnější než ten okolo. Celá osmdesátá léta a ještě chvíli potom jsem žil sci-fi fandomem, hnutím, o kterém se dnes moc neví, ačkoliv zahrnovalo stovky často velmi zajímavých lidí. Nebyla to politická opozice, ale potřeba svobody byla ve fandomu silná, takže to druh paralelní kultury byl. Říkali jsme si, že žijeme v ghettu, a bylo to tak. Navenek, vůči institucím jsme se zaštiťovali tím, že „i v Sovětském svazu vycházejí sci-fi romány“, a zároveň jsme vydávali vlastní časopisy, fanziny, ve kterých jsme si překládali Američany a Orwella. Zrovna nedávno jsem mezi starými papíry narazil na FARMU ZVÍŘAT, kterou jsem překlepal na stroji někdy v roce 1985.
 
U vašeho jména obvykle stojí – novinář, literární historik, spisovatel literatury faktu. Chcete vůbec patřit do nějaké škatulky?
 Zdá se mi, že být zařazený ve škatulce usnadňuje život. Lidi mají rádi, když si můžou říct: „Aha, to je ten, co…“. Na druhou stranu je taková škatulka pro autora vždycky trochu smrt. Je „přečtenej“, jako je klasifikovaný brouk připíchnutý v krabici. Takže za sebe vnímám takové škatulky spíš jako omezení a moc se mi do nich nechce. Životopisy, které většinou píšu, se snažím dělat typově pokaždé trochu jinak, aby ani čtenář, který popisovanou osobu zná, neměl předem jistotu, jak to bude udělané. A nemám tím na mysli nějaká odhalená fakta, ale tón a metodu.

Jste jedním z mála spisovatelů na volné noze. Jak takový život vypadá? Je to svoboda s kompromisy?
Ona to popravdě úplně čistá „volná noha“ není, občas píšu scénáře pro rozhlas nebo televizi, donedávna třeba taky seriál ČESKÁ INTELIGENCE do Respektu. Nebýt těchhle „vedlejších“ příjmů, skoro žádná z mých knížek by asi nevznikla. Když člověk sbírá materiál k většímu textu a přemýšlí o něm, není dobré, když se při tom musí každou chvilku dívat na hodinky. V poslední době taky mívám víc štěstí na sponzory – na lidi nebo instituce, které zajímá, co dělám, a rozhodnou se to podporovat. Bez nich bych se do tříleté práce na knížce vůbec nemohl pustit.
Tu „svobodu s kompromisy“, na kterou se zvesela ptáte, asi popravdě moc neumím popsat. V podstatě člověk pracuje pořád, což má kromě nevýhod, které si každý snadno představí, i jednu výhodu. A sice tu, že se občas na chvilku dotknete něčeho, co se vám dodatečně samo pojmenuje jako „smysl“. To se samozřejmě v životě stává i jindy a jinak, ale mně se to nejhlouběji dělo a děje s psaním.

Vědět o své práci, že má smysl, je obrovské štěstí, o tom jsem přesvědčen. V jakém momentě jste si tenhle pocit uvědomil ? A co přináší? Větší jistotu? Nebo šťastnější duši?
 Abych to řekl jasně: určitě to nejsou zážitky, které má člověk každý den. Já jsem svůj „smysl“ v souvislosti s psaním zatím zažil zhruba dvakrát nebo třikrát, ale byly to rány, proto o tom mluvím a proto si to pamatuju. Vždycky to vyplynulo ze situace, kdy se člověku nečekaně povedlo vyjádřit slovy něco hodně osobního. Z radosti se najednou pod nohama rozevřela propast, rozjel se uragán. Rozumíte, trefíte náhodou větu a za odměnu se vám ukáže celý váš život a s ním vesmír, planety… Neumím to popisovat. Trvá to pár vteřin a člověk se z toho potom týden štěstím klepe. 

Když jste vzpomenul seriál ČESKÁ INTELIGENCE – musím přiznat, že jste mi objevil několik neznámých jmen. Kam na ně chodíte? A nejsme tady u zrodu další knihy či rovnou několika knih?
Ten seriál byl nápad šéfredaktora Erika Taberyho. Seděli jsme v kavárně a povídali jsme si o tom, že v českém veřejném životě jsou dvě skupiny lidí: politici, kteří tam jsou, protože mají moc, a pak takzvané celebrity. V minulosti, například za první republiky, přitom existovala ještě třetí početná skupina lidí, kteří neměli moc, ale neformální duchovní vliv. Dnes, pokud se někdo takový objeví, začnou ho často okřikovat, aby se nikam necpal, protože ho nikdo nezvolil. Nakonec možná vznikne situace, kdy budou moci mluvit jenom ti, kterým to předtím někdo odhlasoval. Když jsme se tedy s Erikem domluvili, že nás tohle zajímá, stačilo už jenom setřást na hromadu výpisky, které jsem si za léta k tomuhle typu lidí sesbíral. K lidem, jako je Václav Černý, Jiří Němec nebo Milan Machovec. A kniha z toho časem bude, ano.

Cítím správně, že při hledání tématu na čtenáře moc nemyslíte? Upřímně, jistý vydavatelský kalkul vidím jen u Devíti žen z Hradu…
Vidíte, a ty prezidentky tenkrát určitě kalkul nebyly. Vím, že mě doopravdy zajímalo, jak ten život „po boku“ v různých dobách vypadal. Obecněji, on člověk asi na začátku práce na každé knížce musí být sobec, protože, jak už jsem naznačil, když se do něčeho dáváte na léta a nemá vám být líto stráveného času, musí to pro vás být osobní téma. Ale zdá se mi, že na čtenáře hodně myslím v podvědomí, jestli to tak jde říct. Podívejte se, pro mě je v životě strašně důležitý pocit svobody. Potřebuju jít po ulici s pocitem, že můžu komkoli vstoupit a odnikud nemají právo mě vyhnat. A řekl bych, i na základě reakcí čtenářů, že pokud se pár mých knížek stalo tzv. bestsellery, bylo to tím, že lidi z nich poznali: Ani nás odtud (třeba i ze složitého tématu) nikdo nevyhazuje. A nesmí se nikdo odnikud vyhazovat.

K pocitu svobody – už několik lidí mi vážně tvrdilo, že dnes mají k emigraci blíž než za komunistů, kdy byl nepřítel jasný a čitelný, zatímco současný společenský marasmus je těžko uchopitelný…
Odtud se vždycky hodně emigrovalo, takže jsou lidi, které to slovo napadne, i když jen zaprší. Já bych tím slovem neplýtval. Kdybyste se mě zeptal, kdo všechno mě v české politice štve, musel bych vám vyjmenovat skoro telefonní seznam. Ale zároveň žádnému z těch lidí nepřiznávám moc nade mnou. Nedovolím jim, aby mě naštvali do té míry, že zavelím svým synáčkům sbalit batůžky a vydat se k Západu. Základ, jak se marasmu nepoddat, je nepodílet se na něm, neúčastnit se svinstev, a hlavně: potom za tu neúčast nic od nikoho nechtít, dělat to jen kvůli sobě.
 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě .....

Jan Soukup

XANTYPA 11/10 - výběr z článků

Vánoční dárky z Národního divadla

Vánoční dárky z Národního divadla

Letos už nemusíte hrát divadýlko u stromečku s nechtěnými dárky. Darujte každému jen to, co má rád – mladým alternativní divadlo, rodičům operu, manželce balet, přátelům činohru, dětem a vnoučatům víkendová odpolední představení.  

ABECEDA 11/10

ABECEDA 11/10

Dvacet osm písmen, dvacet osm slov a přibližně stejný počet vět. Dost na to, aby na sebe člověk prozradil, co chce. Mnohdy i to, co nechce. Okamžité stručné slovní asociace jsou často upřímnější než dlouho cizelované obsáhlé odpovědi. Abecedu Xantypy můžete brát jako „psychohrátku“ i jako výpověď. Je to pouze na vás, protože počítá s vaší účastí. Závěr – jaká je vlastně zpovídaná osobnost – si totiž děláte sami.

HVĚZDY O NÁS

HVĚZDY O NÁS

Listopad 2010
Slunce vstupuje do znamení Štíra 23. října ve 14.36 SELČ a setrvá v něm do 22. 11. 11.15 opět SEČ. Neptun je první polovinu měsíce stacionární a může způsobit mnoho zmatků a ideologických rozepří. V polovině listopadu ho vystřídá současné stacionarita Venuše a Jupitera, a to už je lepší konstelace pro nápravu věcí veřejných i soukromých. Zvýšené opatrnosti je třeba kolem 7. a dále 20. a 29. 11. Pro jednotlivá znamení přinášíme jako obvykle pár konkrétních rad:
 

Jak se žilo za socíku

Jak se žilo za socíku

Svaz českých fotografů (SČF) otevřel v rámci projektu Minulost a současnost SČF ve své galerii v pražském Karlíně výstavu s názvem JAK SE ŽILO ZA SOCÍKU.

TIPY VÝTVARNÉ UMĚNÍ 11/10

Evžen Šimera, Zero gravity
Galerie Kressling, Bratislava

04. 10. 2010 – 30. 11. 2010
Malíř Evžen Šimera, který byl v minulosti rovněž mezi finalisty Ceny Jindřicha Chalupeckého, představuje v bratislavské galerii svůj projekt obrazů vzniklých ve stavu beztíže. Své malby už v minulosti vytvářel bez zásahu štětce různými fyzikálními metodami na základě předem daného konceptu. Tak vznikaly stékané obrazy, kdy autor nechal po plátně téct barvu podle gravitace. To ho inspirovalo k realizaci obrazů v prostoru beztíže, kde se nedá pohyb barvy příliš ovlivnit. Výsledkem je série abstraktních maleb, na nichž je opět potlačen záměrný umělecký projev a jejichž původ divák bez návodu v podobě videa natáčení tvorby nepozná.

TIPY ROCK & POP 11/10

Eric Clapton: Clapton
Album s lakonickým názvem je sice první Erikova deska po víc než pěti letech, ale rozhodně to neznamená, že by ty roky Clapton prolenošil. Řekněme, že se tak trochu vracel do minulosti – to muži ve věku občas dělají. V roce 2007 dokončil velezajímavou knihu, rovněž s názvem Clapton – znamenité vzpomínky. Taky se účastnil nepříliš zdařilého opětného setkání slavných Cream (s Jackem Brucem a Gingerem Bakerem), začal znovu spolupracovat se Stevem Winwoodem, parťákem z Blind Faith a natočil album duetů s JJ Calem. Ačkoli – tak trochu vzpomínková je i tato deska, doklad toho, jak Clapton lpí na starých a ještě starších písních, které formovaly jeho hudební začátky. A není to jen blues či country, co na novém albu najdeme.

TIPY KNIHY 11/10

TIPY KNIHY 11/10

BYLY JSME TAM TAKY
V holešovickém Centru moderního umění DOX byla pokřtěna kniha Dagmar Šimkové BYLY JSME TAM TAKY. Jejím prvním kmotrem se stal spisovatel Jáchym Topol, jenž z ní přečetl úryvek, druhým básník Ivan Martin Jirous, který ji políbil. Kniha Dagmar Šimkové je jednou z nejsilnějších výpovědí o tom, co se v padesátých a šedesátých letech odehrávalo v československých komunistických věznicích. Ona sama v nich strávila čtrnáct let. Zemřela před patnácti lety v Austrálii.
 

TIPY KLASICKÁ HUDBA 11/10

Festival Janáček Brno 2010, 16. – 28. 11. 2010
Mezinárodní hudební festival JANÁČEK BRNO 2010 se otevírá podruhé. Letos je jeho tématem Janáček a expresionismus. In memoriam je věnován siru Charlesi Mackerrasovi.
Napěchovaný program klade přirozeně důraz na operu: VĚC MAKROPULOS v podání Helikon-Opera Moskva a v režii impresária souboru, dynamického Dmitry Bertmana – nabídne zajímavé srovnání s původním dramatem Čapkovým. Činohru VĚC MAKROPULOS s hudbou Vladimíra Franze uvede Klicperovo divadlo z Hradce Králové. Pražské Národní divadlo hostuje se skvěle expresivní KÁŤOU KABANOVOU v režii Roberta Wilsona, divadlo z Essenu přiveze operu LULU Albana Berga. Tento „krvák“ nevídáme často. Bergova hudba kreslí sytě psychologizující drama o magickém kouzlu ženy, o zvláštním rozkmitu morálky: Lulu klesne až k prostituci, kterou živí své nejbližší. Dva klienti jsou pro ni osudoví: jeden zabije jejího přítele a Jack Rozparovač Lulu i její lesbickou přítelkyni.

TIPY FILMY 11/10

HABERMANNŮV MLÝN
Česká republika, Německo, Rakousko – 2010
Režie: Juraj Herz
Spisovatel Josef Urban vydal v roce 2001 stejnojmennou knihu, v níž zpracoval skutečný případ z vesnice na severní Moravě, kdy byl těsně po válce brutálně zavražděn zámožný německý podnikatel. S předčasně zemřelým dokumentaristou Milanem Maryškou látku převedli do scénáře, za nějž získali 2. místo v Ceně Sazky. Jak už to tak v kinematografii bývá, realizace náročného koprodukčního projektu se posléze ujal německý scenárista a režisér Juraj Herz.

TIPY DIVADLO 11/10

TIPY DIVADLO 11/10

18. ROČNÍK MEZINÁRODNÍHO FESTIVALU
DIVADLO
PLZEŇ 15. – 23. ZÁŘÍ 2010
JE V ČESKU PŘEFESTIVALOVÁNO?Mezinárodní přehlídka v intencích ročníků předcházejících: Z domova, až na nepřítomné výjimky (PŘÍLIŠ HLUČNÁ SAMOTA brněnského Divadla U stolu, HAMLET ostravské Arény), to nejlepší, co se pozvat dá, ze zahraničí – jen na co jsou peníze. Takže účastníků čím dál méně, a v kvalitě mírně kolísavé.

RSS - výběr z článků

Herec Keanu Reeves aneb Chladný větřík nad horami

Herec Keanu Reeves aneb Chladný větřík nad horami

Tvrdé rány osudu ho nikdy nešetřily. Ještě v mládí ztratil nejbližšího
kamaráda, který se předávkoval heroinem, později ho poznamenaly špatné vztahy s otcem, leukémie sestry, smrt ženy a dítěte. Není divu, že si získal přívlastek největšího podivína Hollywoodu a mnozí kolegové ho označují doslova jako největší chodící záhadu.

Plasy

Plasy

Plasy, sotva třítisícové městečko v půvabném údolí řeky Střely na severním Plzeňsku, bývaly kdysi centrem kultury a vzdělanosti nejen tohoto regionu. Žádný div. Zdejší cisterciácký klášter se řadil k nejvýznamnějším monastickým komplexům střední Evropy. Teď se naděje, že se podobným centrem znovu stanou, vrací. Ruiny lemující sakrální stavby, jež byly po zašlé slávě bývalého kláštera blízko zániku, totiž v posledních několika letech jako by vstaly z popela. A naplňují se jedinečným obsahem: Národní technické muzeum zde vybudovalo Centrum stavitelského dědictví.

Plavkyně Simona Baumrtová

Plavkyně Simona Baumrtová

Usměvavá skromná blondýnka Simona Baumrtová je tak trochu přírodní úkaz. Má fotografickou paměť, jen tak pro zábavu si dělá doktorát a ráda by se vrátila z letošní olympiády s co nejlepším výsledkem, protože za čtyři roky třeba bude mít rodinu a kariéru naší nejúspěšnější plavkyně jí kromě vzpomínek budou připomínat jen nádherné zážitky a pár cenných kovů.

Herečka Lenka Krobotová

Herečka Lenka Krobotová

Lenka Krobotová. Herečka spjatá s pražským Dejvickým divadlem poutem profesním, přátelským i rodinným. Působí v něm od roku 2000 a z plejády jejích současných rolí připomeňme aspoň Doru v KAFKOVI 24, Evelynu v UCPANÉM SYSTÉMU a dvojroli královny Hermiony a pastýřky Mopsy v ZIMNÍ POHÁDCE, na níž kritika ocenila především intenzivní herectví dejvického souboru. „Zdejší herečtí matadoři doslova září,“ napsal o poslední inscenaci Dejvického divadla na serveru „nadivadlo“ Vladimír Mikulka. Lenka Krobotová je bezpochyby silná osobnost, která má „pořádek“ a „jasno“ v životě i v tvorbě, ale zároveň i spontaneitu, třeba už jen rychlost, jakou mluví, ten proud slov, který není snadné zachytit.

Portrét Kevina Spaceyho

Portrét Kevina Spaceyho

Ve slavném americkém seriálu DŮM Z KARET, který letos pokračuje už čtvrtou řadou, hraje bezskrupulózního politického intrikána. Jeho sebestředný a machiavellisticky vychytralý Frank Underwood vystoupá z pozice vlivného senátora až do úřadu prezidenta USA. „Jde o jednu z nejúžasnějších postav, jaké jsem kdy mohl ztvárnit,“ tvrdí americký herec KEVIN SPACEY, který má pro odhalování temných stránek lidských duší talent od Boha. „Často se mi stane, že se z natáčení vracím do hotelu a přemýšlím, jestli jsme nezašli moc daleko. Ale pak si zapnu zprávy a dojde mi, že možná naopak nejsme dost tvrdí,“ dodává o sarkastickém vyprávění odhalujícím zákulisí vrcholné politiky.

Pražský hrad vzdává poctu Karlu IV.

Pražský hrad vzdává poctu Karlu IV.

U příležitosti 700. výročí narození českého krále a římského císaře Karla IV. připravil Pražský hrad pět výpravných výstav. Všechny mají v názvu slovo koruna a všechny jsou otevřeny denně od 10 do 18 hodin až do 28. září, svátku Karlova předchůdce, oblíbeného světce a patrona českého státu svatého Václava.

Muzikant Martin Valihora

Muzikant Martin Valihora

Kariérou uznávaného bubeníka proplouvá Martin Valihora velmi přirozeně. Už v šestnácti letech hrál v profesionálních hudebních seskupeních rozličných žánrů. Nezlomila ho ani závislost na drogách, s níž se musel poprat. Obhájil své umění i v Americe, kde studoval a účinkoval v klubu Blue Note se špičkovými jazzmany. V Bratislavě založil renomovaný Festival One Day Jazz.

Michaela Gübelová 6/16

Vážení a milí, Marihuana… zhulené mladé lidi jsem poprvé viděla kdysi dávno ve Formanově muzikálu Hair. Dnes je kouření marihuany rozšířené, chce se mi skoro říct běžné, především mezi mladými.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 11/10

XANTYPA Číslo 11/10

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 11/17

XANTYPA XANTYPA 11/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne