Číslo 11/10

Spisovatel Pavel Kosatík

Objektivita nestačí

Pavla Kosatíka jsem poznal někdy v roce 2005, kdy jsem podle jeho scénářů točil pro televizi týdeník o knihách. Později jsme spolu dali dohromady dokument VŠUDE SAMÉ HLUBOČEPY, mapující současný stav literatury u nás. A když se seznámíte s někým, kdo vás zaujme, je docela přirozené zajímat se o jeho práci. Tak jsem postupně přečetl takřka vše, co kdy napsal. Píši „takřka“, protože jeho počáteční sci-fi tvorbu jsem vynechal. Tenhle žánr mi nic neříká a vždy mám v zásobě knihy, které s chutí upřednostním.
 

spisovatelNemá smysl podrobně jeho jednotlivé tituly rozebírat, ale musím napsat, že jsem měl z té četby radost. Radost z Pavlovy preciznosti dokumentaristy, fantazie spisovatele a zručnosti dobrého řemeslníka.

První fantasy povídka vám vyšla v roce 1981. To vám bylo devatenáct let a zároveň jste začal studovat právnickou fakultu. Proč taková volba?
V osmnácti jsem moc nevěděl, co se sebou, a navíc tenkrát vládli komunisti, takže o žádnou zvláštní nebo smysluplnou životní volbu myslím nešlo. Věděl jsem, že chci psát, ale podobně jsem tenkrát chtěl i spoustu jiných věcí. Práva jsem bral tak, že se jimi nějak uživím a zbude mi hlavně čas na to, co mě baví. Časem jsem taky pochopil, že titul JUDr. dobře slouží jako preventivní odstrašení určitého typu lidí, kteří by člověku jinak nedali pokoj. Což v určitém smyslu platí dodnes – a je to legrační, protože za těch pětadvacet let od promoce jsem z práva skoro všechno zapomněl. Po škole jsem se jím živil rok a půl a při první příležitosti, tenkrát s velkou pomocí Iva Železného, jsem ke své úlevě šel dělat redaktora do nakladatelství.
A k té fantasy, přesněji řečeno sci-fi: pro mě to tenkrát byl svět skutečnější než ten okolo. Celá osmdesátá léta a ještě chvíli potom jsem žil sci-fi fandomem, hnutím, o kterém se dnes moc neví, ačkoliv zahrnovalo stovky často velmi zajímavých lidí. Nebyla to politická opozice, ale potřeba svobody byla ve fandomu silná, takže to druh paralelní kultury byl. Říkali jsme si, že žijeme v ghettu, a bylo to tak. Navenek, vůči institucím jsme se zaštiťovali tím, že „i v Sovětském svazu vycházejí sci-fi romány“, a zároveň jsme vydávali vlastní časopisy, fanziny, ve kterých jsme si překládali Američany a Orwella. Zrovna nedávno jsem mezi starými papíry narazil na FARMU ZVÍŘAT, kterou jsem překlepal na stroji někdy v roce 1985.
 
U vašeho jména obvykle stojí – novinář, literární historik, spisovatel literatury faktu. Chcete vůbec patřit do nějaké škatulky?
 Zdá se mi, že být zařazený ve škatulce usnadňuje život. Lidi mají rádi, když si můžou říct: „Aha, to je ten, co…“. Na druhou stranu je taková škatulka pro autora vždycky trochu smrt. Je „přečtenej“, jako je klasifikovaný brouk připíchnutý v krabici. Takže za sebe vnímám takové škatulky spíš jako omezení a moc se mi do nich nechce. Životopisy, které většinou píšu, se snažím dělat typově pokaždé trochu jinak, aby ani čtenář, který popisovanou osobu zná, neměl předem jistotu, jak to bude udělané. A nemám tím na mysli nějaká odhalená fakta, ale tón a metodu.

Jste jedním z mála spisovatelů na volné noze. Jak takový život vypadá? Je to svoboda s kompromisy?
Ona to popravdě úplně čistá „volná noha“ není, občas píšu scénáře pro rozhlas nebo televizi, donedávna třeba taky seriál ČESKÁ INTELIGENCE do Respektu. Nebýt těchhle „vedlejších“ příjmů, skoro žádná z mých knížek by asi nevznikla. Když člověk sbírá materiál k většímu textu a přemýšlí o něm, není dobré, když se při tom musí každou chvilku dívat na hodinky. V poslední době taky mívám víc štěstí na sponzory – na lidi nebo instituce, které zajímá, co dělám, a rozhodnou se to podporovat. Bez nich bych se do tříleté práce na knížce vůbec nemohl pustit.
Tu „svobodu s kompromisy“, na kterou se zvesela ptáte, asi popravdě moc neumím popsat. V podstatě člověk pracuje pořád, což má kromě nevýhod, které si každý snadno představí, i jednu výhodu. A sice tu, že se občas na chvilku dotknete něčeho, co se vám dodatečně samo pojmenuje jako „smysl“. To se samozřejmě v životě stává i jindy a jinak, ale mně se to nejhlouběji dělo a děje s psaním.

Vědět o své práci, že má smysl, je obrovské štěstí, o tom jsem přesvědčen. V jakém momentě jste si tenhle pocit uvědomil ? A co přináší? Větší jistotu? Nebo šťastnější duši?
 Abych to řekl jasně: určitě to nejsou zážitky, které má člověk každý den. Já jsem svůj „smysl“ v souvislosti s psaním zatím zažil zhruba dvakrát nebo třikrát, ale byly to rány, proto o tom mluvím a proto si to pamatuju. Vždycky to vyplynulo ze situace, kdy se člověku nečekaně povedlo vyjádřit slovy něco hodně osobního. Z radosti se najednou pod nohama rozevřela propast, rozjel se uragán. Rozumíte, trefíte náhodou větu a za odměnu se vám ukáže celý váš život a s ním vesmír, planety… Neumím to popisovat. Trvá to pár vteřin a člověk se z toho potom týden štěstím klepe. 

Když jste vzpomenul seriál ČESKÁ INTELIGENCE – musím přiznat, že jste mi objevil několik neznámých jmen. Kam na ně chodíte? A nejsme tady u zrodu další knihy či rovnou několika knih?
Ten seriál byl nápad šéfredaktora Erika Taberyho. Seděli jsme v kavárně a povídali jsme si o tom, že v českém veřejném životě jsou dvě skupiny lidí: politici, kteří tam jsou, protože mají moc, a pak takzvané celebrity. V minulosti, například za první republiky, přitom existovala ještě třetí početná skupina lidí, kteří neměli moc, ale neformální duchovní vliv. Dnes, pokud se někdo takový objeví, začnou ho často okřikovat, aby se nikam necpal, protože ho nikdo nezvolil. Nakonec možná vznikne situace, kdy budou moci mluvit jenom ti, kterým to předtím někdo odhlasoval. Když jsme se tedy s Erikem domluvili, že nás tohle zajímá, stačilo už jenom setřást na hromadu výpisky, které jsem si za léta k tomuhle typu lidí sesbíral. K lidem, jako je Václav Černý, Jiří Němec nebo Milan Machovec. A kniha z toho časem bude, ano.

Cítím správně, že při hledání tématu na čtenáře moc nemyslíte? Upřímně, jistý vydavatelský kalkul vidím jen u Devíti žen z Hradu…
Vidíte, a ty prezidentky tenkrát určitě kalkul nebyly. Vím, že mě doopravdy zajímalo, jak ten život „po boku“ v různých dobách vypadal. Obecněji, on člověk asi na začátku práce na každé knížce musí být sobec, protože, jak už jsem naznačil, když se do něčeho dáváte na léta a nemá vám být líto stráveného času, musí to pro vás být osobní téma. Ale zdá se mi, že na čtenáře hodně myslím v podvědomí, jestli to tak jde říct. Podívejte se, pro mě je v životě strašně důležitý pocit svobody. Potřebuju jít po ulici s pocitem, že můžu komkoli vstoupit a odnikud nemají právo mě vyhnat. A řekl bych, i na základě reakcí čtenářů, že pokud se pár mých knížek stalo tzv. bestsellery, bylo to tím, že lidi z nich poznali: Ani nás odtud (třeba i ze složitého tématu) nikdo nevyhazuje. A nesmí se nikdo odnikud vyhazovat.

K pocitu svobody – už několik lidí mi vážně tvrdilo, že dnes mají k emigraci blíž než za komunistů, kdy byl nepřítel jasný a čitelný, zatímco současný společenský marasmus je těžko uchopitelný…
Odtud se vždycky hodně emigrovalo, takže jsou lidi, které to slovo napadne, i když jen zaprší. Já bych tím slovem neplýtval. Kdybyste se mě zeptal, kdo všechno mě v české politice štve, musel bych vám vyjmenovat skoro telefonní seznam. Ale zároveň žádnému z těch lidí nepřiznávám moc nade mnou. Nedovolím jim, aby mě naštvali do té míry, že zavelím svým synáčkům sbalit batůžky a vydat se k Západu. Základ, jak se marasmu nepoddat, je nepodílet se na něm, neúčastnit se svinstev, a hlavně: potom za tu neúčast nic od nikoho nechtít, dělat to jen kvůli sobě.
 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě .....

Dolní navigace