Dagmar Hilarová

Nemám žádné jméno

Kniha Dagmar Hilarové NEMÁM ŽÁDNÉ JMÉNO je svědectvím o holocaustu. V českém prostředí je téměř neznámá, ačkoli se jedná o dílo srovnatelné s deníkem Anny Frankové.

D. HilarováPohnutý život za sebou nemá pouze autorka, ale i kniha samotná. Hilarová musela o přiznání autorství bojovat. Je paradoxní, že dříve než se text dočkal českého vydání, vyšel v nizozemštině s titulem IK HEB GEEN NAAM a přeložen byl do angličtiny a němčiny. Česky byl vydán hlavně díky neutuchajícímu úsilí Evžena Hilara, syna autorky.
Problémům s autorstvím je věnována jak rozšířená předmluva, tak doslov knihy. Dagmar Hilarová, rozená Berzettiová, si nejdřív co se týče vydání samostatné knihy příliš nevěřila. Po válce jí vyšla řada básní a básnických sbírek, které zaznamenaly mezinárodní ohlas, snad právě proto se považovala spíš za básnířku než prozaičku. Když jí při svém pobytu v Praze v roce 1966 nabídla známá nizozemská spisovatelka Miep Diekmannová, která si přečetla básně a úryvky z připravované knihy, že by mohla zprostředkovat její vydání v prestižním nakladatelství Leopold v Haagu, Hilarová ráda souhlasila. Zde se interpretace dohody mezi oběma ženami začíná lišit. Z pohledu Diekmannové dodala Hilarová pouze kusé podklady, vzpomínky, které nebyly na takové úrovni, aby mohly být samostatně vydány. Hlavní autorský podíl na knize má mít tedy Diekmannová, a v tomto duchu je také sepsaná smlouva spoluautorek s nakladatelstvím. Hilarová tvrdila, že smlouvu sice podepsala, ale její výklad podílu obou autorek se diametrálně liší. Svůj podpis pod smlouvou pak vysvětlovala nezkušeností, faktem, že smlouva byla v angličtině, a hlavně svou důvěrou v ústní dohodu s Diekmannovou. Z právního hlediska asi opravdu není co řešit, co je psáno, to je dáno. Toto stanovisko zastávají i právníci nizozemského nakladatelství. Z lidského a historického hlediska se ale věci mají jinak. Celé problematice se věnovali i novináři z Českého rozhlasu. Ti nechali porovnat úryvky původního rukopisného textu české autorky s nizozemským textem. Z jejich analýzy pak plyne, že Dagmar Hilarová, jejíž autorství Diekmannová relativizuje (při příležitosti převzetí Ceny Janusze Korczaka se podle členů pořádající organizace o své spoluautorce vůbec nezmínila), je skutečnou, původní autorkou více než devadesáti procent textu nizozemského vydání.
Nakladatelství Fragment se rozhodlo alespoň částečně splatit dluh, který česká, ale i světová literatura k Hilarové má, a v březnu tohoto roku vyšlo první české vydání knihy NEMÁM ŽÁDNÉ JMÉNO. Jako jediná autorka je uvedena Dagmar Hilarová, která zemřela v roce 1996 ve věku osmašedesáti let.

Terezín
Když si Dagmar musela na kabát připnout žlutou hvězdu s nápisem Jude, bylo jí čtrnáct, měla přítele Vláďu, řečeného Bubi, a do krve se D.Hilarová 1styděla. Situace byla ještě o to komplikovanější, že nevlastní otec dotlačil Bubiho ke vstupu do Hitlerjugend. A tak jednoho zimního večera šly setmělými pražskými uličkami dvě postavy. Jedna v hnědé uniformě Hitlerovy mládeže a druhá v kabátě s našitou Davidovou hvězdou. Ten večer ale ještě skončil dobře. Bubi hvězdu odpáral erární dýkou a do kina mohli jít, i když podstupovali nemalé riziko. Do března roku 1943 mohli všichni předstírat, že vlastně žijí normální život jako před okupací. Dagmařina rodina už sice pár předvolání do transportu dostala, ale jí i její matce se dosud vyhýbalo. Přišlo zrovna několik dní před Dagmařinými patnáctými narozeninami. Z celé rodiny musela jít jen ona sama, otec byl podle norimberských zákonů „čistý“ a židovskou matku chránil sňatek s ním. S padesátikilovým zavazadlem se 26. března Dagmar Berzettiová hlásila pod číslem 2794 do transportu. Rozloučila se s rodiči a pak už zůstala sama. Patnáctiletou dívku nacpali druhého dne do vagonu a vezli do neznáma. Otupělá a dezorientovaná prošla v Terezíně vstupní procedurou, „šlojskou“, během níž přišla o nejzajímavější a nejcennější věci z batohu a dostala přidělenu matraci na podlaze v kasematech. Nakonec skončila v dětském domově pro dívky, kde získala lůžko u stropu na tříposchoďové palandě a poukázky na jídlo. A povolení napsat domů dopis. Celých třicet slov. Dopis domů nikdy nedošel.
V dalších týdnech a měsících žila Dagmar „běžný“ život terezínské mládeže. Snaha o studium během přísně utajených přednášek, navazování nesmělých přátelství mezi dívkami a chlapci, každodenní dřina a strach. Strach z nemocí, hladu, krutých dozorců, ztráty blízkých a ze smrti. Během těch měsíců Dagmar jednou seběhla k řece a nabrala si vodu do dlaní. Měla nesmírné štěstí na dozorce. Jenom ji zbil, ani ne do bezvědomí. Nezastřelil ji.
V létě roku 1943 dostala vzácný balík z domova. Z přiloženého motáku se dozvěděla, že její dětská láska Bubi utekl z domova, aby se s ní v Terezíně setkal, a teď mu hrozí deportace do lágru. O rok později potkala Dagmar v ghettu Jiřího Poppera. Nechtěla se do něj zamilovat, vyvolávala si v mysli obrazy Bubiho, měla pocit, že je s ním svázaná, že ho nemůže zradit. Bylo jí šestnáct a ani dva roky v Terezíně v ní nezadusily idealismus. Jiří s Dagmar ale sdílel stejný osud, měl stejné zkušenosti, prožil stejné hrůzy a byl tak blízko. Jednou pro její nemocnou sestřenku ukradl při práci mimo pevnost rajče. Riskoval smrt. Nakonec stejně jako Dagmařini příbuzní dostal povolání do transportu a zmizel na východě v koncentráku.
Dagmar v Terezíně absolvovala s dalšími dívkami kurs pro zubní laborantky a začala pracovat v ordinaci. Když dívky složily zkoušky, její strýc Eman jim k nově získané odbornosti gratuloval, prý budou mít po válce šanci na dobré zaměstnání. Konce války se však dočkala jen jediná z nich – Dagmar. Při práci v ordinaci se potkala s Jiřího otcem Leo Popperem, známým z knih jeho nejmladšího syna Oty (Pavla). Mezitím přijížděly další a další transporty. Z Dánska, Francie, Nizozemí, transport dětí z Białystoku…
Na konci roku 1944 Dagmar onemocněla infekční encefalitidou. Přežila a z nemocnice ji propustili začátkem března 1945. Do Terezína mezitím přijížděl jeden transport za druhým. V jednom z nich i její teta, která měla zprávu o otci: byl zatčen gestapem a skončil v koncentráku. Dagmar se ještě úplně nevzpamatovala z přetrpěné nemoci, když v táboře vypukl tyfus. Poslední týdny v Terezíně strávila ošetřováním nemocných a umírajících.
K rodině do Prahy se dostala 11. května 1945. Bylo jí osmnáct a v Terezíně přežila dvacet sedm měsíců. Dřív než ona se domů vrátil její otec. Teta, strýc, sestřenice a řada známých se z koncentračních táborů nevrátili.
O pár týdnů později zazvonil u Dagmařiných dveří Jiří Popper. Zubožený, zjizvený, vyhublý k nepoznání. Z války se vrátil i Bubi. Ještě předtím, než se s ním setkala tváří v tvář, měla Dagmar jasno. Zvolila Jiřího, u kterého cítila, že ji potřebuje víc.
Všechny recenze na knihu NEMÁM ŽÁDNÉ JMÉNO se zmiňují o množství barvitých metafor, kterých je text plný. Deníkový záznam je doplňován básněmi, které Dagmar Hilarová skládala v Terezíně i po návratu do normálního života. Po jazykové stránce je kniha opravdu výjimečná, nesmírně čtivá a je velmi obtížné se od ní odtrhnout. V zápisu z listopadu roku 1944 například Dagmar popisuje, jak musely obyvatelky ghetta vytvořit lidský řetěz a podávat si více než třicet tisíc uren, aby je nakonec vysypaly do Ohře. Jedinou útěchou bylo, že na všech bylo jméno. Nejen číslo, ale občanské jméno ze starého, normálního světa. O pár odstavců dál se autorka jen jakoby mezi řečí zmiňuje, jak se skupina vězeňkyň zbavila papírové urny, která zbyla poté, co na ní jedna z dívek našla jméno své matky. Urnu roztrhla a začala si, jako smyslů zbavená, sypat popel do kapes. Ženy kolem ní jí zachránily život – zbavily ji vědomí a odvlekly. Zbyla jen prázdná urna a palčivá otázka, co s ní. Dozorci ji nesměli najít ani při případném filcuňku. Dagmar ji tedy rozřezala a všechny dohromady ji snědly. Urnu od popela matky jedné z nich. V knize to vydá na pětiřádkový odstavec.

* * *
Na závěr mi dovolte osobní poznámku. Když jsem se připravovala na zkoušku z moderních dějin, která zahrnovala i období druhé světové války, přečetla jsem k problematice holocaustu snad všechno, co o něm u nás vyšlo. Arendtové EICHMANA V JERUZALÉMĚ, Goldhagenovy HITLEROVY OCHOTNÉ KATANY, Adlerův TEREZÍN, Glazarovu TREBLINKU… Četla jsem i řadu záznamů přeživších, výbor z deníků dětí a zápisků z koncentračních táborů uspořádaný Jaromírem Hořcem, popis Vrbova útěku z Osvětimi, Kulkovo MY MRTVÍ ŽALUJEME… Bylo mi dvaadvacet, vnímala jsem data, čísla a jména, a pokud jsem dovolila emocím proniknout skrze krunýř kritické analýzy rodivšího se historika, cítila jsem hlavně hněv a vztek. Kdybych žila v té době, rvala bych se, bojovala bych o život, tím jsem si byla jistá. Po škole jsem se věnovala jiným tématům a k problematice holocaustu jsem se tak dostala až teď, při četbě knihy Dagmar Hilarové. Přečetla jsem ji jedním dechem. Dnes je mi osmatřicet a mám dvě dcery. Ester je pět a Rebece dva. Kdybych s nimi žila v té době, utíkala bych, zoufale bych utíkala o život.
Přečtěte si knihu Dagmar Hilarové NEMÁM ŽÁDNÉ JMÉNO a mluvte o ní. Dlužíme to čtrnáctileté Dagmar, Uli, Hance, Gertě, Lianě, Jarče, Iloně, Lilce, Evičce…

www.dagmar-hilarova.hilarius.cz

Anna Huliciusová

XANTYPA 10/12 - výběr z článků

Výstava  Jiřího Kovaříka 1932 – 1994

Výstava Jiřího Kovaříka 1932 – 1994

Akademický malíř, vyznavač krásy, jehož dílo je označováno jako magický realismus, byl známý svým nekompromisním postojem vůči komunistickému režimu. Dvacet let (až na vzácné výjimky) nesměl vystavovat. Jeho realizace v architektuře podepisovali svým jménem Kovaříkovi umělečtí přátelé, protože investoři měli příkaz nedávat mu zakázky.

První singl Beatles padesátiletý

První singl Beatles padesátiletý

Skupina The Beatles, spojovaná s bezstarostným mládím, optimistickou a jiskřivou atmosférou počátku 60. let zejména ve svých prvních písních, se stále více zanořuje do historie rockové hudby. I když si to možná mnohý z nás nepřipouští, je to tak. Pátého října 2012 si připomeneme už 50. výročí vydání jejich prvního singlu LOVE ME DO / P. S. I LOVE YOU.

Písničkářka  RADŮZA

Písničkářka RADŮZA

Byla to šílená jízda! Dvě blondýny v autě bez navigace, hledající slepou ulici v Kladně, kterou stěží najdete na běžné mapě. Nakonec jsme ji našly. U Radůzy jsme si sedly na terasu, a když jsem zapnula diktafon, po chvíli vypověděl službu. Radůza to zachránila. Rozhovor jsem nahrála na minidisk jejího starého diktafonu. A Tereza z Davle fotila.

Nepál

Nepál

 Jste-li ochotni přizpůsobit se prachu, nepořádku, rámusu, chaosu, silnicím bez asfaltu, průjmům, výškové nemoci, zimě, horku, větru, křiku, skřeku gekonů na pokoji a tisícům dalších neuvěřitelných odlišností, klidně jeďte do Nepálu. Okouzlí vás nejen majestátnost tamních velehor, ale také přívětivost Nepálců a jejich život, který se našim zvyklostem naprosto vymyká.

Malíř Kamil Lhoták

Malíř Kamil Lhoták

O důvěrném vztahu malíře Kamila Lhotáka (1912–1990) k technice nepochybuje snad nikdo. K důkazům patří bezesporu příprava slavného filmu Alfréda Radoka DĚDEČEK AUTOMOBIL. Jinak řečeno, návrh dekorací, kostýmů a hlavně úkol do tří měsíců dodat patnáct starých automobilů a stejný počet motocyklů, rok výroby nanejvýš 1910.

Malá prezidentská inventura II.

Klement Gottwald byl prvním dělnickým prezidentem – možná bychom mohli nazývat prvním dělnickým prezidentem i Masaryka, jenže ten si svůj původ pokazil univerzitním vzděláním.

Český kreaturismus

Politický kotel je pod tlakem bez přestávky, bez prázdnin. Teplé měsíce ovládl návrat majetku církvím, zápas ministra vnitra Jana Kubiceho s policejním prezidentem Petrem Lessym a nová česká reality show Kdo si sedne na Hrad.

Co se děje… v New Yorku

Vzestup a pro některé pád newyorské čtvrti Williamsburg během posledních dvaceti let popisuje ve své nové knize THE LAST BOHEMIA spisovatel Robert Anasi. Williamsburg chápe jako poslední bohémskou čtvrť, kterou postihl osud mnoha předchozích městských částí USA, do nichž se jako první za levným nájem stěhují umělci – jsou však po několika letech dostiženi developery a finančníky.

Co se děje… v Paříži

Pařížská Pinacothèque začíná novou sezonu ambiciózním projektem dvou, vzájemně propojených výstav. První z nich nazvaná VAN GOGH, RĘVES DE JAPON (Sny o Japonsku) představí na čtyřicet obrazů (zejména krajin) slavného Holanďana, všeobecně vnímaného jako nevyrovnaná osoba zmítaná démony.

Co se děje… ve Vídni

Nazí muži U našich rakouských sousedů je letošní říjen spojen s dlouho očekávaným zahájením ojedinělé výstavy NAZÍ MUŽI v Leopoldově muzeu ve vídeňské Muzejní čtvrti.

Kultura - výběr z článků

Josef Lada

Josef Lada

Na svět přišel v chudé hrusické chalupě místního ševce v zimě L. P. 1887. Odešel z něj na sklonku roku 1957 coby slavný umělec, jehož dílo bylo již v meziválečném období proslulé daleko za našimi hranicemi. Na číslici sedm, která ohraničila životní pouť malíře, ilustrátora, spisovatele, scénografa, karikaturisty a autora pohádek Josefa Lady, symbolicky odkazuje název reprezentativní výstavy v Galerii Tančící dům nazvaná SEDMIČKY JOSEFA LADY: 1887 – 1957 – 2017. V následujícím rozhovoru nás na ni zve jeden z kurátorů výstavy a zároveň jeden z nejpovolanějších, malířův vnuk Josef Lada.

Yayoi Motohashi

Yayoi Motohashi

Vystudovala historii umění, žila v Londýně, Budapešti a Helsinkách. Od vzniku galerie v muzeu The National Art Center v Tokiu působí již desátým rokem jako její kurátorka. Vedle řady pozoruhodných projektů připravila i výstavu Muchovy SLOVANSKÉ EPOPEJE. Povídali jsme si ve zdejší kavárně, jejíž citlivá architektura vyvolává v návštěvnících jedinečný zážitek.

Earth: den na zázračné planetě

Earth: den na zázračné planetě

Fanoušci vynikajícího přírodovědného seriálu ZÁZRAČNÁ PLANETA, zbystřete, od 26. října zažijete v kinech DEN NA ZÁZRAČNÉ PLANETĚ. Dobrodružný snímek navazuje na druhou sérii ZÁZRAČNÉ PLANETY, která se na filmovém portálu ČSFD dlouhodobě drží na prvním místě v oblíbenosti mezi seriály.

Chlapi nepláčou

Chlapi nepláčou

Nebýt terapeutického setkání pořádaného mírovou organizací pro válečné veterány z bývalé Jugoslávie, kterého se režisér a scenárista Alen Drljević zúčastnil, drama o následcích jugoslávské války by nejspíš nevzniklo.

Antonín Gondolán

Antonín Gondolán

To je název nejznámějšího alba Antonína Gondolána, skladatele, zpěváka a multiinstrumentalisty, které nahrál v roce 2004 po svém působení v zahraničí se svým Gondolán trio. Antonín Gondolán, nejvýraznější romská osobnost pop-music bývalého Československa, oslavil v červnu pětasedmdesátiny a chystá dvojcédé s unikátní sestavou interpretů současných mladých hvězd z Čech i Slovenska.

Jan Svěrák

Jan Svěrák

V polovině srpna vstoupilo do našich kin retro PO STRNIŠTI BOS, které režisér Jan Svěrák natočil na motivy stejnojmenné autobiografické knížky svého otce Zdeňka Svěráka. Děj filmu, který rozehrává příhody malého Edy Součka a jeho rodičů i příbuzných, je situován do válečných dob. Předchází tak výjevům z OBECNÉ ŠKOLY, jež se stejnými hlavními postavami mapovala údobí před komunistickým převratem. S autorem úspěšných filmových hitů, které už čtvrt století baví diváky všech generací, jsme si povídali o okolnostech vzniku jeho novinky. Jan Svěrák mi vyprávěl i o svých nerealizovaných projektech a o tom, co v dnešních spletitých dobách znamená odvaha.

Vary ve vašem kině

Vary ve vašem kině

Nedostanete se letos na filmový festival do Karlových Varů? Nesmutněte, když ne­může Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi, tedy v tomto případě do kina, a to díky akci Vary ve vašem kině, jejíž první ročník se osvědčil už loni.

Druhá strana naděje

Druhá strana naděje

Snímek DRUHÁ STRANA NADĚJE, le­tošní nositel Stříbrného medvěda za nejlepší režii, potěší od poloviny léta také české diváky. Nejznámější finský režisér, filmový samouk a samorost Aki Kaurismäki (1957) byl za své filmy oceněn mohokrát, v minulosti získal nominaci na Oscara či cenu Grand Prix v Cannes. Z letošního Berlinale si zaslouženě odvezl Stříbrného medvěda za režii příběhu stárnoucího podomního obchodníka s košilemi, který se rozhodne opustit ženu alkoholičku i uvadající živnost. Po epizodní kariéře pokerového hráče si pořídí restauraci na zapomenutém helsinském dvorku a nabídne práci mladšímu muži ve zdánlivě bezvýchodné situaci.

Hold Slovanské epopeji v Tokiu

Hold Slovanské epopeji v Tokiu

„Účelem mého díla nikdy nebylo bořit, ale vždy stavět, pokládat mosty, neboť nás vždycky musí živit naděje, že celé lidstvo se sblíží, a to snáze, dobře-li se pozná navzájem. Šťasten budu, bude-li mně dopřáno přispěti skrovnými silami k tomuto poznání – aspoň a zatím u nás v naší rodině slovanské.“ (Alfons Mucha, 1928)

Richard Deacon

Richard Deacon

Sám o sobě říká, že je akademický a nepraktický. Považuje se spíše za zhotovitele, výrobce než za sochaře. To proto, že miluje nejrůznější druhy materiálu, který opracovává a tvaruje velmi originálním způsobem. „Nevím, jestli moje věci někdo chápe, ale to je v pořádku. Já sám jim někdy taky nerozumím. Ale doufám, že někomu přinesou trochu radosti!“ prohlašuje Richard Deacon.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 10/12

XANTYPA Číslo 10/12

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/17

XANTYPA XANTYPA 12/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne