Atletka Zuzana Hejnová

Maraton? I autem to je daleko!

Cesta vede z Nymburka doprostřed polabských močálů. Čekal bych tu vodníka nebo vzácné živočichy. Přesto se tu skrývá tréninkové středisko, kde jsem se sešel s překážkářkou Zuzanou Hejnovou. Dopoledne si natáhla Achillovu šlachu, a tak ji po obědě místo dráhy čekal lékař. Neztratila však dobrou náladu a rozhovor neodřekla.

ZUZANA HEJNOVÁ

Kolik je překážek na trati?
Deset.

Kterou překážku máte nejraději a kterou nesnášíte?
Nemám žádnou oblíbenou překážku a neoblíbená je osmá, protože tam se všechno rozhoduje. Pro mě je těžké před ní udržet krokový rytmus, musím vynaložit velké úsilí, aby vše vyšlo, jak má. Navíc se říká, že do třístovky umí běžet každý a posledních 100 metrů je boj vůle a zbytku sil.

Proč právě na této vzdálenosti?
Když se rozběhnete, svaly spalují kyslík, který mají v sobě. Jeho zásoba dojde asi po 250 metrech, pak musíte chytit druhý dech, tělo už má jenom tolik vzduchu, kolik dokážete nadechnout. U mě to přichází na osmé překážce. Když ji přeběhnu dobře, je celý závod dobrý.

Na letošním mistrovství světa v korejském Tegu vás ale vypekla až desátá překážka. V čem byl problém?
Finále byl už třetí závod v řadě. Ač to tak nevypadalo, ztratila jsem během dvou předchozích kol plno sil. Ve finále jsem chtěla bojovat, ale už nebylo z čeho, před desátou překážkou jsem odpadla.

Neběželo by se vám lépe, kdyby na dráze ty předměty nebyly?
Na to nejsem dost rychlá. Těžím z toho, že mám docela dobrou techniku přeběhu, správně odhadnu mezeru mezi překážkami a umím tomu uzpůsobit kroky, takže mi vyhovuje, že tam jsou. Holky, které běhají hladkou čtvrtku, by mi utekly.

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě.......

Ivan Větvička

XANTYPA 10/11 - výběr z článků

Výtvarník Jiří Šuhájek

Výtvarník Jiří Šuhájek

Dotaz, do které sklenky chci nalít, mě dokonale vyvedl z konceptu. Jak vybrat, když je jedna hezčí než druhá? Nakonec jich na stole přede mnou stálo hned několik. Na návštěvě u sklářského výtvarníka a designéra Jiřího Šuhájka jde vlastně o samozřejmost.

Čokoláda

Čokoláda

Dokáže ve vás již pouhá představa čokolády rozpouštějící se v ústech navodit pocit blaženosti? Bojujete ale současně se strachem ze ztráty linie? Pak si dopřejte alespoň čokoládovou koupel nebo se podívejte na film ČOKOLÁDA.

Herečka Judi Dench

Herečka Judi Dench

Můžete za sebou mít stovky rozhovorů, ale když se ocitnete tváří v tvář skutečné hvězdě, cítíte se znovu jako elév. Přitom zbytečně. Judi Dench, vlastně Dame Judi Dench, je dáma s velkým D, šarmantní, vzdělaná. Taková, jakou ji známe z filmů (např. ČOKOLÁDA, OSTROVNÍ ZPRÁVY, ZAMILOVANÝ SHAKESPEARE, SHOW ZAČÍNÁ, KRÁLOVNA ALŽBĚTA aj.), a možná ještě s břitčím humorem, než jaký projevuje v bondovkách ve své asi nejslavnější roli M.

O povaze věcí

Začnu tím nejčerstvějším, co mi provedly. Dávám přednost holicímu mýdlu před různými nádobkami, které na mě pod tlakem stříkají pěnu. K holicímu mýdlu potřebuji štětku, roztírání mýdla štětkou mi připadá obřadné.

Co se děje… v Hollywoodu...

Celovečerní dokument HIS WAY vypráví o legendárním producentovi a manažerovi Jerry Weintraubovi. Byl pořadatelem koncertů Elvise Presleyho, Franka Sinatry, Boba Dylana, Neila Diamonda a mnoha dalších hvězd. Byl rovněž producentem úspěšných snímků KARATE KID, DINER, NASHVILLE a především série OCEAN’S 11, 12, 13. Dohromady ho dovedly k vysněné nesmrtelné slávě, ke které patří i otištění rukou a chodidel do betonu před Graumanovým kinem v Hollywoodu. „Presley byl geniální muzikant. Nezajímalo ho, jak velkou šatnu bude mít k dispozici či jaké občerstvení bude mít připraveno za scénou. Staral se pouze o to, aby v sále nezůstalo žádné prázdné místo, a aby v prvních dvaceti řadách pod pódiem byli jen jeho fanoušci,“ vzpomíná v dokumentu na „božského“ Elvise Jerry Weintraub. „Říkal mi: ,Nedávej dopředu žádný VIP papaláše. Ty dej dozadu.‘ Přál si, aby vpředu byli jeho fanoušci, lidé, kteří si kupovali jeho desky a podporovali ho. Ti měli mít největší zážitek z živého koncertu.“

O čem se mluví… v New Yorku...

Kalendářní konec léta v Evropě pro několik nadcházejících měsíců přináší především ponurost, chlad a tmu, nakousávající stále větší kus večerů a odpolední. Vzdáleným světlem je až daleko na horizontu poezie Vánoc, ke které směřujeme bez utěšujících radovánek v mezidobí. Americký kontinent si se svými modernějšími dějinami proložil cestu podzimem radostnými milníky pro každý měsíc, kdy po zářijovém Labor Day, oficiálně ukončujícím letní sezonu, přichází v poslední říjnový den Halloween, svátek, kdy děti oblečené v kostýmech, obejdou několik bloků a získají od štědrých domácností zásobu sladkostí, které jim vystačí na několik dalších týdnů. A v listopadu následuje jeden z největších amerických svátků – Den díkůvzdání, umožňující rodinám rozstěhovaným po všech koutech rozlehlé země alespoň jednou za rok se sejít a při slavnostní večeři řešit dávno napáchaná nedorozumění a generační křivdy.

Co se děje… v Londýně...

Olympijský zápisník
Když jsem si povzdechl v závěru zářijového zápisníku, že olympijské hry v Londýně budou patrně nejstřeženější v historii, nenapadlo mě, jak rychle mi dají pořadatelé za pravdu. Počátkem září totiž oznámili, že osobní auta přijíždějící do právě otevíraného obřího obchodního komplexu Westfield v těsném sousedství olympijského parku budou podléhat striktním bezpečnostním kontrolám, anglicky screeningu.

Co se děje… ve Vídni...

Melancholie a provokace
Projekt Egon Schiele
U příležitosti desátého výročí svého otevření věnuje vídeňské Leopoldovo muzeum podzimní výstavu dílu Egona Schieleho. Výstava nese název MELANCHOLIE A PROVOKACE a je věnována jeho ranému dílu. Malíř zemřel v roce 1918 ve věku 28 let. Obrazy, které namaloval jako dvacetiletý, jsou plné hluboké melancholie a smutku.

Co se děje… v Berlíně...

Humboldt-Box Německá metropole je plná moderní architektury. K té se od léta řadí i nová futuristická stavba, která vyrostla na místě pýchy východoněmeckých komunistů – bývalého Paláce republiky poblíž bulváru Pod Lipami a Berlínského chrámu. Jde o modrobílý šestistěn s částečně prosklenými plochami vysoký 28 metrů, jenž dostal název Humboldt-Box.

Co se děje… na Slovensku...

Umělci z Česka, Maďarska, Polska, Belgie a Bulharska se ve dnech 29. září až 9. října zúčastní Mezinárodního festivalu současného tance BRATISLAVA V POHYBU. Mezi vystupujícími nebudou chybět ani domácí soubory s nejnovějšími projekty. Diváci se mohou těšit na Balet Bratislava, soubor Debris nebo na tanečníky sdružené v úspěšné slovensko-belgické skupině Les Slovaks.

Sport - výběr z článků

Michal Navrátil: Dvacet sedm metrů volným pádem

Michal Navrátil: Dvacet sedm metrů volným pádem

Mám kamaráda, pro něhož je i myslivecký posed příliš vysoko. Dostává závratě. A rozhledny pozoruje ze země. Michal Navrátil by pro něj byl něco jako mimozemšťan. Ten totiž vyleze třeba do výšky dvaceti sedmi metrů, odkud skáče do vody. A může to být do bazénu nebo z útesu do moře. V letu dělá navíc salta a přemety a patří v tom ke čtyřem nejlepším lidem na světě.

Plavkyně Simona Baumrtová

Plavkyně Simona Baumrtová

Usměvavá skromná blondýnka Simona Baumrtová je tak trochu přírodní úkaz. Má fotografickou paměť, jen tak pro zábavu si dělá doktorát a ráda by se vrátila z letošní olympiády s co nejlepším výsledkem, protože za čtyři roky třeba bude mít rodinu a kariéru naší nejúspěšnější plavkyně jí kromě vzpomínek budou připomínat jen nádherné zážitky a pár cenných kovů.

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Narodil se 18. srpna 1992. Maminka María José pracuje v soudnictví, je veselá, ale také výrazně pořádkumilovná. Což bylo těžké, protože malý Néstor měl úplně jiné „starosti“ a příliš nechápal, proč by měl věci uklízet jiným způsobem, než že je prostě někam odhodí. Taky byla přísná, co se týkalo učení. Tatínek José Angel je obchodní zástupce firmy, která prodává špičkové španělské sýry. Dohlížel na Néstora po fotbalové stránce, vozil ho na tréninky, hodně ho podporoval, ale také na něj hodně tlačil. Při zápasech na syna určitým specifickým způsobem pískal, a když se ten zvuk ozval, Néstor věděl, že musí nějak reagovat. Strašně ho to štvalo. Táta byl důrazný i ve výchově, ale byla s ním i legrace, a když se cítil spokojeně, byl skvělý. Jakmile se ovšem rozzlobil, bylo náročné s ním vydržet. Néstor se mu podobá. Jen světle hnědé oči a nos má po mamince. Je jedináček a rodiče s ním v útlém dětství dost bojovali. Byl neskutečně aktivní, v noci se neustále budil a pamatuje si jediné, že chtěl hrát fotbal.

Bernardová jako první Čech přeplavala úžinu mezi Robben Island a Kapským Městem

Bernardová jako první Čech přeplavala úžinu mezi Robben Island a Kapským Městem

 Abhejali Bernardová (39) ze Sri Chinmoy Marathon Teamu Zlín si připsala další plavecký úspěch přeplaváním úžiny mezi ostrovem Robben Island (v překladu Tulení ostrov) a Kapským Městem v Jihoafrické republice. 6.nejtěžší přeplavbu na jižní polokouli zvládla jako první Čech, když za 2h 35 minut překonala vzdálenost 7,5 km ve vodě o teplotě pouhých 9-11°C.

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Narodil se 6. listopadu 1981 v Rize a v hlavním městě Lotyšska prošel všemi mládežnickými fotbalovými kategoriemi. Začal však poměrně pozdě, bylo mu skoro třináct let. A to i přesto, že táta fotbal miloval a odmalička si s ním kopal. Vyrůstal v činžáku, jedna strana domu neměla okna, tak si tam s kluky udělali bránu a hráli fotbal. Maminka však měla raději jiné sporty, třeba tenis nebo plavání. Otec byl stavební inženýr, máma vystudovala stejnou školu jako on, právě na vysoké škole se potkali.

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Narodil se 21. března 1992. Na svých prvních sedm let života, prožitých ve Štrasburku, si příliš nevzpomíná. Vybavuje se mu, jak to vypadalo ve školce a u babičky, která mu vařila a starala se o něj. Máma se ve Štrasburku narodila, a tohle „město cest“, jak zní jeho překlad, jako by předpovědělo Jeanovo budoucí putování. Tatínek pochází z Čadu, ale už jako malý kluk přicestoval z Afriky s rodinou do Francie.

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Narodil se ve vesnici Lukáčovce, dvacet kilometrů od Nitry. Tady kopal vesnický fotbal na ulici a od osmi let i na fotbalovém hřišti. Když mu bylo třináct, hráli školní zápas proti Nitře. Prohráli 14:1 a ten jediný gól dal on. Klub o něj projevil zájem, ale Lukáš se příliš neradoval. Byl na vesnici šťastný, bál se nové školy i lidí. Když však už z Nitry volali popáté, maminka najednou do telefonu pronesla: „Dobře, tak on přijede.“ Koukal na ni s vykulenýma očima, co to udělala. Možná nejdůležitější moment v jeho životě. Mnohokrát už ji v duchu poděkoval. Maminka byla sportovně založená, hrála házenou, otce zajímala auta, motorky, po obou rodičích jejich zájmy podědil. Byli čtyři sourozenci, tři bratři a sestra, Lukáš je nejmladší. Táta hodně pracoval, o fotbal se starala máma.

Mistryně světa  Jana Kosťová

Mistryně světa Jana Kosťová

 S Janou jsem se seznámil před mnoha lety, když jsme oba navštěvovali kursy fotografie. Hned jsme si padli do oka. To se ještě jmenovala Fialová, cestovala po světě s krosnou a fotoaparátem a kromě toho v Praze zajišťovala velké akce pro mezinárodní klientelu. Během let se naše cesty rozdělily, ale přáteli jsme nepřestali být ani na dálku. Teď, když jsme se potkali, má s manželem Pavlem krásná dvojčata. A kromě zajišťování akcí pro mezinárodní klientelu se pyšní titulem mistryně světa v trail orienteeringu pro rok 2013 a je aktuální mistryní ČR pro rok 2015. A i když je na káře – nemá ráda výraz na vozíčku – je to stále ta pozitivní rozesmátá holka.

Tenistka Nicole Vaidišová

Tenistka Nicole Vaidišová

Před pěti lety ukončila předčasně kariéru. Alespoň tak to tehdy prezentovala tenisová média. Jenže Nicole Vaidišová to vidí jinak: „Já jsem se sama k tomu nikdy nevyjádřila, nikdy jsem neřekla, že jsem definitivně skončila. Přestala jsem hrát a všichni si vydedukovali, co potřebovali.“ Od loňského září se bývalá světová „sedmička“ vrací mezi tenisovou elitu.

O kolech, míči a pořádných chlapech

O kolech, míči a pořádných chlapech

Když mi kamarádka řekla, že o víkendu bude nedaleko od mého domova pískat zápasy ragby vozíčkářů, nezaváhal jsem ani na chvíli, vzal fotoaparát a vydal se na hřiště. Něco málo jsem o ragby věděl, ale až do této chvíle netušil , že je možné hrát ho i na vozíku. Skoro každý si někdy posteskne, jak má ten život těžký. Je to – jako ve všem – otázka úhlu pohledu. Přijde mi zvláštní a pozoruhodné, že ti, kteří by mohli na osud žehrat nejvíc, si stěžují nejméně. Bojují, snaží si život užívat a plačtivé stěžování přenechávají těm, kterým je pohodlně v roli nicnedělající oběti vlastního života.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 10/11

XANTYPA Číslo 10/11

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 10/2019

XANTYPA XANTYPA 10/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne