Číslo 10/10

NA NÁVŠTĚVĚ V LIBYI

Naše cesta libyjskou pouští se pomalu chýlí ke konci. Zastavujeme se v Zuejle, v domě našeho průvodce. Je to starší pán, již v důchodu. Kdysi pracoval u policie a nyní si se synem přivydělává doprovázením turistů přes Saharu. Tak dobře jako on nezná poušť snad nikdo. Dali jsme mu přezdívku Vodovod, protože si z trubky ke sprše vyrobil osobitou hůl.
 

LibyeVodovod se vůči synovi choval diktátorsky, vymáhal si úctu, která náleží rodičům a starším. Ta je v Libyi respektována bez diskuse všemi. Syn musel často zatnout zuby, ale proti otci nikdy nic neřekl, přestože ten svých výsad daných věkem docela zneužíval.
Zaparkovali jsme u prostorné vilky a vešli do obývacího pokoje s televizí. Na stole se brzy objevil horký čas ochucený mátou a mandlemi. A také vejce s rajčaty, kulatý arabský chléb, jogurt a datle z pouštních oáz. Pohostinnost je zde téměř povinností.
Řidič naladil v televizi kanál s arabskými písněmi, ale záhy ho zase vypnul. Bylo vidět, že Vodovod těmto programům nehoví. Televizní klipy vznikají většinou v Libanonu, zemi, která je i díky početné křesťanské komunitě mnohem uvolněnější. Libye má slovo muslimská i v názvu republiky, takže zásady islámu jsou zde přísně dodržovány. Vzpomněla jsem si, jak mne Vodovod nechtěl pustit do mešity v Tmissahu. Tvrdil, že do ní mohou pouze muslimové, a já coby nevěřící ne. Řidič, mladší a modernějších názorů, mne však do ní doprovodil. Vodovod po mně pak vrhal zlé pohledy a skoro se mnou nemluvil.

Ženy za zdí
Za celou dobu našeho hodování jsme neviděli ani jedinou ženu. Moc jsem toužila poznat i ženskou část domu, která je od té mužské přísně oddělena. „Můžeš jít dozadu, ale sama. A vezmi si foťák, ale ať to Vodovod nevidí,“ pošeptal mi rychle řidič a já se nenápadně vytratila. Prošla jsem domkem do další místnosti, kde seděla asi třicetiletá žena s miminkem na klíně. Oděna byla do dlouhé žluté róby, na hlavě měla šátek podobné barvy. Ruce a nohy měla pomalovány henou. Musela být zručnou malířkou, květinové ornamenty byly vypracovány do nejmenších detailů. Vzpomněla jsem si na slova řidiče: „Když se žena pomaluje na nohách, je to pro muže vzkaz, že nemá zanedbávat manželské povinnosti.“ Nakonec jsem se setkala i s dalšími dcerami našeho průvodce. „Jaké je to v Evropě? Určitě lepší než tady,“ ptaly se zvědavě a já raději diplomaticky odvětila: „Jiné“. Naše světy se stěží dají porovnávat.
 

Celý článek si přečtete v příštím čísle Xantypy .....

Dolní navigace