Odmítají civilizační vymoženosti. Netouží po drahých autech, mobilních telefonech ani počítačích připojených k vysokorychlostnímu internetu. Nepřemýšlejí o tom, jak vydělat co nejvíce peněz a jak si vybudovat kariéru. Svítí svíčkami nebo petrolejkami. Většina z nich nemá ve svých domech žádné rozvody plynu, vody ani elektroinstalaci. Nepotřebují je. Slovo pokrok jim nic neříká. Nadřou se více než ostatní, ale nevadí jim to. Jsou spokojení a šťastní. Jejich oporou je Bůh a pilířem víry striktní interpretace biblických textů. Snaží se žít prostý život v harmonii s přírodou, půdou a ostatními členy komunity. Své přesvědčení nikomu nevnucují a otevřené konfrontaci s moderním světem se raději vyhýbají.
První amenité přišli do USA na konci sedmnáctého století. V tehdejším Švýcarsku, Německu a Nizozemí na jejich světonázor hleděli s nedůvěrou, a setkávali se tu s perzekucí. Když přišla nabídka zakladatele Pensylvánie Williama Penna, který jim sliboval naprostou svobodu vyznání a levnou zemědělskou půdu, s přesídlením dlouho neváhali. Dnes jich žije po celé Americe kolem čtvrt milionu a navzdory tomu, že musejí čelit stále větším globalizačním tlakům, nezacházejí na úbytě. Naopak. Každá amenitka porodí v průměru šest dětí, takže se jejich řady rozrůstají zhruba třikrát rychleji než u průměrných Američanů.

Pokrok odcizuje
Základním kamenem amenitského společenství je domov a rodina. Domníval jsem se, že vyznávání těchto hodnot je vlastní i naší civilizaci, ale až zde jsem pochopil ten diametrální rozdíl. Když jsem večer na kole projížděl jejich vesnicí, v oknech neblikaly agresivní obrazovky televizí a počítačů, ale romantická světýlka svíček a petrolejových lamp. Nebyla tam slyšet střelba akčních filmů, divoká hudba, opilé hlasy ani nadávky či hádky, ale jen družný hovor prokládaný spokojeným smíchem nebo tichým zpěvem. Zatímco u nás je každodenní setkávání tří generací u jednoho stolu poměrně výjimečné, u nich je spíše pravidlem. Amenité samotou netrpí a rozvody u nich neexistují. Mužské a ženské role jsou pevně dané. Úkolem slabšího pohlaví je výchova potomků, péče o domácnost a rodinu. Úkolem muže je její zabezpečení. Děti se do domácích prací zapojují odmala a význam rčení „bez práce nejsou koláče“ chápou již od čtyř let. Pomáhají krmit zvířata, zalévají záhony, sbírají vajíčka či úrodu ze zahrady, učí se zodpovědnosti. Do školy nastupují zhruba ve stejném věku jako žáci u nás, ale s trochou nadsázky by se dalo říci, že tím veškerá podobnost končí.

Učitelé i žáci mají stejné vzdělání
Drtivá většina amenitů končí docházku absolvováním základní školy. Obvykle jsou to malé jednotřídky nebo dvoutřídky, ve kterých učí kantoři z řad jejich komunity. Za pozornost stojí, že ani nemusejí mít odborné pedagogické vzdělání. Ke kvalifikaci jim stačí absolvování základní školy. Mnohem důležitější je, aby obsah vyučování neprotiřečil hodnotám zdůrazňovaným jejich komunitou. Ačkoliv je ve Spojených státech školní docházka povinná do šestnácti let, amenité ji končí o rok dříve. Jejich obavy, že vyučování na vyšších stupních škol, které by probíhalo mimo vliv jejich společnosti, ve „vnějším světě plném nástrah a pokušení“, by mohlo vážně ohrozit vývoj, mravní i společenské základy dospívajících příslušníků komunity, uznala vláda jako oprávněné a udělila jim výjimku.
Mohlo by se zdát, že na dospívající amenity je vyvíjen nátlak, aby zůstali v komunitě. Není to tak docela pravda. Rodiče se sice netají tím, že by rádi své potomky viděli kráčet ve šlépějích svých předků, mladí se však musejí rozhodnout sami. Vždyť i zakladatelé jejich víry bojovali proti tomu, aby byla novorozeňata křtěna. Byli přesvědčeni, že nově narozený človíček není schopen uvědomit si svoji světonázorovou orientaci, a tudíž by neměl být pokřtěn do doby, kdy bude mít v životě jasno a na základě svého přesvědčení o křest požádá sám. Rodiče svou výchovou vložili do dětí, co mohli. Ukázali jim sílu a přednosti společenství, význam pokory, pracovitosti a lásky. Obvykle přimhouřili oči nad obdobím hledání, kdy jejich synové a dcery poodhalili roušku vnějšího světa, v němž mladí lidé zkoušejí zakázané ovoce sexu, alkoholu či drog. Dali jim na výběr a doufali, že se rozhodnou správně. Většina potomků pochopila a vydala se dobrovolně na cestu svých otců a matek. Někteří přestoupili k liberálnějším komunitám a našli se i tací, kteří moderní společnosti podlehli a tradici svých předků zavrhli.

Rande dohodne kamarád
Mladí, kteří se rozhodli v komunitě zůstat, se často setkávají po nedělních mších v domě nebo stodole některé z rodin. Volný čas tráví zpěvem, hraním a povídáním, při němž si nezřídka padnou do oka příslušníci opačného pohlaví. Chlapci a dívky, kteří projeví o sebe zájem, obvykle požádají kamaráda nebo kamarádku, aby za ně intervenovali a dohodli jim schůzku. Období dvoření a namlouvání začíná kolem šestnácti a pokračuje až do svatby. Začíná-li být vztah vážný, dává se tato serióznost ostatním najevo společnými projížďkami ve speciálně upraveném otevřeném kočáře.
Rozhodne-li se mladý pár vstoupit do svazku manželského, chlapec o tom informuje děkana své církve, a ten pak formálně požádá o souhlas rodiče dívky. Jakmile je úmysl sňatku zveřejněn, rodiny začnou připravovat svatbu. Ta se obvykle koná až po žních a účastní se jí několik set členů komunity. Novomanželé jsou při obřadu, zpravidla probíhajícím v domě nevěsty, oblečeni do svých tradičních nedělních šatů. Žádné speciální svatební oděvy, závoje, kytičky, výzdoba, prstýnky ani fotografování, obvyklé ve vnějším světě, se zde nepraktikují. Po společném obědě se zpívá, povídá a veselí až do večeře. Svatební noc se odehrává v domě nevěsty a líbánky zpravidla znamenají objíždění a navštěvování všech přátel a známých. Ti novomanžele obdarovávají výbavou do domácnosti, zemědělským nářadím a nástroji. Je-li drožka zcela naplněna dárky, vracejí se domů.

Hromosvod? Zbytečnost!
Amenity poznáte už zdálky, protože jejich neobvyklý šatník symbolizuje jednoduchost, pokoru a skromnost. Muži nejčastěji nosí černé kalhoty a černou vestu, pod kterou mají jednobarevnou košili. V zimním období přibývá černý kabát nebo plášť. Vše je bez knoflíků, protože ty symbolizují armádu, a amenité jsou striktní pacifisté. Na hlavě nosí klobouky s širokou krempou a nepřehlédnutelnou obrubou. Podle šíře krempy a barvy stuhy je možné rozlišit příslušnost k určité kongregaci. Znalci jsou tak schopni již na první pohled zjistit, zda majitel pokrývky hlavy patří ke skupině liberální, nebo konzervativní. Podle zevnějšku snadno rozeznáte i amenity ženaté a svobodné. První z nich si totiž, až na malé výjimky, nechávají narůst plnovous a holí si pouze místo mezi horním rtem a nosem. Ženy uvidíte zpravidla v jednobarevných dlouhých šatech s černou zástěrou, dlouhé vlasy jsou ukryty pod čepcem. Svobodné ženy nosí v neděli bílou zástěru. Jednoduché není jen jejich oblečení, ale i výzdoba domácností. Pár kusů dřevěného nábytku, sem tam nějaká dečka, oblečení pověšené na zdi. Na stěnách nevisí žádné fotografie a fotografování jako takové amenité striktně odmítají. (To je i hlavní důvod, proč je obrazová příloha k reportáži tak skromná…)
Usedlosti amenitů rozeznáte snadno už z dálky několika set metrů. Do domů obvykle nevedou dráty a na jejich střechách nejsou hromosvody. Jsou totiž přesvědčeni, že hromosvod je vynálezem, který stojí mezi člověkem a Bohem. „Má-li někomu udeřit blesk do stodoly a ta následně shořet, je to Boží vůle a té se neradno protivit. Vždyť vše, co se stane, je Božím záměrem, a ať to považujeme za dobré nebo zlé, Bůh ví, proč to dělá. Třeba chce vyzkoušet pevnost vztahů uvnitř komunity,“ vysvětlí vám.
Pokud máte to štěstí, že zažijete stavbu nové hospodářské budovy, pochopíte, o čem mluví. Při takové události se s naprostou samozřejmostí sejde více než stovka rodin. Zatímco muži pod vedením zkušených tesařů od časného rána pilně pracují, děti si hrají a ženy vaří. Než zapadne slunce, nová stodola je postavena.

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě ......