Američtí amenité nezacházejí na úbytě

Ráj, Styk a Pták v ruce neboli Paradise, Intercourse a Bird in Hand. Trojice obcí v jihovýchodní Pensylvánii nedaleko Lancasteru. Města, které se stalo v září roku 1777 hlavním městem Spojených států amerických. Nebylo jím dlouho. Titul drželo pouze jediný den. Atypicky znějícími názvy obcí či nevšedností jejich historického významu výčet kuriozit zdejšího kraje zdaleka nekončí. Tou největší podivuhodností jsou zdejší obyvatelé. Říkají si amenité a od ostatních Američanů se liší. A to výrazně.
 

dcgtnjhf
Odmítají civilizační vymoženosti. Netouží po drahých autech, mobilních telefonech ani počítačích připojených k vysokorychlostnímu internetu. Nepřemýšlejí o tom, jak vydělat co nejvíce peněz a jak si vybudovat kariéru. Svítí svíčkami nebo petrolejkami. Většina z nich nemá ve svých domech žádné rozvody plynu, vody ani elektroinstalaci. Nepotřebují je. Slovo pokrok jim nic neříká. Nadřou se více než ostatní, ale nevadí jim to. Jsou spokojení a šťastní. Jejich oporou je Bůh a pilířem víry striktní interpretace biblických textů. Snaží se žít prostý život v harmonii s přírodou, půdou a ostatními členy komunity. Své přesvědčení nikomu nevnucují a otevřené konfrontaci s moderním světem se raději vyhýbají.
První amenité přišli do USA na konci sedmnáctého století. V tehdejším Švýcarsku, Německu a Nizozemí na jejich světonázor hleděli s nedůvěrou, a setkávali se tu s perzekucí. Když přišla nabídka zakladatele Pensylvánie Williama Penna, který jim sliboval naprostou svobodu vyznání a levnou zemědělskou půdu, s přesídlením dlouho neváhali. Dnes jich žije po celé Americe kolem čtvrt milionu a navzdory tomu, že musejí čelit stále větším globalizačním tlakům, nezacházejí na úbytě. Naopak. Každá amenitka porodí v průměru šest dětí, takže se jejich řady rozrůstají zhruba třikrát rychleji než u průměrných Američanů.

Pokrok odcizuje
Základním kamenem amenitského společenství je domov a rodina. Domníval jsem se, že vyznávání těchto hodnot je vlastní i naší civilizaci, ale až zde jsem pochopil ten diametrální rozdíl. Když jsem večer na kole projížděl jejich vesnicí, v oknech neblikaly agresivní obrazovky televizí a počítačů, ale romantická světýlka svíček a petrolejových lamp. Nebyla tam slyšet střelba akčních filmů, divoká hudba, opilé hlasy ani nadávky či hádky, ale jen družný hovor prokládaný spokojeným smíchem nebo tichým zpěvem. Zatímco u nás je každodenní setkávání tří generací u jednoho stolu poměrně výjimečné, u nich je spíše pravidlem. Amenité samotou netrpí a rozvody u nich neexistují. Mužské a ženské role jsou pevně dané. Úkolem slabšího pohlaví je výchova potomků, péče o domácnost a rodinu. Úkolem muže je její zabezpečení. Děti se do domácích prací zapojují odmala a význam rčení „bez práce nejsou koláče“ chápou již od čtyř let. Pomáhají krmit zvířata, zalévají záhony, sbírají vajíčka či úrodu ze zahrady, učí se zodpovědnosti. Do školy nastupují zhruba ve stejném věku jako žáci u nás, ale s trochou nadsázky by se dalo říci, že tím veškerá podobnost končí.

Učitelé i žáci mají stejné vzdělání
Drtivá většina amenitů končí docházku absolvováním základní školy. Obvykle jsou to malé jednotřídky nebo dvoutřídky, ve kterých učí kantoři z řad jejich komunity. Za pozornost stojí, že ani nemusejí mít odborné pedagogické vzdělání. Ke kvalifikaci jim stačí absolvování základní školy. Mnohem důležitější je, aby obsah vyučování neprotiřečil hodnotám zdůrazňovaným jejich komunitou. Ačkoliv je ve Spojených státech školní docházka povinná do šestnácti let, amenité ji končí o rok dříve. Jejich obavy, že vyučování na vyšších stupních škol, které by probíhalo mimo vliv jejich společnosti, ve „vnějším světě plném nástrah a pokušení“, by mohlo vážně ohrozit vývoj, mravní i společenské základy dospívajících příslušníků komunity, uznala vláda jako oprávněné a udělila jim výjimku.
Mohlo by se zdát, že na dospívající amenity je vyvíjen nátlak, aby zůstali v komunitě. Není to tak docela pravda. Rodiče se sice netají tím, že by rádi své potomky viděli kráčet ve šlépějích svých předků, mladí se však musejí rozhodnout sami. Vždyť i zakladatelé jejich víry bojovali proti tomu, aby byla novorozeňata křtěna. Byli přesvědčeni, že nově narozený človíček není schopen uvědomit si svoji světonázorovou orientaci, a tudíž by neměl být pokřtěn do doby, kdy bude mít v životě jasno a na základě svého přesvědčení o křest požádá sám. Rodiče svou výchovou vložili do dětí, co mohli. Ukázali jim sílu a přednosti společenství, význam pokory, pracovitosti a lásky. Obvykle přimhouřili oči nad obdobím hledání, kdy jejich synové a dcery poodhalili roušku vnějšího světa, v němž mladí lidé zkoušejí zakázané ovoce sexu, alkoholu či drog. Dali jim na výběr a doufali, že se rozhodnou správně. Většina potomků pochopila a vydala se dobrovolně na cestu svých otců a matek. Někteří přestoupili k liberálnějším komunitám a našli se i tací, kteří moderní společnosti podlehli a tradici svých předků zavrhli.

Rande dohodne kamarád
Mladí, kteří se rozhodli v komunitě zůstat, se často setkávají po nedělních mších v domě nebo stodole některé z rodin. Volný čas tráví zpěvem, hraním a povídáním, při němž si nezřídka padnou do oka příslušníci opačného pohlaví. Chlapci a dívky, kteří projeví o sebe zájem, obvykle požádají kamaráda nebo kamarádku, aby za ně intervenovali a dohodli jim schůzku. Období dvoření a namlouvání začíná kolem šestnácti a pokračuje až do svatby. Začíná-li být vztah vážný, dává se tato serióznost ostatním najevo společnými projížďkami ve speciálně upraveném otevřeném kočáře.
Rozhodne-li se mladý pár vstoupit do svazku manželského, chlapec o tom informuje děkana své církve, a ten pak formálně požádá o souhlas rodiče dívky. Jakmile je úmysl sňatku zveřejněn, rodiny začnou připravovat svatbu. Ta se obvykle koná až po žních a účastní se jí několik set členů komunity. Novomanželé jsou při obřadu, zpravidla probíhajícím v domě nevěsty, oblečeni do svých tradičních nedělních šatů. Žádné speciální svatební oděvy, závoje, kytičky, výzdoba, prstýnky ani fotografování, obvyklé ve vnějším světě, se zde nepraktikují. Po společném obědě se zpívá, povídá a veselí až do večeře. Svatební noc se odehrává v domě nevěsty a líbánky zpravidla znamenají objíždění a navštěvování všech přátel a známých. Ti novomanžele obdarovávají výbavou do domácnosti, zemědělským nářadím a nástroji. Je-li drožka zcela naplněna dárky, vracejí se domů.

Hromosvod? Zbytečnost!
Amenity poznáte už zdálky, protože jejich neobvyklý šatník symbolizuje jednoduchost, pokoru a skromnost. Muži nejčastěji nosí černé kalhoty a černou vestu, pod kterou mají jednobarevnou košili. V zimním období přibývá černý kabát nebo plášť. Vše je bez knoflíků, protože ty symbolizují armádu, a amenité jsou striktní pacifisté. Na hlavě nosí klobouky s širokou krempou a nepřehlédnutelnou obrubou. Podle šíře krempy a barvy stuhy je možné rozlišit příslušnost k určité kongregaci. Znalci jsou tak schopni již na první pohled zjistit, zda majitel pokrývky hlavy patří ke skupině liberální, nebo konzervativní. Podle zevnějšku snadno rozeznáte i amenity ženaté a svobodné. První z nich si totiž, až na malé výjimky, nechávají narůst plnovous a holí si pouze místo mezi horním rtem a nosem. Ženy uvidíte zpravidla v jednobarevných dlouhých šatech s černou zástěrou, dlouhé vlasy jsou ukryty pod čepcem. Svobodné ženy nosí v neděli bílou zástěru. Jednoduché není jen jejich oblečení, ale i výzdoba domácností. Pár kusů dřevěného nábytku, sem tam nějaká dečka, oblečení pověšené na zdi. Na stěnách nevisí žádné fotografie a fotografování jako takové amenité striktně odmítají. (To je i hlavní důvod, proč je obrazová příloha k reportáži tak skromná…)
Usedlosti amenitů rozeznáte snadno už z dálky několika set metrů. Do domů obvykle nevedou dráty a na jejich střechách nejsou hromosvody. Jsou totiž přesvědčeni, že hromosvod je vynálezem, který stojí mezi člověkem a Bohem. „Má-li někomu udeřit blesk do stodoly a ta následně shořet, je to Boží vůle a té se neradno protivit. Vždyť vše, co se stane, je Božím záměrem, a ať to považujeme za dobré nebo zlé, Bůh ví, proč to dělá. Třeba chce vyzkoušet pevnost vztahů uvnitř komunity,“ vysvětlí vám.
Pokud máte to štěstí, že zažijete stavbu nové hospodářské budovy, pochopíte, o čem mluví. Při takové události se s naprostou samozřejmostí sejde více než stovka rodin. Zatímco muži pod vedením zkušených tesařů od časného rána pilně pracují, děti si hrají a ženy vaří. Než zapadne slunce, nová stodola je postavena.

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě ......

JURAJ KAMAN

XANTYPA 10/10 - výběr z článků

NA NÁVŠTĚVĚ V LIBYI

NA NÁVŠTĚVĚ V LIBYI

Naše cesta libyjskou pouští se pomalu chýlí ke konci. Zastavujeme se v Zuejle, v domě našeho průvodce. Je to starší pán, již v důchodu. Kdysi pracoval u policie a nyní si se synem přivydělává doprovázením turistů přes Saharu. Tak dobře jako on nezná poušť snad nikdo. Dali jsme mu přezdívku Vodovod, protože si z trubky ke sprše vyrobil osobitou hůl.
 

Soutěž National Geographic Channel o EXPEDICI DO AFRIKY!

Soutěž National Geographic Channel o EXPEDICI DO AFRIKY!

U příležitosti uvedení dokumentu Velké migrace, který bude ve vysílání stanice od 7. listopadu, přichází NGC s exkluzivní soutěží!Nezmeškejte příležitost zažít strhující podívanou v africké divočině na vlastní oči!Co týden, to nová otázka a nová šance na výhru!Hlavní cenou je týdenní zájezd do Keni na pozorování migrace zvířat v Národním Parku Masai Mara.Výherce cen losujeme každý týden. Neváhejte a zapojte se.

Český freestyle bere svět útokem!

Český freestyle bere svět útokem!

Časy, kdy v české kotlině většina lidí ani nevěděla, co freestyle znamená, jsou už dávno pryč. Ba naopak, o tom, že má naše malá země na freestylové mapě světa pevné místo, již není pochyb. Vedle mediálně známých borců typu skikrosaře Tomáše Krause nebo motokrosaře Petra Kuchaře se můžeme pochlubit také sedminásobným mistrem světa ve footbagu, mistrem Evropy v joju, vicemistrem Evropy ve freestyle frisbee nebo třeba elitními hráči freestyle fotbalu!
 

Fotografka Pattie Boyd

Fotografka Pattie Boyd

V šedesátých letech byla jednou z nejznámějších světových modelek, dvě desetiletí poté múzou dvou hudebních géniů – George Harrisona a Erica Claptona. Oba si vzala, oba tahala z průšvihů, s oběma se rozvedla. Přesto se vzpomínkám na život s nimi nebrání a momentálně svět brázdí s výstavou pozoruhodných snímků, které její muže představují tak, jak je dosud poznal jen málokdo.
 

Několik životů Erazima Koháka

Několik životů Erazima Koháka

Profesor Erazim Kohák žije v Praze už dvacet let, předtím strávil dlouhý čas v Americe. Když mu bylo čtrnáct let uprchl s rodiči za dramatických okolností z Československa. Celý život – a nebyl zrovna snadný – ho provázela touha být užitečný. Protože jeho životní cesta několikrát prudce změnila směr, musel jako filosof hledat odpovědi na provokující otázky, aby zůstal věrný sám sobě. 

ABECEDA 10/10

ABECEDA 10/10

Dvacet osm písmen, dvacet osm slov a přibližně stejný počet vět. Dost na to, aby na sebe člověk prozradil, co chce. Mnohdy i to, co nechce. Okamžité stručné slovní asociace jsou často upřímnější než dlouho cizelované obsáhlé odpovědi. Abecedu Xantypy můžete brát jako „psychohrátku“ i jako výpověď. Je to pouze na vás, protože počítá s vaší účastí. Závěr – jaká je vlastně zpovídaná osobnost – si totiž děláte sami.

HVĚZDY O NÁS

HVĚZDY O NÁS

Říjen 2010
Slunce vstupuje do znamení Vah 23. září v 5.10 SELČ a setrvá v něm do 23. října 14.35 hod. Čeká nás poklidnější měsíc, kdy můžeme nabrat dech pro pozdější napjaté konstelace. Komunální a senátní volby v polovině října se těžko budou moci měřit s dramatičností květnových parlamentních. Zvýšené opatrnosti je třeba 3. – 5., 8. a 22. 10. Pro jednotlivá znamení přinášíme jako obvykle pár konkrétních rad.
 

TIPY VÝTVARNÉ UMĚNÍ 10/10

Dekadence Now!
Galerie Rudolfinum
30. 9. 2010 – 2. 1. 2011
Dlouho očekávaná výstava DECADENCE NOW!, která byla ještě nedávno ohrožena nejistotami v Galerii Rudolfinum, je tady. Projekt je tematicky veden fenoménem dekadence v oblasti současného vizuálního umění. Pojem dekadence je vnímán natolik obecně i mimo rámec umění, že je možné s ním dále metodologicky pracovat a vytvářet nové souvislosti. Dekadentní umění je vyhrocené, přesahuje míru obecně přijatelného, provokativně bourá ta nejcitlivější tabu. V současném umění je dekadence opět aktuálním tématem souvisejícím s krizí civilizace, pocitem bezmoci a ztrátou víry. Od 70. let 20. století můžeme sledovat kontinuální snahu pracovat s typicky dekadentní tematikou u celé řady umělců, k nimž patří Cindy Sherman, Robert Mapplethorpe, Damien Hirst, Zhang Peng, Keith Haring, Andres Serrano, Gottfried Helnwein a další. Jde o mezinárodní přehlídku, která je řazena do několika částí. Ty jsou definovány jako určité limitní situace – Krajnost sebe: Bolest, Krajnost těla: Sex, Krajnost krásy: Pop, Krajnost mysli: Šílenství, Krajnost života: Smrt. Vedle hvězdných jmen jako Matthew Barney, Jeff Koons, Joel Peter Witkin se objeví i česká jména – například Josef Bolf a Ivan Pinkava.
 

TIPY ROCK & POP 10/10

Iron Maiden: The Final Frontier
Když se v roce 2000 znovu dala dohromady klasická sestava heavymetalových pionýrů, uvítala své věrné výborným albem BRAVE NEW WORLD, jímž dokonale uspokojila dávné příznivce, ale zároveň naznačila, kudy by se chtěla ubírat do budoucna. Další dva pokusy (DANCE OF DEATH, 2003 a A MATTER OF LIFE AND DETH, 2006) byly spíš opatrné krůčky – jeden vpřed, druhý zas zpátky. Až jejich letošní (už patnácté) studiové album je zřejmým pokusem překročit (místy spíš obkročit) vlastní stín. Iron Maiden jej nahrávali v legendárním studiu Compass Point na Bahamách. Snad i to přispělo k tomu, že se jim podařilo velmi dobře vyvážit klasický metalový nápřah a zároveň sofistikovanější aranžmá i projev, který přece jen víc přísluší k jejich věku. Zejména první polovina alba je opravdu znamenitá a Bruce Dickinson a spol. dokládají, že i tento velmi konzervativní žánr může oslovit i jiné publikum než to „odžínované“.
 

TIPY KNIHY 10/10

ZEPTEJ SE TÁTY
JAN BALABÁN
(Host, Brno)
Nestává se často, aby autor dopsal knihu, kde je existenciální téma lidské konečnosti tak osobní, naléhavé, a aby před jejím vydáním nečekaně zemřel. Osou celého příběhu je otcova smrt. Jan Balabán psal román tři roky a zemřel šest let po otcově odchodu, na den přesně. Už sám titul ZEPTEJ SE TÁTY připomíná všem, kdo jsme někoho ztratili, že už nikdy se nám nenaskytne chvíle, kdy jsme se mohli a měli zeptat. Ale Balabán se ptá, naléhavě a bolestně, neboť pozdě. Otec, uznávaný nefrolog žil v těžké době čestně, a přesto: vyskytlo se tajemné obvinění, vina téměř kafkovská, která otce pronásledovala až do smrti – neměl možnost poskytnout dialýzu všem, kdo ji potřebovali, přístrojů bylo méně než nemocných. Bývalý přítel, který ho pronásledoval, mu neodpustil ani na hřbitově. V románu jako by se nic převratného nedělo, ale zároveň nic není v klidu – ani ta zem. Hned z prvních vět víme, kde jsme: v kraji, který stále klesá, v podzemí dosedají stropy na podlahy po vyrubaném uhlí. A tam se odehrávají osudy rodiny, když se na začátku otec po iktu nevrací domů, ale s pomocí syna zpátky do své nemocnice jako pacient, a na konci je poslední setkání před smrtí – „okamžik, který by neměl skončit“. Jenomže nic jiného než okamžiky není a „okamžiky pořád trvají, to jenom my v nich nemůžeme pořád žít“. Do svého posledního románu jako by Balabán koncentroval svá základní životní témata: vážnost vztahu k životu a k tvorbě. Literatura mu byla sebezničujícím hledáním lidství. Doslova.
 

Reportáže - výběr z článků

Kapky z poháru nesmrtelnosti

Kapky z poháru nesmrtelnosti

Kumbhaméla je spojení dvou sanskrtských slov kumbha a méla, přičemž KUMBH znamená džbán a MÉLA setkání. Pochází z dávné legendy, podle které bojovali bohové s démony o pohár nesmrtelnosti a kapky nektaru ukáply na čtyři místa na zemi, kde se čtyřikrát za dvanáct let konají poutě střídavě ve čtyřech městech. Letos to bylo od 15. ledna do 4. března v Iláhábádu na soutoku řek Gangy a Jamuny a podle odhadů se setkání zúčastnilo neuvěřitelných 150 milionů lidí. Jen v nejvýznamnější den, 4. února, se zde v posvátné řece vykoupalo 10 milionů věřících.

Korfu

Korfu

Korfu (Kerkyra), snad nejznámější z Jónských ostrovů, je oblíbeným cílem Řeků z pevniny i zahraničních turistů. Cestovní ruch tu zažívá svůj vrchol samozřejmě v létě, ale návštěvnost výrazně stoupá i během Velikonoc.

Když se „zpumprlíkují“ sloni a paviáni

Když se „zpumprlíkují“ sloni a paviáni

Že se zvířata umějí taky pěkně „zpumprlíkovat“, dokazují mnohá osobní svědectví i záznamy na YouTube, na nichž lze zhlédnout opojení psů, koček, slepic i koal padajících ze stromů kvůli přílišné intoxikaci z eukalyptových listů, ale i povalující se skupiny opilých slonů. V Jižní Africe existuje strom marula, domorodci oblíbený jako u nás lípa, který milují sloni, a nikdo mu neřekne jinak než sloní strom. Diskutuje se o tom, jestli jeho plody opíjejí, či nikoli.

Marche

Marche

Když se na vyspělém a bohatém italském severu zeptáte na Marche, většina Italů zakroutí hlavou s podezíravým dotazem, zda máte na mysli onen do sebe uzavřený kraj, který ještě neprocitl ze středověku. Předsudky a povyšování, pomyslíte si. Jenže lepší ochranu si tento malebný kout Itálie nemůže přát…

Karneval v Nice

Karneval v Nice

Pokud chcete zažít nefalšované karnevalové veselí s velkolepými alegorickými vozy, extravagantními kostýmy a krásnými, spoře oděnými tanečnicemi, nemusíte kvůli tomu až do Brazílie. Show velice podobnou té jihoamerické, včetně strhujících rytmů samby, si můžete vychutnat i ve francouzské Nice.

Život na hranici dvou světů

Život na hranici dvou světů

O vztahu mezi Jižní Koreou a severním sousedem KLDR se mluví stále častěji. Vojenský konflikt mezi oběma zeměmi sice dosud nebyl uzavřen, od roku 1953 trvá příměří, ale došlo k zásadnímu posunu v politickém vývoji a další změny se očekávají. Jak vypadá život v korejské demilitarizované zóně?

Mont-Saint-Michel

Mont-Saint-Michel

Očekávání jsou vždy poněkud zrádná, přesto je těžké se jim zcela vyhnout. Jinak tomu nebylo ani ve Francii, když jsme se s přítelkyní vypravili z Paříže do Normandie k Mont-Saint-Michel, třetí nejnavštěvovanější památce země hned po Eiffelovce a katedrále Notre Dame, kam každoročně zavítá téměř milion návštěvníků.

V obyčejnosti je krása

V obyčejnosti je krása

Když se řekne Izrael, mnozí si pod dojmem titulků v médiích představí konflikt, raketové nálety, sebevražedné útoky. To všechno se občas děje, ale ve skutečnosti je to jen velmi úzká výseč reality. Je-li nějaká země, která se umí dlouhodobě efektivně bránit a dokázala – do určité, možné míry – porazit zlo terorismu, pak je to právě Izrael. Statisticky vzato nemáte v Izraeli větší šanci přijít k úhoně než třeba při dovolené v Paříži nebo Londýně a určitě se tam budete cítit bezpečně.

Návrat vlků do Česka

Návrat vlků do Česka

Fotografie divokého vlka, pořízená fotopastí nedaleko Loučovic v roce 2015, jako by po stočtyřicetileté pauze odstartovala šumavské vlčí hemžení. Vlk byl loni prokazatelně spatřen v Boleticích. V posledních měsících byli zpozorováni ne­jen jednotliví vlci, ale po sto pa­desáti letech dokonce první divoké vlčí smečky. Na přítomnost vlků si zkrátka musíme začít v šumavských a lipenských lesích zvykat.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 10/10

XANTYPA Číslo 10/10

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 11/2019

XANTYPA XANTYPA 11/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne