Milan Rastislav Štefánik

Astronom, pilot a politik

Večer 28. listopadu 1904 nasedli do vlaku směr Paříž dva mladí muži: čtyřiadvacetiletý čerstvě promovaný filozof a astronom Milan Štefánik a o dva roky starší sochař Bohumil Kafka. Štefánik měl v kapse doporučující dopis od svého profesora K. V. Zengera pro Camilla Flammariona a Julese Janssena. Toužil pracovat v pařížské hvězdárně. V Praze totiž česká hvězdárna není, v Německu nemá naději, v Rakousku je obsazeno, do Uher nechce. „Tady doma mám všechno tak rád,“ přiznával, „ale pro uskutečnění svých snů musím tam, kde jsou širší obzory, kde jsou větší možnosti vědecké i finanční.“

ŠtefánikDo Paříže přijel s doktorským diplomem, nevalnou znalostí řeči, s málo penězi, ale s velkými nadějemi. První měsíce v cizím městě byly těžké. O jeho pocitech na přelomu roku let 1904 a 1905 svědčí dopis, který napsal ženě Jaroslava Vrchlického Ludmile. Jsou plné beznaděje, dokonce se zdá, že z obtížné situace nenalezne východisko. Oporou mu byli přátelé, především mladý diplomat Hanuš Kolowrat, malíř T. F. Šimon a sochaři Bohumil Kafka a Otakar Španiel.
Slavný hvězdář, filozof, vzduchoplavec a spisovatel Camille Flammarion svého obdivovatele jen zdvořile vyslechl. S osmdesátiletým ředitelem hvězdárny v Meudonu Julesem Janssenem se Štefánik sice také setkal – ten se však právě chystal na cestu do Itálie pozorovat zatmění Slunce; musel proto čekat pět měsíců na jeho návrat. Další setkání bylo mnohem přátelštější. Janssen ho na hvězdárnu přijal, i když jako asistenta bez stálého platu, jen s občasnou odměnou. Štefánik se na hvězdárnu dokonce přestěhoval z Paříže a rodina věhlasného astronoma mu poskytla vlídné zázemí.

Věřit, milovat, pracovat
Mladý muž opouštěl své lásky: jednu nešťastnou, neopětovanou, druhou nejspíše vysněnou, další nadějnou. První byla o osm let mladší Eva Vrchlická, dcera slavného básníka. Právě před rokem oslavila patnácté narozeniny; znali se z národopisných večírků i z návštěv v rodině Vrchlického. Vyznal jí lásku, ona ovšem nepochopila nebo spíše chápat nechtěla. Pomenší, vousatý a ostýchavý student nebyl mužem jejích snů, později si vzala vysokého a elegantního tanečního mistra. Útěchu nalezl u spisovatelky Růženy Svobodové, o dvanáct let starší manželky spisovatele F. X. Svobody. Jí svěřil nejvíc ze své bolesti a zklamání. Zařadil se mezi její ctitele, které tato zvláštní a svým způsobem přitažlivá žena nechávala přiblížit, aby je pak většinou a s potěšením zesměšnila a odmrštila. Docházel k ní často, jednu dobu snad denně, jak vzpomínal důvěrný a veřejně tajný spisovatelčin přítel F. X. Šalda, nazývající ji „milostpaní milúčká“. Mladý Štefánik s ní hovořil o svých pochybnostech a hledání se v životě. Naznačila mu snad svou náklonnost, přízeň?
Další Štefánikovou pražskou láskou byla šestnáctiletá Ludmila Bílá, kterou dokonce na své promoci představil otci jako svoji budoucí nevěstu. Ovšem za pár měsíců po příjezdu do Paříže vztah výjimečně ukončil sám, a to málo přesvědčivým vysvětlením, že se chce vyvarovat spojení dvou mladých lidí, které pak čeká na životní cestě trpké odříkání. Nechce s sebou strhnout bytost, která je mu drahá, protože láska je pro něj otázkou cti a povinnosti…
Tato snad vážná známost ovšem Štefánikovi nebránila, aby se v únoru 1905 seznámil v Paříži s třiadvacetiletou Marií Neumannovou, která si do města nad Seinou přijela doplnit vzdělání. I ta se stala jeho důvěrnicí a láskou, dopisovali si sedm let. „Neumíme vypočítat s absolutní přesností dráhu hvězdy, tím méně nahlédnout do budoucnosti člověka. Chci žít pro Tebe, chci kráčet stále po Tvém boku, vždyť naše cesty jsou rovnoběžné,“ psal jí Milan. Ano, možná byly jejich cesty jenom rovnoběžné – nikde se nesetkaly. Ve svých pozdějších vzpomínkách Marie popisuje Štefánika jako mladého muže, přitažlivého svým vystupováním a pozorností: „Vždycky a ve všem kavalír, třebas na úkor kavalírství pak celé týdny utahoval těsně řemen. Estét a romantik… Nesnesl vědomí, že někdo trpí. Přítelem byl oddaným, přátelství mu bylo nutné, bez lásky byl mu život pustinou. S bezpříkladnou upřímností odhaloval svoje lidské slabosti, které neslouží duši za schodiště k výšinám, jak říkával. Pracoval s nadšením, láskou, neúnavně a bez kompromisu. V jeho životě je jisté jedno – trpěl nesmírně, trpěl tělesně žaludečním neduhem, trpěl duševně komplikovaností a rozporem své duše, trpěl touhou po dokonalosti.“
Na jaře roku 1906 přijela do Paříže, v doprovodu čtyř mladých přítelkyň, Růžena Svobodová. Město přitom ráda neměla, ničím ji nepřitahovalo. Návštěva byla spíš příležitostí, jak strávit měsíc v blízkosti svého dávného přítele F. X. Šaldy. Štefánik byl dámské společnosti ochotným průvodcem a seznamoval ji se svými přáteli-umělci; ony za ním jezdívaly na hvězdárnu do Meudonu. Setkání Růženy a Milana však neproběhlo v klidu. Nedlouho po jejím odjezdu totiž Růženě píše, že její dopis je plný otázek a trpkých výčitek. Rozebírá je, ale ani on sám se jim neubrání. Mrzí ho, že neměli příležitost hovořit o samotě, netušil o konfliktu, který spisovatelka zmiňovala, a kterým podle svých slov trpěla. Ani my o něm nic nevíme. „Nečiním Vám výčitky,“ končí Štefánik dlouhý dopis, „že sympatie Vaše ke mně klesá, naopak dovedu si to vysvětlit. Ovšem bolí mne to, neboť jste si podmanila dávno, dávno celé mé srdce a ono nepřestane Vám přináležet nikdy.“
Marie Neumannová se po krátkém pařížském pobytu vrátila do Prahy. Psali si a setkávali se při občasných Štefánikových cestách domů na Slovensko. Jejich společná budoucnost se všem zdála jistá. Začátkem roku 1912 podal Štefánik žádost o přijetí do profesorského sboru na pražské univerzitě, odpověď měl dostat začátkem března 1912. Čekalo ho však zklamání. Na Karlo-Ferdinandově univerzitě žádné volné místo pro astronoma a doktora filozofie nebylo. Se svou Marienkou se už nikdy nesetkal. Do Paříže se vrátil s pevným rozhodnutím: nechce chodit denně do nějaké kanceláře, nechce se zatím oženit a starat o rodinu, nechce být ani usedlým profesorem hvězdářství. Přesto se jí svěřoval se svými nejvnitřnějšími pocity, neboť mu dávala dlouho pocit zázemí, v dopisech řešil svůj věčný rozpor mezi upřímným vztahem, existenční jistotou a touhou poznat svět, jehož zákonitosti hledal.

Celý článek si přčtete v tištěné Xantypě...

Břetislav Ditrych

XANTYPA 1/15 - výběr z článků

Královský rod z Bali v ČR

Královský rod z Bali v ČR

Některé šlechtické rody se mohou pochlubit tím, že jsou pokrevně spřízněny s hlavami pomazanými. Mezi ně patří i moravská a pražská větev rodiny Tjokordových. Že se vám jejich jméno špatně vyslovuje? Pochází totiž z Bali, jemuž kdysi jejich předkové vládli.

Na březích řeky Gangy

Na březích řeky Gangy

Posvátné hinduistické město Váránasí je jedno z nejdéle obydlených míst na světě a již několik tisíc let sem proudí poutníci, aby provedli očistnou koupel v řece Ganze. Název dostalo město podle říček Varuna a Asi, které se právě zde vlévají do Gangy. Starší název Kashi znamená „město světla“, čímž se myslí světlo osvícení. O to se snaží i svatí muži – sádhuové, kteří zde žijí a meditují.

Básnířka Vladimíra Čerepková

Básnířka Vladimíra Čerepková

Dnes o Vladimíře Čerepkové vím víc než o většině svých kamarádek; vím, kam chodila na pivo, jak se oblékala, i co nosila v kabelce. Natočila jsem s touto beatnickou básnířkou celonoční rozhovor, zpovídala její přátele i nepřátele a pročetla celé její dílo, soukromou korespondenci i to, co si o ní psaly nejrůznější československé úřady. Vydalo to na životopisnou knížku, ale Vladimíra Čerepková, někdejší hvězda Poetické vinárny Viola, pro mě stále zůstává podivným paradoxem.

Kapela Zrní

Kapela Zrní

Setkat se ve stejný čas na stejném místě se všemi pěti členy kapely Zrní je dost obtížné. Kluci před nedávnem vydali své čtvrté album NÁSLEDUJ KOJOTA a jsou v jednom kole… Nakonec jsme se sešli v jejich domovském Kladně.

Sportovec Jiří Bouška mistrem světa

Sportovec Jiří Bouška mistrem světa

Jiří Bouška, handicapovaný cyklista-profesionál (v dětství prodělal mozkovou obrnu), po dlouhých pěti letech opět vystoupal na místo nejvyšší, když vybojoval v časovce titul mistra světa pro rok 2014. K tomuto úžasnému úspěchu ještě přidal bronzovou medaili v silničním závodě, i když se při něm krátce po startu ocitl v hromadné kolizi a pádu, ale podařilo se mu přední skupinu dojet. To vše se událo v americkém Greenville při Mistrovství světa UCI PARA. Když se přičtou jeho další úspěchy v Evropských a Světových pohárech roku 2014, nezbývá než blahopřát a smeknout klobouk.

Zpěvačka Lenka Dusilová

Zpěvačka Lenka Dusilová

Lenka Dusilová nedávno doma porodila své první dítě, syna Edwarda. A se svojí kapelou Baromantika vydala nové album, které nazvala V HODINĚ SMRTI.

Výstavy potomků Jiřího Trnky

Výstavy potomků Jiřího Trnky

Od smrti krále českého animovaného filmu Jiřího Trnky uplynulo čtyřicet pět let. Jeho poetický svět však žije v dalších a dalších generacích diváků, čtenářů či studentů a následovníků. V nadcházejících týdnech ožije i na dvou výstavách, které se uskuteční v Plzni, Evropském hlavním městě kultury 2015. Jednu připravil Trnkův syn a druhou vnuk.

Nicolas Sarkozy prahne po návratu na francouzský prezidentský trůn

Nicolas Sarkozy prahne po návratu na francouzský prezidentský trůn

Mandát francouzského prezidenta, ústřední postavy tamního politického systému, je pětiletý. Dva roky po volbě bývá klid a pak se rozjíždí tříletá neoficiální prezidentská kampaň. Vzhledem k tomu, že poslední volby, v nichž socialista François Hollande porazil pravicového prezidenta Nicolase Sarkozyho, se konaly v roce 2012, kampaň k těm dalším vypukla v roce, který právě skončil. Vše prozatím nasvědčuje opakování duelu Sarkozy – Hollande v roce 2017, pokud kartami nezamíchá třetí vzadu, šéfka nacionalistické Národní fronty Marine Le Penová.

2014: Rok proměny. Jsme jiní, ale nevíme, kam patříme

Končí rok 2014. Podivný rok. Zlomový. Cítíme v kostech, jak se „náš svět“ mění. A mnohdy cítíme, že vůbec není náš a že s některými věcmi nehneme. A přece vždycky, dnes jako před třiceti lety, záleží na nás. Na každém z nás. Pokud nám o zemi, v níž žijeme, o kontinent, na kterém žijeme, jde, pak se musíme starat. Musíme být slyšet. Nesmíme to nechat „na nich“. A my to celá léta necháváme na nich.
Jak ten rok vyjádřit? Jak vyjádřit jeho smysl? Změna. Sešup. Jako by se s námi země naklonila a my začali klouzat někam, kam nepatříme, kde jsme byli, ale být nechceme. Příznaků něčeho nedobrého je víc. Ty nejpodstatnější přicházejí zvenčí – Rusko jako by se probralo ze zimního spánku a začalo se i v mezinárodním kontextu vracet do podoby totalitního hegemona. Nikdo nechce válku, tedy alespoň nikdo na relativně bohatém Západě, kam dnes patříme. Ale ona, zdá se, pomalu přichází. Je nám vnucována.
Další příznaky sledujeme doma. Nejde jen o jednání prezidenta Miloše Zemana. Podstatná je hlubší proměna české zahraniční politiky. Odklon od pětadvacet let pěstovaného směru. A s ním proměna domácí politiky. Neskutečný populismus. Ono suverénní „prostě to uděláme“, za nímž nic není, žádné přesvědčení, program, jen čirý pragmatismus. Jsme soustředěni na Zemana, ale nebezpečnější je trend kultu osobnosti, který souvisí i s vážným zpochybněním české politické podstaty, parlamentní demokracie. Slyšet od Andreje Babiše, od místopředsedy vlády a vůdce dnes podle průzkumů nejsilnější strany, že ve Sněmovně se jen kecá, že je ztrátou času tam sedět, to nás ohrožuje. Protože alternativou je, že za nás bude rozhodovat někdo jiný a jinde a bez debaty a bez kontroly.

Co se děje… v New Yorku

Co se týče oslav nového roku, ze všech lidí, kteří s námi sdílejí kalendář, se vydělují dvě větší skupiny. Ti, kteří jsou odhodlaně rozhodnuti prožít bujarou noc stůj co stůj, a pak ti, kteří občas trochu demonstrativně konec roku ignorují. Na Manhattanu existuje ještě třetí skupina: lidé, jejichž večer probíhá ve znamení očekávání nejen výměny čísel v kalendáři, ale také v očekávání okamžiku, kdy obří rozsvícená koule na střeše jedné z výškových budov na náměstí Times Square začne pomalu sjíždět po tyči. Racionálně lze touhu po takové podívané těžko pochopit, nicméně tradice, která začala v roce 1907, přivábí do obvykle studené prosincové newyorské zimy kolem milionu lidí, kteří s euforickým odpočítáváním dvacet tři metrů dlouhou jízdu světélkujícího předmětu sledují. A další miliarda lidí po celém světě tuto „událost“ pozoruje v televizi. Vedle vánočních svátků, židovské chanuky a kwanzy, slavené Afroameričany, následného rozbalování dárků, pak jejich vyměňování a vracení dvacátého šestého prosince, tahle oslava nového roku v New Yorku završuje pro celou Ameriku sváteční dny.

RSS - výběr z článků

Herec Keanu Reeves aneb Chladný větřík nad horami

Herec Keanu Reeves aneb Chladný větřík nad horami

Tvrdé rány osudu ho nikdy nešetřily. Ještě v mládí ztratil nejbližšího
kamaráda, který se předávkoval heroinem, později ho poznamenaly špatné vztahy s otcem, leukémie sestry, smrt ženy a dítěte. Není divu, že si získal přívlastek největšího podivína Hollywoodu a mnozí kolegové ho označují doslova jako největší chodící záhadu.

Plasy

Plasy

Plasy, sotva třítisícové městečko v půvabném údolí řeky Střely na severním Plzeňsku, bývaly kdysi centrem kultury a vzdělanosti nejen tohoto regionu. Žádný div. Zdejší cisterciácký klášter se řadil k nejvýznamnějším monastickým komplexům střední Evropy. Teď se naděje, že se podobným centrem znovu stanou, vrací. Ruiny lemující sakrální stavby, jež byly po zašlé slávě bývalého kláštera blízko zániku, totiž v posledních několika letech jako by vstaly z popela. A naplňují se jedinečným obsahem: Národní technické muzeum zde vybudovalo Centrum stavitelského dědictví.

Plavkyně Simona Baumrtová

Plavkyně Simona Baumrtová

Usměvavá skromná blondýnka Simona Baumrtová je tak trochu přírodní úkaz. Má fotografickou paměť, jen tak pro zábavu si dělá doktorát a ráda by se vrátila z letošní olympiády s co nejlepším výsledkem, protože za čtyři roky třeba bude mít rodinu a kariéru naší nejúspěšnější plavkyně jí kromě vzpomínek budou připomínat jen nádherné zážitky a pár cenných kovů.

Herečka Lenka Krobotová

Herečka Lenka Krobotová

Lenka Krobotová. Herečka spjatá s pražským Dejvickým divadlem poutem profesním, přátelským i rodinným. Působí v něm od roku 2000 a z plejády jejích současných rolí připomeňme aspoň Doru v KAFKOVI 24, Evelynu v UCPANÉM SYSTÉMU a dvojroli královny Hermiony a pastýřky Mopsy v ZIMNÍ POHÁDCE, na níž kritika ocenila především intenzivní herectví dejvického souboru. „Zdejší herečtí matadoři doslova září,“ napsal o poslední inscenaci Dejvického divadla na serveru „nadivadlo“ Vladimír Mikulka. Lenka Krobotová je bezpochyby silná osobnost, která má „pořádek“ a „jasno“ v životě i v tvorbě, ale zároveň i spontaneitu, třeba už jen rychlost, jakou mluví, ten proud slov, který není snadné zachytit.

Portrét Kevina Spaceyho

Portrét Kevina Spaceyho

Ve slavném americkém seriálu DŮM Z KARET, který letos pokračuje už čtvrtou řadou, hraje bezskrupulózního politického intrikána. Jeho sebestředný a machiavellisticky vychytralý Frank Underwood vystoupá z pozice vlivného senátora až do úřadu prezidenta USA. „Jde o jednu z nejúžasnějších postav, jaké jsem kdy mohl ztvárnit,“ tvrdí americký herec KEVIN SPACEY, který má pro odhalování temných stránek lidských duší talent od Boha. „Často se mi stane, že se z natáčení vracím do hotelu a přemýšlím, jestli jsme nezašli moc daleko. Ale pak si zapnu zprávy a dojde mi, že možná naopak nejsme dost tvrdí,“ dodává o sarkastickém vyprávění odhalujícím zákulisí vrcholné politiky.

Pražský hrad vzdává poctu Karlu IV.

Pražský hrad vzdává poctu Karlu IV.

U příležitosti 700. výročí narození českého krále a římského císaře Karla IV. připravil Pražský hrad pět výpravných výstav. Všechny mají v názvu slovo koruna a všechny jsou otevřeny denně od 10 do 18 hodin až do 28. září, svátku Karlova předchůdce, oblíbeného světce a patrona českého státu svatého Václava.

Muzikant Martin Valihora

Muzikant Martin Valihora

Kariérou uznávaného bubeníka proplouvá Martin Valihora velmi přirozeně. Už v šestnácti letech hrál v profesionálních hudebních seskupeních rozličných žánrů. Nezlomila ho ani závislost na drogách, s níž se musel poprat. Obhájil své umění i v Americe, kde studoval a účinkoval v klubu Blue Note se špičkovými jazzmany. V Bratislavě založil renomovaný Festival One Day Jazz.

Michaela Gübelová 6/16

Vážení a milí, Marihuana… zhulené mladé lidi jsem poprvé viděla kdysi dávno ve Formanově muzikálu Hair. Dnes je kouření marihuany rozšířené, chce se mi skoro říct běžné, především mezi mladými.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 1/15

XANTYPA Číslo 1/15

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 10/2019

XANTYPA XANTYPA 10/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne