Královský rod z Bali v ČR

Aristokracie s nádechem exotiky

Některé šlechtické rody se mohou pochlubit tím, že jsou pokrevně spřízněny s hlavami pomazanými. Mezi ně patří i moravská a pražská větev rodiny Tjokordových. Že se vám jejich jméno špatně vyslovuje? Pochází totiž z Bali, jemuž kdysi jejich předkové vládli.

RodinaDodnes žijí v paláci
V roce 1009 usedl na Jávě na trůn Erlangga (Airlangga) – prvorozený syn balijského krále Udajamy a jeho javanské manželky. Přestože byl mladý král hinduistického vyznání, pozval si jako duchovního poradce vrchního buddhistického kněze Mpu Bharadu. „A to byl můj přímý předek,“ upozorňuje Agung Tjokorda na první písemnou zmínku o svém rodu.
O tři sta let později se stalo Bali součástí říše Majapahit s centrem na východní Jávě, která měla rozlohu skoro jako dnešní Indonésie a od východu k západu měřila pět tisíc kilometrů! V roce 1350 pak byl vyslán jejím panovníkem další z Agungových předků – Dalem Ketut Kresna Kepakisan – aby vládl Bali. Od té doby se rod Tjokorda počítá mezi královské. Během staletí se samozřejmě rozrostl a rozvětvil a na Bali vznikala regionální království. V roce 1775 i Peliatan. Rod Tjokordů tam žije dodnes. Ve znaku má okřídlený šíp. „Dnes už se samozřejmě neříká král, ale stařešina,“ upřesňuje Agung. Po vyhlášení nezávislosti Indonésie v roce 1945 se dostaly královské rody do obdobné pozice, v níž se u nás nachází šlechta – nemají faktickou moc (jedinou výjimkou je sultán v Yogyakartě, který má dědičnou funkci hejtmana), a přesto jsou obyvateli respektovány. Na Bali ovšem nejen formálně. Kastovní systém zde hraje stále významnou roli a promítá se dokonce do jazyka. Svatava (manželka Agunga) vysvětluje: „Balijština má sice v abecedě jen dvacet čtyři písmen a postrádá pády a časy, ale používá jiná slova pro tykání a jiná pro vykání, takže při konverzaci musíte vědět, do které kasty dotyčná osoba patří. To se pozná i podle jména.“
V Peliatanu žije rod v paláci, i když dnešní princové a princezny jsou lékaři, lékárníci, inženýři a obchodníci. Velká vstupní brána se otevírá jen při významných slavnostech, kdy se na nádvoří odehrávají ceremoniály. Teprve za ním je prostor určený pro kontakt mezi rodinami. Následují zídkami oplocené zahrady, kde má každá z rodin, příslušících ke královskému rodu, své obydlí, sestávající z několika menších domků.

Za první peníze si koupil kabát
K dohodě o studiu Indonésanů v Československu došlo mezi prezidenty Zápotockým a Sukarnem už v roce 1956. První studenti sem začali přijíždět o šest let později. Celkově jich bylo na dvě stě padesát. Část z nich už tady zůstala. Nemohla se totiž – vzhledem ke změně politického systému v jejich zemi – vrátit. S několika desítkami pozdějších navrátilců jsem se setkal v Jakartě. Dodnes se pravidelně stýkají, hovoří spolu česky a zpívají si naše písničky.
Agung Tjokorda pobýval dva roky na vysoké škole chemické v Yogyakartě. Pak se rozhodl pokračovat v Evropě. Do Československa dorazil v září 1965. „Ze začátku mi tady byla hrozná zima. Tři dny nikdo z nás nevylezl ven, a jakmile jsme dostali první peníze, šli jsme si koupit kabáty a ušanky,“ vzpomíná s úsměvem. Než ale mohli zasednout do škamen, museli zvládnout češtinu. Rok se jí učili v Holešově a Agung ji považuje za nejtěžší jazyk na světě (přestože hovoří balijsky a indonésky – rozdíl mezi oběma jazyky je prý jako mezi češtinou a angličtinou –, německy, anglicky a česky). Časem ho krajané, kteří už chodili na Vysokou školu báňskou v Ostravě, přesvědčili, aby místo chemie zvolil hutnictví. Poslechl je. Studium v cizím jazyce mu dělalo zpočátku problémy, ale nakonec ho zvládl. O nic lehčí to neměl ani se sháněním zaměstnání. „Protože jsem pořád ještě bydlel na koleji, zeptal jsem se na škole, jestli by se tam pro mě něco nenašlo a nabídli mi aspiranturu,“ vzpomíná. Takže si mohl za pár let připojit za jméno i titul CSc. V době postgraduálního studia potkal i svoji budoucí manželku. Při sportu. On byl akademickým mistrem ČSSR v badmintonu, Svatava si občas chodila zahrát s kamarádkami volejbal.

Svatava: Vnímali jsme se nonverbálně
Když spolu začali chodit, studovala Svatava na Vysoké škole báňské obor tepelné zpracování kovů. „Před čtyřiceti lety to bylo jiné,“ vzpomíná Svatava. Pocházela jsem z malé vesnice, naši byli učitelé, a když jsem si přivedla cizince, nebyli z toho nadšení. Byli jsme s Agungem rozpolcení. Rozum nám radil zdrženlivost a srdce pokračovat. Nakonec hlava vypnula a převážilo srdce.“
Když neumíte dobře jazyk, je obtížné vyjádřit emocionální nuance, které se ve vztazích vyskytují. „Naučili jsme se nespoléhat na slova. Daleko víc jsme se vnímali nonverbálně. Indonésané mají stejně úplně jinou stavbu vět. Pro nás se vyjadřují jakoby od konce, což si Agung přenesl i do češtiny a někdy to působí nesrozumitelně.“
Svatava končila studia o rok dřív, než Agung kandidaturu. Pak spolu odjeli do Kladna. On pracoval v oddělení technické kontroly, ona se věnovala tepelnému zpracování. „Napřed mě poslali na praxi do ocelárny. Měl jsem poznat, jak to tam chodí. Chlapi mi dali lopatu, abych házel do vysoké pece přísady. Netušil jsem, že hliník při kontaktu s žárem bouchne a ten foukne prach hned zpátky. Takhle zkoušeli každého nováčka,“ směje se Agung. Později se dostal k výzkumu.
„Jenomže na Kladně jsme bydleli v jednopokojovém bytě, a to už jsme měli dvě malé děti (Kamilu a Patrika),“ dodává Svatava. „Byli jsme na všechno sami, proto jsme chtěli být blíž rodině na Moravě. Když jsme tedy dostali nabídku z Bohumína, s níž bylo spojeno i větší bydlení, přestěhovali jsme se.“
Také v Bohumíně se Agung věnoval výzkumu. Pětadvacet let. Svatava dělala po mateřské na oddělení norem (zpracování technologických postupů a ČSN). Po změně režimu přešla do bankovního sektoru. „Musela jsem se za pochodu učit ekonomiku. Vedoucí bankovního provozu jsem byla třináct let.“
Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě...

Vašek Vašák foto Jiří Turek, Jan Trůneček

XANTYPA 1/15 - výběr z článků

Milan Rastislav Štefánik

Milan Rastislav Štefánik

Večer 28. listopadu 1904 nasedli do vlaku směr Paříž dva mladí muži: čtyřiadvacetiletý čerstvě promovaný filozof a astronom Milan Štefánik a o dva roky starší sochař Bohumil Kafka. Štefánik měl v kapse doporučující dopis od svého profesora K. V. Zengera pro Camilla Flammariona a Julese Janssena. Toužil pracovat v pařížské hvězdárně. V Praze totiž česká hvězdárna není, v Německu nemá naději, v Rakousku je obsazeno, do Uher nechce. „Tady doma mám všechno tak rád,“ přiznával, „ale pro uskutečnění svých snů musím tam, kde jsou širší obzory, kde jsou větší možnosti vědecké i finanční.“

Na březích řeky Gangy

Na březích řeky Gangy

Posvátné hinduistické město Váránasí je jedno z nejdéle obydlených míst na světě a již několik tisíc let sem proudí poutníci, aby provedli očistnou koupel v řece Ganze. Název dostalo město podle říček Varuna a Asi, které se právě zde vlévají do Gangy. Starší název Kashi znamená „město světla“, čímž se myslí světlo osvícení. O to se snaží i svatí muži – sádhuové, kteří zde žijí a meditují.

Básnířka Vladimíra Čerepková

Básnířka Vladimíra Čerepková

Dnes o Vladimíře Čerepkové vím víc než o většině svých kamarádek; vím, kam chodila na pivo, jak se oblékala, i co nosila v kabelce. Natočila jsem s touto beatnickou básnířkou celonoční rozhovor, zpovídala její přátele i nepřátele a pročetla celé její dílo, soukromou korespondenci i to, co si o ní psaly nejrůznější československé úřady. Vydalo to na životopisnou knížku, ale Vladimíra Čerepková, někdejší hvězda Poetické vinárny Viola, pro mě stále zůstává podivným paradoxem.

Kapela Zrní

Kapela Zrní

Setkat se ve stejný čas na stejném místě se všemi pěti členy kapely Zrní je dost obtížné. Kluci před nedávnem vydali své čtvrté album NÁSLEDUJ KOJOTA a jsou v jednom kole… Nakonec jsme se sešli v jejich domovském Kladně.

Sportovec Jiří Bouška mistrem světa

Sportovec Jiří Bouška mistrem světa

Jiří Bouška, handicapovaný cyklista-profesionál (v dětství prodělal mozkovou obrnu), po dlouhých pěti letech opět vystoupal na místo nejvyšší, když vybojoval v časovce titul mistra světa pro rok 2014. K tomuto úžasnému úspěchu ještě přidal bronzovou medaili v silničním závodě, i když se při něm krátce po startu ocitl v hromadné kolizi a pádu, ale podařilo se mu přední skupinu dojet. To vše se událo v americkém Greenville při Mistrovství světa UCI PARA. Když se přičtou jeho další úspěchy v Evropských a Světových pohárech roku 2014, nezbývá než blahopřát a smeknout klobouk.

Zpěvačka Lenka Dusilová

Zpěvačka Lenka Dusilová

Lenka Dusilová nedávno doma porodila své první dítě, syna Edwarda. A se svojí kapelou Baromantika vydala nové album, které nazvala V HODINĚ SMRTI.

Výstavy potomků Jiřího Trnky

Výstavy potomků Jiřího Trnky

Od smrti krále českého animovaného filmu Jiřího Trnky uplynulo čtyřicet pět let. Jeho poetický svět však žije v dalších a dalších generacích diváků, čtenářů či studentů a následovníků. V nadcházejících týdnech ožije i na dvou výstavách, které se uskuteční v Plzni, Evropském hlavním městě kultury 2015. Jednu připravil Trnkův syn a druhou vnuk.

Nicolas Sarkozy prahne po návratu na francouzský prezidentský trůn

Nicolas Sarkozy prahne po návratu na francouzský prezidentský trůn

Mandát francouzského prezidenta, ústřední postavy tamního politického systému, je pětiletý. Dva roky po volbě bývá klid a pak se rozjíždí tříletá neoficiální prezidentská kampaň. Vzhledem k tomu, že poslední volby, v nichž socialista François Hollande porazil pravicového prezidenta Nicolase Sarkozyho, se konaly v roce 2012, kampaň k těm dalším vypukla v roce, který právě skončil. Vše prozatím nasvědčuje opakování duelu Sarkozy – Hollande v roce 2017, pokud kartami nezamíchá třetí vzadu, šéfka nacionalistické Národní fronty Marine Le Penová.

2014: Rok proměny. Jsme jiní, ale nevíme, kam patříme

Končí rok 2014. Podivný rok. Zlomový. Cítíme v kostech, jak se „náš svět“ mění. A mnohdy cítíme, že vůbec není náš a že s některými věcmi nehneme. A přece vždycky, dnes jako před třiceti lety, záleží na nás. Na každém z nás. Pokud nám o zemi, v níž žijeme, o kontinent, na kterém žijeme, jde, pak se musíme starat. Musíme být slyšet. Nesmíme to nechat „na nich“. A my to celá léta necháváme na nich.
Jak ten rok vyjádřit? Jak vyjádřit jeho smysl? Změna. Sešup. Jako by se s námi země naklonila a my začali klouzat někam, kam nepatříme, kde jsme byli, ale být nechceme. Příznaků něčeho nedobrého je víc. Ty nejpodstatnější přicházejí zvenčí – Rusko jako by se probralo ze zimního spánku a začalo se i v mezinárodním kontextu vracet do podoby totalitního hegemona. Nikdo nechce válku, tedy alespoň nikdo na relativně bohatém Západě, kam dnes patříme. Ale ona, zdá se, pomalu přichází. Je nám vnucována.
Další příznaky sledujeme doma. Nejde jen o jednání prezidenta Miloše Zemana. Podstatná je hlubší proměna české zahraniční politiky. Odklon od pětadvacet let pěstovaného směru. A s ním proměna domácí politiky. Neskutečný populismus. Ono suverénní „prostě to uděláme“, za nímž nic není, žádné přesvědčení, program, jen čirý pragmatismus. Jsme soustředěni na Zemana, ale nebezpečnější je trend kultu osobnosti, který souvisí i s vážným zpochybněním české politické podstaty, parlamentní demokracie. Slyšet od Andreje Babiše, od místopředsedy vlády a vůdce dnes podle průzkumů nejsilnější strany, že ve Sněmovně se jen kecá, že je ztrátou času tam sedět, to nás ohrožuje. Protože alternativou je, že za nás bude rozhodovat někdo jiný a jinde a bez debaty a bez kontroly.

Co se děje… v New Yorku

Co se týče oslav nového roku, ze všech lidí, kteří s námi sdílejí kalendář, se vydělují dvě větší skupiny. Ti, kteří jsou odhodlaně rozhodnuti prožít bujarou noc stůj co stůj, a pak ti, kteří občas trochu demonstrativně konec roku ignorují. Na Manhattanu existuje ještě třetí skupina: lidé, jejichž večer probíhá ve znamení očekávání nejen výměny čísel v kalendáři, ale také v očekávání okamžiku, kdy obří rozsvícená koule na střeše jedné z výškových budov na náměstí Times Square začne pomalu sjíždět po tyči. Racionálně lze touhu po takové podívané těžko pochopit, nicméně tradice, která začala v roce 1907, přivábí do obvykle studené prosincové newyorské zimy kolem milionu lidí, kteří s euforickým odpočítáváním dvacet tři metrů dlouhou jízdu světélkujícího předmětu sledují. A další miliarda lidí po celém světě tuto „událost“ pozoruje v televizi. Vedle vánočních svátků, židovské chanuky a kwanzy, slavené Afroameričany, následného rozbalování dárků, pak jejich vyměňování a vracení dvacátého šestého prosince, tahle oslava nového roku v New Yorku završuje pro celou Ameriku sváteční dny.

RSS - výběr z článků

Herec Keanu Reeves aneb Chladný větřík nad horami

Herec Keanu Reeves aneb Chladný větřík nad horami

Tvrdé rány osudu ho nikdy nešetřily. Ještě v mládí ztratil nejbližšího
kamaráda, který se předávkoval heroinem, později ho poznamenaly špatné vztahy s otcem, leukémie sestry, smrt ženy a dítěte. Není divu, že si získal přívlastek největšího podivína Hollywoodu a mnozí kolegové ho označují doslova jako největší chodící záhadu.

Plasy

Plasy

Plasy, sotva třítisícové městečko v půvabném údolí řeky Střely na severním Plzeňsku, bývaly kdysi centrem kultury a vzdělanosti nejen tohoto regionu. Žádný div. Zdejší cisterciácký klášter se řadil k nejvýznamnějším monastickým komplexům střední Evropy. Teď se naděje, že se podobným centrem znovu stanou, vrací. Ruiny lemující sakrální stavby, jež byly po zašlé slávě bývalého kláštera blízko zániku, totiž v posledních několika letech jako by vstaly z popela. A naplňují se jedinečným obsahem: Národní technické muzeum zde vybudovalo Centrum stavitelského dědictví.

Plavkyně Simona Baumrtová

Plavkyně Simona Baumrtová

Usměvavá skromná blondýnka Simona Baumrtová je tak trochu přírodní úkaz. Má fotografickou paměť, jen tak pro zábavu si dělá doktorát a ráda by se vrátila z letošní olympiády s co nejlepším výsledkem, protože za čtyři roky třeba bude mít rodinu a kariéru naší nejúspěšnější plavkyně jí kromě vzpomínek budou připomínat jen nádherné zážitky a pár cenných kovů.

Herečka Lenka Krobotová

Herečka Lenka Krobotová

Lenka Krobotová. Herečka spjatá s pražským Dejvickým divadlem poutem profesním, přátelským i rodinným. Působí v něm od roku 2000 a z plejády jejích současných rolí připomeňme aspoň Doru v KAFKOVI 24, Evelynu v UCPANÉM SYSTÉMU a dvojroli královny Hermiony a pastýřky Mopsy v ZIMNÍ POHÁDCE, na níž kritika ocenila především intenzivní herectví dejvického souboru. „Zdejší herečtí matadoři doslova září,“ napsal o poslední inscenaci Dejvického divadla na serveru „nadivadlo“ Vladimír Mikulka. Lenka Krobotová je bezpochyby silná osobnost, která má „pořádek“ a „jasno“ v životě i v tvorbě, ale zároveň i spontaneitu, třeba už jen rychlost, jakou mluví, ten proud slov, který není snadné zachytit.

Portrét Kevina Spaceyho

Portrét Kevina Spaceyho

Ve slavném americkém seriálu DŮM Z KARET, který letos pokračuje už čtvrtou řadou, hraje bezskrupulózního politického intrikána. Jeho sebestředný a machiavellisticky vychytralý Frank Underwood vystoupá z pozice vlivného senátora až do úřadu prezidenta USA. „Jde o jednu z nejúžasnějších postav, jaké jsem kdy mohl ztvárnit,“ tvrdí americký herec KEVIN SPACEY, který má pro odhalování temných stránek lidských duší talent od Boha. „Často se mi stane, že se z natáčení vracím do hotelu a přemýšlím, jestli jsme nezašli moc daleko. Ale pak si zapnu zprávy a dojde mi, že možná naopak nejsme dost tvrdí,“ dodává o sarkastickém vyprávění odhalujícím zákulisí vrcholné politiky.

Pražský hrad vzdává poctu Karlu IV.

Pražský hrad vzdává poctu Karlu IV.

U příležitosti 700. výročí narození českého krále a římského císaře Karla IV. připravil Pražský hrad pět výpravných výstav. Všechny mají v názvu slovo koruna a všechny jsou otevřeny denně od 10 do 18 hodin až do 28. září, svátku Karlova předchůdce, oblíbeného světce a patrona českého státu svatého Václava.

Muzikant Martin Valihora

Muzikant Martin Valihora

Kariérou uznávaného bubeníka proplouvá Martin Valihora velmi přirozeně. Už v šestnácti letech hrál v profesionálních hudebních seskupeních rozličných žánrů. Nezlomila ho ani závislost na drogách, s níž se musel poprat. Obhájil své umění i v Americe, kde studoval a účinkoval v klubu Blue Note se špičkovými jazzmany. V Bratislavě založil renomovaný Festival One Day Jazz.

Michaela Gübelová 6/16

Vážení a milí, Marihuana… zhulené mladé lidi jsem poprvé viděla kdysi dávno ve Formanově muzikálu Hair. Dnes je kouření marihuany rozšířené, chce se mi skoro říct běžné, především mezi mladými.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 1/15

XANTYPA Číslo 1/15

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/2019

XANTYPA XANTYPA 12/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne