Kapela Zrní

Nic jiného než hudba pro nás v tuto chvíli neexistuje…

Setkat se ve stejný čas na stejném místě se všemi pěti členy kapely Zrní je dost obtížné. Kluci před nedávnem vydali své čtvrté album NÁSLEDUJ KOJOTA a jsou v jednom kole… Nakonec jsme se sešli v jejich domovském Kladně.

Zrní

Zrní: zleva Jan Unger, Ondřej Slavík, Jan Caithaml, Jan Juklík a Jan Fišer

Jak jste se dopracovali k názvu Zrní?
Honza Fišer: Jednou jsem tak ležel na stohu, koukal jsem se na nebe a řekl si: „To je hvězdiček jako zrníček…“
Ostatní členové kapely: Kecá!
Honza Juklík: Hráli jsme už asi půl roku a pořád jsme hledali název. Jezdívali jsme stopem do Prahy a jednou nám zastavil traktor a vzal nás na valník plný zrní. Celou cestu jsme v tom zrní slastně leželi a v euforii koukali nahoru…
Honza Unger: Ten zážitek byl tak intenzívní a vystihoval pro nás tu dobu, že nám Zrní přišlo jako ideální název.

Pod jakým názvem jste hráli předtím?
Honza U.: To jsme ještě nebyli v této sestavě. V té době jsme hrávali jako trio – kytara, housle a flétna v Celetné. Vydělávali jsme si do klobouku. Chodili jsme ještě na gympl. jsme ještě chodili na gympl. Ať bylo léto nebo zima, tak jsme vždy stopovali, protože jsme v té době častokrát neměli ani na autobus.
Honza F.: Když jsme jako Zrní měli první koncert, tak se k nám připojili na pár písniček spontánně Ondřej s Honzou basákem, kteří tou dobou hráli s Honzou kytaristou v jiné kapele. My zbylí dva jsme kluky poznali až na podiu, když se k nám přidali. Po koncertě jsme se pak domluvili, že už takhle v pěti zůstaneme.

A kdy to bylo?
Ondra Slavík: V roce 2001.
Honza F.: Přesně třiadvacátého června.

To jste byli ještě v pubertě…
Honza F.: Vstupovali jsme do puberty, z které jsme se ještě nedostali…
Ondra: Jsme v podstatě stejně staří, jenom jsme chodili do tří různých ročníků.

A jste všichni z Kladna?
Honza Caithaml.: …a ještě k tomu ze stejné školy.

Od začátku působíte v původní sestavě. Jak to máte rozdělené? Kdo skládá hudbu, píše texty…?
Honza J.: Všechno se od začátku snažíme dělat společně.

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě...

Natalie A. Rollko, foto Jakub David

XANTYPA 1/15 - výběr z článků

Milan Rastislav Štefánik

Milan Rastislav Štefánik

Večer 28. listopadu 1904 nasedli do vlaku směr Paříž dva mladí muži: čtyřiadvacetiletý čerstvě promovaný filozof a astronom Milan Štefánik a o dva roky starší sochař Bohumil Kafka. Štefánik měl v kapse doporučující dopis od svého profesora K. V. Zengera pro Camilla Flammariona a Julese Janssena. Toužil pracovat v pařížské hvězdárně. V Praze totiž česká hvězdárna není, v Německu nemá naději, v Rakousku je obsazeno, do Uher nechce. „Tady doma mám všechno tak rád,“ přiznával, „ale pro uskutečnění svých snů musím tam, kde jsou širší obzory, kde jsou větší možnosti vědecké i finanční.“

Královský rod z Bali v ČR

Královský rod z Bali v ČR

Některé šlechtické rody se mohou pochlubit tím, že jsou pokrevně spřízněny s hlavami pomazanými. Mezi ně patří i moravská a pražská větev rodiny Tjokordových. Že se vám jejich jméno špatně vyslovuje? Pochází totiž z Bali, jemuž kdysi jejich předkové vládli.

Na březích řeky Gangy

Na březích řeky Gangy

Posvátné hinduistické město Váránasí je jedno z nejdéle obydlených míst na světě a již několik tisíc let sem proudí poutníci, aby provedli očistnou koupel v řece Ganze. Název dostalo město podle říček Varuna a Asi, které se právě zde vlévají do Gangy. Starší název Kashi znamená „město světla“, čímž se myslí světlo osvícení. O to se snaží i svatí muži – sádhuové, kteří zde žijí a meditují.

Básnířka Vladimíra Čerepková

Básnířka Vladimíra Čerepková

Dnes o Vladimíře Čerepkové vím víc než o většině svých kamarádek; vím, kam chodila na pivo, jak se oblékala, i co nosila v kabelce. Natočila jsem s touto beatnickou básnířkou celonoční rozhovor, zpovídala její přátele i nepřátele a pročetla celé její dílo, soukromou korespondenci i to, co si o ní psaly nejrůznější československé úřady. Vydalo to na životopisnou knížku, ale Vladimíra Čerepková, někdejší hvězda Poetické vinárny Viola, pro mě stále zůstává podivným paradoxem.

Sportovec Jiří Bouška mistrem světa

Sportovec Jiří Bouška mistrem světa

Jiří Bouška, handicapovaný cyklista-profesionál (v dětství prodělal mozkovou obrnu), po dlouhých pěti letech opět vystoupal na místo nejvyšší, když vybojoval v časovce titul mistra světa pro rok 2014. K tomuto úžasnému úspěchu ještě přidal bronzovou medaili v silničním závodě, i když se při něm krátce po startu ocitl v hromadné kolizi a pádu, ale podařilo se mu přední skupinu dojet. To vše se událo v americkém Greenville při Mistrovství světa UCI PARA. Když se přičtou jeho další úspěchy v Evropských a Světových pohárech roku 2014, nezbývá než blahopřát a smeknout klobouk.

Zpěvačka Lenka Dusilová

Zpěvačka Lenka Dusilová

Lenka Dusilová nedávno doma porodila své první dítě, syna Edwarda. A se svojí kapelou Baromantika vydala nové album, které nazvala V HODINĚ SMRTI.

Výstavy potomků Jiřího Trnky

Výstavy potomků Jiřího Trnky

Od smrti krále českého animovaného filmu Jiřího Trnky uplynulo čtyřicet pět let. Jeho poetický svět však žije v dalších a dalších generacích diváků, čtenářů či studentů a následovníků. V nadcházejících týdnech ožije i na dvou výstavách, které se uskuteční v Plzni, Evropském hlavním městě kultury 2015. Jednu připravil Trnkův syn a druhou vnuk.

Nicolas Sarkozy prahne po návratu na francouzský prezidentský trůn

Nicolas Sarkozy prahne po návratu na francouzský prezidentský trůn

Mandát francouzského prezidenta, ústřední postavy tamního politického systému, je pětiletý. Dva roky po volbě bývá klid a pak se rozjíždí tříletá neoficiální prezidentská kampaň. Vzhledem k tomu, že poslední volby, v nichž socialista François Hollande porazil pravicového prezidenta Nicolase Sarkozyho, se konaly v roce 2012, kampaň k těm dalším vypukla v roce, který právě skončil. Vše prozatím nasvědčuje opakování duelu Sarkozy – Hollande v roce 2017, pokud kartami nezamíchá třetí vzadu, šéfka nacionalistické Národní fronty Marine Le Penová.

2014: Rok proměny. Jsme jiní, ale nevíme, kam patříme

Končí rok 2014. Podivný rok. Zlomový. Cítíme v kostech, jak se „náš svět“ mění. A mnohdy cítíme, že vůbec není náš a že s některými věcmi nehneme. A přece vždycky, dnes jako před třiceti lety, záleží na nás. Na každém z nás. Pokud nám o zemi, v níž žijeme, o kontinent, na kterém žijeme, jde, pak se musíme starat. Musíme být slyšet. Nesmíme to nechat „na nich“. A my to celá léta necháváme na nich.
Jak ten rok vyjádřit? Jak vyjádřit jeho smysl? Změna. Sešup. Jako by se s námi země naklonila a my začali klouzat někam, kam nepatříme, kde jsme byli, ale být nechceme. Příznaků něčeho nedobrého je víc. Ty nejpodstatnější přicházejí zvenčí – Rusko jako by se probralo ze zimního spánku a začalo se i v mezinárodním kontextu vracet do podoby totalitního hegemona. Nikdo nechce válku, tedy alespoň nikdo na relativně bohatém Západě, kam dnes patříme. Ale ona, zdá se, pomalu přichází. Je nám vnucována.
Další příznaky sledujeme doma. Nejde jen o jednání prezidenta Miloše Zemana. Podstatná je hlubší proměna české zahraniční politiky. Odklon od pětadvacet let pěstovaného směru. A s ním proměna domácí politiky. Neskutečný populismus. Ono suverénní „prostě to uděláme“, za nímž nic není, žádné přesvědčení, program, jen čirý pragmatismus. Jsme soustředěni na Zemana, ale nebezpečnější je trend kultu osobnosti, který souvisí i s vážným zpochybněním české politické podstaty, parlamentní demokracie. Slyšet od Andreje Babiše, od místopředsedy vlády a vůdce dnes podle průzkumů nejsilnější strany, že ve Sněmovně se jen kecá, že je ztrátou času tam sedět, to nás ohrožuje. Protože alternativou je, že za nás bude rozhodovat někdo jiný a jinde a bez debaty a bez kontroly.

Co se děje… v New Yorku

Co se týče oslav nového roku, ze všech lidí, kteří s námi sdílejí kalendář, se vydělují dvě větší skupiny. Ti, kteří jsou odhodlaně rozhodnuti prožít bujarou noc stůj co stůj, a pak ti, kteří občas trochu demonstrativně konec roku ignorují. Na Manhattanu existuje ještě třetí skupina: lidé, jejichž večer probíhá ve znamení očekávání nejen výměny čísel v kalendáři, ale také v očekávání okamžiku, kdy obří rozsvícená koule na střeše jedné z výškových budov na náměstí Times Square začne pomalu sjíždět po tyči. Racionálně lze touhu po takové podívané těžko pochopit, nicméně tradice, která začala v roce 1907, přivábí do obvykle studené prosincové newyorské zimy kolem milionu lidí, kteří s euforickým odpočítáváním dvacet tři metrů dlouhou jízdu světélkujícího předmětu sledují. A další miliarda lidí po celém světě tuto „událost“ pozoruje v televizi. Vedle vánočních svátků, židovské chanuky a kwanzy, slavené Afroameričany, následného rozbalování dárků, pak jejich vyměňování a vracení dvacátého šestého prosince, tahle oslava nového roku v New Yorku završuje pro celou Ameriku sváteční dny.

Kultura - výběr z článků

Jsme tu a vy nás chcete, volají Rammstein

Jsme tu a vy nás chcete, volají Rammstein

Nový videoklip k písni DEUTSCHLAND od skupiny Rammstein sbírá na internetu miliony zhlédnutí a vyvolává kontroverzi. K rekonstruovaným výjevům z německé historie se už vyjádřila řada médií či instituce jako izraelské ministerstvo zahraničí. Berlínská kapela proslulá výraznou sebeprezentací si nad zájmem o svou tvorbu jistě mne ruce: vypadá to, že její sedmé album, které vychází 17. května, se bude prodávat skvěle. Pro jistotu mají Rammstein v zásobě ještě čtyři další videa.

Kája Saudek

Kája Saudek

Česká filmová komedie z roku 1966 KDO CHCE ZABÍT JESSII scenáristy Miloše Macourka a režiséra Václava Vorlíčka proslavila Karla neboli Káju Saudka (13. 5. 1935 – 25. 6. 2015), malíře a komiksového kreslíře, jelikož autoři slavného filmu použili jeho kreslené postavy komunikující pomocí bublin. Tak se Kája Saudek dostal do veřejného povědomí.

Jan Lichtenberg

Jan Lichtenberg

To, že slyšel správnou muziku od raného dětství všude okolo sebe, zní sice jako tisíckrát použitá fráze, ale co s tím, když to tak skutečně bylo. Dnes je Jan Lichtenberg velký zjev na tuzemské rockové scéně.

Andy Warhol

Andy Warhol

,,Nikdo se na nic opravdu nepodívá; to je těžké. Myslím, že každý by měl vidět mé obrazy ve skutečnosti, než prohlásí, že jsou bezduché,“ prohlásil Andy Warhol. Muzeum Whitney v New Yorku to nyní umožňuje tisícům návštěvníků. Expozice, která čítá na 350 uměleckých objektů, představuje osobnost Andyho Warhola (1928–1987) a jeho inovativní přínos stále přítomný i v 21. století.

Píše Foglar, kreslí Fischer aneb Rychlé šípy slaví

Píše Foglar, kreslí Fischer aneb Rychlé šípy slaví

Že se slavná pětice narodila v předvánočním čase, nebyl určitě promyšlený marketingový tah Jaroslava Foglara k blížícím se svátkům. Je ovšem nabíledni, že se mu podařilo ve spojení s Janem Fischerem týden před Štědrým dnem obdarovat čtenáře Mladého hlasatele kresleným seriálem, který později ovlivnil statisíce chlapců a děvčat v bývalém Československu. V sedmém čísle Mladého hlasatele ze 17. prosince 1938 se zrodila legenda, slavící letos 80 let.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 1/15

XANTYPA Číslo 1/15

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 10/2019

XANTYPA XANTYPA 10/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne