Sportovec Jiří Bouška mistrem světa

Jiří Bouška, handicapovaný cyklista-profesionál (v dětství prodělal mozkovou obrnu), po dlouhých pěti letech opět vystoupal na místo nejvyšší, když vybojoval v časovce titul mistra světa pro rok 2014. K tomuto úžasnému úspěchu ještě přidal bronzovou medaili v silničním závodě, i když se při něm krátce po startu ocitl v hromadné kolizi a pádu, ale podařilo se mu přední skupinu dojet. To vše se událo v americkém Greenville při Mistrovství světa UCI PARA. Když se přičtou jeho další úspěchy v Evropských a Světových pohárech roku 2014, nezbývá než blahopřát a smeknout klobouk.

Jiří BouškaPrý jste do Greenville v USA se svým trenérem Danem Tremlem cestovali sami, nikoli s výpravou. Proč?
Termíny, ve kterých cestovala výprava, nám nevyhovovaly. Měli jsme ještě závodní program doma. Dalším faktorem bylo, že jsme se soustředili na výkon a cestování s velkou skupinou je vždy složitější a zbytečně rozptyluje.

Sami jste se také stravovali?
Ano, máme vlastní jídelníček, který jsme ve spolupráci se Zuzanou Malou dávali dohromady dva roky a je třeba ho dodržovat i na závodech. Upřímně, v USA to pro nás bylo jednodušší než hledat restauraci, kde by nám uvařili přijatelné jídlo.

A sami jste se i vrátili?
Já jsem končil předposlední den šampionátu a odcestoval jsem prvním možným spojem. Těšil jsem se na manželku.

Jak se žije profíkovi?
Těžce. Musím se ohánět, abych získal dostatek prostředků na to, abych mohl fungovat. Kromě tvrdého tréninku musím ještě zvládat komunikaci se dvěma osobními manažerkami a sportovní agenturou, kteří se o mě starají.

Je nákladné mít osobního trenéra?
S Danielem Tremlem jsme se potkali před pěti lety na závodech, velice mě oslovilo, jak k cyklistice přistupoval. Řekli jsme si, čeho chceme dosáhnou, začali jsme na tom pracovat a letos jsme se dostali na vrchol. Nebylo to jednoduché. Moc rád bych ho za jeho čas a nasazení odměnil, ale bohužel se mi zatím nedaří sehnat dostatek prostředků na to, abych mohl své spolupracovníky odměňovat nebo stabilně platit.

Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěné Xantypě...

Gabriela Červenková

XANTYPA 1/15 - výběr z článků

Milan Rastislav Štefánik

Milan Rastislav Štefánik

Večer 28. listopadu 1904 nasedli do vlaku směr Paříž dva mladí muži: čtyřiadvacetiletý čerstvě promovaný filozof a astronom Milan Štefánik a o dva roky starší sochař Bohumil Kafka. Štefánik měl v kapse doporučující dopis od svého profesora K. V. Zengera pro Camilla Flammariona a Julese Janssena. Toužil pracovat v pařížské hvězdárně. V Praze totiž česká hvězdárna není, v Německu nemá naději, v Rakousku je obsazeno, do Uher nechce. „Tady doma mám všechno tak rád,“ přiznával, „ale pro uskutečnění svých snů musím tam, kde jsou širší obzory, kde jsou větší možnosti vědecké i finanční.“

Královský rod z Bali v ČR

Královský rod z Bali v ČR

Některé šlechtické rody se mohou pochlubit tím, že jsou pokrevně spřízněny s hlavami pomazanými. Mezi ně patří i moravská a pražská větev rodiny Tjokordových. Že se vám jejich jméno špatně vyslovuje? Pochází totiž z Bali, jemuž kdysi jejich předkové vládli.

Na březích řeky Gangy

Na březích řeky Gangy

Posvátné hinduistické město Váránasí je jedno z nejdéle obydlených míst na světě a již několik tisíc let sem proudí poutníci, aby provedli očistnou koupel v řece Ganze. Název dostalo město podle říček Varuna a Asi, které se právě zde vlévají do Gangy. Starší název Kashi znamená „město světla“, čímž se myslí světlo osvícení. O to se snaží i svatí muži – sádhuové, kteří zde žijí a meditují.

Básnířka Vladimíra Čerepková

Básnířka Vladimíra Čerepková

Dnes o Vladimíře Čerepkové vím víc než o většině svých kamarádek; vím, kam chodila na pivo, jak se oblékala, i co nosila v kabelce. Natočila jsem s touto beatnickou básnířkou celonoční rozhovor, zpovídala její přátele i nepřátele a pročetla celé její dílo, soukromou korespondenci i to, co si o ní psaly nejrůznější československé úřady. Vydalo to na životopisnou knížku, ale Vladimíra Čerepková, někdejší hvězda Poetické vinárny Viola, pro mě stále zůstává podivným paradoxem.

Kapela Zrní

Kapela Zrní

Setkat se ve stejný čas na stejném místě se všemi pěti členy kapely Zrní je dost obtížné. Kluci před nedávnem vydali své čtvrté album NÁSLEDUJ KOJOTA a jsou v jednom kole… Nakonec jsme se sešli v jejich domovském Kladně.

Zpěvačka Lenka Dusilová

Zpěvačka Lenka Dusilová

Lenka Dusilová nedávno doma porodila své první dítě, syna Edwarda. A se svojí kapelou Baromantika vydala nové album, které nazvala V HODINĚ SMRTI.

Výstavy potomků Jiřího Trnky

Výstavy potomků Jiřího Trnky

Od smrti krále českého animovaného filmu Jiřího Trnky uplynulo čtyřicet pět let. Jeho poetický svět však žije v dalších a dalších generacích diváků, čtenářů či studentů a následovníků. V nadcházejících týdnech ožije i na dvou výstavách, které se uskuteční v Plzni, Evropském hlavním městě kultury 2015. Jednu připravil Trnkův syn a druhou vnuk.

Nicolas Sarkozy prahne po návratu na francouzský prezidentský trůn

Nicolas Sarkozy prahne po návratu na francouzský prezidentský trůn

Mandát francouzského prezidenta, ústřední postavy tamního politického systému, je pětiletý. Dva roky po volbě bývá klid a pak se rozjíždí tříletá neoficiální prezidentská kampaň. Vzhledem k tomu, že poslední volby, v nichž socialista François Hollande porazil pravicového prezidenta Nicolase Sarkozyho, se konaly v roce 2012, kampaň k těm dalším vypukla v roce, který právě skončil. Vše prozatím nasvědčuje opakování duelu Sarkozy – Hollande v roce 2017, pokud kartami nezamíchá třetí vzadu, šéfka nacionalistické Národní fronty Marine Le Penová.

2014: Rok proměny. Jsme jiní, ale nevíme, kam patříme

Končí rok 2014. Podivný rok. Zlomový. Cítíme v kostech, jak se „náš svět“ mění. A mnohdy cítíme, že vůbec není náš a že s některými věcmi nehneme. A přece vždycky, dnes jako před třiceti lety, záleží na nás. Na každém z nás. Pokud nám o zemi, v níž žijeme, o kontinent, na kterém žijeme, jde, pak se musíme starat. Musíme být slyšet. Nesmíme to nechat „na nich“. A my to celá léta necháváme na nich.
Jak ten rok vyjádřit? Jak vyjádřit jeho smysl? Změna. Sešup. Jako by se s námi země naklonila a my začali klouzat někam, kam nepatříme, kde jsme byli, ale být nechceme. Příznaků něčeho nedobrého je víc. Ty nejpodstatnější přicházejí zvenčí – Rusko jako by se probralo ze zimního spánku a začalo se i v mezinárodním kontextu vracet do podoby totalitního hegemona. Nikdo nechce válku, tedy alespoň nikdo na relativně bohatém Západě, kam dnes patříme. Ale ona, zdá se, pomalu přichází. Je nám vnucována.
Další příznaky sledujeme doma. Nejde jen o jednání prezidenta Miloše Zemana. Podstatná je hlubší proměna české zahraniční politiky. Odklon od pětadvacet let pěstovaného směru. A s ním proměna domácí politiky. Neskutečný populismus. Ono suverénní „prostě to uděláme“, za nímž nic není, žádné přesvědčení, program, jen čirý pragmatismus. Jsme soustředěni na Zemana, ale nebezpečnější je trend kultu osobnosti, který souvisí i s vážným zpochybněním české politické podstaty, parlamentní demokracie. Slyšet od Andreje Babiše, od místopředsedy vlády a vůdce dnes podle průzkumů nejsilnější strany, že ve Sněmovně se jen kecá, že je ztrátou času tam sedět, to nás ohrožuje. Protože alternativou je, že za nás bude rozhodovat někdo jiný a jinde a bez debaty a bez kontroly.

Co se děje… v New Yorku

Co se týče oslav nového roku, ze všech lidí, kteří s námi sdílejí kalendář, se vydělují dvě větší skupiny. Ti, kteří jsou odhodlaně rozhodnuti prožít bujarou noc stůj co stůj, a pak ti, kteří občas trochu demonstrativně konec roku ignorují. Na Manhattanu existuje ještě třetí skupina: lidé, jejichž večer probíhá ve znamení očekávání nejen výměny čísel v kalendáři, ale také v očekávání okamžiku, kdy obří rozsvícená koule na střeše jedné z výškových budov na náměstí Times Square začne pomalu sjíždět po tyči. Racionálně lze touhu po takové podívané těžko pochopit, nicméně tradice, která začala v roce 1907, přivábí do obvykle studené prosincové newyorské zimy kolem milionu lidí, kteří s euforickým odpočítáváním dvacet tři metrů dlouhou jízdu světélkujícího předmětu sledují. A další miliarda lidí po celém světě tuto „událost“ pozoruje v televizi. Vedle vánočních svátků, židovské chanuky a kwanzy, slavené Afroameričany, následného rozbalování dárků, pak jejich vyměňování a vracení dvacátého šestého prosince, tahle oslava nového roku v New Yorku završuje pro celou Ameriku sváteční dny.

Sport - výběr z článků

Michal Navrátil: Dvacet sedm metrů volným pádem

Michal Navrátil: Dvacet sedm metrů volným pádem

Mám kamaráda, pro něhož je i myslivecký posed příliš vysoko. Dostává závratě. A rozhledny pozoruje ze země. Michal Navrátil by pro něj byl něco jako mimozemšťan. Ten totiž vyleze třeba do výšky dvaceti sedmi metrů, odkud skáče do vody. A může to být do bazénu nebo z útesu do moře. V letu dělá navíc salta a přemety a patří v tom ke čtyřem nejlepším lidem na světě.

Plavkyně Simona Baumrtová

Plavkyně Simona Baumrtová

Usměvavá skromná blondýnka Simona Baumrtová je tak trochu přírodní úkaz. Má fotografickou paměť, jen tak pro zábavu si dělá doktorát a ráda by se vrátila z letošní olympiády s co nejlepším výsledkem, protože za čtyři roky třeba bude mít rodinu a kariéru naší nejúspěšnější plavkyně jí kromě vzpomínek budou připomínat jen nádherné zážitky a pár cenných kovů.

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Narodil se 18. srpna 1992. Maminka María José pracuje v soudnictví, je veselá, ale také výrazně pořádkumilovná. Což bylo těžké, protože malý Néstor měl úplně jiné „starosti“ a příliš nechápal, proč by měl věci uklízet jiným způsobem, než že je prostě někam odhodí. Taky byla přísná, co se týkalo učení. Tatínek José Angel je obchodní zástupce firmy, která prodává špičkové španělské sýry. Dohlížel na Néstora po fotbalové stránce, vozil ho na tréninky, hodně ho podporoval, ale také na něj hodně tlačil. Při zápasech na syna určitým specifickým způsobem pískal, a když se ten zvuk ozval, Néstor věděl, že musí nějak reagovat. Strašně ho to štvalo. Táta byl důrazný i ve výchově, ale byla s ním i legrace, a když se cítil spokojeně, byl skvělý. Jakmile se ovšem rozzlobil, bylo náročné s ním vydržet. Néstor se mu podobá. Jen světle hnědé oči a nos má po mamince. Je jedináček a rodiče s ním v útlém dětství dost bojovali. Byl neskutečně aktivní, v noci se neustále budil a pamatuje si jediné, že chtěl hrát fotbal.

Bernardová jako první Čech přeplavala úžinu mezi Robben Island a Kapským Městem

Bernardová jako první Čech přeplavala úžinu mezi Robben Island a Kapským Městem

 Abhejali Bernardová (39) ze Sri Chinmoy Marathon Teamu Zlín si připsala další plavecký úspěch přeplaváním úžiny mezi ostrovem Robben Island (v překladu Tulení ostrov) a Kapským Městem v Jihoafrické republice. 6.nejtěžší přeplavbu na jižní polokouli zvládla jako první Čech, když za 2h 35 minut překonala vzdálenost 7,5 km ve vodě o teplotě pouhých 9-11°C.

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Narodil se 6. listopadu 1981 v Rize a v hlavním městě Lotyšska prošel všemi mládežnickými fotbalovými kategoriemi. Začal však poměrně pozdě, bylo mu skoro třináct let. A to i přesto, že táta fotbal miloval a odmalička si s ním kopal. Vyrůstal v činžáku, jedna strana domu neměla okna, tak si tam s kluky udělali bránu a hráli fotbal. Maminka však měla raději jiné sporty, třeba tenis nebo plavání. Otec byl stavební inženýr, máma vystudovala stejnou školu jako on, právě na vysoké škole se potkali.

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Narodil se 21. března 1992. Na svých prvních sedm let života, prožitých ve Štrasburku, si příliš nevzpomíná. Vybavuje se mu, jak to vypadalo ve školce a u babičky, která mu vařila a starala se o něj. Máma se ve Štrasburku narodila, a tohle „město cest“, jak zní jeho překlad, jako by předpovědělo Jeanovo budoucí putování. Tatínek pochází z Čadu, ale už jako malý kluk přicestoval z Afriky s rodinou do Francie.

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Narodil se ve vesnici Lukáčovce, dvacet kilometrů od Nitry. Tady kopal vesnický fotbal na ulici a od osmi let i na fotbalovém hřišti. Když mu bylo třináct, hráli školní zápas proti Nitře. Prohráli 14:1 a ten jediný gól dal on. Klub o něj projevil zájem, ale Lukáš se příliš neradoval. Byl na vesnici šťastný, bál se nové školy i lidí. Když však už z Nitry volali popáté, maminka najednou do telefonu pronesla: „Dobře, tak on přijede.“ Koukal na ni s vykulenýma očima, co to udělala. Možná nejdůležitější moment v jeho životě. Mnohokrát už ji v duchu poděkoval. Maminka byla sportovně založená, hrála házenou, otce zajímala auta, motorky, po obou rodičích jejich zájmy podědil. Byli čtyři sourozenci, tři bratři a sestra, Lukáš je nejmladší. Táta hodně pracoval, o fotbal se starala máma.

Mistryně světa  Jana Kosťová

Mistryně světa Jana Kosťová

 S Janou jsem se seznámil před mnoha lety, když jsme oba navštěvovali kursy fotografie. Hned jsme si padli do oka. To se ještě jmenovala Fialová, cestovala po světě s krosnou a fotoaparátem a kromě toho v Praze zajišťovala velké akce pro mezinárodní klientelu. Během let se naše cesty rozdělily, ale přáteli jsme nepřestali být ani na dálku. Teď, když jsme se potkali, má s manželem Pavlem krásná dvojčata. A kromě zajišťování akcí pro mezinárodní klientelu se pyšní titulem mistryně světa v trail orienteeringu pro rok 2013 a je aktuální mistryní ČR pro rok 2015. A i když je na káře – nemá ráda výraz na vozíčku – je to stále ta pozitivní rozesmátá holka.

Tenistka Nicole Vaidišová

Tenistka Nicole Vaidišová

Před pěti lety ukončila předčasně kariéru. Alespoň tak to tehdy prezentovala tenisová média. Jenže Nicole Vaidišová to vidí jinak: „Já jsem se sama k tomu nikdy nevyjádřila, nikdy jsem neřekla, že jsem definitivně skončila. Přestala jsem hrát a všichni si vydedukovali, co potřebovali.“ Od loňského září se bývalá světová „sedmička“ vrací mezi tenisovou elitu.

O kolech, míči a pořádných chlapech

O kolech, míči a pořádných chlapech

Když mi kamarádka řekla, že o víkendu bude nedaleko od mého domova pískat zápasy ragby vozíčkářů, nezaváhal jsem ani na chvíli, vzal fotoaparát a vydal se na hřiště. Něco málo jsem o ragby věděl, ale až do této chvíle netušil , že je možné hrát ho i na vozíku. Skoro každý si někdy posteskne, jak má ten život těžký. Je to – jako ve všem – otázka úhlu pohledu. Přijde mi zvláštní a pozoruhodné, že ti, kteří by mohli na osud žehrat nejvíc, si stěžují nejméně. Bojují, snaží si život užívat a plačtivé stěžování přenechávají těm, kterým je pohodlně v roli nicnedělající oběti vlastního života.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 1/15

XANTYPA Číslo 1/15

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/2019

XANTYPA XANTYPA 12/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne