Zpěvačka Lenka Dusilová

Jsem spokojená tam, kde jsem, a s kým jsem

Lenka Dusilová nedávno doma porodila své první dítě, syna Edwarda. A se svojí kapelou Baromantika vydala nové album, které nazvala V HODINĚ SMRTI.

Lenka Dusilová
Proč jste pojmenovala svoji kapelu Baromantika?
Baromantika je název mé čtvrté sólové desky; na ní jsem začala spolupracovat s kolegy, kteří jsou teď baromantická kapela: Beatka Hlavenková – klávesy a vokály, Patrick Karpentski – elektrická a basová kytara, Vilam Béreš – klávesy, samply a vokály a Martin Novák – bicí. Původně jsem měla představu o solitérské desce s dotykem elektronického a akustického ambientu. Aranže, které byly velmi vrstevnaté, posunuly písňovou formu k rozmanitým hudebním krajinám. Náš styl jsem nakonec pojmenovala podle úvodní písně BAROMANTICKÁ. Náznak a význam hudebních slohů baroka a romantismu, v nichž jde především o zvýrazňování emocí, kontrapunkty a vrstvení, na nás sedí jako „ hrnec na prdel“. Baromantika je náš hudební svět.

K vašim hudebním kolegům patří i David Koller. Jak jste se s ním seznámila?
Od roku devadesát dva jsem zpívala s kapelou Sluníčko. Byla to dost svérázná alternativní rocková kapela, která se dala dohromady na slepecké Deylově konzervatoři. Část členů byli „zrakoví zbytkaři“, a byla to hodně vypečená partička. Strávila jsem s nimi asi čtyři roky. Po třech letech mé existence ve Sluníčku jsme se přihlásili do soutěže Marlboro Rock-In 93. V porotě byl také David Koller. V té době finalisti a semifinalisti soutěže jezdili po českých klubech, kde se koncertovalo. Na koncerty přicházela porota, která vybírala kapely do dalšího kola. Soutěž jsme vyhráli a po závěrečném koncertu mě David oslovil, abych s kapelou Lucie nazpívala písničku k filmu AMERIKA. S Lucií jsem strávila další čtyři roky jako vokalistka a kytaristka. S Davidem jsme si padli do oka. S tehdejším basistou Lucie, Markem Minárikem jsme pak založili kapelu Pusa. David mě nakopnul, abych začala psát svoje vlastní písničky.

Takže ve vás dřímala sólistka s vlastní tvorbou…
V dětství jsem ráda zhudebňovala básničky. Bavili mě temnější básníci jako Rimbaud nebo Halas, kterými se zabýval můj o deset let starší bratr. V pubertě jsem skládání hudby a psaní písniček odložila a ve Sluníčku jsem figurovala jakou pouhý interpret. Když jsem se s Davidem poznala blíže, poslechl si několik mých hudebních nápadů a doporučil mi, abych se vrátila k vlastní tvorbě. Tak jsem se začala zvedat z popela jako autor.

Četla jsem, že komponujete od svých deseti let…
Hraju od malička, ale komponování se tomu nedá říct. Byla jsem nadané dítě, ale rozhodně se za génia nepovažuji. Moje máma pochází z Klášterce nad Ohří. Hrála na housle. Byla velmi talentovaná, ale její babička, která ji vychovávala, neměla peníze, tak na konzervatoř jít nemohla. Máma tedy zůstala v Klášterci, hrála v divadlech, zpívala, ale nikdy si nezrealizovala svůj hudební sen. Doma jsme hodně poslouchali hudbu, na mě se „lepila“ hlavně ta, kterou poslouchal bratr, s nímž jsem sdílela pokoj. Poslouchal všechno, co se v té době dalo sehnat – od Pink Floydů až po Olympic. Když mi bylo osm, maminka mě, aby zklidnila mou divokost, zavedla lidové školy umění, kde jsem navštěvovala tři kroužky. Časem zjistila, že mě baví hra na kytaru, a tak jsem se dostala k hudbě.
Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě...

Natalie A. Rollko

XANTYPA 1/15 - výběr z článků

Milan Rastislav Štefánik

Milan Rastislav Štefánik

Večer 28. listopadu 1904 nasedli do vlaku směr Paříž dva mladí muži: čtyřiadvacetiletý čerstvě promovaný filozof a astronom Milan Štefánik a o dva roky starší sochař Bohumil Kafka. Štefánik měl v kapse doporučující dopis od svého profesora K. V. Zengera pro Camilla Flammariona a Julese Janssena. Toužil pracovat v pařížské hvězdárně. V Praze totiž česká hvězdárna není, v Německu nemá naději, v Rakousku je obsazeno, do Uher nechce. „Tady doma mám všechno tak rád,“ přiznával, „ale pro uskutečnění svých snů musím tam, kde jsou širší obzory, kde jsou větší možnosti vědecké i finanční.“

Královský rod z Bali v ČR

Královský rod z Bali v ČR

Některé šlechtické rody se mohou pochlubit tím, že jsou pokrevně spřízněny s hlavami pomazanými. Mezi ně patří i moravská a pražská větev rodiny Tjokordových. Že se vám jejich jméno špatně vyslovuje? Pochází totiž z Bali, jemuž kdysi jejich předkové vládli.

Na březích řeky Gangy

Na březích řeky Gangy

Posvátné hinduistické město Váránasí je jedno z nejdéle obydlených míst na světě a již několik tisíc let sem proudí poutníci, aby provedli očistnou koupel v řece Ganze. Název dostalo město podle říček Varuna a Asi, které se právě zde vlévají do Gangy. Starší název Kashi znamená „město světla“, čímž se myslí světlo osvícení. O to se snaží i svatí muži – sádhuové, kteří zde žijí a meditují.

Básnířka Vladimíra Čerepková

Básnířka Vladimíra Čerepková

Dnes o Vladimíře Čerepkové vím víc než o většině svých kamarádek; vím, kam chodila na pivo, jak se oblékala, i co nosila v kabelce. Natočila jsem s touto beatnickou básnířkou celonoční rozhovor, zpovídala její přátele i nepřátele a pročetla celé její dílo, soukromou korespondenci i to, co si o ní psaly nejrůznější československé úřady. Vydalo to na životopisnou knížku, ale Vladimíra Čerepková, někdejší hvězda Poetické vinárny Viola, pro mě stále zůstává podivným paradoxem.

Kapela Zrní

Kapela Zrní

Setkat se ve stejný čas na stejném místě se všemi pěti členy kapely Zrní je dost obtížné. Kluci před nedávnem vydali své čtvrté album NÁSLEDUJ KOJOTA a jsou v jednom kole… Nakonec jsme se sešli v jejich domovském Kladně.

Sportovec Jiří Bouška mistrem světa

Sportovec Jiří Bouška mistrem světa

Jiří Bouška, handicapovaný cyklista-profesionál (v dětství prodělal mozkovou obrnu), po dlouhých pěti letech opět vystoupal na místo nejvyšší, když vybojoval v časovce titul mistra světa pro rok 2014. K tomuto úžasnému úspěchu ještě přidal bronzovou medaili v silničním závodě, i když se při něm krátce po startu ocitl v hromadné kolizi a pádu, ale podařilo se mu přední skupinu dojet. To vše se událo v americkém Greenville při Mistrovství světa UCI PARA. Když se přičtou jeho další úspěchy v Evropských a Světových pohárech roku 2014, nezbývá než blahopřát a smeknout klobouk.

Výstavy potomků Jiřího Trnky

Výstavy potomků Jiřího Trnky

Od smrti krále českého animovaného filmu Jiřího Trnky uplynulo čtyřicet pět let. Jeho poetický svět však žije v dalších a dalších generacích diváků, čtenářů či studentů a následovníků. V nadcházejících týdnech ožije i na dvou výstavách, které se uskuteční v Plzni, Evropském hlavním městě kultury 2015. Jednu připravil Trnkův syn a druhou vnuk.

Nicolas Sarkozy prahne po návratu na francouzský prezidentský trůn

Nicolas Sarkozy prahne po návratu na francouzský prezidentský trůn

Mandát francouzského prezidenta, ústřední postavy tamního politického systému, je pětiletý. Dva roky po volbě bývá klid a pak se rozjíždí tříletá neoficiální prezidentská kampaň. Vzhledem k tomu, že poslední volby, v nichž socialista François Hollande porazil pravicového prezidenta Nicolase Sarkozyho, se konaly v roce 2012, kampaň k těm dalším vypukla v roce, který právě skončil. Vše prozatím nasvědčuje opakování duelu Sarkozy – Hollande v roce 2017, pokud kartami nezamíchá třetí vzadu, šéfka nacionalistické Národní fronty Marine Le Penová.

2014: Rok proměny. Jsme jiní, ale nevíme, kam patříme

Končí rok 2014. Podivný rok. Zlomový. Cítíme v kostech, jak se „náš svět“ mění. A mnohdy cítíme, že vůbec není náš a že s některými věcmi nehneme. A přece vždycky, dnes jako před třiceti lety, záleží na nás. Na každém z nás. Pokud nám o zemi, v níž žijeme, o kontinent, na kterém žijeme, jde, pak se musíme starat. Musíme být slyšet. Nesmíme to nechat „na nich“. A my to celá léta necháváme na nich.
Jak ten rok vyjádřit? Jak vyjádřit jeho smysl? Změna. Sešup. Jako by se s námi země naklonila a my začali klouzat někam, kam nepatříme, kde jsme byli, ale být nechceme. Příznaků něčeho nedobrého je víc. Ty nejpodstatnější přicházejí zvenčí – Rusko jako by se probralo ze zimního spánku a začalo se i v mezinárodním kontextu vracet do podoby totalitního hegemona. Nikdo nechce válku, tedy alespoň nikdo na relativně bohatém Západě, kam dnes patříme. Ale ona, zdá se, pomalu přichází. Je nám vnucována.
Další příznaky sledujeme doma. Nejde jen o jednání prezidenta Miloše Zemana. Podstatná je hlubší proměna české zahraniční politiky. Odklon od pětadvacet let pěstovaného směru. A s ním proměna domácí politiky. Neskutečný populismus. Ono suverénní „prostě to uděláme“, za nímž nic není, žádné přesvědčení, program, jen čirý pragmatismus. Jsme soustředěni na Zemana, ale nebezpečnější je trend kultu osobnosti, který souvisí i s vážným zpochybněním české politické podstaty, parlamentní demokracie. Slyšet od Andreje Babiše, od místopředsedy vlády a vůdce dnes podle průzkumů nejsilnější strany, že ve Sněmovně se jen kecá, že je ztrátou času tam sedět, to nás ohrožuje. Protože alternativou je, že za nás bude rozhodovat někdo jiný a jinde a bez debaty a bez kontroly.

Co se děje… v New Yorku

Co se týče oslav nového roku, ze všech lidí, kteří s námi sdílejí kalendář, se vydělují dvě větší skupiny. Ti, kteří jsou odhodlaně rozhodnuti prožít bujarou noc stůj co stůj, a pak ti, kteří občas trochu demonstrativně konec roku ignorují. Na Manhattanu existuje ještě třetí skupina: lidé, jejichž večer probíhá ve znamení očekávání nejen výměny čísel v kalendáři, ale také v očekávání okamžiku, kdy obří rozsvícená koule na střeše jedné z výškových budov na náměstí Times Square začne pomalu sjíždět po tyči. Racionálně lze touhu po takové podívané těžko pochopit, nicméně tradice, která začala v roce 1907, přivábí do obvykle studené prosincové newyorské zimy kolem milionu lidí, kteří s euforickým odpočítáváním dvacet tři metrů dlouhou jízdu světélkujícího předmětu sledují. A další miliarda lidí po celém světě tuto „událost“ pozoruje v televizi. Vedle vánočních svátků, židovské chanuky a kwanzy, slavené Afroameričany, následného rozbalování dárků, pak jejich vyměňování a vracení dvacátého šestého prosince, tahle oslava nového roku v New Yorku završuje pro celou Ameriku sváteční dny.

Osobnosti - výběr z článků

Dorothea Tanning

Dorothea Tanning

Neobyčejná americká malířka Dorothea Tanning uchvátila slavného německého malíře Maxe Ernsta natolik, že opustil pohodlný život s bohatou a vlivnou manželkou, mecenáškou umění Peggy Guggenheimovou. Dorothea Tanning se poté za Maxe Ernsta provdala.

Jan Dušek

Jan Dušek

Prof. Jan Dušek je jednou z nejvýraznějších osobností české scénografie a kostýmního výtvarnictví 20. a 21. stol. Jeho jméno je trvale spojováno s tvorbou režiséra Evalda Schorma, s nímž spolupracoval v letech 1976–1988 na inscenacích KRÁL JELENEM, TRAGICKÝ PŘÍBĚH HAMLETA, BRATŘI KARAMAZOVI, MACBETH, MARATÓN, HLUČNÁ SAMOTA a dalších.

Martin Donutil

Martin Donutil

Výkonů herce Martina Donutila (ročník 1991) jsem si začal všímat v inscenacích brněnské Husy na provázku, což bylo jeho první angažmá. Působil tam donedávna a nezapomenutelná je například jeho kreace v titulní roli Shafferova Amadea v režii Vladimíra Morávka. Tam exceloval spolu se svým otcem Miroslavem (ten ztvárnil Salieriho). Martinovi potom nabídlo angažmá nové vedení Městských divadel pražských, kde v herecky nadprůměrné inscenaci ANDĚLÉ V AMERICE režiséra Michala Dočekala podává v náročné roli emocionálně rozpolceného intelektuála mimořádný výkon.

Studna, sekera, archiv

Studna, sekera, archiv

Rád seká dříví, nerad nosí vodu ze studně a nejradši listuje zaprášenými dokumenty v archivech. „I když nacisti spálili tisíce papírů a estébáci za sebou zahlazovali stopy jak lišky, válí se tam kvanta příběhů, co čekají, až je někdo zvedne,“ říká Miloš Doležal, toho času propuštěný z rozhlasu. Na oceňovanou knihu o číhošťském páterovi Josefu Toufarovi, kterého v roce 1950 umlátili příslušníci Státní bezpečnosti, nyní navázal povídkovou knihou ČURDA Z HLÍNY zasazenou do období protektorátu. Sešli jsme se v pražských Vršovicích.

Yves Saint Laurent

Yves Saint Laurent

„Návrh je základ všeho,“ tvrdil Alberto Giacometti. Pro tvorbu Yvese Saint Laurenta to platí dvojnásob.

Jana Stryková

Jana Stryková

Jana Stryková patří k herečkám, o nichž platí, že je na ně radost pohledět. K atraktivnímu exteriéru přidává na jevišti i vnitřní opravdovost, také přirozenou, a přesto zřetelnou dikci (jev v českých divadlech ne vždy samozřejmý). Energická a přímá je i v osobním kontaktu, nic nepředstírá, rozhovor občas proloží nakažlivým zvonivým smíchem.

Ondřej Kundra

Ondřej Kundra

Mezi vyznamenané prestižní Cenou Ferdinanda Peroutky patří od letošního února také redaktor týdeníku Respekt Ondřej Kundra. Teprve osmatřicetiletý novinář se věnoval už dlouhé řadě silných témat, včetně investigativních. Týkají se korupce, zneužívání politické moci, poměrů v justici, šíření lží a dezinformací, nepřátelských cizích vlivů.

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Je velice těžké rozprávět s někým, koho opravdu dobře znáte. Celoživotní pevné přátelství, které mě pojí s mým otcem, je snad výjimečné. Vždycky jsme si byli velmi blízcí. Byl mi tátou od útlého dětství přes mou divokou pubertu až do dnešních dní. Nebyl však jen člověkem plným lásky a pochopení, ale v průběhu let jsem se od něj dovídala tolik cenných informací, že bych to bez přehánění mohla pokládat za domácí univerzitu. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych si jako otce dovedla představit někoho jiného, dostalo by se mu jen hlasité negativní odpovědi. Letos 2. dubna slaví devadesáté narozeniny.

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek

Výrazný herec a propagátor netradičního přístupu k životu Jaroslav Dušek (ročník 1961) uvedl nedávno v Divadle Na Jezerce projekt SLÁVA STROJŮ A MĚST. Tato nadmíru inspirativní inscenace vychází z téměř neznámého textu Jaromíra Rašína. S režisérem i interpretem v jedné osobě jsme si povídali v příšeří zadního traktu restaurace zmíněného divadla, kde mu za dvě hodiny začínalo představení, v němž formou „jevištního čtení“ ztvárňuje všechny role.

Sama s Kunderou

Sama s Kunderou

Stalo se to před více než půl stoletím, v roce 1964. Tehdy bylo českému, později francouzskému spisovateli třicet pět let, ještě nebyl světoznámý a ještě si nehlídal svůj oficiální obraz tak úzkostlivě jako později. Letos 1. dubna oslaví Milan Kundera devadesátiny.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 1/15

XANTYPA Číslo 1/15

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 10/2019

XANTYPA XANTYPA 10/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne