Nicolas Sarkozy prahne po návratu na francouzský prezidentský trůn

Mandát francouzského prezidenta, ústřední postavy tamního politického systému, je pětiletý. Dva roky po volbě bývá klid a pak se rozjíždí tříletá neoficiální prezidentská kampaň. Vzhledem k tomu, že poslední volby, v nichž socialista François Hollande porazil pravicového prezidenta Nicolase Sarkozyho, se konaly v roce 2012, kampaň k těm dalším vypukla v roce, který právě skončil. Vše prozatím nasvědčuje opakování duelu Sarkozy – Hollande v roce 2017, pokud kartami nezamíchá třetí vzadu, šéfka nacionalistické Národní fronty Marine Le Penová.

Daneš
Logickým mezikrokem před nástupem do bitvy o prezidentský stolec se pro Sarkozyho stalo opětovné převzetí otěží v hlavní opoziční straně Svaz pro lidové hnutí (Union pour le mouvement populaire, zkratkou UMP), a proto v září vyhlásil, že se hodlá ucházet o předsednické křeslo ve straně, kterou vedl už v letech 2004–2012.

Triumfální převzetí UMP se nekonalo
Vloni 29. listopadu se konalo elektronické hlasování členů UMP, přičemž Sarkozy byl jedním ze tří kandidátů. Zisk 64,5 procent hlasů mu zajistil výhru, ne však natolik přesvěčivou, aby napříště nebyl nucen hledat ve vlastním táboře strategická spojenectví.
Se slušnými 29,2 procenty se na druhé příčce umístil bývalý ministr zemědělství Bruno Le Maire. Muže, který dosud nepatřil k lídrům francouzské pravice, od nynějška nebude možné ignorovat. Le Maire se těšil podpoře Sarkozyho hlavního rivala, expremiéra a historicky prvního šéfa UMP Alaina Juppého. Ten se sice klání o předsednický post ve straně nezúčastnil, prezidentské ambice z něho však přímo čiší a kde může, okopává Sarkozymu kotníky.
Dva roky v opozici byly pro pravici devastující. Po porážce v prezidentské volbě v květnu 2012 se Sarkozy stáhl z politického života. S ohledem na vyšetřování řady s ním spojených korupčních afér přesto Francouzům z očí nezmizel. Strana, jejíž vedení rovněž opustil, si prošla obtížným obdobím. Ve volbě předsedy na podzim 2012 rozdělili členové UMP svou přízeň rovnoměrně mezi dva kandidáty: exministra rozpočtu Jeana-Françoise Copého a expremiéra Françoise Fillona. Rozpoutal se pak bratrovražedný boj a strana se kvůli tomu málem rozpadla.

Nepopulární prezident
Situace ve vládní straně není o mnoho lepší: popularita prezidenta Hollanda se zejména vinou vleklých hospodářských problémů země propadá až na samé dno. Kritika jeho osoby je založena na argumentech víceméně protichůdných k těm, o něž se opírali nespokojenci s činností jeho předchůdce. Zatímco na Sarkozym Francouze iritovala zejména jeho snaha rozhodovat o všem, Hollande je pranýřován spíše za svou laxnost a nerozhodnost.
Konzervativní voliči zas Hollandovi nemohou přijít na jméno v souvislosti s prosazením zákona o homosexuálním manželství, proti němuž se v roce 2013 zvedla vlna celonárodních protestů (na ní se mimochodem dnes pokouší svézt i Sarkozy, který v listopapdu – k překvapení svých liberálnějších stranických kolegů – vyhlásil, že v případě svého návratu do čela státu zákon zruší).
Předáci Socialistické strany dávají stále otevřeněji najevo, že by bylo nejlepší, kdyby se Hollande obhajoby svého mandátu zřekl. Něco takového je však vcelku málo pravděpodobné. Hollandův mandát je teprve v polovině, navíc dosud každý prezident francouzské páté republiky (nezemřel-li předčasně jako Georges Pompidou) svůj mandát obhajoval. Co může Hollandově ambici ucházet se o znovuzvolení nejvíce pomoci, je právě Sarkozyho návrat, protože nic levicové voliče nedokáže sjednotit tak jako exprezident – v odporu proti němu.

Dravá rusofilka
Z oslabení prezidenta Hollanda i exprezidenta Sarkozyho se mezitím raduje třetí vzadu: vůdkyně nacionalistické Národní fronty Marine Le Penová. Koncem listopadu byla znovuzvolena předsedkyní své strany úctychodným skórem sta procent hlasů, což nám bezděky připomene výsledky kandidátek s totožným názvem z dob socialistického Československa. Le Penová prosazuje opuštění eurozóny i referendum o vystoupení Francie z Evropské unie. Je rovněž veřejnou zastánkyní politiky ruského prezidenta Putina; že to nebude zadarmo, naznačuje nedávná půjčka devíti milionů eur její straně Česko-ruskou bankou se sídlem v Moskvě.
Marine Le Penová hýří sebevědomím a netají se tím, že počítá s postupem do druhého kola příštích prezidentských voleb. Za neznámou považuje jen to, kdo s ní postoupí, zda Sarkozy, nebo Hollande. Zdá se tak, že v roce 2017 spíše než o duel mezi pravicí a levicí půjde o samotné další směřování země: buďto si vývoj zachová základní kontinuitu, anebo dojde k radikálnímu obratu… jakým směrem, to zatím nikdo přesně neví.

Martin Daneš (www.martindanes.com)

XANTYPA 1/15 - výběr z článků

Milan Rastislav Štefánik

Milan Rastislav Štefánik

Večer 28. listopadu 1904 nasedli do vlaku směr Paříž dva mladí muži: čtyřiadvacetiletý čerstvě promovaný filozof a astronom Milan Štefánik a o dva roky starší sochař Bohumil Kafka. Štefánik měl v kapse doporučující dopis od svého profesora K. V. Zengera pro Camilla Flammariona a Julese Janssena. Toužil pracovat v pařížské hvězdárně. V Praze totiž česká hvězdárna není, v Německu nemá naději, v Rakousku je obsazeno, do Uher nechce. „Tady doma mám všechno tak rád,“ přiznával, „ale pro uskutečnění svých snů musím tam, kde jsou širší obzory, kde jsou větší možnosti vědecké i finanční.“

Královský rod z Bali v ČR

Královský rod z Bali v ČR

Některé šlechtické rody se mohou pochlubit tím, že jsou pokrevně spřízněny s hlavami pomazanými. Mezi ně patří i moravská a pražská větev rodiny Tjokordových. Že se vám jejich jméno špatně vyslovuje? Pochází totiž z Bali, jemuž kdysi jejich předkové vládli.

Na březích řeky Gangy

Na březích řeky Gangy

Posvátné hinduistické město Váránasí je jedno z nejdéle obydlených míst na světě a již několik tisíc let sem proudí poutníci, aby provedli očistnou koupel v řece Ganze. Název dostalo město podle říček Varuna a Asi, které se právě zde vlévají do Gangy. Starší název Kashi znamená „město světla“, čímž se myslí světlo osvícení. O to se snaží i svatí muži – sádhuové, kteří zde žijí a meditují.

Básnířka Vladimíra Čerepková

Básnířka Vladimíra Čerepková

Dnes o Vladimíře Čerepkové vím víc než o většině svých kamarádek; vím, kam chodila na pivo, jak se oblékala, i co nosila v kabelce. Natočila jsem s touto beatnickou básnířkou celonoční rozhovor, zpovídala její přátele i nepřátele a pročetla celé její dílo, soukromou korespondenci i to, co si o ní psaly nejrůznější československé úřady. Vydalo to na životopisnou knížku, ale Vladimíra Čerepková, někdejší hvězda Poetické vinárny Viola, pro mě stále zůstává podivným paradoxem.

Kapela Zrní

Kapela Zrní

Setkat se ve stejný čas na stejném místě se všemi pěti členy kapely Zrní je dost obtížné. Kluci před nedávnem vydali své čtvrté album NÁSLEDUJ KOJOTA a jsou v jednom kole… Nakonec jsme se sešli v jejich domovském Kladně.

Sportovec Jiří Bouška mistrem světa

Sportovec Jiří Bouška mistrem světa

Jiří Bouška, handicapovaný cyklista-profesionál (v dětství prodělal mozkovou obrnu), po dlouhých pěti letech opět vystoupal na místo nejvyšší, když vybojoval v časovce titul mistra světa pro rok 2014. K tomuto úžasnému úspěchu ještě přidal bronzovou medaili v silničním závodě, i když se při něm krátce po startu ocitl v hromadné kolizi a pádu, ale podařilo se mu přední skupinu dojet. To vše se událo v americkém Greenville při Mistrovství světa UCI PARA. Když se přičtou jeho další úspěchy v Evropských a Světových pohárech roku 2014, nezbývá než blahopřát a smeknout klobouk.

Zpěvačka Lenka Dusilová

Zpěvačka Lenka Dusilová

Lenka Dusilová nedávno doma porodila své první dítě, syna Edwarda. A se svojí kapelou Baromantika vydala nové album, které nazvala V HODINĚ SMRTI.

Výstavy potomků Jiřího Trnky

Výstavy potomků Jiřího Trnky

Od smrti krále českého animovaného filmu Jiřího Trnky uplynulo čtyřicet pět let. Jeho poetický svět však žije v dalších a dalších generacích diváků, čtenářů či studentů a následovníků. V nadcházejících týdnech ožije i na dvou výstavách, které se uskuteční v Plzni, Evropském hlavním městě kultury 2015. Jednu připravil Trnkův syn a druhou vnuk.

2014: Rok proměny. Jsme jiní, ale nevíme, kam patříme

Končí rok 2014. Podivný rok. Zlomový. Cítíme v kostech, jak se „náš svět“ mění. A mnohdy cítíme, že vůbec není náš a že s některými věcmi nehneme. A přece vždycky, dnes jako před třiceti lety, záleží na nás. Na každém z nás. Pokud nám o zemi, v níž žijeme, o kontinent, na kterém žijeme, jde, pak se musíme starat. Musíme být slyšet. Nesmíme to nechat „na nich“. A my to celá léta necháváme na nich.
Jak ten rok vyjádřit? Jak vyjádřit jeho smysl? Změna. Sešup. Jako by se s námi země naklonila a my začali klouzat někam, kam nepatříme, kde jsme byli, ale být nechceme. Příznaků něčeho nedobrého je víc. Ty nejpodstatnější přicházejí zvenčí – Rusko jako by se probralo ze zimního spánku a začalo se i v mezinárodním kontextu vracet do podoby totalitního hegemona. Nikdo nechce válku, tedy alespoň nikdo na relativně bohatém Západě, kam dnes patříme. Ale ona, zdá se, pomalu přichází. Je nám vnucována.
Další příznaky sledujeme doma. Nejde jen o jednání prezidenta Miloše Zemana. Podstatná je hlubší proměna české zahraniční politiky. Odklon od pětadvacet let pěstovaného směru. A s ním proměna domácí politiky. Neskutečný populismus. Ono suverénní „prostě to uděláme“, za nímž nic není, žádné přesvědčení, program, jen čirý pragmatismus. Jsme soustředěni na Zemana, ale nebezpečnější je trend kultu osobnosti, který souvisí i s vážným zpochybněním české politické podstaty, parlamentní demokracie. Slyšet od Andreje Babiše, od místopředsedy vlády a vůdce dnes podle průzkumů nejsilnější strany, že ve Sněmovně se jen kecá, že je ztrátou času tam sedět, to nás ohrožuje. Protože alternativou je, že za nás bude rozhodovat někdo jiný a jinde a bez debaty a bez kontroly.

Co se děje… v New Yorku

Co se týče oslav nového roku, ze všech lidí, kteří s námi sdílejí kalendář, se vydělují dvě větší skupiny. Ti, kteří jsou odhodlaně rozhodnuti prožít bujarou noc stůj co stůj, a pak ti, kteří občas trochu demonstrativně konec roku ignorují. Na Manhattanu existuje ještě třetí skupina: lidé, jejichž večer probíhá ve znamení očekávání nejen výměny čísel v kalendáři, ale také v očekávání okamžiku, kdy obří rozsvícená koule na střeše jedné z výškových budov na náměstí Times Square začne pomalu sjíždět po tyči. Racionálně lze touhu po takové podívané těžko pochopit, nicméně tradice, která začala v roce 1907, přivábí do obvykle studené prosincové newyorské zimy kolem milionu lidí, kteří s euforickým odpočítáváním dvacet tři metrů dlouhou jízdu světélkujícího předmětu sledují. A další miliarda lidí po celém světě tuto „událost“ pozoruje v televizi. Vedle vánočních svátků, židovské chanuky a kwanzy, slavené Afroameričany, následného rozbalování dárků, pak jejich vyměňování a vracení dvacátého šestého prosince, tahle oslava nového roku v New Yorku završuje pro celou Ameriku sváteční dny.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 1/15

XANTYPA Číslo 1/15

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 10/2019

XANTYPA XANTYPA 10/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne