2014: Rok proměny. Jsme jiní, ale nevíme, kam patříme

Braňme se sami sobě a vzhlížení k mocným ikonám, ke sprostě mluvícím spasitelům

Končí rok 2014. Podivný rok. Zlomový. Cítíme v kostech, jak se „náš svět“ mění. A mnohdy cítíme, že vůbec není náš a že s některými věcmi nehneme. A přece vždycky, dnes jako před třiceti lety, záleží na nás. Na každém z nás. Pokud nám o zemi, v níž žijeme, o kontinent, na kterém žijeme, jde, pak se musíme starat. Musíme být slyšet. Nesmíme to nechat „na nich“. A my to celá léta necháváme na nich.
Jak ten rok vyjádřit? Jak vyjádřit jeho smysl? Změna. Sešup. Jako by se s námi země naklonila a my začali klouzat někam, kam nepatříme, kde jsme byli, ale být nechceme. Příznaků něčeho nedobrého je víc. Ty nejpodstatnější přicházejí zvenčí – Rusko jako by se probralo ze zimního spánku a začalo se i v mezinárodním kontextu vracet do podoby totalitního hegemona. Nikdo nechce válku, tedy alespoň nikdo na relativně bohatém Západě, kam dnes patříme. Ale ona, zdá se, pomalu přichází. Je nám vnucována.
Další příznaky sledujeme doma. Nejde jen o jednání prezidenta Miloše Zemana. Podstatná je hlubší proměna české zahraniční politiky. Odklon od pětadvacet let pěstovaného směru. A s ním proměna domácí politiky. Neskutečný populismus. Ono suverénní „prostě to uděláme“, za nímž nic není, žádné přesvědčení, program, jen čirý pragmatismus. Jsme soustředěni na Zemana, ale nebezpečnější je trend kultu osobnosti, který souvisí i s vážným zpochybněním české politické podstaty, parlamentní demokracie. Slyšet od Andreje Babiše, od místopředsedy vlády a vůdce dnes podle průzkumů nejsilnější strany, že ve Sněmovně se jen kecá, že je ztrátou času tam sedět, to nás ohrožuje. Protože alternativou je, že za nás bude rozhodovat někdo jiný a jinde a bez debaty a bez kontroly.

Havel na Hrad
Vraťme se k otázce, jak ten rok vyjádřit. Při protestní demonstraci letos na výročí 17. listopadu nějací lidé nesli transparent „Havel na Hrad!“. Transparent naprosto absurdní, vždyť Václav Havel je mrtvý, ale zároveň podivuhodně výstižný. Protože co nám dnes asi nejvíc schází? Nikoli Havel, ale jeho zásadní veřejné postoje. Havel měl tisíc chyb, ale nešlo mu o sebe v disentu a nešlo mu o sebe na Hradě. Byl filosof, přemýšlející člověk, který se nevytahoval. Hleděl dopředu. Ještě něco: Havel byl západní člověk. Žádný byzantský monarcha. Měl západní mysl.
Oslavy výročí 17. listopadu v Praze, ale i v jiných městech se obrátily v protest. Ač uteklo čtvrt století, ten den navázal na konec roku 1989. Lidé v hlavním městě na Národní třídě neslavili. Bouřili se proti Miloši Zemanovi. Proti jeho nadbíhání Rusku a ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi, ale také proti Zemanovu slovníku, veřejným sprostotám. Viz například plakát „Drž už radši pussynku“. Na Národní třídu přišlo patnáct až dvacet tisíc lidí. Pak se vydali na Hrad. Jiní protestovali na Albertově. Pár jich házelo na hlavu státu vajíčka. Protesty to byly masivní. Odtud víme: lidem není jedno, co se děje.
Zeman rád provokuje. K tomu zřejmě patřilo i jeho tvrzení, že zásah komunistické policie v listopadu 1989 „nebyla žádná krvavá řež, nebyl to žádný nestandardní masakr“. Stál jsem v čele průvodu, celé jsem to na Národní třídě prožil. Nemá cenu víc dodávat. Ale ona to zřejmě nebyla jen provokace. Zeman neomylně míří do cíle, chce zpochybnit listopad 1989, chce napadnout symbol, protože je spojen s občanským sebevědomím, s odmítnutím ruské totality a okupace, ruské nadvlády. Zeman už dřív psal o 17. listopadu jako o masakru, ví, jak to bylo. Ale odmítá podstatu oněch událostí.

Otakar van Gemud a svoboda projevu
Náš dnešní systém je postaven na svobodě projevu. Zdá se to často sebevražedné. Stačí navštívit třeba server aeronet.cz. Neustálé útoky na podstatu demokracie. Svoboda projevu, nebo spíš její odvrácená tvář, se na nás často valí ze serveru parlamentnilisty.cz. Texty o zločinci Havlovi atd. To vše rafinovaně „vyváženo“ i opačnými postoji.
K demokracii patří hlasy lidí, kteří ji nenávidí, kteří odmítají (z různých důvodů) západní systém. Svobody projevu využívá nejen u nás a s obrovskou aktivitou putinovská propaganda. Lži vydávané za pravdu, podvržené důkazy (třeba o tom, že malajsijský boeing sestřelený nad územím ovládaným proruskými separatisty, zničily kyjevské stíhačky).
Drsné je, když česká policie začne svobodě projevu bránit. A to se stalo právě 17. listopadu aktivistovi Otakaru van Gemundovi. Chtěl demonstrovat proti Zemanovi, ale byl – zřejmě – tajně sledován, a pak skutečně policií zajištěn, odvezen na policejní stanici a tam držen dvě hodiny. Van Gemund je aktivista skupiny oMEN (jako vzor si skupina zjevně vzala ukrajinské feministky Femen). Je Holanďan, ale žije v Česku dvacet pět let. Protestoval už předtím na tiskové konferenci české vlády. S dalším aktivistou se tam svlékli do půl těla a měli na sobě nápisy jako: Premiére odvahu, Nebuďte s Putinem, Obraňte svobodu, Ne paštiky.
Van Gemund natočil část zadržení, policejní perlustrace, na video. To zavěsil na internet a je možné ho zhlédnout. Díval jsem se na tu nahrávku s jedním bývalým velmi vysoko postaveným policistou, který mi řekl: „Člověče, to je jak za komoušů, to snad není možný.“ Dodal, že podle něj bylo porušeno několik zákonů a naše ústava. – To se může stát v každé zemi. Zarážející ale je, že se k incidentu nikdo nevyjádřil. Kupříkladu policejní prezident Tomáš Tuhý mlčí jako hrob. (Že by ho to nezajímalo?)

Syřany? Nechceme!
Vraťme se k populismu. Protože tento nejlevnější politický postoj je u nás hluboko zakořeněný a ničivý. Je na něm dobře vidět, jak se česká společnost v posledních letech vyvíjí. Žijeme ve velmi rozbouřeném světě. Nejde jen o Rusko a Ukrajinu a o další bývalé ruské „satelity“. Mnohem tvrdší konflikty se odehrávají kupříkladu v Sýrii, kde zuří občanská válka. Nás se ta hrůza týká jen velmi málo, skoro vůbec. My si, i když věčně nadáváme, žijeme v klidu a míru. Jsme – oproti Sýrii nebo Ukrajině – bohatá země.
Ze severní Afriky a Blízkého východu emigrují do okolí i do Evropy davy. Ze Sýrie uprchly už asi tři miliony tamních obyvatel. Neuvěřitelné číslo. Turecko jich přijalo více než 1,5 milionu, Libanon 1,2 milionu. O azyl v zemích Unie v první polovině letošního roku požádalo okolo 250 tisíc Syřanů. Emigranti nejvíc zatěžují Itálii, Švédsko, Francii a Německo. Německo nabídlo, že přijme 140 tisíc syrských uprchlíků. A my? Postoj české vlády je jasný: žádné Syřany, žádné cizáky tu nechceme. Ministr vnitra Milan Chovanec řekl: „Jsme připraveni pomáhat na místě, a to jak finančně, tak lékařsky. Nemáme ale kapacity na to, abychom tisíce lidí do země přijali.“

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě...

Martin Fendrych

XANTYPA 1/15 - výběr z článků

Milan Rastislav Štefánik

Milan Rastislav Štefánik

Večer 28. listopadu 1904 nasedli do vlaku směr Paříž dva mladí muži: čtyřiadvacetiletý čerstvě promovaný filozof a astronom Milan Štefánik a o dva roky starší sochař Bohumil Kafka. Štefánik měl v kapse doporučující dopis od svého profesora K. V. Zengera pro Camilla Flammariona a Julese Janssena. Toužil pracovat v pařížské hvězdárně. V Praze totiž česká hvězdárna není, v Německu nemá naději, v Rakousku je obsazeno, do Uher nechce. „Tady doma mám všechno tak rád,“ přiznával, „ale pro uskutečnění svých snů musím tam, kde jsou širší obzory, kde jsou větší možnosti vědecké i finanční.“

Královský rod z Bali v ČR

Královský rod z Bali v ČR

Některé šlechtické rody se mohou pochlubit tím, že jsou pokrevně spřízněny s hlavami pomazanými. Mezi ně patří i moravská a pražská větev rodiny Tjokordových. Že se vám jejich jméno špatně vyslovuje? Pochází totiž z Bali, jemuž kdysi jejich předkové vládli.

Na březích řeky Gangy

Na březích řeky Gangy

Posvátné hinduistické město Váránasí je jedno z nejdéle obydlených míst na světě a již několik tisíc let sem proudí poutníci, aby provedli očistnou koupel v řece Ganze. Název dostalo město podle říček Varuna a Asi, které se právě zde vlévají do Gangy. Starší název Kashi znamená „město světla“, čímž se myslí světlo osvícení. O to se snaží i svatí muži – sádhuové, kteří zde žijí a meditují.

Básnířka Vladimíra Čerepková

Básnířka Vladimíra Čerepková

Dnes o Vladimíře Čerepkové vím víc než o většině svých kamarádek; vím, kam chodila na pivo, jak se oblékala, i co nosila v kabelce. Natočila jsem s touto beatnickou básnířkou celonoční rozhovor, zpovídala její přátele i nepřátele a pročetla celé její dílo, soukromou korespondenci i to, co si o ní psaly nejrůznější československé úřady. Vydalo to na životopisnou knížku, ale Vladimíra Čerepková, někdejší hvězda Poetické vinárny Viola, pro mě stále zůstává podivným paradoxem.

Kapela Zrní

Kapela Zrní

Setkat se ve stejný čas na stejném místě se všemi pěti členy kapely Zrní je dost obtížné. Kluci před nedávnem vydali své čtvrté album NÁSLEDUJ KOJOTA a jsou v jednom kole… Nakonec jsme se sešli v jejich domovském Kladně.

Sportovec Jiří Bouška mistrem světa

Sportovec Jiří Bouška mistrem světa

Jiří Bouška, handicapovaný cyklista-profesionál (v dětství prodělal mozkovou obrnu), po dlouhých pěti letech opět vystoupal na místo nejvyšší, když vybojoval v časovce titul mistra světa pro rok 2014. K tomuto úžasnému úspěchu ještě přidal bronzovou medaili v silničním závodě, i když se při něm krátce po startu ocitl v hromadné kolizi a pádu, ale podařilo se mu přední skupinu dojet. To vše se událo v americkém Greenville při Mistrovství světa UCI PARA. Když se přičtou jeho další úspěchy v Evropských a Světových pohárech roku 2014, nezbývá než blahopřát a smeknout klobouk.

Zpěvačka Lenka Dusilová

Zpěvačka Lenka Dusilová

Lenka Dusilová nedávno doma porodila své první dítě, syna Edwarda. A se svojí kapelou Baromantika vydala nové album, které nazvala V HODINĚ SMRTI.

Výstavy potomků Jiřího Trnky

Výstavy potomků Jiřího Trnky

Od smrti krále českého animovaného filmu Jiřího Trnky uplynulo čtyřicet pět let. Jeho poetický svět však žije v dalších a dalších generacích diváků, čtenářů či studentů a následovníků. V nadcházejících týdnech ožije i na dvou výstavách, které se uskuteční v Plzni, Evropském hlavním městě kultury 2015. Jednu připravil Trnkův syn a druhou vnuk.

Nicolas Sarkozy prahne po návratu na francouzský prezidentský trůn

Nicolas Sarkozy prahne po návratu na francouzský prezidentský trůn

Mandát francouzského prezidenta, ústřední postavy tamního politického systému, je pětiletý. Dva roky po volbě bývá klid a pak se rozjíždí tříletá neoficiální prezidentská kampaň. Vzhledem k tomu, že poslední volby, v nichž socialista François Hollande porazil pravicového prezidenta Nicolase Sarkozyho, se konaly v roce 2012, kampaň k těm dalším vypukla v roce, který právě skončil. Vše prozatím nasvědčuje opakování duelu Sarkozy – Hollande v roce 2017, pokud kartami nezamíchá třetí vzadu, šéfka nacionalistické Národní fronty Marine Le Penová.

Co se děje… v New Yorku

Co se týče oslav nového roku, ze všech lidí, kteří s námi sdílejí kalendář, se vydělují dvě větší skupiny. Ti, kteří jsou odhodlaně rozhodnuti prožít bujarou noc stůj co stůj, a pak ti, kteří občas trochu demonstrativně konec roku ignorují. Na Manhattanu existuje ještě třetí skupina: lidé, jejichž večer probíhá ve znamení očekávání nejen výměny čísel v kalendáři, ale také v očekávání okamžiku, kdy obří rozsvícená koule na střeše jedné z výškových budov na náměstí Times Square začne pomalu sjíždět po tyči. Racionálně lze touhu po takové podívané těžko pochopit, nicméně tradice, která začala v roce 1907, přivábí do obvykle studené prosincové newyorské zimy kolem milionu lidí, kteří s euforickým odpočítáváním dvacet tři metrů dlouhou jízdu světélkujícího předmětu sledují. A další miliarda lidí po celém světě tuto „událost“ pozoruje v televizi. Vedle vánočních svátků, židovské chanuky a kwanzy, slavené Afroameričany, následného rozbalování dárků, pak jejich vyměňování a vracení dvacátého šestého prosince, tahle oslava nového roku v New Yorku završuje pro celou Ameriku sváteční dny.

NÁZORY Martina Fendrycha - výběr z článků

Vítejte v Česku, v době postliberální, kdy vládnou emoce a fakta ztratila význam

Vítejte v Česku, v době postliberální, kdy vládnou emoce a fakta ztratila význam

V sobotu 21. října skončily sněmovní volby a skončila doba, jež začala v listopadu 1989. Skončilo údobí liberální demokracie, smeteny byly zbytky „Havla“ v české politice. To není přehnané tvrzení, ale fakt. Co přichází, zatím není jasné, musíme si počkat. Jistě víme, že voliče oslovují vůdci s autoritářskými sklony, kteří „to vezmou pevně do ruky“, neradi se dohadují s druhými, a panují.

Rok 2016

Rok 2016

Facebook a Twitter, krásné nové drogy, jež dokonale uspokojují naše touhy

Dalajláma ukázal, kdo je kdo v Česku

Dalajláma ukázal, kdo je kdo v Česku

Podivuhodné, co dokáže ve světě sázejícím na ekonomickou a vojenskou moc jeden jediný člověk, přitom žádný Bill Gates, ani velitel ozbrojených šiků, muž nedisponující „světskou“ mocí, ale jen a jen svou duchovní výbavou a pohnutým osudem. Do Prahy přijel 14. dalajláma Tändzin Gjamccho, buddhista žijící od dětství v exilu, nejvyšší tibetský duchovní vůdce. Jeho Svatost. U jiného by to přízvisko vyvolávalo posměch; u dalajlámy ne. Proč? Vyzařuje z něj pokoj? Nebo proto, že i náš většinově „pohanský“ svět v skrytu duše po „svatosti“, po něčem jiném, nesvětském, prahne?

Náckovatíme. Není to legrace.

Náckovatíme. Není to legrace.

Babiš veřejně popřel holokaust, koncentrák v Letech. Zeman zas vydává knihu Tato země je naše. A přece nejsme Zemanlandem.

Jsme šestá nejbezpečnější země světa. Bojíme se ale jako šestá nejriskantnější

Léto v Evropě nepřineslo klid. Množí se útoky teroristů a jimi inspirovaných šílenců. Německo nese ataky statečně. U nás vyvolávají paniku, prudké politické odezvy. Jako by se to dělo v Česku. Běžně se u nás dává rovnítko mezi muslimské uprchlíky a teroristy.

Polibky smrti, vytěsněný Šlachta a církevní restituce jako zbraň proti Sobotkovi

Přibývá střetů mezi ANO a ČSSD i dalšími stranami. Viděli jsme to na protikuřáckém zákonu. Sice vládní návrh, ale poslanci Andreje Babiše ho nechali padnout. Nejspíš někde vzadu číhaly krajské volby. Za jednatřiceti „anoisty“, kteří hlasovali proti, nebo se zdrželi, může stát představa, že zákaz kouřit lidé v hospodách na vesnici neberou.

Hledá se prezidentský kandidát. Značka: Abychom se za něj nemuseli stydět

 Zajímavé, jak se najednou vynoří téma, prodere se na povrch, vybublá. Tak nyní oživla debata, kdo bude za rok a tři čtvrtě kandidovat proti Miloši Zemanovi. Jakkoli nežijeme v prezidentském systému, stále ještě jsme parlamentní demokracií, stejně má hradní pán velký význam. Dokonce dokáže přitáhnout pozornost voličů k politickému tématu, přímé volbě, a to je co říct. Protože zájem o politiku u nás upadá.

Nová česká zahraniční politika: Klanění se Si Ťin-pchingovi místo lidských práv

Nová česká zahraniční politika: Klanění se Si Ťin-pchingovi místo lidských práv

Člověk fyzicky cítí, jak se mu svět mění pod nohama. Není to změna, jakou jsme zažili na konci roku 1989. Je méně žádoucí, globální. V takové době záleží na pružnosti, na gruntu, z kterého jednotlivci vycházejí, na jejich víře a odhodlání. Na naladění. Přijmeme změny? Odmítneme? Jsou tak masivní a tolik nás přesahují, že nemáme sílu je odmítnout. Buď je přijmeme, nebo nás semelou.
Změn je mnoho: sílící Rusko, které touží po bývalé imperiální slávě. Zběsilost tzv. Islámského státu a džihádistů. Pohyb milionů uprchlíků. Tající ledovce a stoupající hladiny oceánů. A změny v Evropě, kde se právě nyní rozhoduje, jestli zůstane jedním kooperujícím celkem, nebo se znovu rozpadne do uzavřených národních celků. Přitom rozpad je cestou do minulosti. V Evropě je cítit i jakási únava z přepychu, únava z demokracie. A přece pořád platí, že žádný lepší státní systém nemáme. Vzdát se demokracie znamená vzdát se svobody. Divné, ale i ta jako by se lidem u nás za dvacet šest let od revoluce přežila.

Rozhněvaní Slováci volili. Na výsledku se podílí korupce i rozkladná propaganda.

Slováci si zvolili novou národní radu. Nezůstal kámen na kameni. Smer Roberta Fica prohrál, i když vyhrál. Nacionalisté a fašisti vyhráli, i když nejsou první. Přijde tahle neonacionalistická vlna taky k nám? Máme s tím počítat? Andrej Babiš se na volby těší. Rád by, aby se volilo už v červnu 2017. Zřejmě si je jist, že vyhraje a kabinet bude sestavovat on. Ústava, čtyřleté funkční období vlády ho příliš nezajímá. Stát vnímá jako firmu a výměnu klíčových postů v Agrofertu si přece taky organizuje po svém. (Chápejme: stát zřejmě vnímá jako „svoji“ firmu, i když slůvko „moje“ zatím nepoužívá.)

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 1/15

XANTYPA Číslo 1/15

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/2019

XANTYPA XANTYPA 12/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne