Průšvihy Lubomíra Brabce

Lubomír Brabec je hvězda naší hudební scény, slavný kytarista, který na první pohled vrší jeden úspěch na druhý. Aspoň tak o něm referují média. Ta píší nejen o jeho umělecké práci, ale také o jeho koníčcích. Miluje totiž sporty, kterým se dnes říká adrenalinové. Věnuje se kanoistice, horolezectví, jachtingu, jízdě na koni, canyoningu, navštěvuje extrémní kouty země, třeba Antarktidu. Právě jeho koníčky se mu ovšem několikrát staly málem osudnými. Mohly ho připravit o život nebo – „jen“ – o zdraví. Sám Lubomír věří na osud, myslí si, že události v lidském životě se nedějí jenom tak náhodou, že mají svou logiku a že bez jedné by nebylo druhé. Jeho osud, jak říká, jsou Šumava i Antarktida, hudba i sport.

BrabecKterak jeho kariéra málem skončila ještě dřív, než začala
To bylo tak. „Jako kluk jsem byl pěkné kvítko a svému otci, profesionálnímu muzikantovi, jsem mnoho radosti nedělal,“ vypráví. „V pololetí osmé třídy jsem propadal hned z několika předmětů a měl jsem trojku z chování. Pak mě ale chytla kytara a stal se zázrak! Na konci 8. třídy už jsem měl jenom jednu trojku a moje mravy byly chvalitebné. A v devítce, to už jsem byl úplně jiný žák. Na vysvědčení jsem měl vyznamenání. Jen aby mě na tu konzervatoř vzali.“ Na kytaru cvičil i deset hodin denně. Na konzervatoř se opravdu dostal, ale s tím cvičením to přehnal. Na konci prvního ročníku hudební školy si „přehrál“ ruce: „Tak to muzikanti říkají. Dostal jsem zánět šlach. Neudržel jsem v ruce ani pero, natož abych mohl cvičit a hrát na kytaru. Doktoři mě chtěli operovat, rozřezat mi ruce. Bylo mi jasné, že – dojde-li na operaci – už si nezahraju. Takový zákrok by znamenal konec hraní, konec mého klukovského snu,“ přemítá po letech. Naštěstí mu někdo dal doporučení na tak řečenou radnickou bábu, léčitelku z obce Radnice u Rokycan. Byla známá tím, že diagnózu stanovovala z moči. Přinesl ji tedy. Ona na ni koukla a předepsala mu nějaké bylinky. Z nich zhotovila mast, kterou si musel ruce mazat. Pak si je ještě balil do ručníků a do igelitu. „Musel jsem vypadat docela komicky,“ říká. Bylinky ale zabraly a Lubomír byl zachráněn pro svět hudby a hudba byla zachráněna pro něho.
A jak si dnes ruce chrání třeba na jachtě? To byste se divili. Místo jachtařských rukavic používá obyčejné pracovní. Tvrdí: „Ty jachtařské nekryjí prsty, hlavně nehty. A ty já si chránit musím. Proto používám obyčejné pracovní rukavice. Musím je sice často vyměňovat za nové, ale jinak jsou pro mě ideální.“

Jak se málem nevrátil ze zájezdu s vodáky aneb Osudová nehoda
Od mládí se Lubomír věnoval sportu. Jako kluk závodně plaval, hrál vodní pólo, jezdil na divokou vodu. Na jeden zájezd s vodáky ovšem nevzpomíná moc rád. „Kdysi, ještě před listopadem 1989, jsem odjel s partou vodáků na divokou vodu do Norska,“ vzpomíná. „Zfalšovali jsme tehdy za pomoci ,bramborového´ razítka pozvání od norských vodáků a dostali jsme doložku k vycestování. Zájezd se vyvedl, ale když jsme se vraceli domů, náš autobus ještě v Německu asi dvacet kilometrů od našich hranic havaroval.“ A snad že to byl vodácký zájezd, málem spadl do řeky, respektive zůstal viset z mostu. Zachránil je vlek s loděmi, který se zaklínil nahoře na mostě a zabránil pádu autobusu do kamenitého koryta řeky. Lubomírovo místo bylo hned za řidičem autobusu. „Když jsem se podíval před sebe, tam, kde předtím seděl řidič, nebylo tam nic,“ vidí to jako tehdy. Naštěstí byl připoutaný bezpečnostním pásem. „Nebýt toho pásu, nejspíš bych tu nebyl,“ konstatuje. Když se uvolnil, cosi mu říkalo, že musí pryč. Měl poúrazový šok. Nakonec se ale rychle vrátil, aby pomáhal kamarádům. Mnozí viseli za nohy z oken. Bylo tam hodně raněných. Když je s několika dalšími vyprošťoval, stále na něho cosi teplého kapalo. „Myslel jsem, že to je krev,“ říká. „Pak jsme ale zjistili, že to byla kyselina z baterií. Všichni jsme měli oblečení plné vyžraných děr, jak kyselina konala své dílo.“ Hrozivě vyhlížející nehodu naštěstí všichni přežili. „Byla to zvláštní doba,“ přemítá, „nakonec jsme měli největší obavu z toho, co na hranicích.“ Přišli jsme totiž o pasy i o celní prohlášení, která se tehdy vyžadovala. Naštěstí to i na hranicích dobře dopadlo.

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě....

Václav Žmolík

XANTYPA 1/14 - výběr z článků

Zpěvák a herec Adam Mišík

Zpěvák a herec Adam Mišík

Adam už není jen synem slavného otce – legendy českého bigbítu Vladimíra Mišíka. Jednak se rozvíjí jeho herecká kariéra a nedávno se mu jako zpěvákovi dostalo ocenění Objev roku v Českém slavíkovi.

Fyzik Walter Kohn

Fyzik Walter Kohn

Nejcitovanější článek v oboru fyzika nenapsal Albert Einstein, Niels Bohr či Richard Feynman, ale Walter Kohn, profesor, jehož rodina pochází z jižní Moravy a z Haliče. Za svůj objev dostal roku 1998 Nobelovou cenu za chemii. Proč se nezapsal do všeobecného povědomí? Rozhovor napoví…

Cadí-Moixeró

Cadí-Moixeró

„Chceš se stát na jeden den pastevcem?“ Proč ne, říkám si, když jsem na internetu objevila tuhle nabídku. Mohl by to být dobrý začátek pro poznávání kraje, který se stal ve středověku útočištěm katarů a o pár století později tolik učaroval Picassovi.

Herečka  Eva Josefíková

Herečka Eva Josefíková

Křehká, něžná, subtilní introvertka? Ani omylem! Rázná, někdy tvrdohlavá tmavovláska si jde za svým cílem. Eva Josefíková se herectví věnuje už od doby, kdy ještě chodila do uherskohradišťské základní umělecké školy, ale sotva mohla tušit, že se jednou ocitne na scéně velkého divadla a na filmovém plátně.

Banát

Banát

„Země česká bude příští válkou rozdrobena a pohlcena. Potom my, osídlenci z Banátu, se vrátíme, zemi znovu zřídíme a zaplníme ji novým a lepším národem.“ Tak prý odpovídali lidé zlákaní vidinou lepšího živobytí v Rumunsku sousedům, kteří je ve dvacátých letech 19. století zrazovali od vystěhování ze zemí Koruny české do Uherska.
Přestože země česká dnes není rozdrobena ani pohlcena, mnoho krajanů se do Čech vrací. Táhne je sem stejná vidina, jaká je před téměř dvěma sty lety lákala do Banátu. Vidina lepšího živobytí.

Silvio Berlusconi pár centimetrů nad propastí

Za dvacet let, co působí v nejvyšších patrech italské politiky, jsme jeho pádů zažili několik. Donedávna se mu dařilo vracet se na výsluní, znovu a znovu, až to vypadalo, že nejen kočka, ale i Silvio Berlusconi má sedm životů. Hlasování z 27. listopadu 2013, jímž ho italští senátoři vyloučili ze svých řad, je přesto důležitým mezníkem. Po bezmála dvaceti letech přišel Berlusconi o parlamentní křeslo (napřed v dolní komoře, od letošního února pak v té horní) a dostal se do prekérní, ba vysoce rizikové pozice řadového občana.

Rok Zemana

Česká politika se mění. Žijeme v centru té proměny, těžko ji tedy můžeme uchopit a popsat. Za padesát let to bude snazší, ale už se nás to nebude týkat. Někteří odborníci tvrdí, že se v Česku potichu změnil režim. Nedávno to napsal politolog a za komunistů signatář Charty 77 Bohumil Doležal. – Máme za sebou náročný rok, jehož vyznění není jednoznačné. Vládne nespokojenost, lidé jsou rozčarováni, čekali po roce 1989 něco lepšího.

Co se děje… v New Yorku

V newyorském divadle Rattlestick mají na programu hru JAK SI UDĚLAT PŘÁTELE A PAK JE ZABÍT. Autorky Halley Feiffer a Jenny Allen vyprávějí v komediálním příběhu o těžkostech a bolestech ženského života. Postavy se na jevišti opíjejí, křičí na sebe a ničí sebe i své okolí.

Co se děje... v Londýně

Anglická herečka Judi Denchová je v českých zemích patrně známější svou účastí na karlovarském festivalu než svými rolemi. K těm teď přidala zralou sedmdesátnici Philomenu (stejnojmenný film, režie Stephen Friers), původem z Irska. Ta coby svobodná matka přišla o čtyřletého syna. Katolické jeptišky mu podle praxe převládající v Irsku ještě v 50. letech 20. století našly náhradní rodinu. S pomocí bývalého zpravodaje BBC Martina Sixsmithe (autor literární předlohy, ve filmu ztvárněný Steveme Cooganem) po něm začne pátrat. „Denchová je jako vždy naprosto výjimečná, citovou bolest své postavy ztvárňuje s důstojností. A herecká dvojice Denchová-Coogan ví přesně, kdy příběh vtipně odlehčit – třeba když si oddaná katolička Philomena s potěšením libuje ve výrazech jako ‚poštěváček‘ nebo ‚píchání‘, napsaly londýnské Timesy a recenzi doprovodily pěti hvězdičkami.

Co se děje… v Paříži

Paříž má nové muzeum! Musée l’Art Ludique (Hravé muzeum) otevřelo 16. října 2013 své brány všem nadšencům a obdivovatelům animovaného filmu, komiksu a počítačových her. Jeho první výstava je poctou studiu Pixar, jednomu z nejoblíbenějších a nejprogresivnějších amerických filmových studií, z jehož dílen vyšly populární snímky PŘÍBĚH HRAČEK či HLEDÁ SE NEMO. Expozice PIXAR, 25 LET ANIMACE, představená poprvé v roce 2006 v newyorském Muzeu moderního umění, zahrnuje na pět set artefaktů, návrhů, studií animovaných postav i dekorací, obrázkových scénářů, figurek či plastik z nejslavnějších pixarovských filmů, mezi něž – kromě výše jmenovaných – patří i RATATOUILLE, ÚŽASŇÁKOVI či VALL-I. Imaginativní svět animovaných filmů si mohou návštěvníci prohlédnout do 2. března 2014.

Kultura - výběr z článků

Jsme tu a vy nás chcete, volají Rammstein

Jsme tu a vy nás chcete, volají Rammstein

Nový videoklip k písni DEUTSCHLAND od skupiny Rammstein sbírá na internetu miliony zhlédnutí a vyvolává kontroverzi. K rekonstruovaným výjevům z německé historie se už vyjádřila řada médií či instituce jako izraelské ministerstvo zahraničí. Berlínská kapela proslulá výraznou sebeprezentací si nad zájmem o svou tvorbu jistě mne ruce: vypadá to, že její sedmé album, které vychází 17. května, se bude prodávat skvěle. Pro jistotu mají Rammstein v zásobě ještě čtyři další videa.

Kája Saudek

Kája Saudek

Česká filmová komedie z roku 1966 KDO CHCE ZABÍT JESSII scenáristy Miloše Macourka a režiséra Václava Vorlíčka proslavila Karla neboli Káju Saudka (13. 5. 1935 – 25. 6. 2015), malíře a komiksového kreslíře, jelikož autoři slavného filmu použili jeho kreslené postavy komunikující pomocí bublin. Tak se Kája Saudek dostal do veřejného povědomí.

Jan Lichtenberg

Jan Lichtenberg

To, že slyšel správnou muziku od raného dětství všude okolo sebe, zní sice jako tisíckrát použitá fráze, ale co s tím, když to tak skutečně bylo. Dnes je Jan Lichtenberg velký zjev na tuzemské rockové scéně.

Andy Warhol

Andy Warhol

,,Nikdo se na nic opravdu nepodívá; to je těžké. Myslím, že každý by měl vidět mé obrazy ve skutečnosti, než prohlásí, že jsou bezduché,“ prohlásil Andy Warhol. Muzeum Whitney v New Yorku to nyní umožňuje tisícům návštěvníků. Expozice, která čítá na 350 uměleckých objektů, představuje osobnost Andyho Warhola (1928–1987) a jeho inovativní přínos stále přítomný i v 21. století.

Píše Foglar, kreslí Fischer aneb Rychlé šípy slaví

Píše Foglar, kreslí Fischer aneb Rychlé šípy slaví

Že se slavná pětice narodila v předvánočním čase, nebyl určitě promyšlený marketingový tah Jaroslava Foglara k blížícím se svátkům. Je ovšem nabíledni, že se mu podařilo ve spojení s Janem Fischerem týden před Štědrým dnem obdarovat čtenáře Mladého hlasatele kresleným seriálem, který později ovlivnil statisíce chlapců a děvčat v bývalém Československu. V sedmém čísle Mladého hlasatele ze 17. prosince 1938 se zrodila legenda, slavící letos 80 let.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 1/14

XANTYPA Číslo 1/14

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 09/2019

XANTYPA XANTYPA 09/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne