Evropa

 Evropská unie byla poctěna udělením Nobelovy ceny míru.
Co vlastně je Evropa? Z hlediska zeměpisného: stačí pohlédnout na mapu a podle jednoho pojetí je odpověď zřejmá. Evropa je místní název pro celkem nerozsáhlý, zato členitý výběžek Euroasie.

 Z hlediska historického? V době, kdy vzkvétaly kultury na severním pobřeží Afriky a na Předním východě, byla Evropa územím ovládaným různými barbarskými kmeny. Později její jižní části začaly přejímat a rozvíjet kulturu (včetně písma), která sem doputovala z Egypta, staré Palestiny a přilehlých zemí. Na území Řecka a dnešní Itálie vznikly velké a významné starověké státy.
Z hlediska kulturního? Řecká i římská kultura ovlivnily celou další evropskou historii. Antické myšlení bylo ovšem ovlivněno judaismem a ještě více křesťanstvím. Obě náboženství sice vznikala na Blízkém východě, ale křesťanství se brzy rozšířilo po celé římské říši a z ní dál do „barbarských“ států.
Z hlediska politického pak Evropa dala vznik různým státním zřízením, především však už ve starověku tu měla svůj počátek demokracie (byť ještě ve spojení s otrokářstvím).
Po staletí však Evropa představovala trvale se svářící mnohost. Rozdělena byla daleko více panujícími rody, případně náboženskými konflikty než jazykovou růzností. Sousedé žili ve vzájemném střehu, ti slabší v trvalé obavě před silnějšími. Silní vzájemně bojovali o moc. Po staletí byl tento asijský výběžek sužovaný válkami (také různými druhu moru, ale mor provázel tehdejší lidstvo nezávisle na kontinentech).
Krvavá historie vyvrcholila v minulém století dvěma ničivými válkami, které nakonec zachvátily celý svět a v úhrnu zahubily více lidí nežli předešlé morové rány. Lze říci, že nic nebylo Evropě po většinu jejích dějin vzdálenější než mír. Ten trvá už bezmála sedmdesát let, tedy pro Evropu nebývale dlouho.
Pro tento stav lze hledat různá vysvětlení – jedním z nejzjevnějších je, že při ničivosti současných zbraní by válka znamenala zkázu pro poražené stejně jako pro vítěze. Vědomí toho bylo možná jednou z důležitých příčin, proč Evropané a jejich politici (jistě i pod narůstajícím vlivem Spojených států) začali uvažovat o tom, jak by spolu žili v prostoru, kde existuje taková různost velkých i malých, mocných i slabých států.

Celý sloupek si můžete přečíst v tištěné Xantypě................

Ivan Klíma

XANTYPA 1/13 - výběr z článků

Jan Švankmajer: Možnosti dialogu aneb Mezi filmem a volnou tvorbou

 Filmový režisér, výtvarník a animátor Jan Švankmajer (1934) bývá nazýván hlavním představitelem pozdního českého surrealismu. Už v šedesátých letech minulého století jím byl natolik ovlivněn, že se i svou ženou Evou stávají aktivními členy Surrealistické skupiny.
Do světa filmu vstoupil v době „nové české vlny“ v šedesátém čtvrtém roce snímkem POSLEDNÍ TRIK PANA SCHWARZEWALLDEA A PANA EDGARA. V době normalizace, v letech 1972–1979, mu režim zakázal natáčet, protože odmítl dělat ve své práci kompromisy.

Iveta Radičová

 Bývalá premiérka Slovenské republiky v prezidentských volbách v roce 2014 kandidovat nechce. Můj slovenský kamarád prohlásil, že je to škoda, mohla by prý být Havlem v sukni. Navíc průzkumy veřejného mínění z ní dělají jednoznačnou favoritku…

Malíř a psycholog Zdeněk Hajný

Zdeněk Hajný je dnes živoucí legendou vzbuzující u mnohých respekt k jeho tvorbě, ale vyvolávající i nelibost některých představitelů současné postmoderní výtvarné scény. Je obdivován i zatracován, což je nepsanou zákonitostí mimořádných osobností a talentů. V letošním roce oslavil sedmdesáté narozeniny.

Káhirské ulice se znovu zaplnily demonstranty

Káhirské ulice se znovu zaplnily demonstranty

 Podobně jako na přelomu let 2010 a 2011, kdy desetitisíce Egypťanů požadovali odchod tamního diktátora Husního Mubaraka, zaplnily koncem roku 2012 káhirské náměstí Tahrír protestující zástupy. Terčem jejich hněvu se stal Mubárakův nástupce Muhammad Mursí, jenž se loni v červnu stal prvním demokraticky zvoleným egyptským prezidentem. Od okamžiku, kdy si prezidentským dekretem udělil veškeré pravomoci v zemi, se liberálně naladěné městské obyvatelstvo, které předtím vyhnalo Mubáraka, začalo obávat nástupu nového diktátorského režimu.

Komunističtí politruci se po 23 letech vracejí

 Co symbolizuje konec roku 2012? Rozplemenění komunistů v Česku. Nevídané, pro mnohé šokující, nečekané. Oranžovo-rudé koalice ovládly zdrcující většinu českých krajů. Jako by se náhle něco změnilo. Už není ostuda jít prosit komunisty, „komáry“, o podporu.

Co se děje… v New Yorku

 Hurikán Sandy lidem připomenul, jakou sílu má příroda. Přinesl zkázu, škody, ale také příběhy empatie a hrdinství. Jedním z mnoha je nasazení obyvatel věznice na ostrově Rikers, který sousedí s letištěm La Guardia. Věznice, jež je pro svou rozlehlost často označována za další newyorskou čtvrť, přečkala nápor živlu beze škod, její okolí však zasáhl hurikán v plné síle. Do pomoci postiženým se zapojila většina z jedenácti tisíc odsouzených i osmi tisíc zaměstnanců. Vězni vyprali přes tři tuny prádla lidem, kteří přišli o střechu na hlavou, bachaři pomáhali s přepravou a správa věznice zapůjčila generátory na výrobu elektřiny.

Co se děje... v Londýně

 Půl století Rolling Stones přineslo (kromě dvou vyprodaných koncertů v londýnské hale O2) na britské televizní obrazovky hned několik starších dokumentů a také novinku Crossfire Hurricane (režie Brett Morgen, na DVD v prodeji od 7. ledna 2013). Členové skupiny neponechali nic náhodě, film si financovali sami a obsadili také všechna producentská místa, takže ho lze vzít vlastně jako autorizovaný životopis kapely. Snad i proto zachycuje její historii jen do poloviny sedmdesátých let, což vedlo recenzenta Guardianu k poněkud jízlivé poznámce, „že by bylo zajímavé, kdyby diváci viděli, jak si šli později Jagger a Richards vzájemně po krku“.

Co se děje… ve Vídni

 Známý německý hudební skladatel Richard Wagner byl skutečným Evropanem. Komponoval nejenom v rodném Německu, ale i v Lotyšsku, Francii, Itálii a Rakousku. Jedním z důležitých míst v jeho životě byla Vídeň. A ta nyní na Wagnerův život a dílo zaměřuje svou pozornost.

Co se děje… na Slovensku

Fotografie z let 1925–1945 přináší výstava instalovaná v bratislavské Staré radnici, prezentující tvorbu fotografa Josefa Hofera (1883–1967). Tvůrce, jenž patří mezi představitele fotografie nové věcnosti meziválečného období, pracoval pro Vědecké ústavy města Bratislavy. Středem jeho zájmu se stala topografie města: ulice, náměstí, Dunaj, fasády městských paláců, drobná architektura i nově vzniklé funkcionalistické stavby. Návštěvníci se tak díky jeho snímkům seznámí nejen s uměleckohistorickými a architektonickými památkami prvorepublikové Bratislavy, ale i s městským ruchem a životem v daném období.

SLOUPEK Ivana Klímy - výběr z článků

Tašky

Cíl cesty není v tomto případě rozhodující, ale proč ho nezmínit. Jel jsem do města, které někteří historici označují za místo spojenecké zrady, tedy do Mnichova. Jel jsem jen na tři dny a nebylo tedy nutné, abych si bral s sebou kufr, měl jsem jen takovou malou brašnu přes rameno, v níž více méně denně nosím nějaká lejstra a knížku do tramvaje (v tomto případě do vlaku), a potom příruční tašku, v ní svetr, kdyby uprostřed dubna uhodily mrazy, rezervní tričko, pyžamo, dva kapesníky a podobné nezbytnosti (jak se ukázalo zbytnosti). Z obsahu závorky je zřejmé, že taška nedojela tam, kam jsem dojel já.

Mladí kuřáci – staří ležáci

Četl jsem, že některé děti začínají kouřit (jistě ne pravidelně) už v době, kdy chodí do mateřské školky. (Zatím snad nikoli v době, kdy je rodiče vozí do jeslí, když pro nic jiného, tak proto, že by si samy nedokázaly zapálit.) Jistě, kouření v předškolním věku je spíše výjimečné. Ale ve věku o maličko pokročilejším?

Dárky, dárky, dárky…

A už tu máme zase na krku prosinec a s ním Vánoce a s těmi shánění dárků.
Dárek může být živý či neživý a jeho jedinečnost tkví v tom, že jej nekupujeme (případně nekrademe) v samoobsluze, ale dostáváme zdarma většinou s milým úsměvem a očekáváním dárce, že ho zahrneme díky

Na koho jsme nejvíc hrdí

Lidové noviny otiskly výsledky takového malého průzkumu na toto téma a vyšly jim tři osobnosti: Havel, Jágr, Gott, k nim se prý vzpíná naše hrdost. Pokud se týká kultury v anketě mezi studenty (převážně vysokoškolskými) bylo pořadí následující: Gott, Forman, Svěrák, Roden, Karel Čapek, Antonín Dvořák.

Malá prezidentská inventura II.

Klement Gottwald byl prvním dělnickým prezidentem – možná bychom mohli nazývat prvním dělnickým prezidentem i Masaryka, jenže ten si svůj původ pokazil univerzitním vzděláním.

Malá prezidentská inventura

 Blíží se nám prezidentská volba a ještě před ní termín, dokdy se o prezidentský úřad můžou ucházet všichni občané ČR starší čtyřiceti let, ženy i muži bez ohledu na svoji profesi, svoje náboženství, sexuální orientaci nebo příslušnost k nějaké menšině. Prezident bude zvolen na pětileté období. Letos prvně ho nebudou volit společně poslanci a senátoři, ale přímo občané. Snad by bylo před volbami, kterých se máme všichni zúčastnit, rozumné oživit vzpomínku na naše bývalé prezidenty.

O tichu

 Už jsem o tom tady psal. Na letišti cosi opravují a kdosi rozhodne, že nad námi a nad statisícovými sídlišti se budou denně prohánět desítky tryskových letadel. Nedávno jsem cosi zařizoval v Ruzyni, ne na letišti, ale v obci, a uvědomil jsem si, že pár tisíc lidí anebo spíš desítek tisíc je odsouzeno k tomu, že v podstatě na letišti žije – tedy pokud se týká rámusu, který neodlučně (aspoň prozatím) patří k vzlétávání a přistávání letadel.

Maturity

 Zpívával jsem taky.
Matura se blíží, / čtrnáct dní do ní, / má hlava však prázdná, / až to v ní duní…
Byla to trochu póza, udělal jsem maturitu včetně její matematické části. Ta patřila mezi volitelné, tedy jednička z ní byla téměř povinná.

Odposlouchávám, odposloucháváš, odposlouchává

 Čtu v Respektu potěšitelnou zprávu, že BIS má tři tisíce odposlechů pana Janouška a pak řady dalších. Co by mohlo být lepší zprávou? Jedině snad, že jich BIS má třicet tisíc, z toho by se daly použít mnohé odposlechy i proti spoustě dalších politiků, manažerů, kmotrů i jiných osob hodných zájmu.

O dnešních dětech

Děti se chovají daleko vyspěleji než v době mého mládí. Na příklad v době mého dětství, tedy asi tak v první třídě, jsem byl jeden z mála, kdo aspoň zhruba věděl, co předcházelo jeho zrození (měl jsem moderně uvažující rodiče.)

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 1/13

XANTYPA Číslo 1/13

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 10/2019

XANTYPA XANTYPA 10/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne