Zvenku bouchá pistolí na okno udýchaný muž a divoce gestikuluje. Malí Madlenka a Matěj Sísovi reagují na policistu v okně opakovaným hlasitým skandováním hesla: „My jsme to neudělali.“ Policista je vpuštěn, probíhá bytem a mizí v útrobách domu. Petr Sís krčí rameny a říká: „A pak když v Praze vyprávím, jak se žije v New Yorku, tak mi to nikdo nevěří.“
Nezapomenutelný zážitek z New York City na konci devadesátých let kontrastuje s dnešní adresou Petra Síse, na předměstí uprostřed lesů, odkud se pravidelně vrací do svého ateliéru na Manhattanu, kde vznikají jeho krásné a cenami ověnčené knihy.

Vyšla vaše další kniha – PTAČÍ SNĚM – a tentokrát je poprvé určena dospělým čtenářům. Počítáte, kolik knih jste už vydal?
Asi jich bude dvacet šest. Ale jsou v tom i knihy pro malé děti, které v Česku nevyšly.

Liší se nějak první kniha od té šestadvacáté?
Knihy se liší hlavně tím, jak je která pracná. Některé vznikaly dva nebo tři roky, některé byly hotové za čtrnáct dní. Vedle pracnosti si pak člověk cení emocí, které do knihy vložil. Například dětskou knihu o hasičích jsem kreslil pro syna Matěje, když byl malý, a TIBET, TAJEMSTVÍ ČERVENÉ KRABIČKY jsem psal, když umíral otec. MADLENKU jsem začal psát pro naši malou dceru, pokračování MADLENKA A FOTBAL jsem dodělával, když vyrostla. Byl to najednou odlišný pocit a myslím, že to je i z knihy poznat.

A radost z toho, že vám vychází kniha, je vždy stejná?
Radost jsem měl největší, když to byly knihy pro naše děti. Taky to bylo jednodušší, protože když někdo říkal, že v knize něco nedává smysl, tak jsem oponoval, že našim dětem to smysl dává. U knížek pro dospělé je to složitější. Je tam především veliké očekávání, co jí řeknou kritici a čtenáři. Takže teď jsem spíše napjatý, jak si PTAČÍ SNĚM povede. Naše děti bývají kritické, ale tentokrát mne Madlenka ujišťuje, že to je mistrovské dílo.

S knihou vyrazíte na turné po USA. Jak taková cesta vypadá?
Tahle cesta je naplánovaná na měsíc. Kniha se nejdříve představí v domácím New Yorku, zároveň s výstavou v galerii. Nakladatel mne nabídne rozhlasům, televizím a lidem, kteří v USA o knihách píší. První zastávkou je pak Washington, následuje Seattle, Portland, San Francisco… Nevím, jestli to vydržím. Ráno vás vzbudí, odvezou na letiště, vy jste krátce v letadle, jako kdyby to byla cesta do Brna, přijdete do hotelu, vydechnete si a jdete před lidi, kterým říkáte to, co jste říkal těm včera. Pak s vámi lidé z knihkupectví chtějí jít na večeři, a v deset dorazíte do hotelového pokoje. A jste hrozně sám. Další den znovu. Někteří autoři to mají rádi, protože to je pro ně kontakt se čtenáři, ale pro mne to je hrozně osamělé. Po měsíci nakladatel uvidí, jak se kniha prodává, a rozhodne se, co dál. Když se jí nebude dařit, vydá okamžitě brožovanou verzi. Nakladatelství se vždy soustřeďují na tu knihu, o které se začne mluvit, protože mohou prodat miliony výtisků. Dětské knihy mají životnost několik let. U dospělých je to větší fofr.