Kterou „krajinu“ byste označila za svou rodnou? Ptám se proto, že žijete střídavě na Slovensku, v Londýně, působíte i v Česku…
Ta moje rodná je jednoznačně Slovensko. Je to sice malá země a většina lidí ve světě se mě ptá, kde se vlastně nachází, a tak jim říkám: Kousek od Prahy. Víte, kde je Praha? Tak Slovensko je úplně blizoučko.
Slovo vlastenka má dnes lehce zprofanovaný význam, ale jste vlastenka? Nebo spíš kosmopolita?
Nevydržím dlouho na jednom místě. A co se týče vlastenectví, učím se být hrdá na to, odkud pocházím. Ale není to jednoduché, spousta věcí mi v tom brání. Hlavně naši nedůstojní politici a úpadek spravedlnosti. Snažím se však být trpělivá a pevně věřím, že jednoho dne skutečně budu moct být na svou zemi hrdá.
Jak jste si zvykla na Londýn?
První půlrok je opravdu těžký, pak se trochu rozkoukáte, najdete si přátele… Musím ale přiznat, že Londýnu jsem začala opravdu rozumět až ve chvíli, kdy jsem si tam našla svého muže (hudební producent Eddie Stevens – pozn. red.). Až on mě naučil Londýn pochopit, žít v něm a mít to tam ráda.
Bylo těžké najít si přátele a zabydlet se v novém prostoru? Jak dnes vypadá váš všední den?
Dříve to vypadalo trochu jinak, ale od té doby, co se nám narodilo děťátko, se veškeré naše denní rituály točí okolo něj… teda okolo ní. Ale je to celkem příjemná změna. Člověk se nezabývá jen sám sebou. Navíc mateřství nás učí zorganizovat si čas do poslední minuty. Nejen v tom mi mateřství skutečně prospělo.
Letos v březnu se Janě narodila dcera Matilda. Dala si proto pár týdnů odpočinek, ale muzikou je až příliš posedlá, dlouho bez ní nevydrží. Jakmile to šlo, začala znovu skládat písničky, aby měla materiál na novou desku, kterou si vydá sama. Loni se totiž kvůli albu KRAJINA ROVINA rozešla se svou nahrávací společností, která se jí tak usilovně snažila mluvit do podoby alba, až ji to otrávilo.
Měníte zvyky podle toho, kde právě jste, nebo jde o rituály neměnné?
Snídaně… to je něco, co se v mém životě nemění. S partnerem ji vždy připravujeme spolu, já vařím kávu a posloucháme rádio. Máme štěstí, že můžeme rána trávit společně, protože den začíná tak nějak klidně a příjemně, když jste s někým, koho milujete. Všechny ostatní rituály se mění podle toho, kdo má právě více práce, a podle toho, ve které zemi právě jsme.
Od vašeho odchodu do Británie se zamýšlím, co přiměje zpěvačku, která doma prodává tisíce desek a Slovensko i Česko jí leží u nohou, tohle opustit a vše vsadit na nejistou kartu, která vám nakonec předpokládaný úspěch nepřinesla…
Chci jenom získat víc prostoru pro svou tvorbu a mít možnost odehrát nějaké koncerty v zahraničí. To je všechno. Nemyslím si, že je to příliš velký cíl, že se ho nedá dosáhnout. Samozřejmě – svět je plný hudby, ale o to právě jde. Člověk se toho nesmí leknout, musí se snažit být originální a tvořit hudbu jako potřebu vyjádřit se, a nejen proto, aby se dostal na playlist českých rádií a vydělal si na nové auto. Navíc je tu internet a možnosti prosadit se jsou daleko větší než před třeba patnácti lety. Nebojím se ničeho. Jsem mladá a myslím si, že v hudbě mám co říct.
Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě......
