Obě hemisféry Petra Nikla

Působí jako snivec z jiné planety, jako velké dítě, které se toulá mimo realitu. Když ale uvážíme, jak složitý organismus interaktivních výstavních projektů byl schopen dát dohromady, dojde nám, že má ještě druhou, velmi racionální tvář. Povídali jsme si v pražské galerii Mánes, kde zrovna horečně vrcholily přípravy jeho nejnovějšího projektu PLAY – HRA, KTERÁ NEKONČÍ. Rodil se tu synergický organismus hracích nástrojů, „porychtunků“, „udělátek“ a „hejblat“ od celkem čtyřiceti autorů. Petr Nikl je nejen jedním z nich, ale i duchovním otcem a iniciátorem celé akce, jejímž cílem je probudit v lidech imaginaci a kreativitu. 

chbrtfyjk

Procházíme se mezi hromadami jen těžko identifikovatelných předmětů v horním sále Mánesa, který vypadá jako po náletu mimozemšťanů. Co tu bude, až to bude?
V centrální místnosti bude veliká hrací plocha – Krystalíza, na které budou lidé moci z navezených dřevěných, plastových a polystyrénových prvků sestavovat jakousi kolektivní krajinu představ. Představuji si, že by tu mohl vyrůst takový imaginativní Manhattan. Kolem něj budou rozestavěny další nástroje, které jej budou nějak reflektovat. Periskop, obrovský foťák, který na něj bude shlížet, a člověk ho jeho prostřednictvím může vidět v kameře obskuře, nebo hudební nástroje, které vytvářejí jeho okolní orchestřiště.

A když sestoupíme o patro dolů do podzemí…
Tam se dostaneme do koncentrovanější atmosféry ponořené ve tmě, v níž budou figurovat světelné instalace a optické herní nástroje. V zadních prostorách se pak budou pořádat workshopy a večer koncerty. Dolní část bude propojená s restaurací. Musíme ji ale celou předělat, abychom přebili „depku“ sedmdesátých let. Zrovna se pokládá nová podlaha, látkový podhled… V tomto prostoru budou další nástroje a další hry, tentokrát převážně s papírem a s pastelkami. Měl by tam vzniknout takový apendix pro menší děti.

V rostoucí expozici lze rozpoznat i některé objekty, které byly součástí vašich předchozích projektů. Dá se tedy říci, že PLAY na ně plynule navazuje?
Ano, projekt trvá už deset let a je otevřený dalším vyjadřovacím prostředkům. Má samovolný nabalovací potenciál. V průběhu procesu v Mánesu může něco přibýt a naopak to, co neunese zátěž, se zase odstaví. Projekt má svůj život. Je to takový hybrid. Souhrn vizuálních, hudebních a divadelních jazyků.

První z vašich interaktivních výstav byla HNÍZDA HER v Rudolfinu v roce 2000. Poté jste byl vyzván, abyste připravil expozici pro český pavilon na Expu 2005 v japonském Aichi. Tam jste využil díla některých českých autorů art brut. Čím je vám tento projev blízký?
Miluji hlavně automatické spiritistické kresby, pro jejich průzračnost a energii, která na mě vyzařuje. Napadlo mě, že by to byla kongeniální součást prostoru, který jsme pro Aichi vytvořili. Bylo to opět něco na způsob orchestřiště bizarního symfonického orchestru, s nástroji působícími na všechny smysly. Místo oken jsme do výstavních prostor umístili niky s několika pracemi mediumních umělců. Převedli jsme je na transparentní materiál a nasvítili zezadu tak, že vypadaly jako vitráže. Jejich spontánnost do celého projektu krásně zapadala. Je v nich ryzí žíla. Samovolná vitalita. Asi proto, že v nich není vnější umělecká ambice.

Některé vaše kresby a grafiky mají podobný charakter jako kresby mediumniků. Tvoříte také tím způsobem, že uzávorkujete racionální myšlení?
Je to jedna z mých poloh. Já pracuji hodně s realitou – teď jsem třeba naposledy namaloval maminku, když měla sedm let. Na druhou stranu mi ale vyhovuje i automatismus. Ten se projevuje hlavně v ilustracích, v abstraktnějších kresebných nebo grafických polohách. Začínám z nějakého bodu a čekám, co se mi na něj navine. Většinou jsou to samovolné výrůstky, zámotky… Vždycky působí biologicky, ať už je to květ nebo třeba zárodek. V medijních kresbách existuje určitá příbuznost. Jako by se při odbourání rozumu člověk napojil na jakýsi princip tvůrčího růstu přírody. Necitlivé výtvarné školení v tomto případě bývá překážkou. Vnucuje nejrůznější schémata a pomocné konstrukce. Já sám s tím mám také problém. I když se snažím na to zapomenout, tak se mozek pořád snaží mít věci pod kontrolou. U autorů art brut je nádherné právě to, že jejich tvorba je panensky neposkvrněná nějakou úvahou, nějakým předstíráním, nějakým konceptem. Vychází jim z nitra zcela krystalicky. Nemůžu říct, že jeden způsob práce je pro mě důležitější, ale když nějakou dobu studuji realitu, tak mám zase chuť se vykašlat na to, co vidí oko, a pracovat jakoby poslepu. A naopak…

Takže vlastně zapojujete střídavě levou a pravou hemisféru, racionalitu a samovolnou imaginaci. A při projektech, jako byla HNÍZDA HER, ORBIS PICTUS, LABYRINT SVĚTLA nebo nyní PLAY, se vám obě propojí dohromady…
Ono to všechno má s art brut hodně společného. Především spontánnost, která není filtrovaná nějakými vyššími stupni uměleckého sdělení. Tento aspekt naopak musí obsahovat výstavy. A ty já také rád připravuji. Ale PLAY a předešlé projekty nemůžu nazývat výstavami. Jsou to hratelná pole. Naším záměrem je odsvětit galerijní prostory od posvátného konceptuálního dusna a navodit podmínky ke spontánní tvůrčí komunikaci všech. Objekty nepovažuji za artefakty, ale za nástroje, tedy za něco, co je k užití, k dotyku, co je přímo závislé na energii, kterou do něj návštěvník vloží. Bez jeho aktivity a komunikace s ostatními by to byla jenom výstava mlčících objektů.

Kde byl vlastně prvotní impuls? Pamatujete si, odkud vzešel první „paprsek inspirace“?
Hodně jsem se inspiroval interaktivními sekcemi přírodovědných muzeí v zahraničí. Třeba v San Francisku je Exploratorium, kde každý může poznávat optické jevy a fyzikální zákony skrze nějaké pomůcky. Tím, že si to osaháte, že na to musíte sama přijít a vnímat to nezprostředkovaně, si uvědomíte mnoho věcí. Nabídnout lidem poznání skrze vlastní smysly, vlastní nasazení a vlastní přičinění, to byla ostatně podstata Komenského filosofie, která se stala základem projektu ORBIS PICTUS. Když jeho inicátoři Jiří a Radana Waldovi vydávali Komenského knihu LABYRINT SVĚTA A RÁJ SRDCE, požádali mě, abych vytvořil na její téma metaforický objekt. A tak jsme spolu s dalšími umělci vytvořili SRDCE – jakousi imaginativní krajinu, od které se pak odvíjely další objekty.

Princip, který zapojuje diváka do hry, je až nečekaně úspěšný. Na všech vašich výstavách bylo vždy doslova narváno. Znamená to, že je po tomto způsobu komunikace hlad, nebo máte dobrý marketing?
Jakmile člověk cítí, že je brán jako spoluautor, spoluhráč a spolutvůrce, má pocit pozitivní energie. A pak jakousi tamtamovou mocninou zjevně vzniká úplně jiná návštěvnost než na jiných výstavách, a to nejen co do počtu, ale hlavně co do různosti. Tyto projekty jsou zajímavé tím, že nasávají celou ulici. Nechodí na ně publikum, které je poučené. Může to být důchodce, byznysmen, punker – to se nám stává, že na jednom místě se objeví nejrůznější typy – a oni se otevírají a odhazují zábrany, v té spontánnosti prostředí se cítí uvolněně. A najednou zjistí, že v sobě ještě mají kreativitu. I ti, co si myslí, že nemají hudební sluch nebo nedokáží nic nakreslit, mají tvůrčí vnímání.

 Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která právě vychází.....

TEREZIE ZEMÁNKOVÁ

XANTYPA 1/11 - výběr z článků

Těla básní

Těla básní

Další výstava děl vzniklých v rámci projektu Těla básní je vrcholem tvůrčího vlnění, za nímž by podle ověřitelných zákonitostí měly přicházet další a další. Byla koncipována na měkkém základě pohyblivých parket v jednom z bytů na pražském nábřeží, podle střídavých závanů teplého a studeného vzduchu kolem tváře jachtařovy, půvabných krůčků vířících tanečnic, pestrých obrazců zřených na pozadí Mléčné dráhy a v souladu s ladnými sesuvy šatstva, jakož i se zákonem zakazujícím zákazy. Autoři nejsou celebrity ani podzemníci, chodí mezi Vámi a pozorují, naslouchají, spolu s Vámi se radují i truchlí a tu a tam třebas i spolu s obchodníčky či manažerky vesele se zahemží coby mravenečci pilní, aby pak měli z čeho tvořit metabolity, jež tímto k počitku veřejnosti předkládají.

TAJEMSTVÍ PYŠNÉ PRINCEZNY

TAJEMSTVÍ PYŠNÉ PRINCEZNY

K českým Vánocům patří kromě Ladových zimních obrázků a Alšova betléma už delší čas díky televiznímu vysílání i oblíbené filmové pohádky, mezi nimiž nemůže chybět ani ta o krásné zapopelené dívce s extrémně malou nožkou. A poddaní u obrazovek by reptali, kdyby znovu neslyšeli (pokolikáté již?), jak princezna Krasomila, ještě nevyléčená ze své pýchy, žádá zahradníka, aby jí zavázal střevíc.
 

VĚC MAKROPULOS NÁRODNÍ DIVADLO PRAHA

VĚC MAKROPULOS NÁRODNÍ DIVADLO PRAHA

Když chcete do světa vypravit Inscenaci roku, pozvěte Roberta Wilsona. Po jeho úchvatných operních režiích odvážila se druhého Vladimíra Morávka, jenom ale z Británie, pozvat ke spolupráci také Činohra Národního divadla. Výsledkem je extravagantní výtvarná, pohybová, herecká a zpěvní féerie volně rozvíjející VĚC MAKROPULOS jednoho ze sedmi českých kandidátů na Nobelovu cenu – ztraceného a chválabohu znovu nalezeného Karla Čapka

Na rybách v dunajské deltě

„Lipovjané (starověrci, rumunsky ‚Lipoveni‘) jsou malá etnická skupina původem z Ruska, usazená v deltě Dunaje v rumunské župě Tulcea. Z Ruska emigrovali před více než dvěma sty lety kvůli věroučným sporům s oficiální ruskou pravoslavnou církví. Usadili se u řeky Prut na dnešní Ukrajině (hlavní středisko Vilkovo) a v deltě Dunaje. V Rumunsku jich dnes žije okolo čtyřiceti tisíc. Věnují se převážně rybolovu.“ Tolik encyklopedie.  

ROZVOJOVÁ POMOC  MIRÁKL

ROZVOJOVÁ POMOC MIRÁKL

Bylo to Cecíliino první dítě. Přála si ho. Těšila se na ně. Když se svíjela v porodních bolestech, snažila se je přemoci myšlenkou na to maličké, které se právě dralo na svět. Na to, co všechno by mohlo v životě dokázat. Na to, že bude dobrým a pracovitým člověkem. Že se mu bude v životě dařit mnohem lépe než jeho rodičům s malým políčkem v zastrčené části Ugandy nedaleko Buikwe.
 

HEREC ANTHONY QUINN

„Quinn byl jedním z nejoriginálnějších herců, jaké kdy poznala historie kinematografie. Mohl ses od něho učit jak umění, tak i pokoře, skromnosti. Miloval život a vychutnával si ho až do samého konce.“
 

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 23

„Reframing“ čili přerámcování, čili promítnutí dané situace do jiného kontextu (na jiné pozadí, na jiné „plátno“, do jiného „rámce“), je jednou z hlavních technik psychoterapeutické metody NLP (neuro-lingvistické programace). Kontext je v ní stejně důležitý jako faktické události. Táž událost, vnímaná v různých kontextech, může nabýt odlišných smyslů, významů, výsledků nebo směrů. S tím uměl vždycky dobře pracovat taoismus, který se snaží vyhýbat zarámování situací do jednoho jediného kontextu a nechává jejich interpretaci otevřenou neustále proudícímu životu a proměnlivému průběhu událostí.

Ekologický večer

Pozvali mě z jednoho okresního města, abych něco pověděl na ekologickém večeru, který tu pravidelně pořádají. Protože jsem předpokládal posluchače se zájmem o ekologické problémy, mluvil jsem o nešťastném zaměření celé naší civilizace. Lidé naší kultury jsou po staletí vedeni vírou, že jedině člověk je stvořen k obrazu božímu, a z toho vyvozují, že mu tedy přísluší mimořádné postavení na naší planetě.

Kdo není s námi, je proti nám

Vypadá to, že svět směřuje ke globálnímu totalitnímu režimu, ve kterém nebude místo pro jeho kritiky. Tytam budou chvíle, kdy se o zásadní politická rozhodnutí sváděly vášnivé ideologické bitvy. Napříště bude totiž povolen jen jeden možný politický názor a jeho odpůrci budou umlčováni. Jak jinak číst vzkazy, které mezi řádky (ale často i přímo v řádcích) vyslali do světa v rozmezí jen několika dnů prezident Spojených států amerických i prezident brzy už Spojených států evropských?

Botswana mezi modernitou a tradicemi

Botswana mezi modernitou a tradicemi

Ve zprávách ze světa, jež denně chrlí tiskové agentury, byste zmínku o africké Botswaně hledali s obtížemi. Pokud se vám přece poštěstí, najdete informaci typu, jaká se nedávno objevila v domácích médiích, a to že botswanský prezident Ian Khama, zapřisáhlý starý mládenec, do toho chce „praštit“ a shání manželku.

Osobnosti - výběr z článků

Dorothea Tanning

Dorothea Tanning

Neobyčejná americká malířka Dorothea Tanning uchvátila slavného německého malíře Maxe Ernsta natolik, že opustil pohodlný život s bohatou a vlivnou manželkou, mecenáškou umění Peggy Guggenheimovou. Dorothea Tanning se poté za Maxe Ernsta provdala.

Jan Dušek

Jan Dušek

Prof. Jan Dušek je jednou z nejvýraznějších osobností české scénografie a kostýmního výtvarnictví 20. a 21. stol. Jeho jméno je trvale spojováno s tvorbou režiséra Evalda Schorma, s nímž spolupracoval v letech 1976–1988 na inscenacích KRÁL JELENEM, TRAGICKÝ PŘÍBĚH HAMLETA, BRATŘI KARAMAZOVI, MACBETH, MARATÓN, HLUČNÁ SAMOTA a dalších.

Martin Donutil

Martin Donutil

Výkonů herce Martina Donutila (ročník 1991) jsem si začal všímat v inscenacích brněnské Husy na provázku, což bylo jeho první angažmá. Působil tam donedávna a nezapomenutelná je například jeho kreace v titulní roli Shafferova Amadea v režii Vladimíra Morávka. Tam exceloval spolu se svým otcem Miroslavem (ten ztvárnil Salieriho). Martinovi potom nabídlo angažmá nové vedení Městských divadel pražských, kde v herecky nadprůměrné inscenaci ANDĚLÉ V AMERICE režiséra Michala Dočekala podává v náročné roli emocionálně rozpolceného intelektuála mimořádný výkon.

Studna, sekera, archiv

Studna, sekera, archiv

Rád seká dříví, nerad nosí vodu ze studně a nejradši listuje zaprášenými dokumenty v archivech. „I když nacisti spálili tisíce papírů a estébáci za sebou zahlazovali stopy jak lišky, válí se tam kvanta příběhů, co čekají, až je někdo zvedne,“ říká Miloš Doležal, toho času propuštěný z rozhlasu. Na oceňovanou knihu o číhošťském páterovi Josefu Toufarovi, kterého v roce 1950 umlátili příslušníci Státní bezpečnosti, nyní navázal povídkovou knihou ČURDA Z HLÍNY zasazenou do období protektorátu. Sešli jsme se v pražských Vršovicích.

Yves Saint Laurent

Yves Saint Laurent

„Návrh je základ všeho,“ tvrdil Alberto Giacometti. Pro tvorbu Yvese Saint Laurenta to platí dvojnásob.

Jana Stryková

Jana Stryková

Jana Stryková patří k herečkám, o nichž platí, že je na ně radost pohledět. K atraktivnímu exteriéru přidává na jevišti i vnitřní opravdovost, také přirozenou, a přesto zřetelnou dikci (jev v českých divadlech ne vždy samozřejmý). Energická a přímá je i v osobním kontaktu, nic nepředstírá, rozhovor občas proloží nakažlivým zvonivým smíchem.

Ondřej Kundra

Ondřej Kundra

Mezi vyznamenané prestižní Cenou Ferdinanda Peroutky patří od letošního února také redaktor týdeníku Respekt Ondřej Kundra. Teprve osmatřicetiletý novinář se věnoval už dlouhé řadě silných témat, včetně investigativních. Týkají se korupce, zneužívání politické moci, poměrů v justici, šíření lží a dezinformací, nepřátelských cizích vlivů.

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Je velice těžké rozprávět s někým, koho opravdu dobře znáte. Celoživotní pevné přátelství, které mě pojí s mým otcem, je snad výjimečné. Vždycky jsme si byli velmi blízcí. Byl mi tátou od útlého dětství přes mou divokou pubertu až do dnešních dní. Nebyl však jen člověkem plným lásky a pochopení, ale v průběhu let jsem se od něj dovídala tolik cenných informací, že bych to bez přehánění mohla pokládat za domácí univerzitu. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych si jako otce dovedla představit někoho jiného, dostalo by se mu jen hlasité negativní odpovědi. Letos 2. dubna slaví devadesáté narozeniny.

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek

Výrazný herec a propagátor netradičního přístupu k životu Jaroslav Dušek (ročník 1961) uvedl nedávno v Divadle Na Jezerce projekt SLÁVA STROJŮ A MĚST. Tato nadmíru inspirativní inscenace vychází z téměř neznámého textu Jaromíra Rašína. S režisérem i interpretem v jedné osobě jsme si povídali v příšeří zadního traktu restaurace zmíněného divadla, kde mu za dvě hodiny začínalo představení, v němž formou „jevištního čtení“ ztvárňuje všechny role.

Sama s Kunderou

Sama s Kunderou

Stalo se to před více než půl stoletím, v roce 1964. Tehdy bylo českému, později francouzskému spisovateli třicet pět let, ještě nebyl světoznámý a ještě si nehlídal svůj oficiální obraz tak úzkostlivě jako později. Letos 1. dubna oslaví Milan Kundera devadesátiny.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 1/11

XANTYPA Číslo 1/11

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 10/2019

XANTYPA XANTYPA 10/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne