Nález století

Relikviář svatého Maura

Rok Maura. Tohle pojmenování získal letopočet 2010. Před pětadvaceti lety byl totiž v Bečově nad Teplou na Karlovarsku nalezen relikviář svatého Maura – jedinečná středověká památka z pozlaceného stříbra a mědi, ozdobená téměř dvěma sty drahých kamenů. Podle odborníků druhý nejcennější poklad u nás po korunovačních klenotech.
 

xfrhrtkz
V květnu 2002 se po jedenáctiletém restaurování relikviář vrátil na státní hrad a zámek Bečov – do samostatné trezorové expozice. Tu nyní na tři měsíce opustil. Za mimořádných bezpečnostních opatřeních byl ve speciálním pancéřovém kamionu přemístěn do Vladislavského sálu Pražského hradu, kde bude do konce února vystaven společně s kopiemi českých korunovačních klenotů. „Chtěli jsme tak završit jubileum čtvrt století od objevení relikviáře a nabídnout šanci zažít atmosféru blízkosti dvou největších zlatnických pokladů na našem území,“ říká bečovský kastelán a šéf památkářů Karlovarského kraje Tomáš Wizovský, který výstavu inicioval. Připomíná zároveň, že relikviář není na Pražském hradě poprvé. K vidění tu byl právě před deseti lety, tehdy ovšem rozložen na jednotlivé díly v poslední etapě svého restaurování. „Mimořádnost výstavy dokládá skutečnost, že záštitu nad tímto projektem převzala manželka prezidenta republiky Livie Klausová,“ podtrhuje Tomáš Wizovský.

Příběh jako z detektivky
Příběh znovunalezení relikviáře svatého Maura připomíná detektivní román i legendy o zakopaných pokladech. Odvíjet se začal v červnu 1984. Na dveře československého konzulátu ve Vídni zaklepal tehdy nenápadný, ale sebevědomě vystupující muž. Představil se jako Danny Douglas. Američan, obchodník, žijící střídavě v Rakousku a Portugalsku. Zaskočené úředníky socialistického státu pak ohromil nečekaným návrhem. Řekl jim, že na území Československa se nachází jistá velmi cenná věc. Dozvěděl se prý o ní od občana Spolkové republiky Německo, s nímž se setkal jako tlumočník americké armády začátkem šedesátých let. Předmět je uložen zhruba sto padesát kilometrů od Norimberku a v Československu o něm nikdo neví. Ukryt byl koncem druhé světové války. „Chtěl bych jej legálně vyzvednout a vyvézt do zahraničí,“ prohlásil Douglas. Ne zadarmo. Státní pokladně, jak dodal, nabízí čtvrt milionu dolarů i část ceny z dalšího prodeje. Podrobnosti o záhadné památce prozradit odmítl. Úředníky však ujistil, že nejde o součást československého kulturního dědictví nebo věc z majetku státu, cennost prý nemá ani žádný vztah k našim dějinám. „Nikdo ji tu nehledá, nikomu nechybí. Nikdo o ní neví. Obchodu by tedy nic nemělo bránit,“ mínil Douglas. Fotografie i plánek úkrytu cennosti byly podle něj uloženy v nejmenované švýcarské bance. Konzulát ve Vídni spěšně informoval tehdejšího ministra zahraničí, o záhadné nabídce se v Praze brzy mluvilo také na ministerstvech kultury, financí a vnitra a na generální prokuratuře. Informováni byli i předseda vlády a prezident. Rozhodující instituce začaly být záhy prodeji neznámé věci nakloněny. Vábnička finanční odměny byla svůdná; stát si dolary „za nic“ nechtěl nechat ujít. A protože běželo o obchod, dostal věc k vyřízení tehdejší podnik zahraničního obchodu Artia. Cíl? Dojednat podrobnosti smlouvy a věc prodat. Do hry ovšem vstoupila kriminální policie.

Hledali, nevěděli co
„Byla to spíš náhoda. Kohosi nahoře prý napadlo, že ta neznámá věc může být i kradená a pak by s jejím prodejem nastaly problémy. Proto se případ dostal až k nám,“ vzpomíná František Maryška, plukovník ve výslužbě, bývalý šéf jednoho z odborů kriminální služby. Právě on vedl několikačlenný tým, který byl pověřen zjistit, o jaký předmět se jedná, případně ho najít. „Měli jsme za úkol pátrat po něčem, a nevěděli jsme po čem. Ptali jsme se archivářů i odborníků na umění a historii, a nevěděli na co, chtěli jsme hledat, ale nevěděli kde. Nikdo tedy ani nepočítal s tím, že něco najdeme,“ vzpomíná bývalý kriminalista. „Informace o vzdálenosti úkrytu od Norimberku alespoň zužovala pátrání jen za západní Čechy,“ dodává. Ale to nestačilo. Jedinou šancí bylo podle Maryšky proniknout na jednání s americkým obchodníkem, aniž by ovšem tušil, že mluví s policisty, a něco vyzvědět. To se podařilo. Zatímco tedy úředníci Artie dojednávali podmínky obchodu, kriminalisté se snažili nenápadně sondovat. „Usoudili jsme, že pokud za ni nabízí tolik peněz, je to věc drahá a vzácná, kterou dříve mohl vlastnit jen ten, kdo na ni měl. Že to není nějaký anonymní pytel zlaťáků, ale konkrétní památka, kterou musel někdo vytvořit a někde musí být její popis. Při prvním jednání se pak podařilo vyzvědět další cennou informaci, že předmět je středověkého původu, vlastnil jej kosmopolitní šlechtický rod a do Čech byl přivezen z ciziny. Vrhli jsme se na shromažďování a studium podkladů o šlechtických rodinách, ale i velkostatcích, panstvích a klášterech, které by mohly takovou věc přechovávat. Zmapovali jsme jich skoro padesát,“ vypočítává Maryška. Na prvních místech podle něj figurovali příslušníci šlechtických rodin Beaufort-Spontine, kteří vlastnili zámek a hrad Bečov, dále Mensdorff Pouilly ze zámku Nečtiny, Metternichové, kteří měli v držení Kynžvart a Plasy, a Windischgrätzové, kteří sídlili v Kladrubech.
Danny Douglas byl obezřetný a zkušený. Ostatně sám prý působil kdysi v americké výzvědné službě. Navíc měl informace, že jej má v Československu na mušce Státní bezpečnost. K jednání do Prahy proto přijížděl z Vídně a nikdy se u nás neubytoval. Vždy se vracel zpět do Rakouska. Opatrný byl i při jídle. Kdyby věděl, že při jeho schůzkách s pracovníky Artie nenápadně posedávají i kriminalisté, byl by asi v ještě větším střehu. Vývoj událostí, směřující zdánlivě k úspěšnému završení obchodu, ale ostražitost otupil. Policisté nicméně stále tahali za kratší konec provazu. „Zkoušeli jsme to všelijak. Třeba otázkou, jestli si je pan Douglas jistý, že úkryt je dosud přístupný, zda už není zastavěný nebo zatopený přehradou a podobně. Zarazil se, ale pak řekl, že je přístupný, protože před časem se na něj byl podívat jeden z původních majitelů a zjistil, že je neporušený,“ vybavuje si František Maryška. „Tohle byl důležitý kamínek do mozaiky a obrátil naši pozornost k Bečovu. Právě kastelán z Bečova Karel Macek nám totiž potvrdil, že za ním asi před rokem a půl přišel prošedivělý pán s bradkou a prosil ho, aby si směl tehdy nepřístupný objekt prohlédnout, že v něm před válkou bydlel. Jak jsme si později ověřili, byl to Max von Croy, zeť posledního hradního pána Heinricha Beauforta-Spontine,“ dodává. Jednání se vedla už víc než rok, první verze smlouvy byla hotova k podpisu v říjnu 1985. A z politického zákulisí přicházely signály, že uzavření obchodu není žádoucí dále zdržovat, protože stát chce slíbené peníze. „To nás dost naštvalo. Měli jsme za sebou hodně práce a nějak jsme cítili, že cíl může být už blízko. Při posledním jednání jsme na pana Douglase vyrukovali s otázkou, jestli pro vyzvednutí svého předmětu bude potřebovat nějakou speciální pomoc nebo těžkou techniku: horníky, horolezce, jeřáb či bagr. Blahosklonně nás ujistil, že ne, protože věc není velká a podvědomě rozpřáhl rukama nad okraji konferenčního stolku, jako když se rybář chlubí, jakou chytil rybu. Prý mu bude stačit pár chlapíků s krumpáči, lopatami a detektorem, nález si pak odveze svým autem. Naznačil nám tím mimoděk rozměr předmětu a to, že je z kovu. Sám pak nepřímo přiznal, že jde o dutou truhlu. A když při oficiálním dotazu, kde bude chtít podepsat smlouvu, prohlásil že ne v Praze, kde proběhly všechny dosavadní schůzky, ale v Karlových Varech, bylo to jasné. Poklad je ukrytý někde v tamním okolí a Douglas si pro něj dojede hned po podpisu. Všechno nasvědčovalo, že to může být Bečov,“ vypráví dál František Maryška.

Poklad!
Zbývalo několik dnů. Zoufale málo času. Kriminalisté oslovili tehdejší ředitelku Umělecko-průmyslového musea v Praze Dagmar Hejdovou. Vyhlášená kunsthistorička zalistovala v muzejní knihovně německy psaným soupisem historických a uměleckých památek na území první republiky od Antona Gnirse z roku 1932. A narazila na obrázek relikviáře svatého Maura. Jeho popis odpovídal všem dosud shromážděným indiciím. Figuroval na seznamu památek zmizelých během druhé světové války, naposledy byl podle spisu uložen na zámku Bečov. „Kdyby to byl doopravdy relikviář a povedlo se vám ho najít, byl by to objev století,“ prohlásila tehdy doktorka Hejdová. „Část monografie Antona Gnirse věnovaná pouze Bečovu byla i přímo na zámku. Beaufortové si ji nechali vytisknou a kastelán Karel Macek nám ji ukázal. Stránka zobrazující relikviář v ní ale chyběla,“ dodává František Maryška.

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která právě vychází ........

JINDŘICH ROSENDORF

XANTYPA 1/11 - výběr z článků

Těla básní

Těla básní

Další výstava děl vzniklých v rámci projektu Těla básní je vrcholem tvůrčího vlnění, za nímž by podle ověřitelných zákonitostí měly přicházet další a další. Byla koncipována na měkkém základě pohyblivých parket v jednom z bytů na pražském nábřeží, podle střídavých závanů teplého a studeného vzduchu kolem tváře jachtařovy, půvabných krůčků vířících tanečnic, pestrých obrazců zřených na pozadí Mléčné dráhy a v souladu s ladnými sesuvy šatstva, jakož i se zákonem zakazujícím zákazy. Autoři nejsou celebrity ani podzemníci, chodí mezi Vámi a pozorují, naslouchají, spolu s Vámi se radují i truchlí a tu a tam třebas i spolu s obchodníčky či manažerky vesele se zahemží coby mravenečci pilní, aby pak měli z čeho tvořit metabolity, jež tímto k počitku veřejnosti předkládají.

TAJEMSTVÍ PYŠNÉ PRINCEZNY

TAJEMSTVÍ PYŠNÉ PRINCEZNY

K českým Vánocům patří kromě Ladových zimních obrázků a Alšova betléma už delší čas díky televiznímu vysílání i oblíbené filmové pohádky, mezi nimiž nemůže chybět ani ta o krásné zapopelené dívce s extrémně malou nožkou. A poddaní u obrazovek by reptali, kdyby znovu neslyšeli (pokolikáté již?), jak princezna Krasomila, ještě nevyléčená ze své pýchy, žádá zahradníka, aby jí zavázal střevíc.
 

VĚC MAKROPULOS NÁRODNÍ DIVADLO PRAHA

VĚC MAKROPULOS NÁRODNÍ DIVADLO PRAHA

Když chcete do světa vypravit Inscenaci roku, pozvěte Roberta Wilsona. Po jeho úchvatných operních režiích odvážila se druhého Vladimíra Morávka, jenom ale z Británie, pozvat ke spolupráci také Činohra Národního divadla. Výsledkem je extravagantní výtvarná, pohybová, herecká a zpěvní féerie volně rozvíjející VĚC MAKROPULOS jednoho ze sedmi českých kandidátů na Nobelovu cenu – ztraceného a chválabohu znovu nalezeného Karla Čapka

Obě hemisféry Petra Nikla

Obě hemisféry Petra Nikla

Působí jako snivec z jiné planety, jako velké dítě, které se toulá mimo realitu. Když ale uvážíme, jak složitý organismus interaktivních výstavních projektů byl schopen dát dohromady, dojde nám, že má ještě druhou, velmi racionální tvář. Povídali jsme si v pražské galerii Mánes, kde zrovna horečně vrcholily přípravy jeho nejnovějšího projektu PLAY – HRA, KTERÁ NEKONČÍ. Rodil se tu synergický organismus hracích nástrojů, „porychtunků“, „udělátek“ a „hejblat“ od celkem čtyřiceti autorů. Petr Nikl je nejen jedním z nich, ale i duchovním otcem a iniciátorem celé akce, jejímž cílem je probudit v lidech imaginaci a kreativitu. 

Na rybách v dunajské deltě

„Lipovjané (starověrci, rumunsky ‚Lipoveni‘) jsou malá etnická skupina původem z Ruska, usazená v deltě Dunaje v rumunské župě Tulcea. Z Ruska emigrovali před více než dvěma sty lety kvůli věroučným sporům s oficiální ruskou pravoslavnou církví. Usadili se u řeky Prut na dnešní Ukrajině (hlavní středisko Vilkovo) a v deltě Dunaje. V Rumunsku jich dnes žije okolo čtyřiceti tisíc. Věnují se převážně rybolovu.“ Tolik encyklopedie.  

ROZVOJOVÁ POMOC  MIRÁKL

ROZVOJOVÁ POMOC MIRÁKL

Bylo to Cecíliino první dítě. Přála si ho. Těšila se na ně. Když se svíjela v porodních bolestech, snažila se je přemoci myšlenkou na to maličké, které se právě dralo na svět. Na to, co všechno by mohlo v životě dokázat. Na to, že bude dobrým a pracovitým člověkem. Že se mu bude v životě dařit mnohem lépe než jeho rodičům s malým políčkem v zastrčené části Ugandy nedaleko Buikwe.
 

HEREC ANTHONY QUINN

„Quinn byl jedním z nejoriginálnějších herců, jaké kdy poznala historie kinematografie. Mohl ses od něho učit jak umění, tak i pokoře, skromnosti. Miloval život a vychutnával si ho až do samého konce.“
 

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 23

„Reframing“ čili přerámcování, čili promítnutí dané situace do jiného kontextu (na jiné pozadí, na jiné „plátno“, do jiného „rámce“), je jednou z hlavních technik psychoterapeutické metody NLP (neuro-lingvistické programace). Kontext je v ní stejně důležitý jako faktické události. Táž událost, vnímaná v různých kontextech, může nabýt odlišných smyslů, významů, výsledků nebo směrů. S tím uměl vždycky dobře pracovat taoismus, který se snaží vyhýbat zarámování situací do jednoho jediného kontextu a nechává jejich interpretaci otevřenou neustále proudícímu životu a proměnlivému průběhu událostí.

Ekologický večer

Pozvali mě z jednoho okresního města, abych něco pověděl na ekologickém večeru, který tu pravidelně pořádají. Protože jsem předpokládal posluchače se zájmem o ekologické problémy, mluvil jsem o nešťastném zaměření celé naší civilizace. Lidé naší kultury jsou po staletí vedeni vírou, že jedině člověk je stvořen k obrazu božímu, a z toho vyvozují, že mu tedy přísluší mimořádné postavení na naší planetě.

Kdo není s námi, je proti nám

Vypadá to, že svět směřuje ke globálnímu totalitnímu režimu, ve kterém nebude místo pro jeho kritiky. Tytam budou chvíle, kdy se o zásadní politická rozhodnutí sváděly vášnivé ideologické bitvy. Napříště bude totiž povolen jen jeden možný politický názor a jeho odpůrci budou umlčováni. Jak jinak číst vzkazy, které mezi řádky (ale často i přímo v řádcích) vyslali do světa v rozmezí jen několika dnů prezident Spojených států amerických i prezident brzy už Spojených států evropských?

RSS - výběr z článků

Herec Keanu Reeves aneb Chladný větřík nad horami

Herec Keanu Reeves aneb Chladný větřík nad horami

Tvrdé rány osudu ho nikdy nešetřily. Ještě v mládí ztratil nejbližšího
kamaráda, který se předávkoval heroinem, později ho poznamenaly špatné vztahy s otcem, leukémie sestry, smrt ženy a dítěte. Není divu, že si získal přívlastek největšího podivína Hollywoodu a mnozí kolegové ho označují doslova jako největší chodící záhadu.

Plasy

Plasy

Plasy, sotva třítisícové městečko v půvabném údolí řeky Střely na severním Plzeňsku, bývaly kdysi centrem kultury a vzdělanosti nejen tohoto regionu. Žádný div. Zdejší cisterciácký klášter se řadil k nejvýznamnějším monastickým komplexům střední Evropy. Teď se naděje, že se podobným centrem znovu stanou, vrací. Ruiny lemující sakrální stavby, jež byly po zašlé slávě bývalého kláštera blízko zániku, totiž v posledních několika letech jako by vstaly z popela. A naplňují se jedinečným obsahem: Národní technické muzeum zde vybudovalo Centrum stavitelského dědictví.

Plavkyně Simona Baumrtová

Plavkyně Simona Baumrtová

Usměvavá skromná blondýnka Simona Baumrtová je tak trochu přírodní úkaz. Má fotografickou paměť, jen tak pro zábavu si dělá doktorát a ráda by se vrátila z letošní olympiády s co nejlepším výsledkem, protože za čtyři roky třeba bude mít rodinu a kariéru naší nejúspěšnější plavkyně jí kromě vzpomínek budou připomínat jen nádherné zážitky a pár cenných kovů.

Herečka Lenka Krobotová

Herečka Lenka Krobotová

Lenka Krobotová. Herečka spjatá s pražským Dejvickým divadlem poutem profesním, přátelským i rodinným. Působí v něm od roku 2000 a z plejády jejích současných rolí připomeňme aspoň Doru v KAFKOVI 24, Evelynu v UCPANÉM SYSTÉMU a dvojroli královny Hermiony a pastýřky Mopsy v ZIMNÍ POHÁDCE, na níž kritika ocenila především intenzivní herectví dejvického souboru. „Zdejší herečtí matadoři doslova září,“ napsal o poslední inscenaci Dejvického divadla na serveru „nadivadlo“ Vladimír Mikulka. Lenka Krobotová je bezpochyby silná osobnost, která má „pořádek“ a „jasno“ v životě i v tvorbě, ale zároveň i spontaneitu, třeba už jen rychlost, jakou mluví, ten proud slov, který není snadné zachytit.

Portrét Kevina Spaceyho

Portrét Kevina Spaceyho

Ve slavném americkém seriálu DŮM Z KARET, který letos pokračuje už čtvrtou řadou, hraje bezskrupulózního politického intrikána. Jeho sebestředný a machiavellisticky vychytralý Frank Underwood vystoupá z pozice vlivného senátora až do úřadu prezidenta USA. „Jde o jednu z nejúžasnějších postav, jaké jsem kdy mohl ztvárnit,“ tvrdí americký herec KEVIN SPACEY, který má pro odhalování temných stránek lidských duší talent od Boha. „Často se mi stane, že se z natáčení vracím do hotelu a přemýšlím, jestli jsme nezašli moc daleko. Ale pak si zapnu zprávy a dojde mi, že možná naopak nejsme dost tvrdí,“ dodává o sarkastickém vyprávění odhalujícím zákulisí vrcholné politiky.

Pražský hrad vzdává poctu Karlu IV.

Pražský hrad vzdává poctu Karlu IV.

U příležitosti 700. výročí narození českého krále a římského císaře Karla IV. připravil Pražský hrad pět výpravných výstav. Všechny mají v názvu slovo koruna a všechny jsou otevřeny denně od 10 do 18 hodin až do 28. září, svátku Karlova předchůdce, oblíbeného světce a patrona českého státu svatého Václava.

Muzikant Martin Valihora

Muzikant Martin Valihora

Kariérou uznávaného bubeníka proplouvá Martin Valihora velmi přirozeně. Už v šestnácti letech hrál v profesionálních hudebních seskupeních rozličných žánrů. Nezlomila ho ani závislost na drogách, s níž se musel poprat. Obhájil své umění i v Americe, kde studoval a účinkoval v klubu Blue Note se špičkovými jazzmany. V Bratislavě založil renomovaný Festival One Day Jazz.

Michaela Gübelová 6/16

Vážení a milí, Marihuana… zhulené mladé lidi jsem poprvé viděla kdysi dávno ve Formanově muzikálu Hair. Dnes je kouření marihuany rozšířené, chce se mi skoro říct běžné, především mezi mladými.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 1/11

XANTYPA Číslo 1/11

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 09/2019

XANTYPA XANTYPA 09/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne