Mladé herečky

Kolik umu se skrývá v půvabu?

Každý rok opouštějí různá divadelní učiliště desítky nových talentů s „papírem“ na hereckou profesi. V Tháliiných stáncích bývá však většinou plno, pro stříbrné plátno i televizní obrazovky tvůrci neradi riskují a obsazují oblíbené stálice. Mladé tváře je ovšem třeba přece jenom čas od času doplňovat, a tak se nové talenty, byť s obtížemi, přece jenom začnou prosazovat. Upoutat trvale, to však chce nejenom štěstí, ale nehasnoucí jiskru, profesionalitu i trpělivost. Povšimněme si několika půvabných mladých dam, které v posledních měsících především na divadelních prknech přesvědčily, že je s nimi třeba počítat. Některé z nich už měly štěstí i na kontakt s kamerou, tím pádem vcházejí postupně do širšího diváckého povědomí. 

PAVLA BERETOVÁ (1983) je v hlavním městě už vlastně docela slavná (vždyť je členkou činohry Národního divadla), film ani televize si jí ale příliš nepovšimly (s výjimkou, kdy se o ní hovořilo v souvislosti s užšími nominacemi na zatím poslední Ceny Thálie). Pavla zaujala už na DAMU, kde vznikl autorský projekt HOMO’06, v němž hrála se dvěma kolegy v divadelní „eseji“ o homosexualitě (v relativně odvážném jevištním přihlášení se k sexuální orientaci režiséra Daniela Špinara). Hned po absolutoriu byli se spolužákem Vojtěchem Dykem angažováni jako „nová krev“ do Národního divadla a brzy tam ztvárnili osudově zamilované Radúze a Mahulenu v Zeyerově pohádkové hře. Pavla si v té době také zahrála Salome v klubovém prostředí malostranského Rubínu (moderní variaci na Wildeovo drama napsal Petr Kolečko a režíroval kamarád ze školy, již zmiňovaný Daniel Špinar). Beretová ve strhující kreaci ztvárnila zpovykanou zbohatlickou šestnáctku, která si k narozeninám přeje živého krokodýla (její otec, ropný magnát, na to má). Pak ale svoje přání pozmění: chce hlavu houmlesáckého vizionáře, který pobývá před jejich domem a Salome nevěnoval patřičnou pozornost. Pavla byla za kresbu rozjívené, vlastně nevinné zkaženosti nominována na Thálii. V Národním divadle se objevuje také ve výraznější roli ve feministicky laděné izraelské hře MIKVE.

VERONIKA KUBAŘOVÁ (1987) se objevila nedávno ve větší roli v populární komedii Jiřího Vejdělka ŽENY V POKUŠENÍ a bude momentálně z této pětice v širším povědomí patrně nejznámější. Už dříve si zahrála po boku Ivana Trojana v televizní válečné romanci Dívka a kouzelník. Veronika je také ozdobou prken, která znamenají svět, aktuálně jako členka Městského divadla Mladá Boleslav. Jak už to u průrazných mladých talentů na oblastních scénách bývá, jde z role do role a na jednotvárnost úkolů si rozhodně nemůže naříkat. Hrála jednu z kvarteta popletených zamilovaných v Shakespearově SNU NOCI SVATOJÁNSKÉ, protiklad čistoty a protřelosti ji čekal v poslední době v inscenacích FAUST A MARKÉTKA a ZLOMATKA. Zatímco ve smělém pokusu mladých boleslavských tvůrců ztvárnila v nesmrtelném Goethově dramatu Markétku, která bojuje s pokušením, jaké na ni líčí ďábel Mefistofeles, v dramatu italského autora Maria Geraldiho ZLOMATKA (inscenaci připravoval tentýž tým jako FAUSTA) si zahrála profesionální prostitutku, kterou najme matka kvůli tomu, aby v synovi s menšinovou sexuální orientací vybudila mužnou touhu. Spontánní talent půvabné Veroniky činí obě kreace věrohodnými a svědčí i o šíři jejích interpretačních možností. Herečka také dobře zpívá a hostuje v pražském Semaforu ve znovuobnovené KYTICI.

MÁŠA MÁLKOVÁ (1983) je zatím známa především divadelnímu publiku. Jmenuje se vlastně Marie, ale jelikož její slavnější jmenovkyně vytváří na pražských scénách stále pozoruhodné kreace, rozhodla se, že zvolí hovorovou variantu křestního jména. Máša je čerstvou členkou Městských divadel pražských, nejpronikavější interpretační úspěch se však zatím v jejím případě dostavil na malé scéně poetického Divadla Viola, kde se v kompozici Tomáše Vondrovice NENÁVIDÍM, MILUJI suverénně a s neodolatelným jevištním šarmem „převtěluje“ v proslulou antickou básnířku Sapfó. Je důstojnou interpretační partnerkou zkušenému Jiřímu Langmajerovi, který zprostředkovává verše jejího „kolegy“ Catulla. Půvab a dráždivě melancholický typ lze ocenit i na domovské scéně (v Rokoku), kde Málková hraje v Lorkově KRVAVÉ SVATBĚ nevěstu, či na prknech Divadla v Řeznické.

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která právě vychází.......

Jan Kerbr

XANTYPA 1/11 - výběr z článků

Těla básní

Těla básní

Další výstava děl vzniklých v rámci projektu Těla básní je vrcholem tvůrčího vlnění, za nímž by podle ověřitelných zákonitostí měly přicházet další a další. Byla koncipována na měkkém základě pohyblivých parket v jednom z bytů na pražském nábřeží, podle střídavých závanů teplého a studeného vzduchu kolem tváře jachtařovy, půvabných krůčků vířících tanečnic, pestrých obrazců zřených na pozadí Mléčné dráhy a v souladu s ladnými sesuvy šatstva, jakož i se zákonem zakazujícím zákazy. Autoři nejsou celebrity ani podzemníci, chodí mezi Vámi a pozorují, naslouchají, spolu s Vámi se radují i truchlí a tu a tam třebas i spolu s obchodníčky či manažerky vesele se zahemží coby mravenečci pilní, aby pak měli z čeho tvořit metabolity, jež tímto k počitku veřejnosti předkládají.

TAJEMSTVÍ PYŠNÉ PRINCEZNY

TAJEMSTVÍ PYŠNÉ PRINCEZNY

K českým Vánocům patří kromě Ladových zimních obrázků a Alšova betléma už delší čas díky televiznímu vysílání i oblíbené filmové pohádky, mezi nimiž nemůže chybět ani ta o krásné zapopelené dívce s extrémně malou nožkou. A poddaní u obrazovek by reptali, kdyby znovu neslyšeli (pokolikáté již?), jak princezna Krasomila, ještě nevyléčená ze své pýchy, žádá zahradníka, aby jí zavázal střevíc.
 

VĚC MAKROPULOS NÁRODNÍ DIVADLO PRAHA

VĚC MAKROPULOS NÁRODNÍ DIVADLO PRAHA

Když chcete do světa vypravit Inscenaci roku, pozvěte Roberta Wilsona. Po jeho úchvatných operních režiích odvážila se druhého Vladimíra Morávka, jenom ale z Británie, pozvat ke spolupráci také Činohra Národního divadla. Výsledkem je extravagantní výtvarná, pohybová, herecká a zpěvní féerie volně rozvíjející VĚC MAKROPULOS jednoho ze sedmi českých kandidátů na Nobelovu cenu – ztraceného a chválabohu znovu nalezeného Karla Čapka

Obě hemisféry Petra Nikla

Obě hemisféry Petra Nikla

Působí jako snivec z jiné planety, jako velké dítě, které se toulá mimo realitu. Když ale uvážíme, jak složitý organismus interaktivních výstavních projektů byl schopen dát dohromady, dojde nám, že má ještě druhou, velmi racionální tvář. Povídali jsme si v pražské galerii Mánes, kde zrovna horečně vrcholily přípravy jeho nejnovějšího projektu PLAY – HRA, KTERÁ NEKONČÍ. Rodil se tu synergický organismus hracích nástrojů, „porychtunků“, „udělátek“ a „hejblat“ od celkem čtyřiceti autorů. Petr Nikl je nejen jedním z nich, ale i duchovním otcem a iniciátorem celé akce, jejímž cílem je probudit v lidech imaginaci a kreativitu. 

Na rybách v dunajské deltě

„Lipovjané (starověrci, rumunsky ‚Lipoveni‘) jsou malá etnická skupina původem z Ruska, usazená v deltě Dunaje v rumunské župě Tulcea. Z Ruska emigrovali před více než dvěma sty lety kvůli věroučným sporům s oficiální ruskou pravoslavnou církví. Usadili se u řeky Prut na dnešní Ukrajině (hlavní středisko Vilkovo) a v deltě Dunaje. V Rumunsku jich dnes žije okolo čtyřiceti tisíc. Věnují se převážně rybolovu.“ Tolik encyklopedie.  

ROZVOJOVÁ POMOC  MIRÁKL

ROZVOJOVÁ POMOC MIRÁKL

Bylo to Cecíliino první dítě. Přála si ho. Těšila se na ně. Když se svíjela v porodních bolestech, snažila se je přemoci myšlenkou na to maličké, které se právě dralo na svět. Na to, co všechno by mohlo v životě dokázat. Na to, že bude dobrým a pracovitým člověkem. Že se mu bude v životě dařit mnohem lépe než jeho rodičům s malým políčkem v zastrčené části Ugandy nedaleko Buikwe.
 

HEREC ANTHONY QUINN

„Quinn byl jedním z nejoriginálnějších herců, jaké kdy poznala historie kinematografie. Mohl ses od něho učit jak umění, tak i pokoře, skromnosti. Miloval život a vychutnával si ho až do samého konce.“
 

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 23

„Reframing“ čili přerámcování, čili promítnutí dané situace do jiného kontextu (na jiné pozadí, na jiné „plátno“, do jiného „rámce“), je jednou z hlavních technik psychoterapeutické metody NLP (neuro-lingvistické programace). Kontext je v ní stejně důležitý jako faktické události. Táž událost, vnímaná v různých kontextech, může nabýt odlišných smyslů, významů, výsledků nebo směrů. S tím uměl vždycky dobře pracovat taoismus, který se snaží vyhýbat zarámování situací do jednoho jediného kontextu a nechává jejich interpretaci otevřenou neustále proudícímu životu a proměnlivému průběhu událostí.

Ekologický večer

Pozvali mě z jednoho okresního města, abych něco pověděl na ekologickém večeru, který tu pravidelně pořádají. Protože jsem předpokládal posluchače se zájmem o ekologické problémy, mluvil jsem o nešťastném zaměření celé naší civilizace. Lidé naší kultury jsou po staletí vedeni vírou, že jedině člověk je stvořen k obrazu božímu, a z toho vyvozují, že mu tedy přísluší mimořádné postavení na naší planetě.

Kdo není s námi, je proti nám

Vypadá to, že svět směřuje ke globálnímu totalitnímu režimu, ve kterém nebude místo pro jeho kritiky. Tytam budou chvíle, kdy se o zásadní politická rozhodnutí sváděly vášnivé ideologické bitvy. Napříště bude totiž povolen jen jeden možný politický názor a jeho odpůrci budou umlčováni. Jak jinak číst vzkazy, které mezi řádky (ale často i přímo v řádcích) vyslali do světa v rozmezí jen několika dnů prezident Spojených států amerických i prezident brzy už Spojených států evropských?

Osobnosti - výběr z článků

Dorothea Tanning

Dorothea Tanning

Neobyčejná americká malířka Dorothea Tanning uchvátila slavného německého malíře Maxe Ernsta natolik, že opustil pohodlný život s bohatou a vlivnou manželkou, mecenáškou umění Peggy Guggenheimovou. Dorothea Tanning se poté za Maxe Ernsta provdala.

Jan Dušek

Jan Dušek

Prof. Jan Dušek je jednou z nejvýraznějších osobností české scénografie a kostýmního výtvarnictví 20. a 21. stol. Jeho jméno je trvale spojováno s tvorbou režiséra Evalda Schorma, s nímž spolupracoval v letech 1976–1988 na inscenacích KRÁL JELENEM, TRAGICKÝ PŘÍBĚH HAMLETA, BRATŘI KARAMAZOVI, MACBETH, MARATÓN, HLUČNÁ SAMOTA a dalších.

Martin Donutil

Martin Donutil

Výkonů herce Martina Donutila (ročník 1991) jsem si začal všímat v inscenacích brněnské Husy na provázku, což bylo jeho první angažmá. Působil tam donedávna a nezapomenutelná je například jeho kreace v titulní roli Shafferova Amadea v režii Vladimíra Morávka. Tam exceloval spolu se svým otcem Miroslavem (ten ztvárnil Salieriho). Martinovi potom nabídlo angažmá nové vedení Městských divadel pražských, kde v herecky nadprůměrné inscenaci ANDĚLÉ V AMERICE režiséra Michala Dočekala podává v náročné roli emocionálně rozpolceného intelektuála mimořádný výkon.

Studna, sekera, archiv

Studna, sekera, archiv

Rád seká dříví, nerad nosí vodu ze studně a nejradši listuje zaprášenými dokumenty v archivech. „I když nacisti spálili tisíce papírů a estébáci za sebou zahlazovali stopy jak lišky, válí se tam kvanta příběhů, co čekají, až je někdo zvedne,“ říká Miloš Doležal, toho času propuštěný z rozhlasu. Na oceňovanou knihu o číhošťském páterovi Josefu Toufarovi, kterého v roce 1950 umlátili příslušníci Státní bezpečnosti, nyní navázal povídkovou knihou ČURDA Z HLÍNY zasazenou do období protektorátu. Sešli jsme se v pražských Vršovicích.

Yves Saint Laurent

Yves Saint Laurent

„Návrh je základ všeho,“ tvrdil Alberto Giacometti. Pro tvorbu Yvese Saint Laurenta to platí dvojnásob.

Jana Stryková

Jana Stryková

Jana Stryková patří k herečkám, o nichž platí, že je na ně radost pohledět. K atraktivnímu exteriéru přidává na jevišti i vnitřní opravdovost, také přirozenou, a přesto zřetelnou dikci (jev v českých divadlech ne vždy samozřejmý). Energická a přímá je i v osobním kontaktu, nic nepředstírá, rozhovor občas proloží nakažlivým zvonivým smíchem.

Ondřej Kundra

Ondřej Kundra

Mezi vyznamenané prestižní Cenou Ferdinanda Peroutky patří od letošního února také redaktor týdeníku Respekt Ondřej Kundra. Teprve osmatřicetiletý novinář se věnoval už dlouhé řadě silných témat, včetně investigativních. Týkají se korupce, zneužívání politické moci, poměrů v justici, šíření lží a dezinformací, nepřátelských cizích vlivů.

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Je velice těžké rozprávět s někým, koho opravdu dobře znáte. Celoživotní pevné přátelství, které mě pojí s mým otcem, je snad výjimečné. Vždycky jsme si byli velmi blízcí. Byl mi tátou od útlého dětství přes mou divokou pubertu až do dnešních dní. Nebyl však jen člověkem plným lásky a pochopení, ale v průběhu let jsem se od něj dovídala tolik cenných informací, že bych to bez přehánění mohla pokládat za domácí univerzitu. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych si jako otce dovedla představit někoho jiného, dostalo by se mu jen hlasité negativní odpovědi. Letos 2. dubna slaví devadesáté narozeniny.

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek

Výrazný herec a propagátor netradičního přístupu k životu Jaroslav Dušek (ročník 1961) uvedl nedávno v Divadle Na Jezerce projekt SLÁVA STROJŮ A MĚST. Tato nadmíru inspirativní inscenace vychází z téměř neznámého textu Jaromíra Rašína. S režisérem i interpretem v jedné osobě jsme si povídali v příšeří zadního traktu restaurace zmíněného divadla, kde mu za dvě hodiny začínalo představení, v němž formou „jevištního čtení“ ztvárňuje všechny role.

Sama s Kunderou

Sama s Kunderou

Stalo se to před více než půl stoletím, v roce 1964. Tehdy bylo českému, později francouzskému spisovateli třicet pět let, ještě nebyl světoznámý a ještě si nehlídal svůj oficiální obraz tak úzkostlivě jako později. Letos 1. dubna oslaví Milan Kundera devadesátiny.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 1/11

XANTYPA Číslo 1/11

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 11/2019

XANTYPA XANTYPA 11/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne