Už před lety mě napadlo řešení a inspirovala mě k němu lidovecká kampaň před dalšími lety, tedy celkem asi před patnácti, jíž byla doktrína Třikrát, a dost! Měla vymýtit zločinnost a zlikvidovat recidivisty. Po třetím odsouzení by se provinilec už nikdy nedostal na svobodu. Moje doktrína se jmenuje Jednou, a dost! a stanoví, že každý dostane právo být zvolen pouze jednou za život na jediné funkční období. Tím by odpadly starosti o znovuzvolení a politik by mohl plnit svůj program. Jedinou odměnou by mu byla vidina, že prosadí něco, o čem se jednou bude učit v dějepise. Tedy například že se zasadí o to, aby se na školách nerušila výuka dějepisu a dalších „neužitečných“ věcí, na nichž stojí kultura a civilizace.
Pokud člověk neprovede zásadní a neodvolatelný krok hned na začátku, dokud z toho „ještě nemá rozum“, dohání to obvykle za pět minut dvanáct, když už je pozdě vykonat něco pragmatického. Asi to bude v jeho přirozenosti. Do zásadních reforem se druhý den po nástupu do úřadu pouští leda rozený státník, politik se k tomu zpravidla odhodlá, až když stříhá metr. Nechtěl jsem Václava Klause za svého prezidenta, ale v druhém období jsem názor změnil, protože Klaus přestal být politikem a začal se projevovat jako státník. Dnes je to jediný kritický duch v celé Evropské unii.
Ale pomalu začínám pochybovat, jestli požadavek tří set nových schopných a mravných lidí s nadhledem, a to každé čtyři roky, není pro desetimilionovou populaci nereálný. Zvlášť když pětisetmilionová EU nedokázala postavit do svého čela opravdového státníka a nastrčila tam nějakého moulu, jehož jméno si právem nikdo nepamatuje, protože nic neznamená a nikdy nic znamenat nebude. Shodou okolností svou dávno zamýšlenou úvahu píšu den poté, co v Athénách vraždila běsnící lůza vedená komunistickou stranou. Čekal jsem včera, že všechny televize EU přeruší vysílání a simultánně tlumočený tzv. evropský prezident vystoupí se zásadním prohlášením. Že tzv. evropská ministryně zahraničí nastoupí do prvního letadla a půjde rozvášněným Řekům vysvětlit, že dvě a dvě jsou čtyři, a přes to vlak nejede.
Místo toho ticho po pěšině. České noviny dnes, tj. 6. 5. 2010, řeší jako stěžejní bod napadení Bohuslava Sobotky opilcem. To je jistě politováníhodné, ale vedle dění v Řecku naprostá prkotina. Včerejší autodafé zaměstnanců athénské banky byl totiž další symbolický výstřel z Aurory, podpálený Reichstag, jedenácté září… Politici celé EU i mimo ni se dál nerušeně
starají o své znovuzvolení, a ani jim nepřijde na mysl, jestli vůbec ještě bude kam.