Prase proto napřed k mání je, pak zase pro změnu ne, nakonec ale – proč bychom se netěšili, když nám Pánbůh zdraví dá, dobrá věc se podařila, věrná láska zvítězila. Čuník se mávnutím kouzelného proutku proměnil na vrabce, a také na jitrnice, jelita, tlačenku. Svět voněl ovarem a prdelačkou. Jenom ale protože jsme v Čechách, za desateronásobnou cenu. Každý něco pro vlast. Vlaječkami zamávali, „viktorku“ dvěma vztyčenými prsty ukázali, klíči zazvonili a dobře se měli. Jestli neumřeli, mají se rádi dodnes. Jenom vlaječky poztráceli, z prstů jim zbyl vztyčený prostředník, hledají nové klíče – a ne a ne je najít… „Neuvěřitelně krutá sonda na téma identity českého občana, jeho hrdinství a jeho mizernosti, text z rodu Kafkovy Proměny nebo Brechtovy Svatby maloměšťáka,“ napsal Vladimír Morávek loni do Paříže organizátorům divadelní pouti Mir Caravan II, kam Prase nabízel. Od té doby vládne nadšení, že se dosud neznámý text Václava Havla v evropské karavaně objeví jako klauniáda a cirkusová férie. „Dávno jsem zapomněl, že jsem Prase někdy napsal, a tak vděčím přátelům za to, že ho objevili a rozhodli se ho použít…,“ komentoval autor první uvedení v Arše, kde se i on náramně bavil. Snad svět porozumí i Morávkovu spojení se Sabinovou a Smetanovou národní komickou operou. Vždyť v ní přece její libretista, práskač rakouské policie posvětil zbohatnutí a sňatek podvodem. I nevěstu můžeme u nás prodat sami sobě. Inu Národ sobě.